• Dějiny pod mikroskopem / Zánik Velkomoravské říše

    Poznání vzdálené historie svádí  k různým výkladům a v rámci současné mediální „bulvarizace“ dějin není nouze o hledání senzací i za cenu často velmi kuriozních domněnek. Ale i při studiu a výpiscích z mnoha seriozních historických pramenů nacházíte zajímavosti, o kterých se v hodinách dějepisu určitě neučilo.

    (Pokračování textu…)

    Celý článek

  • Na sv. Annu kvete voda…

    V Bibli  není o svaté Anně (svátek 26. července) ani zmínka, ačkoliv byla matkou Panny
    Marie. Přesto se stala jednou z nejuctívanějších světic.

    Já bych ji bral jako svojí patronku a určitě mezi čtenáři se najde někdo další. Ani ne tak proto, že byla ochránkyní manželství. Ona totiž působila při hledání ztracených nebo založených předmětů. Stačilo si prý na sv. Annu vzpomenout a ona vám pomohla ztracenou věc najít. No řekněte, není vám taky sympatická?

    Její uctívání se rozšířilo v 15. století a její svátek byl zařazen do římského kalendáře. Na dobových obrazech bývá zobrazena často s Marií a Ježíškem na svém klíně.

    V Čechách a na Moravě se konaly v tento den slavné Anenské poutě s trhy, muzikami a zábavou.

    Ačkoliv se říká sv. Anna – chladna z rána, mám pocit, že letos tohle chladno přišlo už pár dní po začátku července.
    Nikdy jsem ale neslyšel další přísloví:
    Na sv. Annu kvete voda po tři dny plné tři hodiny a kdo se v ní vykoupá, určitě onemocní. Pokud moudrý lid myslel tím květem sinice, pak onemocnění bylo a je reálné!

    Každopádně, vždycky, když jsem v dětství  přísloví o chladnech z rána  zaslechl, padla na mě těžká depka, protože půlka prázdnin byla v háji.

    A dneska? Vím, že se musím těšit z každé chvíle. Včera mi umřela moje čtrnáctiletá yorkshirka Mašlička.  Život – neživot…

    A tak to dneska  vidím jinak: Ještě půlka prázdnin!

    Celý článek

  • Josef Hlinomaz: Rozvzpomínky/ 3

    Můj dědeček, otec mého otce, byl v Příbrami horníkem. A horníkem talentovaným, neboť,
    kdokoliv mu řekl, kdy se narodil a v kterou hodinu, soustřediv se, za nějakou tu minutu mu vypočítal, kolik vteřin je na světě. A kdo nevěděl hodinu narození, dověděl se skoro v tom momentě, kolik je tady dní. A dědeček taky sčítal, odčítal, násobil a dělil tím způsobem, že psal číslice do vzduchu pod sebe a vedle sebe a ty číslice si pamatoval, takže když je podtrhnul a sčítal a odčítal a násobil a dělil, jako kdyby to bylo na papíře. Já to samozřejmě neviděl, ale vím to od otce, tet a strejdů. A tak, jak šel život, udělal si dědeček nějaké zkoušky a stal se štajgrem a nakonec óbrštajgrem. A taky měl jednou děsnou kliku, dá-li se to klikou nazvat, anžto jeho kolega na to doplatil. Vyměnil si směnu a došlo k známé příbramské důlní katastrofě a kdo byl dole, tak to nepřežil. Že bude katastrofa, ovšem nikdo nevěděl, takže výměna směny byla náhodná, což dědečka omlouvá. Dědeček měl pět synů a dvě dcery. Babička umřela dřív, než jsem se narodil, a strýce Edu jsem taky nikdy nepoznal, padl ve válce. Strejda Eman byl u nás několikrát v uniformě, protože byl oficírem. Nejstarší strýc byl za mého mládí holičem v Židlochovicích a říkal se mu tedy Pepík moravskej, my ovšem strejda moravskej. Pokud se sám holil, zásadně se nemydlil. Mýdlo, říkal, jenom udržuje vlhkost. Od jisté doby, kdy jsem si na strejdovy zásady vzpomněl, se při holení taky nemydlím. Stačí namořit a tři minuty počkat… Pak byl ještě Frantík, poštmistr v Počernicích. Teta Mařka byla v Příbrami vdovou ještě po rakouském policajtovi a teta Žanda měla v Praze strejdu Duchoně, kulisáka z vinohradského divadla. Ejhle, proč už jako dítě jsem viděl třeba Štěpánka v Cyranovi… tohle všechno jen kvůli přehledu.

    Dědeček byl srandista. Houpával mě na kolenou a vyprávěl mi veselé příhody velmi sprostého obsahu a zpíval mi i písně podobného obsahu. A já, protože jsem viděl, že mu dělá radost, když ta sprostá slova opakuji, jsem byl dítě mimořádně učenlivé.

    Když se po létech sjeli všichni jeho synové, bral je do světoznámé hospody Kurce. Hospodský Franta Čížek, zvaný Kureckej, opravdu uměl zacházet s plzeňským a lokální patrioti tvrdili, že je tam lepší pivo než v samotný Plzni nebo v Praze U Pinkasů. Když jeden z jeho synů hlásil při placení nejméně ze všech, pouhých třicet piv, podíval se na něho děda pohrdavým zrakem a komentoval jeho výkon jediným slovem: srabe! Dědeček ovšem tenkrát nevěděl, jak je takové popíjení nezdravé, a taky se chudák nedožil ani celé osmdesátky. Naposled jsem jej viděl v rakvi v hornické uniformě.

    Pohřby jsou strašně smutná záležitost. A já se pokusím vynechat ve svém vyprávění všechno, co bylo smutné. Na pohřbech jsem vždycky strašně brečel a vyhýbám se jim, jak můžu. To ale neznamená, že o nich nevím. Všichni o nich víme.

    Když jsem u těch rodokmenů, moje matka měla pět sester a dva bratry. Tady zase dědeček umřel dřív, než jsem se narodil. Byl sedlákem a k tomu kolářem v Kublově na Křivoklátsku a Berounsku. Matka s ním jako dítě jezdila do Prahy na jarmarky s vozem a dvěma koňmi. V té době jezdila v Praze koňka.

    Později byla moje matka něčím jako vychovatelkou nebo společnicí dcer známého lékaře Ostrčila, který byl bratrem skladatele a dirigenta Ostrčila. Povídám to proto, že jsem se jednou mnohem později domluvil s paní Vahalovou, chotí lékaře, na žofínské plovárně, že moje matka ji vychovávala nebo co, tenkrát, hluboce za Rakouska. Nejstarší matčina sestra, teta Berta, odjela s manželem do Ameriky – Clevelandu a po první válce nám posílala balíky rýže, kávy, kakaa, čokolády a podobně. Jiná teta, Marie, a možná že ta byla nejstarší, odešla do Düsseldorfu, taky i s manželem. Ti občas přijeli, kdežto ty z Ameriky už nikdo nikdy neviděl.

    Můj tatínek, syn onoho legendárního dědečka, byl učitel, hudebník a skladatel. Myslím, že byl svým způsobem kanón. Byl samouk a udělal si státnice z houslí a varhan na pražské konzervatoři, měli jsme doma množství jeho skladeb, houslových koncertů, komorních skladeb, skládal hudbu k sokolským cvičením, jeho mše se hrála v obou dómech ve Vídni a on byl velice hrdý na příznivé kritiky a fotky, které po provedení skladeb vycházely.

    Příbrami, Příbrami, městečko stříbrný, takhle mi uteklo to mládí ze všech mládí nejmladší.

    ____________

    Najednou je ti šest a hasíš si to. Kam? No přece do školy. První den v první třídě, tehdy zvané obecná.

    Mnoho mých kolegů brečí, já se držím, ale mám do toho brečení taky pořádnou chuť. Je mi hrozně smutno. Mám tušení, že od teď už se nikdy nezbavím všelijakých povinností, teď už mi bude navždycky každý jen poroučet. Teď už neustane ten ustavičný nápor bližních a snaha bližních a jejich přání – zbavit mě osobnosti. Tuším, že se proti jejich vůli musím postavit vůlí a bojovat a bojovat. Ode dneška bude jenom tohle musíš a tohle nesmíš. A vůbec. Začíná se úřadovat.

    Tehdy se mi začalo zdát, že život je moc smutná věc. Zvlášť když umřel spolužák Hirschkorn. Byl strašně malinký a ustavičně se počurával. Celá škola šla na pohřeb a já se strašně rozvzlykal, když spouštěli malou rakvičku do hrobu. Představoval jsem si, jak vezmu kuchyňský nůž a probodnu se, kdyby umřel některý z mých rodičů.

    I později jsem velmi trpěl a měl jsem období, kdy jsem si bolest i představoval. Když jsme jezdili k strýci do Žebráka, kamarádil jsem tam s dvěma psy. Měli loveckého, hnědého skoro dofialova, s moudrýma očima a malého voříška. Když jsme odjížděli, vlezl jsem s nimi tajně pod kanape, hladil jsem je a hrozně brečel. Olizovali mne a cítili, že se s nimi loučím.

    Později jsem vyhledával rafinovanější bolesti. Jezdíval k nám nějaký vzdálený strýc, vlastně vůbec ne můj strýc, nýbrž strýc mých pěti sestřenic. Kulhal, byl z náboženských důvodů vegetariánem a byl členem nějaké evangelické sekty. Byl strašně hodný. Miloval lidi a všechno živé. Rozmlouval se mnou a já ho tak dlouho přemlouval, že výjimečně kvůli mně na posvícení snědl maso… A když jsem si tu bolest chtěl pěstovat, tak jsem si intenzívně představoval, jak mu ubližuji, nadávám a jak ho urážím. Těmito představami jsem trpěl, že se to nedá slovy vylíčit. V tomto utrpení jsem nacházel zvláštní rozkoš. Naštěstí to brzy přešlo.

    O několik let později udělal jsem podivnou zkušenost s vosami. Pod chodníkem se usadily vosy a kluci je chtěli zničit. Již několikrát jsem se před tím zúčastnil ničení vos ohněm, ale nevím proč, tentokrát jsem se stal jejich zastáncem. Abych dokázal jejich neškodnost, sedl jsem si na chodník těsně u hnízda a nechal jsem je poletovat a bzučet kolem sebe. Ani jedna mi neublížila. Za krátký čas jsem si mohl dovolit v místech, kde bylo hnízdo, opatrně šťourat. Nikdy mě nepíchly. Těmito argumenty podařilo se mi vosy zachránit, a od té doby jsem je považoval za své. Později jsem na tuhle výjimku pozapomněl, protože jiné vosy byly zase už nesympatické, a já je nenáviděl stejně jako ostatní kluci.

