Moje pracovní inventura 2016/2

Obálka č.1 knihy dopisy z TramtárieVždycky o Vánocích mě prapodivně nabudí pojem USEBRÁNÍ. Člověk by se o adventu měl usebrat… Viděl jsem někdy někoho takového? Byl jsem snad někdy v předvánočním čase usebraný? Hospody plné veselících se kolegů z práce, předvánoční párty, páteční večer plný jarobujné nálady v pražském Budoiru. Hlavně si to usebrání užít!Nevěřte tomu, že to kdysi bylo jiné. Naši dávnější předkové o Vánocích vyváděli jako smyslu zbavení a pohoršování nad vánočním veselím tu bylo taky odjakživa.
Tím ale nechci tvrdit, že by si šlověk na tom pomyslném mezníku na rozhraní roků neměl sednout na zadek, zapálit si třeba svíčku, pustit krásnou muziku – a pokud neusne jak špalek – mohl by si zkusit udělat svoji tichou inventuru.
Já si ji dělám právě teď. A proč s ní tedy otravuji veřejný prostor? Zvlášť teď, kdy je plný násilí, teroru a válečných křečí?
Východisko z vnitřního zmatku vidím v tom, chránit si svou svobodnou hlavu, svůj mikroprostor, své nejbližší. Jenže v tuto chvíli je mým nejbližším jen můj pes Miki. A i když my spolu toho nakecáme spoustu pouze očima, jako se někdo soustředí čouděním cigára, já zase prsty na klávesnici. Nechci rušit a vypnout si můžete nejen televizi…

Potom, co vyšlo v Albatrosu Čurumbum, připravil jsem k vydání další rukopis dětské knížky. Jenže ten byl měl vyjít v Albatrosu až v roce 2017. Vydávám svou šestadvacátou knížku Krůtí brko/Dopisy z Tramtárie. Tentokrát ne pro děti. Pod mottem, že “všude na světě bolí ušlé nohy stejně” shrnuji příběhy, kde jsem já potkal svět,  kde jsem mu naběhl, kde svět potkal mě a kde mě dostal.
Krásné ilustrace jsou od mladého nadaného Dana Špačka, krásná pečlivá grafika od jiného mladého a nadaného – Roberta Rytiny.
Protože jsou Vánoce, uveřejním ukázky z mého pobytu v Oregonu. Kdysi dávno jsem tyhle vánoční zápisky uveřejnil i na svém webu a snad i na facebooku. Ale kdo by si to pamatoval… Tak jen úryvky.

Předmluva:

Odjíždíte, abyste se vrátili. Cestujete, ne, jako byste se dívali dalekohledem, ale jako byste se tajně dívali na sebe do zrcadla. Ne proto, abyste kousky času fotili, schovávali doma pod gaučem a obtěžovali tím své blízké. Ale abyste navštívili své nedoma, prošlápli jedny boty a vyprávěli sami sobě pod čelem. Nikoho nezajímáte tak, jako sami sebe…

 

Veselé Vánočky
Vybral jsem si od Ježíška dárek trochu dřív. Vyjel jsem do Tramtárie. A jsem tu.

Krásné “osahávání” zeměkoule. Dlouho nezažité nepospíchání. Uprostřed noci mi paní na konci světa podala patřičné papíry a malá dodávka mě dodala kamsi na obrovské parkoviště. Kromě tisíce jiných tam stála krásná a úplně nová červená toyotka Yaris. Leccos úplně jinak než na mých dosavadních autech, leccos úplně jiné ve značení na silnicích, po půlnoci, v mlze, v neznámém obrovském městě, bez mapy a GPS najít kudy kam a vymotat se po dálnicích do správného směru na můj cíl. Nádherný pocit. Ta nejistota, neznámo. Pak po šedesáti km ve správném městě a hledání cesty do správného motelu. OK, jsem tady. Ahoj Tramtárie!

Poslední kilometry jízdy mi moje CD hrálo s Cizí ženou v cizím pokoji. Ve tři ráno bez jakékoliv ženy v tom cizím pokoji praštím s třicetikilovým kufrem. Převrácený čas. Vůbec se mi nechce spát.  Vybaluji. Uléhám na neuvěřitelnou king size postel. Nádherné letiště pro tři až čtyři normální lidi. Nebo pro dva maxi Tramtáristy. Ta postel mě bude asi trápit myšlenkami na neuvěřitelné možnosti jejího využití… Zatím jsem umlácený a z koupelny se jen převaluji do toho king size hnízda neřestí.
Dobré poledne, Praho, dobrou noc, Tramtárie!

