• HEJ, LIDI, VSTÁVAT (a měřit!)

    Jak jste na tom? Přestali jste hekat a shodili jste DEKA?
    Mám dvě zprávy. Jak jinak, než jednu dobrou a jednu špatnou.
    Nejdřív špatná: To, co jsem před výletem na dálný východ shodil, protože mi tam nechutnalo, to jsem při blahobytné cestě na sever nabral. Resumé: Od začátku 280 DEKA dole.
    Je to málo, ale do letního slunovratu, kdy naše hecířská akce PŘESTAŇ HEKAT – SHOĎ DEKA končí, zbývá ještě měsíc.
    Vyhlašuji inventuru!
    Jak jste na tom vy, kteří jste se ke mně v okamžiku, kdy mi ulítl knoflík od džín, připojili? Kolik DEKA (centimetrů v pase) je dole?

    Celý článek

  • Severní vítr je fakt krutý

    Jiná písnička mi v hlavě ne a ne hrát. Pořád dokola. Po několika dnech plavby na nejsevernějším mysu Evropy. (A mlha a mlha a mlha.)

    Někdy se vám přihodí dvě krásné události nečekaně za sebou. Tentokrát nejdříve aktivita synova – Tramtárie č.1 a z ničeho nic aktivita kamaráda Vlčáka – Tramtárie č.2 („Potřebuji parťáka na cestu, pojeď!“)

    Mohl jsem říct, že nemůžu, že shazuji deka? Nemohl. Každá Tramtárie mi voní jako čerstvě vyuzená klobáska. Zkráceně – každá Tramtárie je pro mě jako klobáskolapka. A že jsem chtěl shazovat deka? Koho to tu v Tramtárii zajímá…

    Jediné minus – žádný signál, žádná wifinka = žádná komunikace se spolutrpiteli.
    Zhřešil jsem, milí DEKAmínusáčci. Zhřešil jsem mockrát. Asi po příjezdu hodím váhu do popelnice. A pro jistotu zapomenu, kam jsem si schoval metr na břišní pneu.

    V neděli jsem doma. Dneska přijíždíme do městečka, kde by měla být wifka, tak se pokusím vysvětlit Vám odmlčení a poslat nějakou fotku z fotodeníčku.

    Včera mi jeden domorodec vyprávěl, že má sedm dětí. A co prý taky jiného těch deset měsíců tmy dělat? Teď se tu slunce potápí do moře po jedné v noci. Sedím u okna, slunce je jak červený fotbalák, který nešikovný obránce u nás ve vesnici zakopl do rybníka. Tady v Tramtárii se houpe na vlnách rybníka daleko většího.

    A jak jsem najednou v teple za oknem, v hlavě už nezní „severní vítr je krutý“, ale „mám od pánbíčka boky jako skříň, jako skříň…“

    Celý článek

  • Hra nikoliv odvěká – o DEKA

    Milí DEKAmínusáčci, včera jsem naše upouštění duší zveřejnil v Českém rozhlase Dvojce.
    V mé poště přibyly milé ohlasy.
    U nás zde na této zdi moc ohlasů od přihlášení účastníků nepřibylo. Znamená to, že úbytky nejsou?

    Jdu příkladem. Dnes jsem si obstaral i krejčovský metr, takže budu měřit nadále hlavně objem.
    Váha: Ono to na začátku asi může jít docela rychle. Horší časy nastanou posléze. U mě to rychle šlo, ale jistě ovlivněno pobytem v zemi, kde mi nechutnalo. Ale pobyt trval jen týden. A jsem moc pyšný, že jsem dokázal po návratu domů za další týden nepřibrat, naopak ještě trochu shodit.
    Aby to bylo fér, nebudu úbytek na dálném východě počítat.

    Po návratu domů jsem ubral 230 deka! No, tleskejte, blahopřejte, dejte mi možnost, abych mohl blahopřát i vám!

    A musím dodat, že se hlady netrápím, jím prostě míň a dál se při své momentálně natržené achilovce vlastně nehýbu.

    Ovšem, musím přiznat speciálně Martině, že objem v krajině břišní se zatím nehnul! Pokud si pamatuji z dávných zabíjaček, prasečí břišní sádlo bývalo méně ceněné než hřbetní. A u člověka? Jak Martina vysvětlila, je nutné nejen koukat na váhu, ale taky se měřit, protože podstatné při hubnutí je právě to vnitřní sádlíčko.

    Tak se koukejte svěřovat! Náš mejdan pro ty, kteří shodí aspoň deko, se blíží. 23. června u mě na zahradě a v altánu nashle!
    Honza “Jazzík”

    Celý článek

  • SISSY V TRAMTÁRII ?