    Nenávist k sršňům, vosám, chroustům a pavoukům patří jaksi do mé klukovské sbírky citů. Naopak lásce se těšilo slunéčko sedmitečné, ke kterému nutno se chovat s maximální něžností. K medulákům mám dodnes velké sympatie. Pavouk mi vždycky naháněl hrůzu. Představa, že by v noci, když spím, mohl po mně lézt, přiváděla mě k šílenství. Bez milosti jsem je ničil, ale i zde učinil jsem jednu výjimku. Na půdě jsme měli obrovského a odporného křižáka. Měl rozprostřenou velikou pavučinu a já jednou, v rámci nějaké dětské perverze, mu do ní hodil živou mouchu. Následovala rychlá a příšerná vražda. Musil jsem pokus rychle opakovat. V chytání much do hrsti jsem byl mistrem, a tak nebyl problém opatřit si mouchu jinou. I tato byla rychle vyřízená, pavouk byl patrně hladový. Ostatní mouchy pak ovíjel pavučinou a schovával si je živé. Zásoboval jsem jej ustavičně, on prospíval a tloustl. Za nějaký čas jsme si na sebe s pavoukem zvykli a spřátelili jsme se natolik, že jsem se odvážil, opatrně, překonav hnus, na něho sáhnout na zlomek vteřiny ukazovákem. ByMajoucta, lo k tomu zapotřebí veškeré mé odvahy a bylo to překonání sama sebe, a tedy i jistý druh vítězství. Ale dodnes se pavouků štítím.

    Ještě odpornější je mi stonožka. Tu jsem s oblibou dopravoval klacíky do mraveniště, kde si s ní uměli poradit. Povraždila sice velký počet nepřátel, ale nakonec podlehla převaze.

    Ze všech ročních dob jsem nejintenzivněji vnímal jaro. Znamenalo pro mě ptačí zpěv, mladé kaštanové listy a radost ze silného pocitu života. Cítil jsem, jak jsem neoddělitelnou součástí toho všeho. Řekl bych skoro pocit lásky. Ale to jsem tenkrát nevěděl. Když jsem šel do školy kaštanovou alejí, to velké, to jaro, jsem v sobě cítil, ale ve škole mě to rychle přešlo.

    Učitelé budili úctu. Byli staří, žádní cucáci. Bože, jak já jsem do nich viděl. Jak jsem znal všechny jejich slabiny. Měli své maloměstské ješitnosti a své malé ctižádosti. Někteří byli muzikanti a jeden maloval. Nebyli umělci profesionálních měřítek, ale ve městě budili obdiv a byli váženi. Jeden byl sbormistrem zpěváckého spolku a druhý hrál na basu a fagot v příbramské filharmonii. Malující učitel byl z generace malířů. Jeho děd, profesionál, vymaloval dějiny Svaté Hory ve svatohorských ambitech.

    A můj otec? Domnívám se, že svoje nadání nemohl uplatnit cele proto, že žil celý život na maloměstě. Nemohl sledovat vývoj, a navíc byl zcela zaměstnán vyděláváním peněz pro šestičlennou rodinu. Kromě toho, že vyučoval na obecné škole, vyučoval ještě nepovinnému zpěvu na reálce, byl ředitelem příbramské hudební školy a z fandovství dva večery týdně chodil do zpěváckého spolku Lumír – Dobromila a jednou týdně do příbramské filharmonie. Tam se střídal u prvního pultu se starým Ciprýnem. Většinou tam ale seděl starý Ciprýn, protože byl starší. Otec o něm říkal, že je výborným houslistou, že zahraje všechno a že hodně vydá, protože hraje silně. Ale šlo mu na nervy, že Ciprýn často diletantsky klouže po strunách, čili vypomáhá si ustavičnými glisandy, jak se tomu říká odborně. Jinak ale byli ti dva výbornými kamarády a navštěvovali se, měl-li některý z nich svátek. Otcův svátek byla vůbec velká věc. To k nám přicházeli hosté, starý řídící Malý – písmák a cestovatel, který uměl strašně zajímavě vyprávět o všem možném, tříčlenný profesorský sbor z hudební školy, dělaly se chlebíčky a dorty a otec vrazil do hostů několik lahví bílého vína.

    Já musel hned ráno gratulovat, odevzdat svazek viržinek a bylo mi to velmi nepříjemné, protože to byl obřad, a já obřady nemám rád, protože člověk je při nich nesvůj.

    Když jsme vezli o mnoho let později otce do nemocnice, odkud se již nevrátil, sešli jsme se tam i se starým Ciprýnem. Přežil otce o několik týdnů.

    I já mám na starého Ciprýna své vzpomínky. Hrál na housle v kinematografu F. Tůmy. Stál za takovou plentou a měl na hlavě několik tukových boulí. Chodil jsem pilně do biografu, sedával jsem v první řadě a vždycky jsem s velkým zájmem sledoval vervně se házející boulovatou hlavu při temperamentním podání Zampy nebo Kalifa z Bagdadu. Při Kalifu ujížděli pravidelně na plátně Arabové na koních šíleným tryskem. Z Arabů přeskočil každou chvíli můj pohled na páně Ciprýnovy boule. Jednoho dne ale házela se táž hlava bez boulí. Vím z otcova vyprávění, jak k tomu došlo. S panem Ciprýnem se samozřejmě o boulích nemluvilo. Ale jednoho večera či jedné noci v hospodě, když už byli všichni v náladě, odvážil se pan primář nabídnout Ciprýnovi odoperování boulí zdarma. Pan Ciprýn nejprve prohlásil, že mu boule nikterak nevadí a že když je má tak dlouho, už s nimi dožije. Nosil vždy dlouhé šedivé umělecké vlasy, kterými se snažil boule zakrýt, ovšem s nezdarem. Trvalo to nějaký ten rok, až nakonec k operaci došlo. Moje filmové zážitky byly od té doby bez estetického kazu.

    Ó filmy mého mládí, ó biografy mé. Kde jste? Co se to s vámi stalo? Co vy jste tenkrát pro mne znamenaly.

    Jaká poezie, jaký život, jaká romantika! Ach, němé filmy, kdeže jste! Jen kouzlo pohádek z dětství snese srovnání s vámi. Ale to je vlastně něco úplně jiného. V pohádkách žil jsem, v pohádkách. S tebou, němý filme, žil jsem pohádkovou skutečností. S tebou žil jsem na zemi a s tebou jsem zemi poznával. S tebou byl jsem v Alžíru, v New Yorku a ve starém Římě s Neronem, ve staré Paříži s Ludvíkem XIII. a s Richelieuem. Ó Alexandře Dumasi starší, tebe nesmím vynechat v této ódě. Tvoji mušketýři měli šest epoch a tvoje kniha později snad film ještě překonala. Ale teď mluvím o filmu, a tedy: ó Arabové na koních i velbloudech, ó kovbojové na koních, ó rytíři všech dob na koních, ó koně všech dob, ó tisíci a jedna noci má.

    Co asi děláš, Harolde Lloyde, Frigo a Chapline? A kde jste vy ostatní – Pate a Patachone, Maxi Lindere a potom ty, Lone Chaneyi, muži tisíci tváří? Už nikdy nikdo vás nedostihne, nikdy už nebude takový Neron, jako byl tvůj, Emile Janningsi. A vy, Langovi Nibelungové se Sigfriedem, Krimhildou a Brunhildou. Vás, Nibelungové, už nikdy neuvidím a vidět nechci. Byl bych určitě zklamán. Neboť tenkrát, můj němý filme, byl jsi dokonalý.

    Byl jsi víc skutečnost, byl jsi pro mě víc než život. S tebou jsem žil vždy celý týden od neděle do neděle, za dvě kačky na třetí místo. Tam jsem poznával, co je plné a ničím nezkalené štěstí.

    Už když začali promítat diapozitivy reklam a pod plentou se natřásaly páně Ciprýnovy boule. Kde jsi, mé ničím nezkalené vědomí? Jsem v biografu. A kde jsi, nervózní chvění celé mé bytosti v očekávání božských rozkoší a prožitků? Kde jsou ty doby, kdy jsem celý týden přehrával sám sobě všechny napínavé scény a prováděl nesčetná a nesmírná hrdinství s jistotou a beze strachu, věda, že nemohu nezvítězit.

    Večer v parku při promenádním koncertě jsem donutil silou své vůle ostatní kluky, aby se mnou znovu přehráli celý film ve tmě za lázněmi, kam kapela Prokopa Korejce zaznívala už jenom z dálky, aby podpořila moji inspiraci. V takový večer byl jsem sám onen On, Harolde Lloyde, a kopal jsem kamarády do zadnice a dal se se stejnou měrou okopávat od nich. Kde jste, nesmrtelné valčíky, jako Kouzlo Sirén, a ještě nesmrtelnější ouvertury, jako Marta nebo Kdybych byl králem. I na tebe, Maciste, se trochu pamatuji a Eddy Polo a Harry Piele a Tome Mixi a na tebe, Rintintine, zlato moje. Dobře, že jste v převážné části své produkce zničení. Zůstanete navždy v našich vzpomínkách dokonalými.

    Tenkrát jsem pro vás vymyslel opuštěný ostrov v moři a tam jste žili všichni a navždy, neboť už tehdy jste byli nesmrtelní. Žili jste v míru mezi sebou, protože většinu zla jste již potřeli a vážili jste si jeden druhého. A ti z vás, kteří snad někdy byli zlí, byli také napraveni a bylo vám ostatními hrdiny navždy odpuštěno. Jen občas někteří z vás opouštěli ostrov, aby znovu bojovali proti zlu, a všichni do jednoho se pak zase vraceli, neb na ostrově žilo se nejlépe a ustavičně tam byla velká legrace.

    Bylo mi vždycky líto, že ani komikové, ani hrdinové různých filmů nikdy nevystupují spolu. Jak mnou po létech otřásla zpráva, že ve filmu dosud nespatřeném si starý Chaplin vzal za partnera starého Friga. Proč se to nestalo už dřív? Jak bych býval šťasten! Ale abych nezapomněl: ó Douglasi Fairbanksi – Robine Hoode, Zorro mstiteli, Černý korsáre, Gaučo a Zloději z Bagdadu, kolik let ty jsi už mrtev? Ó velký Dagu, ó, ó. Jen d’Artagnanem jsi nebyl tím pravým. Ten pravý se jmenoval Aimé Simon Girard, jestli se nemýlím. A co ty, Ben Hure, Králi králů a Muži, který se směješ, čili Konráde Veidte? A ty, Rudolfe Valentino, kterého jsem viděl jen jednou a kterého znám spíše jenom z doslechu… Jaká to byla filmová doba. Ó příbramský kinematografe, F. Tůmy, jaký je z tebe teď obyčejný biják, ó, ó.

    A lze snad němému filmu vytýkat, že kazil mládež a mravy vůbec, protože byl erotický? Lze mu vytýkat, že kazil vkus, protože byl kýčařský? Nebo snad, že odváděl od skutečnosti? Že byl mělký a plytký a nesmyslný? Ale snad také obohacoval. Snad také otvíral nenápadně nové obzory.