Trochu jsem se prospal, ale jen asi necelé čtyři hodiny.  Cítím se dost převálcovaně, ale asi už neusnu. Jdu na snídani. Nealko, čaj, kafe, samé sladké a ještě sladší  blbosti. Neskutečně barevné kornflejky, nedá se na ně dívat, natož je jíst…

Co s prvním dnem. Než jsem odjel, koupil jsem jakýsi adaptér, který má fungovat po celém světě. Možná po celém světě funguje, ale v Tramtárii ani náhodou. Jsem namydlený. Nejde laptop, ani holicí strojek, ani nabíječka mobilu. Takže začnu tímhle malérem…

Nacházím nejbližší turistické informace. Uvnitř sličné důchodkyně, jasné volunteers. Vrhají se na mě, ještě jsem za sebou ani nezavřel. Co si taky mají v tenhle čas v tomhle městě počít, než se vrhnout na jediného cizáka, který sem zabloudil? Ihned se mnou vyplňují jakýsi výzkum (co tu hledám, jak hodlám trávit čas, kolik na to mám peněz, co tu postrádám…). Snesly by mi modré z nebe. A z nebe to taky celé asi bylo.

Proč? Po vysvětlení problému mi tři ženy věnují mapu, spoustu propagačních letáků o tom, že Tramtárie a speciálně tahle jejich, je nejkrásnější Tramtárií na světě a nasměrují mě do patřičného obchodu, kde mi s adaptéry zaručeně pomohou. Napadá mě, jak je člověk dokonalý stroj. Adaptuje se, aniž musí cokoliv zastrkovat do zásuvky… Už chci vypochodovat, když ta jedna sedmdesátiletá volunteerka s krásně upraveným účesem laškovně řekne: „A vesele vanocky!“

Zůstanu jako opařený. Neudržím se smíchy. Rozesměje se taky na celé kolo a hýká se mnou jako patnáctiletá puberta. A tramtárijsky dodává: „Moje maminka byla totiž Skrživanek. Bety Skrživanek.“ Vycházím z domečku, kde sedmdesátileté dobrovolnice páchají zcela dobrovolně dobro. Sestupuji po schodech k autu, ale vznáším se. Bože, to je ono. To jsou ty okamžiky…

Těsně před tím, než jsem odjel, jsme v divadle dělali konkurzy na obsazení muzikálu Kladivo na čarodějnice. Pro všechny uchazeče jsme měli připraveny i dvě nové písničky. Jednu pro ženskou a druhou pro mužskou roli. Ta křehoučká píseň, jejíž text jsem napsal pro lyrickou hrdinku představení a která po tři dny castingu zněla prázdným hledištěm a od té doby mi zní v hlavě při usínání i při v stávání, se jmenuje Skřivánek („Skřivánku,/zazpívej, / slunce-li za horou / vychází…“).

Slunce nad Tramtárií dneska nějak nevyšlo. Ale blonďatá čupr dobrovolnice Skrž
ivanek vyšla ze dveří a jednou provždy mi zamávala.

Veselé Vánočky, Skrživanku!
_________________________________

 

Ilustrace DanMalý blbý psíček

Vánoce za dveřmi. Nový rok před vrátky. Co dobrého jsme stačili nejen v tomhle roce, ale v životě udělat. Čas rozjímání, zvlášť, když tisíce kiometrů od domova.

Jel jsem včera po dálnici. Provoz sice už trochu řídnul, ale pršelo a bylo nevlídno, že bys psa nevyhnal. Najednou auto přede mnou začalo prudce brzdit a smyk ho hodil přes oba pruhy. Já jsem ubrzdil, ale auto ve vedlejším pruhu ne. Zmuchlané plechy na Vánoce…

Vyběhl jsem se z auta podívat, co se stalo. Po dálnici pomalu zmateně běhalo štěně. Paní s pomačkaným autem běhala za ním. Měla na hlavě červenou Santovskou čepici a dělala takové to rozpačité kša, kša…

Ale pejsek se posadil na tu mokrou dálnici s hlavičkou na stranu a poslouchal paní, co říká. Ona jen nešťastně rozhodila ruce, vzala toho cizího psíka do náručí a rozbrečela se. Řidič, co neubrzdil a naboural do ní, jí otevřel dveře pomačkaného auta. Odklidil trosky svého nárazníku a na sedadlo jí položil svou vizitku. Ona sedla do auta a plačící zašeptala Hezké Vánoce. Pak nastartovala, srovnala auto s pomačkaným plechem a pomalu, životem pomačkaná s mokrým štěnětem na klíně, odjížděla.

A těch pár lidí, co jsme zastavili, jsme na sebe kývli, jako že Veselé Vánoce a vyjeli jsme do tmavého a deštěm lesklého předvánočního večera.