     

    Jestli si myslíte, že takhle “originálně” se mě máte ptát, jestli jsem jsem v Tramtárii, jste vedle. Nicméně už jsem. Zeměkouli se pode mnou protočily pneumatiky, v Tramtárii jsem a čtu si o císařovně Sissy za dob starého mocnářství.

    Leje jako z konve. Pan Kemr, když stál na zápraží své chaloupky, to říkal krásně, ale napsané to nějak nezvládám. Tak si to jen řekněte…

    A co jako, že si čtu o Sissy, krásné to ženušce císaře Franze Josefa?

    Za prvé:
    Uzávěrka rukopisu druhého dílu mého “velkého historického přehledníku” Můj domov – můj svět se blíží a nedá mi spát ani tady. (Kdo si ještě nekoupil první díl, měl by se stydět! Na vydání druhého ještě ani zdaleka nemám peníze!)

    Ale za druhé:
    Krasavice Sissy je pro nás, co jsme si dali na oči slogan
    PŘESTAŇME HEKAT – SHOĎME DEKA stejně aktuální jako královna našeho biathlonu. Ta poslední se v hrůze před kily cpala prý čistícími tampony na pleť, které zapíjela vodou. To císařovna Sissy, jak jsem se dozvěděl, se živila přece jenom trochu chutněji – mlékem a šťávou z hovězího masa.
    Sissy měla vlasy od hlavy až na zem. Dvorní kadeřnice jí je denně dvě hodiny vyčesávala a za zatahání dostala občas pohlavek.

    SISSY a NADVÁHA
    Držela drastické diety, nosila silně utažené šněrovačky. Byla tak utažená, že si nikdy ani nesedla, v pokojích neměla ani židle. Maximálně při jídle používala klekátka.
    Při výšce 172 cm její váha nesměla nikdy převýšit váhu pytle cementu (platí ještě těch 50 kg?). Do svého prádla se nechávala zašít, aby ji nedělalo silnější. Zašívat těsně na tělo si dávala i jezdecké oblečení, ” sedíc na dřevěném koni”. Aby nepřibírala ve spánku, služebné jí na boky vázaly vlhké zábaly, denně jí měřily pas, stehna a lýtka.

    HOUBY PLATNÉ
    Zatímco si Sissy pročesávala vlasy (oceňuje speciálně ten, kdo neumí vyslovovat “S”), panu císařovi (jemuž Sissy kvůli licousům říkala krocan), spřátelení vrchní policajti dodávali tajně “hygienické dámy”. A protože se císařovně samým pročesáváním dostávalo nechuti k sexu, pětačtyřicetiletý císař potkal 8. května 1875 v šest hodin ráno v parku sličnou patnáctiletou, údajně rozkošně baculatou dívku, a ten den se prý potkali schválně ještě několikrát. Pak jí císař koupil nedaleko parku dům a pro sladké teplo domova, na kávu, rohlíčky a viržinko si tam chodil více než deset let.
    (Neopomněl ji nabádat, aby v době jeho příchodu neměla na sobě “tu otravnou šněrovačku” a nejlépe, aby ho očekávala rovnou v posteli.)

    _________________________________________________
    Poučení v titulku:
    EXTRÉMY JSOU VŽDYCKY NA HOUBY
    Posílám z Tramtárie do daleka:
    DNESKA STAČÍ DVĚ, TŘI DEKA!
    (tloušťka jde na klouby…)
    __________________________________________________
    Nejezte tampony (ani ty odličovací), jen dva knedlíčky od toho vepřo-knedlo-zéla při krásně voňavém nedělním obědě odložte svým nepřátelům!

    _________________________________________________________________
    Pravidla naší dohody:
    1. chceme trochu zhubnout, ale nemučit se
    2. hubnutí není smysl života
    3. prostě to zkusíme
    4. zkusíme to jen tak (s prstem v nose)
    5. prostě chceme dopnout kalhoty
    6. nevalte na nás, že musíme
    7. my prostě chceme
    8. my se prostě vzájemně hecujeme
    9. léto se blíží, chceme se sobě nehnusit
    10. chceme se tloušťkou nedusit
    _________________________________________________________________

    KONEC POKUSU v POKLUSU:
    Letní slunovrat – 21. června 2018

    SLAVNOSTNÍ VYHODNOCENÍ
    V sobotu 23. června 2018 u mě na zahradě v altánu!
    Vstupenka zdarma pro každého, kdo se přihlásí buď zde na zdi, nebo přímo mně ve Zprávě!
    Vaše současná váha je jen Vaše věc!
    Po přihlášení mi občas napište, kolik deka jste sundali, jak a co jste si přitom užili.

    BORCI FANDÍ BORCŮM:
    PŘESTAŇME HEKAT – SHOĎME DEKA !

    Celý článek

  • Čtvrtek 12.4.2018 PRVNÍ DEKO!