    V Evropě již tenkrát řádily umělecké –ismy a to se projevovalo i na této lidové zábavě. Takový Kabinet doktora Caligariho, německý expresionistický film, tam už to čpělo něčím podivným a strašidelným. A což teprve Fantom opery, Belfegor nebo Příšerná závěť, kde malá blondýnka Laura La Plante, usínajíc, otevřela oči a spatřila příšerný dráp, pololidskou a poloďábelskou ruku. Nemohla udělat nic moudřejšího než zařvat hrůzou a omdlít. A vůbec, staré zámky s tajemnými a mrtvolnými sluhy a podivnými lidmi, žijícími jakoby napůl v hrobech, to všechno drásalo nervy, to všechno bylo mládeži nepřístupné a to všechno jsem viděl. Snad jsem to neměl vidět, ale pak jsem neměl vidět ani surrealistickou výstavu v Mánesu o několik let později a neměl jsem nikdy číst Edgara Allana Poea a Stevensona. Ono vůbec je těžko rozhodnout, co se má a nemá. Jednou to tady bylo a já to viděl. A jsem rád!

    Prvně jsem byl v biografu večer. Nevím, z jakého důvodu mě rodiče vzali s sebou. Seděl jsem otci na kolenou a byl jsem velmi, velmi rád. Bylo to těsně po první světové válce. Byl to nějaký film o Kristovi a byl to pro mne nesmírný zážitek, ačkoliv to byl film asi primitivní. To soudím z toho, že Kristus tam opravdu a očividně letěl do nebe a byl stále menší a menší a pak se proměnil ve světelný kříž, který se opět zmenšoval. Jidášovi se tenkrát změnilo v ruce třicet stříbrných v krev a pak se oběsil. Po celý večer jsem vyrušoval hlasitými dotazy, ale ohromně to na mě působilo. Před filmem byl žurnál, z něhož si pamatuji obrovský křižník plující na moři, přeplněný a ověnčený, pravděpodobně se nějací námořníci vraceli z války. Křižník vystřídaly ukázky nejnovějších modelů dámského šatstva, asi z Paříže. Vím, že jsem se ptal, proč se ty dámy na plátně tak třesou.

    Další film, na který jsem šel s rodiči: Dvacet tisíc mil pod mořem. Spousta žraloků, skafandry, chobotnice a zase skafandry. A všechno bylo pod vodou a všechno bylo tónováno zeleně a všechno bylo tajemné a zvláštní a podivné a z jiného světa. Pohybující se lidé a zvířata a vůbec, sedět v bijáku byla veliká touha a veliké štěstí, zkrátka svátek. Každé nedělní odpoledne znamenalo výpravu do neznáma a nové a nové neskutečné objevy, sny, na které se nezapomíná a z nichž se i nějak silněji žije.

    (Pokračování příště…)

    Úryvek z knihy Josefa Hlinomaze a Jana Krůty: Majoucta, aneb Jsem malující šašour

    Celý článek

  • Jazzíkův letní občasník/ Svatá Máří

    Jestli se nepletu, koncem června jsem četl předpověď na nadnormálně teplý červenec.
    No… nepovedlo se, povede se příště. 🙂
    Pršelo skoro každý den a bylo chladno. Ale co bylo, to bylo. A 22. července bylo Máří Magdalény…

    Svatá Máří vybírá hnízda komáří.

    Ježíš a Máří Magdaléna

    Je-li na svatou Maří Magdalénu vítr, jde dobře každý obchod.
    V den Maří Magdalény rádo poprchává, neboť svého Pána očekává.
    Na Maří Magdalénu očekávej jistý déšť

    Jmenovala se Marie a pocházela z Magdaly (město na břehu Genezaretského jezera).

    Narodila se někdy kolem roku Ježíšova narození. Podle Nového zákona patřila k prvním ženám, které se rozhodly následovat svého Mistra. Ježíš ji prý zbavil „sedmi démonů“, kteří jí nedovolovali vstoupit mezi tzv. „slušné lidi“. Často citovaná legenda o ní vypráví, že byla velkou hříšnicí a až setkání s Kristem ji napravilo.

    Z nejnovějších poznatků však vyplývá, že její role v celém příběhu byla daleko důležitější. Pocházela z rybářského města , o němž se jeden ze starých židovských textů zmiňuje jako o hnízdu neřesti, které zničí Bůh. To by vysvětlovalo obecně známou špatnou pověst Maří Magdaleny, neboť další důkazy o tom, že by se jednalo o nevěstku, v podstatě neexistují.

    Jisté je, že v Magdaleně získal Ježíš oddanou a věrnou průvodkyni. Od prvního setkání jej doprovázela. Naslouchala jeho slovům, doprovázela ho na Křížové cestě, byla přítomná jeho smrti a stála pod křížem se dvěma dalšími ženami (Pannou Marií a Mariinou sestrou), když už všichni odešli. Později, když šla jeho mrtvé tělo pomazat a nalezla jeho hrob prázdný, byla první, které se Kristus po svém zmrtvýchvstání zjevil a pověřil právě ji, aby podala apoštolům zprávu o této události.

    Máří Magdalena bývala od dob papeže Řehoře Velikého (6. století) také spojována s dalšími dvěma ženskými podobami: A to sestrou Lazara a Ženou-hříšnicí (v dnešním smyslu prostitutkou), která Ježíšovi umývala nohy ve farizejově domě. Nabízí se otázka proč tomu tak touto dobou v západní tradici bylo, zatímco na Východě tyto tři ženy zásadně odlišovali…

    K rozdílnému pohledu na Máří Magdalenu přispěly také po druhé světové válce nalezené nekanonizované svitky z konce 2.století. Ve všech těchto apokryfech se uvádí, že Marie byla nejoblíbenější Ježíšovou učednicí. Wikipedie o tom říká:
    “Kristus často dával ostatním za příklad její vzdělanost a rychlost správného úsudku. Židé zvyklí na poslušnost žen, které nelze považovat za sobě rovné a už vůbec nelze naslouchat jejich názorům, to dost nelibě nesli. Nejvíce ji odsuzoval Petr, který se ji prý pokoušel z Ježíšova okruhu vypudit. Ježíš se jí však ostře zastal a prohlásil, že neexistuje důvod, proč by žena nemohla chápat jeho učení stejně jako muž a proč by je nemohla předávat jiným.

    Na úvahy o tom, že Marie Magdalena byla Ježíšovou manželkou či milenkou a porodila jeho dítě, které je oním legendárním Svatým grálem, je nutno pohlížet jako na literární konstrukce anebo na zárodek nově vznikajících legend, které jsou sice zajímavé, ale neprokazatelné, protože historické prameny pro ně neposkytují žádnou oporu.”

    Nicméně někteří badatelé vyčetli z po válce nalezených zlomků z konce druhého století i toto, že ve  Filipově evangeliu údajně stojí:  “… A spasitelovou družkou je Máří Magdalena. Kristus ji miloval víc než kteréhokoli jiného učedníka a často ji líbával na ústa. Ostatní učedníky něco takového uráželo a dávali najevo nesouhlas. Říkali mu: „Proč ji miluješ víc než nás všechny ostatní?“ Spasitel jim odpovídal, řka: „A proč bych vás nemiloval stejně, jako miluji ji?“ …”

    Díky legendám se stala Maří Magdalena patronkou mnoha řemesel a živností, utíkají se k ní zkroušené kajícnice a svedené ženy, ale je také patronkou holičů (na základě legendy, že svými vlasy omyla nohy Ježíše Krista). Bývá zobrazována s mastí nebo s alabastrovou skřínkou…

    Každopádně svatá hříšnice se stala dráždivým námětem mnoha umělců a ve středověké Paříži stál dokonce kostel, kam se chodívaly kát místní prostitutky a oltář zdobil obraz Marie Magdaleny, ale nikoliv jako kajícnice, ale krásné, trochu frivolní ženy s vykasanými sukněmi.

    Myslím, že do takového kostela bych jako celoživotní hříšník chodil za tichým rozjímáním i já…

    Celý článek

  • Josef Hlinomaz: Rozvzpomínky/2

    Chce-li někdo sednout a psát rozvzpomínky, měl by už o sobě něco vědět a měl by se znát. Měl by se představit, měl by se upřesnit a měl by se definovat.

    Jmenuji se Josef Hlinomaz. V Naučném slovníku Ottově stojí, že hlinomazi byli kamnáři. Je tedy téměř jisté, že nebýti kdysi kohosi, kdo hlínou vymazával kamna, ani mne by nebylo.

    Ale já jsem. A jsem-li homo sapiens, jsem onen druh opice, který chodí daleko vzpřímeněji než ostatní. Během několika tisíciletí naše opičstvo nabylo dojmu, že je daleko méně blbé než všechno ostatní živé na této planetě.

    A skutečně, vypadá to, že coby živočiši jsme nejchytřejší. Zatímco šla tisíciletí a fyzicky jsme v jistém slova smyslu zaostávali, vymýšleli jsme si kola, ruchadla a hromosvody, ochočili si dobytek a donutili koňstvo k tahání a neshazování jezdců ze hřbetů.

    A co je nejhorší nebo nejlepší, jak komu libo, začali jsme vymýšlet přístroje, jako přesýpací hodiny, orloj, dalekohled a mikroskop, a jako o něco dříve koně, osedlali jsme si páru, petrolej a elektřinu a rozložili jsme atom.

    A přece jsme nedokonalost sama.

    Proti vši jsme třeba dokonalí. Z našeho hlediska samozřejmě. Z všího hlediska je člověk vůl, protože se nechává otravovat. Ale zpět.

    Jmenuji se Josef Hlinomaz a je rok 1914, devátého října. Jsem zde, na zeměkouli, ve sluneční soustavě a v mlíčné dráze. Kde jsem se vzal, tu jsem se vzal, jako v pohádce. Jsem novorozeně, vím absolutně nic, na nic se nepamatuji a chvílemi řvu jako pavián. Pokud neřvu, koukám jako blbý, kterým jsem, jak by napsal pan Vrchlický, kdyby mě překládal z francouzštiny. Jsem novorozeně a zatím na všechno kálím. Na všechno, co je pode mnou. Většinou to konám ve vodorovné poloze. Jsem zkrátka roztomilý.

    Rovněž s činností nedělám si starosti, to zatím není mojí věcí. Přivedli jste mě na svět, starejte se o hygienu.

    Taky nevím, kdy jsem se prvně usmál. V té chvíli jsem měl asi dojem, že život je legrace a srand že bude čím dál víc. V ten moment jsem určitě zapomněl, že ještě před chvílí jsem řval a trpěl. Novorozeně je takovej malej vůl.

    Jakmile jsem se ale usmál a zpozorovali to, smáli se taky. Jako blázni. Tak jsem se smál taky jako blázen a oni ještě víc a tu jsem si pravděpodobně pomyslel – vida, nejsem jim nesympatickej. Ale je taky možné, že jsem si nepomyslel zase nic, ale že jsem to cítil. Novorozeně je komik.