Ten večer jsme asi nikdo nevypravoval, že jsme nabourali. Tak nějak jsme všichni zachránili opuštěného malého psíka, kterého by normální člověk do takového počasí nevyhnal…

_________________________

Prázdné židle
Jednadvacátého prosince večer mi moje bytná, které sám pro sebe říkám jako pravověrné obyvatelce Tramtárie Tram, ukazovala na plánu svého tramtárijského městečka, místa, kde stával jejich domeček, kde se koupávali, kde byla bažina a kde napájeli krávy. Bývalo to prý takové neuspořádané předměstí. Dneska tam stojí uspořádané obří strohé krabice logistických centrál velkoobchodů jako všude jinde při výpadovkách.

Nudil jsem se při tom a asi jsem to nedokázal zakrýt.

Celý následující den Tram nebyla. Její místo na parkovišti před domem zelo. Ostatní nájemníci z mého privátu odjeli na Vánoce domů. Dům byl divně prázdný, obývák se 46 místy k sezení zlověstnou černou dírou a nikdy nezamykaný dům bez klíčů řval samotou. Na stole v kuchyni pečlivě složená jakási lejstra se jménem bytné.

Večer přišla zpráva, že Tram, už týden balící dárky a chystající vánoční hostinu pro dvacet přátel, odjela do vzdálené nemocnice na prohlídku, ale domů nepřijede. Byla okamžitě operována s rakovinovým nálezem. Stav je vážný…

Zmatený z toho sdělení, znovu jsem si všiml lejster na stole. Byl to šanon s osobními papíry paní Tram. Pojistky, rodný list, závěť. Vedle ve fialových deskách smlouva s pohřebním ústavem.

Musel jsem si sednout. A já idiot neměl dost trpělivosti, abych si jako jediný na světě večer před – vyslechl její zpověď. Komu to měla říct ta stará paní s dětmi někde na druhém konci světa? Komu to měla říct, když 46 židlí v obýváku bylo prázdných?

Tram, která organizuje v městečku nádherné Kurzy zázraků, je, nebo možná už není. Když jsem se jí v týdnu s těmi zázraky trochu posmíval, řekla prostě: „Ono je to , Jene, tak jednoduché, až je to možná směšné. Na začátku musí být Láska. A od ní se řetězce malých všedních zázraků odvíjejí…“

Najednou mi odkudsi bleskly věty z Manifestu surrealistů: „Řekněme to jednoznačně, zázračno je vždycky krásné a krásné je vždycky právě jenom zázračno!“

Ta prázdnota židlí a prostá lapidárnost těch lejster na stole mě dojala. Odvypravovala mi ve spěchu svůj život, uklidila po sobě a aby nemuseli hledat, vyrovnala na stůl své dokumenty a smlouvu s pohřebáky.

Na stole u počítače připíchnutý seznam dvaceti lidí, kteří přijdou na vánoční oběd a co na hostinu přinesou. Najednou se mě zmocnil zmatek. Jsem v tom velkém nezamykatelném domě jediný. Nikdo o odjezdu Tram neví. Ti lidi přijdou zaplnit židle.

Hlavou mi proběhla vzpomínka na dovolenou v Jeseníkách. Proti hotýlku na táhlém svahu nový obrovský, krásný, stylový horský dům. Stometrová příjezdová cesta široká určitě šest metrů dlážděná obrovskými placáky. Prázdnota. Před tou stylovou předimenzovanou krásou do ticha šumící  jakobyrenezanční nádrž s vysokým vodotryskem. Neuvěřitelný nesmysl. Tady na horách! A za vodotryskem krytá terasa snad s padesátkou židlí. A místní se ťukají do čela: Nikdy tu nikdo nebyl! Jen zahradníci sekají trávu…

Přátelé se nedají přivést násilím. Hlavou mi běží jeden můj starý písničkový text:
Spíš/ a já okno do ticha / otvírám, / líp je koukat po hvězdách / dnes v noci sám.// Oči / těch, co odešli, / na nebi jsou, /i těch, co se zítra ráno / narodí. // Vesmír duší nade mnou/ zamrká, / starý film / se odvíjí…// Náš starý dům ožívá, / tak kde jste na tak dlouho /táto s mámou,/ vemte pár sousedů, / židlí mívali jsme dost. // Vítám vás na zápraží / a křídlovky nám z dálky budou hrát,/ až zbledne svítáním noc, / hosti půjdou spát… //

Spíš / a já okno potichu / zavírám, / líp bylo koukat po hvězdách / dnes v noci sám.// Oči těch, co odešli, / na nebi jsou…

Ještě v noci jsem napsal domů mail S.O.S. Do rána přišel recept na náš, nejlepší na světě – bramborový salát. („To jsem zvědav, kde v Tramtárii seženeš znojemské okurky, brambory z Vysočiny, cibuli ze Všetat, gothaj a českou plnotučnou hořčici!“, psali mi v mailu.)