    Včera poté, co mi málem ustřelil uzávěr džín, jsem Vás pozval, abyste mi pomohli. Sám nemám dost sebekázně a vůle na to, abych vytrval ve snaze shodit váhu. A tak mě napadlo, že se Vás zeptám, jestli na tom nejste podobně a něco málo by se Vám nehodilo do plavek a letního ohozu shodit.
    A jo! Našli se nejen amatéři hudbnutí mezi námi, ale i profíci, kteří mají vyzkoušené prostředky a rady! (A někteří se s váhou perou stejně tak, jako my amatéři.
    Jen upozorňuji. Vážím si všech nabídek na kurzy, hodiny hubnutí atd. Ale tohle je stránka mého blogu a je to částečně hec pro mě a mé blízké i vzdálené přátele. Za stručné a naprosto jednoduché rady budeme vděční. Pokud myslíte, že by nám pomohla nabídka něčeho organizovaného, připojte link, ten rád uveřejním.
    Přihlašte se, že do toho dekolamu jdete s námi! Já Vás zanesu do své tabulky a Vaše občasné zprávy o tom, kolik a díky čemu jste shodili. Vůbec nás nezajímá Vaše současná váha! Jde o to, kolik vybojujeme, i když jsme labužníci, jídlo máme rádi, jste příležitostní úspěšní šéfkuchaři a sladká tečka po jídle nebo po kafíčku není nikdy marná!

    ZAČÁTEK!
    Za první jakž tak den s myšlenkou na rozumné shození váhy
    mám první vítězství! Shodil jsem PRVNÍ DEKO. No, 😉není to bomba?
    PŘESTAŇME HEKAT- SUNDÁME DEKA!

    Celý článek

  • PŘESTAŇME HEKAT – SUNDEJME DEKA!

    Sám bych to nedokázal.
    Kdo do toho jde se mnou?
    (Zuckerbergu, jestli nás od zítřka začnou skvělými nabídkami bombardovat farmaceuti pilulkami na hubnutí, budu věřit, že jsi opravdu genius! Ale pilulky jsou na houby. Mám slíbený nějaký příšerně hnusný čaj na hubnutí. Myslíte, že to má smysl?)
    Asi ten pohyb. Mám koupit rotoped? Samotnému se mi nechce někde s holemi chodit hodiny po lese! Postavím si před rotoped na zahradě v altánu telku?

    Celý článek

  • Letní SLUNOVRAT TO JISTÍ !

    21. června v den letního slunovratu pořádám pro všechny “hubeňoury”
    MEJDAN V ALTÁNU U MĚ NA VESNICI!

    Slovo nejde opravdu neexistuje? Pojďme si dát den D opravdu toho 21. června!
    Ať se můžeme oblíknout do plavek! Ale hlavně pro ten zátopkovský pocit potom, když něco nejde, a ty jsi přidal!
    Ode dneška má u mě bůček light utrum!!!
    Kdo se chce přihlásit, pište! Zanesu Vás do excelu, který moc neumím a aspoň se ho naučím a průběžně budu zapisovat svoje i Vaše MINUS DEKA!
    PŘESTAŇME HEKAT, SUNDEJME DEKA!
    Ufff, bude to těžký…

    Celý článek

  • ROZHODL JSEM SE TROCHU ZHUBNOUT. KDO JDE DO TOHO SE MNOU?

    Štíhlého kluka ze sebe už asi nedám. Druhou večeři už dneska taky ne!
    Nejde do hubnutí někdo se mnou? Budu sem občas dávat minus deka. Plusy nikoliv.
    Kdyby to někdo nechtěl psát sem na zeď, použijte, prosím, Zprávu. Samotnému mi hubnutí nejde.
    Ale myslím to vážně. Současnou váhu si nechme pro sebe. Jen ubírejme. Jsem realista. Chci shodit 5 kg. Kdyby to bylo rozumně víc, taky beru. Ale nemá smysl chtít nemožné. Jójo efekt atd.
    Rád jím. Jdu si nalít dvojku červeného a zapít tuhle výzvu!

    Celý článek

  • Svět se v prdel obrací?

     
    Mezi spoustou hřejivých přání k začátku roku mi přišla P.F. od jednoho velmi vzdělaného kamaráda: “Zatímco ostatní přejí všechno dobré, já Ti píši, co Ti nepřeji. Svět se totiž v prdel obrací…”
     
    Poctivě jsem o tom přemýšlel. A podvědomě jsem se bránil výbuchem štědrosti Ježíškových vnoučat, údajným růstem počtu mecenášů, zážitkem, jak chlap před mýma očima přinesl flašku rumu bezdomáčům u vchodu do obchoďáku.
     