    Za chvíli jsem cítil něco jiného, a kdybych uměl myslet, pomyslil bych si – tak vida, zase jsem se potentonoc. Ale nenapadlo mě to. Novorozeně je totiž mimo jiné taky čuně, s nímž se zachází jako v laboratoři. Už mě máchají, už mě suší a už mi pudrují hýždě i s mezihýždím a tak to jde pořád dokola.

    Čuměl jsem vlastně furt na strop, a když mě dali do svislé polohy, bylo to vždycky překvapení. Buď příjemné, nebo nepříjemné… Já vlastně strašně kecám. Ale spisovatel si přece vždycky, když něco neví, musí vymýšlet. A já se přece právě teď stal spisovatelem. Jenže Vzpomínky musí být opravdické. A tak tedy fakta.

    Matka a moji tři sourozenci se vždycky divili, kam až nazpátek si pamatuji. Zdá se, že si pamatuji určité okamžiky z doby, kdy mi byly snad necelé dva roky. Je to vůbec možný?

    První dva roky války trávil jsem na Dobříši. Dodnes vidím srbského zajatce, který plakal, a z očí mu tekly slzy jak hráchy. Houpal mě na kolenou a brečel. A já si tenkrát myslel, co brečí. Došlo mi to až za druhé světové války a napadlo mě, jak byla ta první válka (samozřejmě relativně) humanistická, když si zajatci nepřátelského vojska odpracovávali kus žvance na Dobříši a ve volných chvílích houpali na kolenou cizí děti a mysleli při tom na ty své doma.

    Taky si pamatuji, že se mi nedopatřením dostal do ruky deštník, se kterým jsem pochodoval. Tenkrát nosily všechny děti pod dva roky sukně. Asi jsem o ně zakopl. Upadnuv, vrazil jsem si tenkrát drát do čelíčka a měl jsem celý život v čele nepatrnou jizvu. Tedy, poněkud přeháním. Právě jsem se byl podívat u zrcadla. Stářím jizva zmizela. Ale byla tam. Na mou duši, že tam byla.

    Velice často sedával jsem na nočníku, zřejmě v zájmu vlastním, ale taky v zájmu okolí. V postýlce, zamřížované provazy, jsem si v těch chvílích hrával s mačkadlem na brambory. To už jsem trochu kecal. Pravil jsem mačkadlu: „Kdo jsi?“ A mačkadlo odpovědělo mým tenounkým hláskem: „Pan učitel Borovička.“ Inu ovšem. Hrál jsem tyátr. Naši děsně řvali a musel jsem to předvádět návštěvám. Když ale přišel pan učitel Borovička, kamarád a kolega mého otce, nikdo mě k tomu výkonu nedonutil. Styděl jsem se. Pan učitel Borovička by se jistě nebyl urazil, ale já pravděpodobně tenkrát ještě netoužil tolik po úspěchu jako později.

    Svět měl pro mě připraveno neustále nějaké překvapení. Byly mi asi tři roky, když jsem poprvé zjistil, že mám zvláštní schopnost vidět skřítky. Stávalo se to vždycky ve zvláštním stavu mezi spánkem a probuzením. Spával jsem v ložnici s rodiči, ale když jsem se probouzel, býval jsem v místnosti sám. Nemohu tvrdit, že jsem bděl, ale vnímal jsem docela přesně zrakem místnost, okna, a hlavně korunu staré hrušky, která stála na dvoře. Na větvích sedělo ráno vždy několik trpaslíků, vousatých a s barevnými špičatými kapucemi, přesně tak, jak je v pohádkách malovali. Byly to bytosti mírné a neškodné. Nejen že jsem se jich nebál, ale dokonce jsem se na ně těšil. Bylo to moje veliké tajemství, kterým jsem se zabýval snad ještě víc než o něco později představou, jaký byl svět, než jsem se narodil.

    Moc dobře si pamatuji, jak se u nás plakalo. Mimo mě všichni věděli, o co jde. Tatínek byl odveden a měl jít do války. Pak to ale přece jen dobře dopadlo. Už od dětství mu scházel pravý ukazovák a ještě dva prsty měl pochroumané, strčil je v dětství do mlátičky nebo kam. Teď to byla záchrana. Rozkaz nerozkaz, tatínkova pravá ruka odmítala mačkat jakékoliv kohoutky. Můj tatínek byl tedy rakouským zbabělcem, neboť se velice zaradoval a s ním i naše zbabělá rodina, že mohl zůstat na Dobříši, kde byl klid a mír a kde hrdinství za císaře pána nám mohlo být ukradeno.

    Byly mi asi dva roky, a přestože se válčilo, Rakousko potřebovalo tatínka aspoň jako učitele. Otec, jsa Příbramákem, musel se přestěhovat do rodné Příbramě.

    S Dobříšem či Dobříší (my jsme tenkrát říkávali ten Dobříš) se otec těžce loučil. Měl tam svou kapelu, která mimo jiné vyhrávala knížeti Coloredo-Mansfeldovi.

    A tak jsme se stěhovali. Poštou taženou koňmi, byl to dostavník z dob Dickensových, nebo nemlich takový, co ho přepadají Indiáni v kovbojkách. Jenže říkalo se tomu pošta a pokud vím, nikdy v životě jsem už nic podobného neviděl.

    Jel jsem tedy dostavníkem, v Evropě ještě zuřila válka, leč nikoliv mezi Dobříší a Příbramí. Tam byl klid téměř absolutní. Že nebylo co baštit, byla jiná otázka. Já byl ale i tak poměrně tlusté dítě a potravu jsem ani tehdy pravděpodobně neodmítal.

    Jsme v Příbrami.

    Příbrami, Příbrami, městečko stříbrný, jakpak jsi to tehdy vypadala?

    Po ulicích chodily secesně oblečené báby v podivných kokrhelích. My jsme se nastěhovali do Mariánského údolí. Byla to prudce se svažující ulice, vydlážděná nejkočičejšími hlavami, jaké jsem kdy viděl.

    Panem domácím byl pan Svoboda, který měl v Pražské ulici, hlavní to třídě, jíž jsme po celé mládí říkali „kanál“, knihkupecký a papírenský krám. Měl několik synů a dceru. Nejmladší syn byl o rok mladší než já. S tím jsme pobíhali po okolí a po baráku. On byl později notářem a snad i starostou někde na Sedlčansku. Jeden ze starších synů byl lékařem a stal se později zdravotním guvernérem ostrova Tasmánie.

    Největší vzpomínku mám ale na Dvořáčkovic bernardýna, který se jmenoval Nero. Nechal si ode mne všechno líbit. Tahal jsem ho, hladil, a vydržel klidně stát, i když jsem si na něho sednul. Věděl, že mu za to přinesu kosti nebo kus chleba. Ničím nepohrdal. Těžko ho asi za války živili, a on dvakrát denně obešel ulici. Vlezl v každém baráku do chodby a zaštěkal jako pes baskervillský. Ulehčoval jsem mu práci otvíráním domovních dveří. Vždycky k večeru jsme si dávali rande na zítra a děsně jsme se milovali.

    Tenkrát se na chlebenky fasoval takovej divnej chleba, vevnitř to bylo něco mezi kaší a chlebem, ví bůh, z čeho to tenkrát pekli. Mně to dost chutnalo.

    Naše maminka byla z vesnice, z Kublova. Občas odjela někdy přivezla zabijačku. Joj, to byla bašta. Moc toho z ní na Nera nezbylo. Miloval mě ale i tak…

    Tak jsem začal už pokolikáté vzpomínat, a sice písemně. Dojdu-li tentokrát o kousek dál než posledně, tím lépe a radostněji.

    Když mi byly čtyři roky a devět, dní, viděl jsem 28. říjen 1918. Vlaky a lokomotivy jezdily ověnčené a my se na to chodili na nádraží dívat. A pak jednou nastala naprostá senzace. Nad Příbramí letěl aeroplán. Něco takového ještě nikdy nikdo neviděl. Letělo to a vrčelo to. Slepice utíkaly do chlívků a ptactvo mizelo v úkrytech. Veškerý lid vyběhl do ulic a hlavu vzhůru, fascinovaně čuměl na ten zázrak. Dětičky šílely a já též. Všichni jsme utíkali tím směrem, co letělo to vrčadlo a vůbec, celé město utíkalo za aeroplánem skoro tak rychle, jak letěl. Utíkali jsme z Pražské ulice až na Hvězdičku a pořád jsme ho ještě viděli. Mizel v dáli a byl už jenom jak tečka. I tak bylo ale ještě pár týdnů o čem povídat.

    Příbrami, Příbrami, městečko stříbrný. Bojím se, že se budeš jednou jako vejce vejci podobat jiným městům, se stejnými samoobsluhami, sídlišti, s masnou“ kde budou všechny buřty stejný, a s cukrárnami jako na Petřinách nebo v Martině a kde budou stejný kremrole jako v Gottwaldově a Košicích. Možná že tohle vzdychnutí je zbytečně sentimentální a našim vnukům a pravnukům bude všechno tohle dokonale fuk. Ale my holt pamatujeme ještě doznívání staré hornické slávy a pamatujeme si spousty lidí, na které se prostě nedá zapomenout, ať už na ně vzpomínáme v dobrém nebo zlém…

    (Pokračování příště…)

    Úryvek z knihyJosefa Hlinomaze a Jana Krůty: Majoucta, aneb Jsem malující šašour

    Celý článek

  • Dějiny pod mikroskopem/15.století v kostce

    Další ukázka z mého připraveného rukopisu historické rukověti:
    V Itálii se zrodil název období, kterému se začalo říkat renezance (z latinského rinascita, což znamená znovuzrození).  Umělci, stavitelé a filozofové se obraceli k období antické kultury a oživovali její tradice. Oproti minulému období gotiky upírají pozornost více na člověka a pozemský život, poznání přírody, vědecké zkoumání světa. Myšlenkový názor v tomto období se nazýval humanismus.

    V souvislosti s vynálezem knihtisku  se začal v Evropě vyrábět papír ve velkém.  V Číně se papír pro potřeby literární, úřední i toaletní začal vyrábět kolem roku 600 n. l.

    Severoameričtí Indiáni věděli, že moře kdysi pokrývalo hory.

    Do Evropy začali začali pronikat Romové (indoíránská větev indoevropslých národů a jazyků). Urazili cestu z indické oblasti přes Persii, Sýrii, Arménii a Byzanc.

    Renezance přinesla do oblékání mužů různé typy kalhot (i vynález – poklopec), pod ně se jen zřídka oblékaly spodky, v ženském oblečení zámožnějších vrstev se spodní kalhotky všeobecně rozšířily. Jedním z důvodů byla určitě i móda širokých suknic, které nastoupily po gotických úzkých a splývavých oděvech. Vzhledem k tomu, že se v těchto kalhotkách nechávaly ale vyobrazovat nevěstky, vznešené dámy je často odmítaly s tím, že jsou jen pro služky, staré dámy, tanečnice a nevěstky.