Celé dopoledne jsem zběsile nakupoval a snažil se poprvé v životě zkusit zadělat na svůj obyčejný zázrak. Ctrl+A, Ctrl+C, Ctrl+V okopírovat tady tisíce kilometrů daleko českou vánoční idylu, která přichází na stůl s bramborovým salátem v čase Štědrovečerní večeře. Udělal jsem ho pro jistotu kotel. Je nejlepší na světě.

Prostírám v obýváku. Rozestavuji mísy. Rozestavuji židle. Sedím a jsem jak na trní. V půl druhé první zvonek. První sousedé. Ptají se po Tram, vedu je dál. Za půl hodiny je plno. Pod stromkem pro Tram plno dárků.

Nálada jak v krematoriu. Sedám k piánu. Snad to ještě zvládnu. Zajíkavým hlasem, který se vzpamatovává teprve postupně, zpívám Narodil se Kristus Pán. Ticho. Vstává ten šedovlasý pán, co na minulém večeru Kurzu zázraků přemítal tak krásně o smyslu odpouštění a krásným barytonem začíná něco velebného, k čemu se přidávají další…

Vánoční bramborový saláte, pro všechny jež jsou na nebesích i tady kolem stolu, děkuju ti za tvoji vůni, která nezná hranic (je mi smutkem na nic). Náš starý dům ožívá. Kde jste na tak dlouho, táto s maminkou? Každý máme někoho, koho už nemáme…

Dvacet blízkých i vzdálených sousedů dozpívalo a tiše se pustilo do jídla.

 

Komentáře

  1. Kutil napsal(a)

    Příjemné svátky, pane autore! Když rozdáváš takovéhle texty, tak si je zasloužíš…

  2. Jan Krůta napsal(a)

    Díky, Kutile, mám radost, že mám jednoho živého a skutečného brejlového čtenáře!:-)
    Ostatní už se všichni přestěhovali na facebook.
    Moc děkuju, a o Vánocích hodně vůně, svíček a tiché radosti.

  3. Jan Krůta napsal(a)

    Následující příspěvek poslal bývalý častý přispěvatel Brejlí Tonda Fischer:

    Antonín Fischer: Prázdné židle
    Vánoce nejsou svátky klidu.
    Vánoce jsou svátky neklidu v domě či v bytě, do nějž se pod stromek sjíždějí synové a dcery, vnoučata, pravnoučata, rodiče, prarodiče. Aspoň někde, aspoň někdy!
    Domácí hostitelé (chcete-li svolavatelé) mají za sebou dny a noci horečného uklízení, pečení, vaření, nakupování, balení, a ráno na Štědrý den už se jen ztěžka plouží k oknu, aby vyhlíželi příbuzné, kteří přijdou k hotovému. Tedy, pokud si hostitelé dobře pamatují, kdo nejí rybí polévku, ale čeká jen hovězí vývar s játrovými knedlíčky (nebo naopak výhradně bez knedlíčků), kdo chce místo smaženého kapra smažený vepřový řízek, kdo chce bramborový salát s majonézou, kdo jen brambory, kdo bramborový salát jen s cibulí a octovou zálivkou. Večer ještě může pokazit nový vegetarián, který by nejraději ožral jen jehličí z jedličky.
    Čím víc drahých příbuzných přijde, tím víc možných situací inspirujících srdce k infarktu. Přežijí-li hostitelé štědrovečerní večeři, čekají je další dramata při rozbalování dárků. Dostal každý to, co chtěl? Nedostal někdo něco, co nechtěl? Je radost z balíčku opravdu upřímná, nebo skončí dárek v popelnici?
    Nebude mít někdo pocit, že dostal míň, než druhý? Nebudou nás nakonec pomlouvat?
    Nebylo by příště lepší, kdyby každý zůstal doma, ve svém?
    Nebylo!
    Přibývalo by prázdných židlí, před něž bychom museli na stůl servírovat talíře a příbory pro nepřítomné.
    Stačí, že se díváme na prázdné židle po zesnulých. A když už těchto nejsmutnějších židlí musí přibývat, protože nikdo tu nejsme navěky, přemluvme ty blízké živé, ať s námi usednou k vánočnímu stolu, i kdybychom pro ně měli uvařit, upéct, usmažit menu jako v restauraci. I kdybychom měli polknout slzu nad nosy ohrnujícími se nad dárky. I kdybychom po Vánocích museli jít na léčení s údy a nervy.
    Protože není nic smutnějšího než prázdné židle u vánočního stolu.

Napsat komentář