    Renezance přinesla i péči o vzhled a vlasy. Úprava mužských účesů byla někdy tak náročná, že působila jako paruky. B. Castiglione v díle Dvořan píše: „Připadá i afektované, drží-li hlavu strnule vzhůru, aby si nerozcuchal účes, kyž nosí pod baretem zrcátko a v rukávu hřeben nebo když za ním na ulici věčně chodí páže s houbičkou a kartáčkem…“ Vrcholem ženské renesanční módy byly v Itálii plavé vlasy a jejich úpravám připisovaly ženy mimořádný význam.

    Je paradoxní, že benátské kurtizány byly propagátorkami intimní hygieny a radily dámám ve vyšší společnosti, že pokud chtějí mužům poskytnout dokonalou milostnou rozkoš, měl by své tělo očistit v lázni voňavou vodou.

    Ve Francii a Itálii se poprvé objevují ve městech voňavkáři či parfumérníci s tajnými recepty, které si jejich rodiny uchovávaly celá pokolení.

    Svého dvorního voňavkáře si začal vydržovat francouzský král.

    Paříž měla asi 100 tisíc obyvatel, z toho 4 tisíce žen byly sdružené v Pařížské federaci nevěstek a další asi 2 tisíce žen byly nevěstky neregistrované.

    Na počátku století má Praha díky Karlovi IV. 20 latinských farních škol, 4 školy kolegiální, tři klášterní a jednu židovskou. Když se k těmto žákům připočtou studenti pražské univerzity, jejich součet se zastaví na 7 tisících.

    Každý stý obyvatel Prahy se živí malováním! Praha se díky stavebnímu rozmachu stává i centrem umění.

    Doposud se při stolování se jí rukama. Sousto masa se ze společné mísy pokládá na kousek chleba a teprve se s ním jí. Kouskem chleba se také přidržuje větší sousto masa a vytírá omáčka. V lepší společnosti patří ke stolování látkový ubrousek, není-li, je povoleno otírat si ruce do okrajů ubrusu, případně do lemu svého oděvu. Ke krájení masa slouží nůž, používání dýky je považováno za nezdvořilé. Používání talířů pro každého stolovníka není do počátků renezance zvykem, lžíce (s jiným tvarem, protože se drží v zatnuté pěsti) se používá jen na polévku nebo řídké kaše (slovo lžíce je ve staré řečtině i latině odvozeno ze stejného základu jako slovo mušle). Navíc lžíci a nůž nosí u sebe každý svou vlastní. Pokrm se z mísy přenese rukou na chléb a teprve odtud se jí. Bylo-li stolovníků hodně a mis málo, všichni spěchali, aby se nasytili.

    V jednom z traktátů mistra Jana Husa z počátku 15. století se píše: „Když jsem byl žáčkem lačným, udělaje si lžíci z chleba, dotud sem jedl hrách, až jsem i lžíci snědl.“

    Opravu Kristovy církve na vědecký základ  postavil anglický myslitel John Viklef v posledních desetiletích 14. století. Nabádal k návratu k původnímu křesťanství, rovnosti všech lidí, zrušení církevních úřadů a rozdání majetku chudým. Nadlouho se pak hnutí reformátorů přesunulo do zemí Koruny české. Reformační hnutí vedlo ke vzniku husitství a později ke vzniku jednoty bratrské, která ale hlásala nenásilí a neopírání zlému.

    Lidé spali nazí. Celé rodiny v jedné místnosti někdy i s čeledí. Stejné to bylo i s pocestnými, kteří pokládali za zbytečné mít „rubáč pro noční lehání“. Ostatně většina prostých lidí měla jen jedno oblečení, které bývalo přes den zpocené a v noci se vyvěšovalo vyvětrat.

    V rýmovaném rukopise se praví o stolování: „Ubrus ovšem máš čistý mieti, zvlášť nosa jím netřeti. Suol máš nožíkem bráti, a nemáš mnoho plivati.“

    Začátkem století byl v Praze dokončen Kamenný most, později nazvaný po císaři Karlu IV.

    V první polovině tohoto století byl v Praze jako náhrada za zrušený židovský hřbitov v místech dnešní Vladislavovy ulice, založen židovský hřbitov v Židovském městě, poblíž Pařížské ulice, dodnes pravděpodobně nejnavštěvovanější pražská židovská památka. Většina návštěvníků navštěvuje hrob legendárního finančníka a bohatého primase Markuse Mordechaje Maisla, který stál u základních kamenů Vysoké synagogy a Židovské radnice – údajně nejstarší židovské radnice na světě.  Druhý vyhledávaný hrob patří rabbimu Löwovi, který podle legendy stvořil velikého a silného homunkula (umělého člověka) Golema.

    Začíná mimořádně vlhké a na záplavy bohaté období, které ovlivnilo i průběh husitských válek. Neúspěch křižáckých tažení do Čech je nutné přičítat především totální neprůchodnosti země, protože rozbahněné cesty umožňovaly je omezený pohyb lehčích nákladů.

    Celý článek

  • Josef Hlinomaz: Rozvzpomínky / 1

    Když jsem na jaře 1989 chystal knihu Josef Hlinomaz: Majoucta, požádali jsme o jakousi předmluvu Miroslava Horníčka, Hlinomazova kamaráda:

    „Píšu to jako díky svému Velkému Kamarádovi za jeho vzpomínky. Podávají  j e h o  neopakovatelným viděním obraz jisté doby. Škoda, že končí jaksi předčasně, i když si myslím, že doby následující už by nepopsal – nemohl popsat – s tolikerou srandou.

    Jsou to krásný vzpomínky.

    Všichni totiž viděli Pepíka Hlinomaze jako z jedné strany, z té, kterou sám jiným nastavoval. Byla to stylizace, která zcela neodpovídala jeho nitru. Stylizoval sám sebe jako figurky na svých obrazech, hrál divadlo i film jinak, než hrát chtěl, a to všechno by o něm mělo být řečeno. Byl to v  podstatě lyrik. Křehký a něžný člověk, který překřikoval sám sebe a překřikoval i své role.

    Byl jsem s ním od válečných let v Plzni, v několika angažmá, prochodili jsme spolu kdysi doslova celé noci, debatujíce a polemizujíce, učil mne třeba pohledu na Čechova, kterého mi objevil – byl jsem s ním nejen v jeho rodné Příbrami u jeho maminky, na jeho svatbě s Janem Drdou, ale i pod pyramidami a v nádherném Bejrútu, poznávám ho neomylně a přesně i pod jeho záměrně pokřivenými hereckými výkony.

    Jen málokdo mi věří má svědectví o jeho skutečné podobě a povaze. Neberte to jako posudek, ale jako hlas kamaráda.

    S pozdravem Miroslav Horníček

    (Předmluva z knihy Majoucta)

    Celý článek

  • Dějiny pod mikroskopem/ Hus strohými větami…

    1402

    Kazatelem v Kapli betlémské se stal Jan Hus (respektujeme-li za nejasný rok narození rok 1371 – pak mu v době nástupu do Betlémské kaple bylo 31 let ).

    Z kázání v Betlémské kapli o umělcích: „…Ale pohřiechu, již lidé… miesto svatých panen umučenie malují bláznivých panen frejovánie a naháčov nepoctivých a mužóv divně a potvorně zpósobilých…“

    1404
    Na pražském kopci Vítkov (jmenoval se správně Vítkova hora po majiteli vinic na jeho svazích Vítkovi z Hory), který funguje také jako popravčí místo,  promlouvá k jakýmsi lapkům – k odsouzencům na smrt – kazatel Jan Hus.

    1407

    K hoře Blaník „chodil lid, naveden jakýmsi mužem, a chtěl zázraky viděti“. Ale arcibiskup Zbyněk z Hazmburka, upozorněn mistrem Janem Husem, to zamezil.

    1409

    Prvním rektorem, který složil přísahu věrnosti králi Václavu IV., byl Jan Hus. Právě proti jeho kázání v Betlémské kapli byl namířen první zákaz nově jmenovaného papeže Alexandra V. – zákaz kázání v soukromých kaplích a mimo kostely… Jan Hus tento zákaz nerespektoval.
    Jan Hus: „Člověk s strany těla jest nečistá a smrdutá věc, pytel lajnov, pokrm červov.“

    1410

    Mistr Jan Hus a další členové univerzity proti pálení Viklefových knih a zákazu kázání mimo kostely protestovali v dokumentu zaslaném do Říma.

    Pražský arcibiskup vyhlásil klatbu na Jana Husa. Vzápětí se k ní připojil i papež, který jej předvolal do Říma. Hus se ale ve stanovené lhůtě do Říma nedostavil.

    1411

    Papež vyhlásil klatbu na Janem Husem. Václav IV. stále na Husově straně.

    1412

    Papež Jan XXIII. vyslal do Prahy prodavače odpustků. V Praze kvůli tomu vypukly bouře. Církev z jejich rozpoutání vinila Husa, který proti odpustkům kázal na univerzitě i v Kapli betlémské. Dokonce to byl důvod vážné roztržky mezi vysokými českými teology (Štěpán z Pálče, děkan teologické fakulty atd.) a Janem Husem („… ze strachu před papežem a kardinály neodvážili se veřejně vyznat…“).

    Král Václav se rozešel s Husem, protože nemínil strpět v Praze anarchii. Vydal zákaz demonstrací… (Myslíte, že byl tak přesvědčený o správnosti prodeje odpustků? Nikoliv! Byl na jejich prodeji finančně zainteresován!)

    Papež zpřísnil klatbu na Jana Husa, byla rozšířena i na ty, kdo se s ním stýkali.  (Metody izolování nepohodlných se opakují… Jen ty konce bývají daleko, jak se dnes říká, sofistikovanější. Upalování by asi škodilo životnímu prostředí…)

    V Praze vyhlásil papež zákaz církevních obřadů a úkonů – interdikt – vpřípadě, že tam bude Hus prodlévat. Znamenalo to i zákaz obřadů při pohřbech, křtinách svatbách atd. Hus odešel z Prahy, kde v kázání pokračoval a napsal svá základní díla – Knížky o svatokupectví, O církvi a českou Postilu). kázal v jižních Čechách a po dvou letech se přemístil na hrad Krakovec u Rakovníka.

    1414

    Ve švýcarské Kostnici byl zahájen církevní koncil, který měl za úkol vyřešit papežské schizma. Trval čtyři roky. Byl sem pozván také český kazatel Jan Hus, aby obhájil své názory na reformu církve.

    Jan Hus se vydal na koncil do Kostnice. Zikmund mu zaručil bezpečnou cestu a pobyt v Kostnici, veřejné slyšení na koncilu, a také bezpečný návrat.

    Husův přítel Jakoubek ze Stříbra při studiu náboženských knih objevil, že podávání svátosti oltářní pod obojí způsobou (chléb i víno) všem věřícím, bylo v církvi zrušeno teprve před několika staletími.Proto Jkoubek jako výraz návratu k původním způsobům církve při svých bohoslužbách obovil podávání vína. K němu se začali připojovat i další kněží.

    Po měsíci v Kostnici byl Jan Hus zatčen a uvězněn. Z vězení dodatečně posvětil v Čechách přijímání podobojí, které se stalo jedním z vnějších znaků husitsdkého hnutí.

    1415

    Za Husem se do Kostnice vypravil Jeroným Pražský. Když ale pochopil, že jeho přítomnost Husův osud nezachrání a že jemu samému hrozí nebezpečí, uprchl z města. Na útěku byl však poznán, zatčen a v Kostnici také uvržen do vězení.

    Janu Husovi bylo dopřáno „slyšení“. Konalo se v kostnické katedrále, ale nebyla mu dána žádná možnost obhajoby. Měl své učení o potřebě reformovat církev bez výhrad odvolat. Hus se hájil, že není kacíř, ale odmítal odvolat vše, co kázal.

    Kazatel a učenec Jan Hus byl obžalován z kacířství a po měsíci od slyšení –  6. 7. 1415 upálen. Jeho popel byl vysypán do nedalekého Rýna.

    Smrt  kazatele dala podnět k vypuknutí husitských válek v zemích Koruny české.

    Sjezd české a moravské šlechty odmítl vykonaný rozsudek a zaslal protest proti Husovu upálení. Podepsalo jej 452 pánů.

    Husitská šlechta z Čech a Moravy ustavila obranný svaz proti útokům katolíků.

    Katolická šlechta vytvořila obdobný svaz namířený proti husitům. Podporu jí vyjádřil i Václav IV. Země se ocitla na pokraji občanské války.
    Pod nátlakem kostnického koncilu se Jeroným Pražský zřekl Husova i Viklefova učení.

    1416

    Kostnický koncil pohnal všechny české pány podepsané pod protestem k soudu.

    Kazatel Jeroným Pražský se na kostnickém koncilu znovu veřejně přihlásil k učení Jana Husa a odvolal své výroky z minulého roku. Prohlásil, že jeho největším hříchem bylo, že zapřel Jana Husa.  Po týdnu byl i on upálen na stejném místě jako Jan Hus.

    K učení Jana Husa a Jeronýma Pražského se veřejně přihlásila i Univerzita Karlova.

    Kostnický koncil zastavil činnost Karlovy univerzity, ta se však nařízení koncilu nepodřídila.

    1418

    Po 40 letech byl překonán papežský rozkol. Nově zvolený papež Martin V. vydal dvě buly. V první ostře odmítl přijímání podobojí a v druhé Čechům pohrozil křížovou výpravou.

    Po čtyřech letech skončil kostnický koncil. Na závěr vydal příkaz vymýtit učení Jana Husa.

    1419

    Král Václav IV. čím dál víc podléhá Zikmundovi. V okamžiku, kdy je nad Prahou zrušen interdikt (zákaz církevních obřadů), nařídil, aby se do kostelů vrátili vypuzení kněží nahrazení kališnickými. K užívání podobojí vyhradil jen tři pražské kostely.

    Na jaře a v létě se očekával konec světa. Tisícihlavé zástupy se stěhovaly v pěti „vyvolených“ městech (Klatovy, Slané, Louny, Žatec, Plzeň) která měla být zachována.

    Přesně čtyři roky po upálení Mistra Jana Husa dosadil král Václav na radnici Nového Města pražského nové konšely vesměs z odpůrců Husových. Nová městská rada přikázala vyhnat z far husitské kněze, pořádat shromáždění a mše mimo kostely a dokonce nechala zatknout některé stoupence Husa.

    Po kázání kazatele Jana Želivského v kostele Panny Marie Sněžné v Praze  se rozvášněný kališnický dav  odebral k Novoměstské radnici. (poprvé v souvislosti s vedením davu zmínka o Janu Žižkovi „nejzvláštnější čeledín krále Václavuov byl jest při tom smetání konšelském a mordu velikém a neslýchaném“). Jan Želivský vyzval radní k propuštění uvězněných. Radní ale odmítli. V některých pramenech je jako bezprostřední příčina vtrhnutí  zástupu do radnice uvedeno to, že někdo z konšelů hodil kámen na monstranci v rukou Jana Želivského. Pak došlo k První pražské defenestraci (radní byli údajně vyhozeni z oken na kopí a sudlice dolestojících Pražanů).

    Pražskou defenestrací  propukly husitské války.

    Celý článek

  • Kdo byl kdo: Jan Křtitel

    24. června – svátek Jana Křtitele. Víte, kdo to byl?

    Narodil se půl roku před Ježíšem matce Alžbětě, příbuzné Panny Marie a jeruzalémskému knězi Zachariášovi. Po završení třetí desítky let odešel do pouště u Mrtvého moře a žil jako poustevník. Oblékal se do velbloudích kůží a jedl údajně kobylky upražené na kamenech.

    Posléze odešel k řece Jordán a tam se stal oblíbeným kazatelem. Předpovídal příchod Krista – Vykupitele. Přesvědčoval své posluchače, aby se dali pokřtít (očistit od hříchů) vodou z řeky a když k Jordánu přišel i Ježíš, Jan pokřtil i jeho. Bible říká, že tímto aktem začala Ježíšova činnost jako vyvoleného Božího syna.

    Už tehdy platilo, že kdo vystoupí z řady a stane se terčem pozornosti, neujde na jedné straně přízni davu, ale často nepřízni mocných. Janova popularita popudila proti sobě vládce Galileje – Heroda Antipu. V té době ovládali Palestinu Římané. První dosazený král Herodes Veliký, proslulý tím, že ze strachu před Ježíšem dal krátce po jeho narození preventivně vyvraždit všechny malé chlapce v Betlémě.

    Na scénu vchází proslulá Salome…

    Herodes Antipás si vzal za manželku ženu svého zemřelého bratra. Jan Křtitel považoval takový sňatek za nemorální a začal krále v kázáních kritizovat. Králova žena Herodiada využila krásy své dcery Salome, která před králem zatančila tak svůdně, že jí slíbil vyplnit jakékoliv přání. Dostala Křtitelovu hlavu.

    Ježíš po Janově smrti řekl: „Mezi těmi, kteří se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel.“ Toto byl základ uctívání Jana Křtitele, i když první zprávy o církevních oslavách tohoto svátku pocházejí až z roku 506.

    Herodes Antipás vládl až do roku 39, kdy byl Římany sesazen. Za své vlády ale ještě stačil odsoudit a ukřižovat Ježíše.

    Svátek Jana Křtitele byl církví situován záměrně do doby, která měla překrýt prastaré pohanské obyčeje. Tak se během staletí svátek světce prolnul se starými pohanskými zvyky.

    Čas pokročil, ale i naše generace pamatuje, jak ideologie úřadovala před několika desítkami let. Místo pálení čarodějnic jsme se u školy museli seřadit do dvojic s lampionky a pochodovat na jiný kopec, než kde se pálily čarodějnice. Tam vzplála Vatra míru. Nicméně než se vartující soudruh ředitel (donedávna řezník) vzpamatoval, my jsme ve tmě prchali na druhý kopec, kde už jsme měli připravené „fagule“ – staré hadry namočené v oleji a svázané dráty do koule na klacku, a to, co jsme směrem k rychlokvašenému řediteli povykovali, je nepublikovatelné dodnes 🙂

    O svatojánské noci prý slunce, obracející se  na své pouti oblohou, ztrácí na chvilku svou moc nad magickými silami země. Ty se dostávají na povrch a mohou údajně ovlivnit kouzelnou moc rostlin či otevírat poklady. Komu z našich předků se podařilo najít tuto noc květ nikdy nekvetoucího kapradí, mohl se stát neviditelným, porozumět řeči zvířat a stromů a mohl nacházet ukryté poklady.

    Možná, že dnes v noci nějaký poklad najdu. Milý google, ukaž, jak vypadají ty zázračné bylinky… Ale žádné erotické stránky, prosím! 🙂

    Jan (Křtitel) Krůta

    Celý článek

  • Bylo-debilo

    Když se sejdou chlapi nad třicítku, dřív nebo později se objeví vzpomínky  na vojenskou službu. Nevím, zda dámská část čtenářů tyto příspěvky dostatečně vychutná… V roce 1991 jsme v Bontonu natočili první soukromě produkovaný film po Listopadu – Tankový prapor. K příležitosti premiéry jsem tehdy vypsal anketu s mottem Bylo-debilo, aneb 100 nejneuvěřitelnější příběhů z vojny. Sešlo se  15.000 dopisů s tisícovkami příběhů. Z těch jsme vybrali vítěze a já potom nejzajímavější příběhy zařadil do dvojknihy Jizvy na zip/ Bylo-debilo.

    Nahlédněme do doby, kdy se neuvěřitelné mohlo stát skutkem…

    KEBY TO BOL IMPERIALISTA
    V armádním středisku vrcholového sportu probíhají ostré střelby. Kulky sviští, zasažené terče padají. Trefit plechového panáka z pistole na padesát metrů není úplně nejlehčí. Nepodaří – li se, další palpostoje na pětadvaceti metrech, a to už trefí každý. Nakonec přichází štáb a v něm obávaný politruk mezi vojáky přezdívaný „čapatý Ježíš“. S odhodlaným výrazem a namířenou armádní pistolí kráčí vstříc figuríně. Padesát metrů – panák stojí. Dvacet pět metrů – nic. Nedbaje předpisů kráčí tento syn slovenských hor stále vpřed. Pět metrů. Rána. Panák stojí dál. Zklamaný se vrací na základní čáru. Tam se jeho obličej rozzáří jakýmsi vnitřním světlem a on, věrný svému vyznání, pronáší slova, jež se nezapomínají: Joj, keby to bol imperialista, dostal by som ho!“

    V.K.

    PLOT
    Četař aspirant J.P. dostal rozkaz vybudovat se svou četou další dvousetmetrovou část drátěného oplocení kolem střelnice. Po dotazu, kde dostane betonové sloupky a drátěné pletivo, ho nadřízený seřval s tím, že o rozkazu se nediskutuje a rozkaz se bez zbytečných otázek plní. V boji taky nikdo nikomu neradí…Četař aspirant J. si poradil. Z prvních dvou set metrů hotového oplocení nechal stáhnout drátěné pletivo a vykopat betonové sloupky. Na svém úseku nechal sloupky zase zasadit a napnout na ně získané pletivo. Pak šel veliteli nahlásit splnění úkolu. „Vidíte, že to jde, když se chce,“ konstatoval s uspokojením velitel.

    J. S.

    NARUŠITEL
    Svítá. Dva pohraničníci se samopaly střeží u drátěného zátarasu. Najednou za ním něco zašustí. Překvapivě se tam objevuje štíhlá postava s pouzdrem v ruce a batohem na zádech.

    „Stůj. Ruce Vzhůru!“

    Postava běží zpátky. Nereaguje na varovný výstřel. Když jim uteče, mají na krku prokurátora. Z pouzdra vypadne utíkajícímu něco lesklého zastaví se zvedne to. V tu ránu vyjekne vojenský samopal. Postava padá.

    Je ticho. Přibíhají k němu. Nehýbá se. Chlapecký pohled upřený nehybně do nebe. V batohu pár kousků prádla a notový sešit nadepsaný VIVALDI. Těžká vojenská bota šlápne na podlouhlý lesklý předmět opodál v trávě: Flétna.

    J. H.

    Celý článek

  • Říká se tomu vyčuranost

    Zařekl jsem se, že psát o politice nebudu. A taky to nedělám. Ale když jsem ve Slovníku antické kultury (nakl. Svoboda, 1974), který pojednává o událostech před dvěma tisíci lety, hledal něco jiného, našel jsem tohle a neodolám: „Sněmovní nemoc – ironicky míněný název pro předstíraný záchvat padoucnice. Ta patřila totiž mezi zlověstná znamení, která byla předzvěstí nepříznivého výsledku děje nebo nějakého podnikání. Proto jestliže se vyskytl při jednání sněmu u někoho náhlý záchvat padoucnice, muselo se jednání přerušit. Tohoto ustanovení se časem začalo zneužívat politicky. Když se jednání sněmu vyvíjelo opačně proti očekávání vlivných politických činitelů, nastrojil se u někoho záchvat padoucnice předstíranými mdlobami a jednání bylo odročeno.“
    Takže to, co se děje v dnešní naší sněmovně, není nic nového. Zařekl jsem se, že nebudu psát o politice, a taky to nedělám. Tohle přece není o politice…

    Celý článek

  • Papírový život Josefa Hlinomaze

    Hlinomaz1Hlinomaz obraz 2Hlinomaz,obraz

    Zavolal mi kamarád, který jako moderátor jezdíval před léty s hercem a malířem Josefem Hlinomazem po republice na besedy. Do telefonu tehdy řekl jen pár vět.


    Nastartoval jsem auto a vyjeli jsme k domku, ve kterém až do smrti na dovolené v Jugoslávii tento „živočišný“ umělec žil. Ze sklepa jsme s dovolením pozůstalé partnerky Josefa Hlinomaze vynesli šest velkých igelitových pytlů plných popsaných papírů.

    Přijít o den později, všechno by vyletělo komínem. Odvezl jsem ten „odpad ze života“ domů a celou zimu tahal z pytlů  list po listu, zápisek po zápisku, rovnal je na hromádky a snažil se pochopit, co k čemu za života patřilo…

    Všechno potom vyšlo v knize Majoucta…

    Josef Hlinomaz začal svou knihu vzpomínek psát několikrát za život. Ale dál než k předmluvě se skoro nikdy nedostal.

    Jak je to s našimi vzpomínkami? Všichni píšeme předmluvy s tím, že se jednou dostaneme dál. Ale pak na to nemáme čas a o doslovy už nebývá zájem…

    Takovéhle předmluvy napsal tedy Josef Hlinomaz a já jsem je tahal z pytlů po rukopisných pomuchlaných stránkách ze sešitů…

    Motto: „Sranda se nedá ošvindlovat…“ (Josef Hlinomaz)

    První předmluva ke Vzpomínkám

    Dělá mi potěšení rozesmávat lidi.

    Nevím, jaké úrovně je můj humor. Pochybuji o tom, že bych obstál před přísnými kritiky s vědeckými měřidly. Ale zdá se, že se mi občas podaří rozesmát lidi, kteří zcela neztratili svou přirozenost. A tak tedy jsem herec a mohu psát Vzpomínky. Jsem dokonce mimo jiné i emeritní člen Národního divadla. Byl jsem tam rok, a i když mě potom vyhnali, jsem už jednou provždy bývalý člen Národního divadla.

    Co chvíli mě filmují. V ateliérech, v exteriérech a nejčastěji na Kampě, neboť tam se filmuje většina českých filmů.

    Pak to ovšem všechno zase vystříhají, ale přesto několikrát jsem se již v biografu zahlédl. I reklamu se mnou dělají, vídám se na nároží na obrázcích, a to pak chodím kolem a dělám jakoby nic.

    Je nás ale herců moc. Člověk se v tom množství ztratí. Měli by zrušit AMU – Akademii múzických umění a JAMU – Janáčkovu akademii múzických umění. Měli by říct: Dobře, ti, co jsou herci, ať zůstanou, ale teď na pár let dost. Počkejte si, až trochu vymřou. Člověk by přece taky rád byl trochu slavnej. Aby za mnou bláznily ženské.

    Umím se podepsat několikerým způsobem, ale to už musí být, aby někdo přišel. Nedávno jsme filmovali na Kampě s Högrem a on mě pak pozval na meruňkové knedlíky. Pak jsem s ním jel před divadlo, a jak se s ním loučím, koukám, šine si to k nám ženská s památníkem a rovnou k Högrovi. Podepisuje se a říká: Pana Hlinomaze nechcete? Nechtěla.

    Eh co. Zkusím to jako spisovatel.

    Druhá předmluva ke vzpomínkám

    Žijeme na počátku druhé poloviny dvacátého století, píše se rok 1957 a já začínám psáti, nevěda vlastně přesně proč a pro koho. Snad jenom pro sebe.

    Tak takhle jsem zahájil předmluvu ke Vzpomínkám před šestnácti lety, neboť dnes je rok 1973.

    Podaří-li se to, napíšu knihu vzpomínek.

    Když jsem se narodil, začala první světová válka. Švejk a mnoho ostatních Čechů táhlo do boje. Od té doby mám pět smyslů.

    Sem tam jsem něco cítil, sáhl jsem si na to i ono. A vždycky mi chutnalo. Ale hlavně – viděl jsem, slyšel jsem a sem tam jsem i někam přišel nebo přijel. Ale nezvítězil jsem. A taky vím, že nic nevím. Tahle Sokratova moudrost je taky jediné, čemu jsem v životě porozuměl. Všechno ostatní se jmenuje naděje.

    Třetí předmluva ke vzpomínkám

    Zítra je mi šedesát. Vypadá to, že se toho výročí dožiji. Zkrátka, měl jsem kliku. Mimo angíny a chřipky nebyl jsem nemocen, neležel jsem zatím v nemocnici. V poslední době mám sem tam nějaké potíže, ale kdyby to aspoň takhle vydrželo, nebylo by to nejhorší.

    Rozhodl jsem se, že napíši svoje vzpomínky. Už asi popadesáté…

    Čtvrtá předmluva ke vzpomínkám

    Psaní vzpomínek je práce očistná pro hlavu i srdce. Hlava je kartotéka v chaotickém stavu. A vzpomínat, to je fuška. Je to úklid, touha po pořádku, očumování lejster, seřazování, sestavování, prostě hrůza. Není to poprvé, co začínám psát Vzpomínky. Část jich vycházela v novinách, část jsem namluvil do rozhlasu, všechno to vznikalo tak, že jsem sám sebe vykrádal a měnil, vybíral, co se hodilo, a vynechával, co se nehodilo. Důsledek – štosy lejster.

    Beru-li tuto předmluvu jako rozcvičku mozkového svalstva, už teď se mi vyjasňuje, co mě čeká. Ale je mi jasné, že nepůjde jen o rozcvičku mozkových svalů. Půjde ještě o srdce. Zní to banálně, ale nejde to obejít. Srdce je to, co zaujímá stanovisko a umožňuje nadhled. Začneme ovšem v přízemí. Možná že se později dostaneme i do suterénu a možná že vylezeme až na půdu.

    A když se to nepovede? Zalezu do díry a bude o spisovatele míň. Asi by to nebyla velká škoda. Každý dnes umí číst a psát, ale těch, co píší, je ještě o něco víc. Denně vychází tolik vagónů knih, novin a časopisů, že kdyby se to seřadilo, byl by z toho denně vlak kolem rovníku. Denně se píše pro film, pro divadlo, televizi, rozhlas, pro laterny magiky, odborníci i neodborníci píší pro odborníky i neodborníky, pro automaty s elektronickými mozky, pro cvoky i necvoky, a to všechno se pak taky fotografuje a filmuje barevně a ozvučuje a nafukuje a zveřejňuje a utajuje, až se člověk diví, že se už nikdo ničemu nediví.

    Štandlíky zředěné vědy miliony vědců denně vylévají do stamilionů hlav, a tak je nás čím dál víc, co pěstujeme vzdělanost a hned zase poučujeme jiné, hloupější, popularizujeme všechno, co víme, a všechno, co víme, bylo už pro nás zpopularizováno, a svět je plný popularizátorů, kteří dále popularizují. A tak se vzdělanost šíří čím dál rychleji, ale pravd je taky čím dál víc a už se to do těch hlav, kterých je taky čím dál víc, nevejde, je toho všeho o něco víc než hlav, ale – a to je nejdůležitější – život jde dál.

    A tak ať člověk začíná cokoliv psát, musí si povzdechnout: Najde se člověk, který tohle bude číst?

    A přece v mé občanské legitimaci stojí psáno černé na bílém, že jsem herec. A co bych to byl za herce, kdybych nepsal Vzpomínky? Divadlo sice už dávno nehraji, ale hercem je přece každý. Všichni jsme komedianti v tom nejavantgardnějším kuse, jaký kdy byl napsán. V kuse, který se rovnou hraje, který se improvizuje a má skoro tři miliardy autorů a herců. V kuse, který je stejně absurdní jako realistický, stejně avantgardní jako zpátečnický. Ve hře, kterou nikdy nikdo neuvidí celou, ve hře, o které si nikdo není jistý, jak skončí. Ve hře, u níž znám jen název jednoho jednání: Dvacáté století. Hraji v ní nepatrnou roli. Něco jako „paní, nesu vám psaní“. A protože je teď na divadle móda rozkrývat postavy, pozor! Začínám rozkrývat…”

    Jan Krůta

    (Budete-li chtít, pokračování příště!)

    Celý článek

  • Červen – pohotovost pro baby bylinářky

    Červen – první letní měsíc – nemá jméno od množství červené barvy v přírodě. Samotné slovo červený totiž vzniklo od slova červit, což znamenalo barvit červcem. Červec polský (Porphyrophora polonica) se sbíral u nás dávno před importovaným jihoamerickým červcem nachovým na kořenech některých rostlin, hlavně v období kolem svatého Jana Křtitele a dostal podle něj lidový název svatojánská krev.

    V tomto měsíci naši předkové pokračovali ve slavení svých letnic, jarních a letních obyčejů, které předcházely sklizni a měly velmi úzký vztah k budoucí úrodě a s úrodou souvisí i plodnost…

    To magické se ale soustřeďuje na dny, které přijdou v následujících týdnech:

    „Milý Jene, svatý Jene,/ prosím tebe poníženě,/ pověz ty mně sám,/ za koho se vdám?“

    Noc před svátkem svatého Jana Křtitele byla odjakživa nocí zázraků. Bylinky sebrané tuto noc měly kouzelnou moc, žádný lektvar se bez nic nemohl obejít. Opět není náhodou, že tento křesťanský svátek se slaví právě v tuto dobu. Před příchodem křesťanství v tento den vrcholily oslavy letního slunovratu a magické obřady k těmto dnům odedávna patřily.

    Jedenadvacátý červen, den letního slunovratu, je nejdelším dnem v roce, trvá šestnáct hodin a dvanáct minut. Není moc povzbuzující, že od tohoto data se den krátí a už od začátku léta chýlí k podzimu, stejně jako lidský život se narozením blíží k neodvratné smrti.

    Slunovrat se už odpradávna slavil pálením ohňů, věřilo se, že příroda má noc před svatým Jánem kouzelnou moc. Mládež si zdobila hlavy věnci, opásávala se černobýlem a tancovala kolem hranice. Chlapci oheň přeskakovali a všichni se dívali do plamenů, aby je pak po celý rok nebolela hlava a oči. Děvčata ráno pouštěla věnce po vodě a hádala z toho budoucnost.

    (Že by v tomto hádání byly i obavy z následků toho, že předcházející večer směla mládež pobývat dlouho venku a slavit aktivně svátky? :-))

    Největší čarodějná moc se přisuzovala kapradí a černobýlu. Kapradí je rostlina tajnosnubná, která nekvete. Naši
    předkové ale předpokládali, že kvést musí každá rostlina, a proto kolem květu kapradí, údajně kvetoucímu právě jen o svatojánské noci, vznikaly nejrůznější lidové pohádky. Černobýl měl zase fungovalt proti obludám, neštěstím a nemocem. Ohně se v tuto dobu pálily také proto, aby se dýmem zaplašili draci, kteří „k chlípnosti pro slunečnou horkosť vzbuzeni jsouce a v povětří létajíce, do studnic semeno a jed pouštěli, odkudž voda nákazu brala…“

    Svatojánských mušek je sice čím dál méně, ale zkuste, jestli se vám osvědčí alespoň jedna z červnových pranostik: „Když svatojánská muška pěkně se leskne a svítí, bude počasí pěkné a může se do přírody na tanec jíti. Není-li však do Jána viděti, budeme v chladnu a dešti doma seděti…“

    Já nevím, jak vy, ale já jsem zatím letos světlušky neviděl. Ostatně že by se mi mělo chtíti do přírody na tanec jíti…

    (Pokračování zítra)


    Celý článek

  • Operace Anthropoid a ty další

    Semlelo se toho u příležitosti 70. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava, obergruppenführera SS, generála policie a šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) Reinharda Heydricha (38) v médiích včetně blogů docela dost. Zejména soukromý badatel a uznávaný odborník na 2. odboj Jaroslav Čvančara (mj. obdivovatel bratří Mašínů), historik Vojenského historického ústavu pplk. PhDr. Eduard Stehlík, ale i někteří jiní profesionální historici, přinesli nejen známá, ale i některá doposud méně známá fakta o operaci Anthropoid (lidoop).

    Snad ani na jednu událost v dějinách neexistuje jednotný názor a shodný výklad. Pokud ano, jedná se o některá prokazatelná a nezvratitelná fakta, jako jsou jména, místa, datum, písemné dokumenty, předměty ap. Naopak rozdílný a někdy i rozporný názor mají profesionální odborníci, amatéři i laikové při hodnocení příčin, souvislostí a následků konkrétních událostí a jednotlivých činů.

    Mnohdy jsou dějiny vykládány z ideologických, propagandistických, vlasteneckých či jiných pozic (Kosmova, Dalimilova nebo Hájkova kronika, Jiráskovy Staré pověsti české…). Faktem je, že na jednu událost může existovat několik pohledů (Jan Žižka, Husité, vznik Československa, T. G. Masaryk, L. Svoboda, Pražské jaro, V. Havel, události v Lybii…) a všechny můžou být “pravdivé”.

    Dokonce i takové zdánlivě jasné a zdokumentované historické období, jakým byl Protektorát Čechy a Morava (březen 1939 až květen 1945), přináší dodnes řadu kontroverzních i rozporných výkladů.

    Sem patří i operace  zpravodajského odboru exilového MNO v Anglii k zabití říšského protektora Haydricha, na níž byli vybráni Jan Kubiš a Karel Svoboda, k nimž se později připojil  Josef Valčík z výsadku “Silver A” a Adolf Opálka z výsadku “Out Distance”. Úkolem operace měl být čin demonstrativního charakteru. Dokázat, že Češi se s německou okupací nesmířili a upevnit postavení ČSR v protihitlerovské koalici. Podle dr. Stehlíka se vše odvíjelo poněkud jinak (aktuálně.cz 26.5.2012).

    Heydrich přijel do Prahy “zkrotit vzpurné Čechy” 27. září 1941 a již druhý den vyhlásil stanné právo. Následovaly popravy, mj. i důstojníků bývalé Čsl. armády. Takto se podle Stehlíka odvíjely události: 1. října bylo popraveno dalších 10 důstojníků, 2. října bylo rozhodnuto o atentátu, 3. října byli povoláni Kubiš se Svobodou k výcviku, 10. října měli odletět a 28. října měl být atentát proveden.

    Zabití protektora mělo být odplatou za popravy čsl. důstojníků, především arm. gen. Josefa Bílého, velitele Obrany národa. Byla to čistě vojenská operace  plk. Františka Moravce. Prezident Beneš se o operaci dověděl až 7. října a vymiňoval si souhlas domácího odboje.

    Při výcviku k provedení atentátu se Karel Svoboda zranil a byl narychlo nahrazen  Jozefem Gabčíkem. Tím došlo ke zdržení a plánovaný termín nebyl dodržen. Přestože domácí odboj opakovaně žádal Londýn o zrušení akce, k výsadku došlo (také kvůli špatnému počasí) až napotřetí 29. prosince 1941 společně se skupinou “Silver A”, “Silver B” a “Out Distance”. Dohromady 10 mužů. Desant Anthropoid měl být vysazen u Ejpovic u Plzně, odchylka 100 km, desant Silver A u Vižice u Chrudimi, odchylka 40 km, Silver B – Ždírce nad Sázavou – 50 km a Out Distance – Kopidlno u Jičína, odchylka 130 km.

    V průběhu let 1941 – 1945 bylo z Anglie na území Protektorátu dopraveno asi 100 osob v 89 výsadcích (1941 – 9, 1942 – 22, 1943 – žádný [?], 1944 – 53, 1945 – 5). Téměř každý výsadek provázely chyby, nehody a smůla (nepřesné místo dopadu, zabití, zranění, ztráta nebo poškození materiálu, nenalezení nebo odmítnutí domácího kontaktu, infiltrace agentů a konfidentů Gestapa, prozrazení). Jen tři výsadky splnily na 100% svůj úkol.

    Konce války se dožilo 38 výsadkářů, ostatní padli při přestřelkách s Němci (6), zahynuli při nehodách (8) nebo byli dopadeni a popraveni (22). Sebevraždu jako únik před zatčením zvolilo 20 vojáků, někteří selhali a přihlásili se úřadům (údaje bez záruky).

    Domnívám se, že Moravcovy paradesantní výsadky do Protektorátu měly víc než praktický význam v pomoci domácímu odboji spíše demonstrativní a propagandistický cíl (kolik takových “politických” operací bylo v průběhu války na obou stranách připraveno?). Bohužel se ani dnes objektivně a nestranně nedovídáme (a asi se už nikdy nedovíme) jak byly tyto operace efektivní a jak dalece ovlivnily domácí protifašistický odboj.

    Současná ideologicky zmanipulovaná propaganda se snaží za každou cenu přinést “důkazy” o významu, důležitosti a téměř rozhodujícím podílu západního zahraničního odboje a úloze 3. americké armády gen. Pattona na osvobození Československa od německých okupantů. Přestože smrt Heydricha si přímo vyžádala životy téměř
    5 000 českých občanů a nijak nemohla změnit Hitlerovo “Endlösung der tschechischen Frage” a pravděpodobně ani nijak zásadně nepozvedla “bojovou morálku” obyvatel, je nám vnucován opak.

    Elitní esesák Heydrich byl krutým a iniciativním vykonavatelem nacistického rasového plánu, fanatickým členem NSDAP, válečným zločincem a byl po právu popraven.

    Kpt.im. Kubiš, plk.im. Gabčík, plk.im. Valčík a ostatní českoslovenští výsadkáři, i když někteří pod tíhou okolností selhali, byli stateční vojáci a hrdinové. Zaslouží si naši úctu a nehynoucí památku. Naproti tomu si my nezasloužíme překrucování a účelové vykládání historie donekonečna.

    Celý článek

  • Kde to vůbec žiji?

    Každoročně,  po okázalých  jubilejních oslavách Slovenského národního povstání v Bánské Bystrici jsem v minulosti zaslechl hlasitý názor nejednoho účastníka, že přímých bojovníků v   SNP rok od roku neustále přibývá a tím i počet vyznamenaných stále roste a roste.

    Za posledních dvaadvacet let ve mně zakořenil velmi silně poznatek, že také počet bývalých disidentů v geometrické řadě pořádně nakynul.  Stejně jako vzrostl i počet ublížených, trpících, poškozených, utiskovaných a utlačovaných Čechů a Moravanů a Slezanů, které režim odsoudil do role občanů druhé kategorie.

    I ve vlastních novinářských řadách je tomu tak, nejeden z kolegů velmi často v médiích, která ho nyní zaměstnávají,  píše o bolševikovi, o zločinech, které  jej ničily  a deptaly. Teď už vím, že je to většinou  proto, aby takový dotyčný jedinec mohl vždy ostře vystartovat s kopím do boje, stejně   jako to dělávala udatná Haha Bimbi v Rychlých šípech.

    Zdá se tedy, že většina lidí začala skutečně a opravdu   v pravdě a lásce  žít, ne-li se i narodila,    až po 17.listopadu 1989. To je   moje největší dvaadvacetiletá  zkušenost. I  při návštěvě nejedné větší domácí redakce,  v níž mne považují leckteří novodobí normalizátoři  stále za „rudého divocha“ – tedy rudocha   a to i ti, kdož mne kdysi uráželi nebo vyznamenávali   vznešeným  oslovením „pěrestrojčíka“.   A  někteří, ti nejradikálnější,  bývalí kovaní,  často informátoři, se mne teď  docela i štítí. Nebo se přečasto i bojí, že vím pořád ještě hodně, jací byli ? Při mnoha kontaktech mi dávají okatě najevo, že jsem natrvalo občanem druhého řádu, zkrátka, že jsem  opět na rozdíl od nich, nežádoucí. Možná i za to, že jsem po celý život zůstal neodvratně věrný jedné ideji  bez ohledu na současné  chameleony a opětné režimní kolaboranty.

    Vstupuje mi do mysli otázka, že  by se snad styděli za to, jakými byli ONI?  Myslím, že stydět se a žít v pokoře  ani neumějí. A tak si občas kladu otázku otázek, kde jsem se to vlastně  narodil a kde vlastně  žiju?

    Nemám bohužel na vybranou!  Vždycky se podepisuji!

    Mám tuhle zemi strašně a moc rád.


    Celý článek