    Chtělo by se použít slova Jana Nerudy, když k němu přinášeli ti nejchudší příspěvky na stavbu Národního divadla:“Dívám se na jejich skutky a moje víra v lidstvo vstává z hrobu…“
     
    Ale naše malověrnost má hluboké kořeny v naší historii. Vážných důkazů asi netřeba. Nevážné? Mrkněte do přehledu českých příjmení: Zatímco Malých žije v republice 6599, Velkých jen 107. Zatímco občanů Dusíků se mezi námi nachází 219, Kyslíků jen 55.
     
    Máme v rodokmenech jako v letokruzích naši zatrpklost a malověrnost navěky věků zapsanou? Mindrák malého národa uprostřed velkých?
     
    Pusťte si zprávy a těžké přízraky potáhnou nad vašimi hlavami a černokněžník volá Hoďte na ně síť. Boty z olova vám nabouvá tisíc informací dopadajících na vaši hlavu ať chcete, či nechcete.
     
    Jsme ještě ochotni s Voskovcem a Werichem nadšeně zpívat, že “svět patří nám, pro všechny dosti místa”?
    Nebo snad ono pionýrské “Zní zpěv a smích náš po kraji”?
     
    Kde se bere ryzí donekonečna se opakující optimismus mládí plného nadějí? Je to jeho jasnozřivost? Nebo tupost a nechuť respektovat negativní zkušenosti stárnoucích? Je to jen nedostatek uvědomění si blížícího konce naší civilizace? Neodvratný zánik po tisícíletí budovaného?
    Nevědí nic o červených knoflících na stolech bezejmenných zloduchů, kteří díky technologickému boomu kdesi pod povrchem země cílevědomě připravuje zkázu?
    Jak dlouho nám bude naše Země trpět bezohledné vyžírání zvenku i zevnitř?
    Je to jen nechuť podívat se pravdě do očí a vidět přerůstající hlad a žízeň obrovské části světa, které občas pošleme obnošené šatstvo nebo něco jako tu láhev rumu bezdomovcům?
     
    Nespočet Nostradámů. Varovné šeptání vědců. Je nám příliš dobře na to, abychom mysleli na hodně zle?
     
    Začal rok s varovnými osmičkami. Ale stačí přece osmičku položit na záda jak do mechu dychtivou dívku a před námi je aspoň pro tuto chvíli nekonečno. Nekonečno možností, nekonečno nadějí, před kterými slastně a tajně přivíráme oči i my, kteří míváme občas pocit, že svět se v prdel obrací.
     
     
    Jan Jazzík Krůta

    Celý článek

  • ZBÝVÁ PÁR DNÍ DO VÁNOC

    Prosím, rozklikněte!
    Kdybyste náhodou postrádali last minute dárek nebo jste ve Vašem městě nebo ve Vaší vesnici nemohli narazit na obchod s knížkami, nebo měli úplně vyprodáno, nabízím Vám knížku, nad kterou jsem seděl spoustu let. Možná, že by se našel někdo, kdo by z ní měl radost. Mám pro Vás čítanku historie od začátku letopočtu. Dvě kila četby, která baví tím, že povznáší.
    https://www.youtube.com/embed/7_7E3m-b-a8

    Čítanka historie pro lidi ,kteří neměli štěstí na dobré učitele dějepisu.Jiný pravdivý pohled na historii jak ji neznáte.
    YOUTUBE.COM

    Celý článek

  • CHYBÍ FOTKY!

    Milí čtenáři, jistě jste zjistili, že v posledních příspěvcích nevidíte fotografie.
    V hrdlu letitého softwaru portálu Brejle.net se vzpříčila jakási kost a fotky do něj vesměs nelezou. Ale nechte zoufat mne, já zoufám na rameně kamaráda, který Brejle kdysi vytvořil a jakmile bude mít chvíli času, pustí se do generální úpravy.
    Tak odpusťte, porucha je opravdu jen na našem systému jedniček a nul (pokud se tomu tak dá říkat).

    Celý článek

  • Ptákovina?

    Jakousi shodou okolností jsem se octl na schůzce lidí, kteří se označují jako lidé stříbrného věku. Tedy ptáci šediváci. Ta schůzka se odehrávala na jednom z ministerstev. Pracovní mejdan s názvem Expertům neodzvonilo organizovalo Sdružení Czech Top 100.
    Stříbrňáci kolem stolu byli hlavy občas známé podle obličeje, ale větší část mediálně neprofláknutých. Nicméně všechno opravdové Hlavy (lékařství, jaderná energetika, strojírenství, zemědělství, průmysl různých specifik, kultura atd. A protože jsem před časem několik let vymýšlel, administroval a organizoval portál www.brejle.net pro lidi, kteří před svými funkcemi už většinou uvádějí slovo emeritní (bývalý, vysloužilý, zasloužilý, ve výslužbě), shromáždění lidí okolo stolu mě zaujalo.

    Všichni vypadali nabití energií a nikdo z nich nepomýšlel na krmení holubů v parku.
    Uvědomoval jsem si, co za obrovský potenciál tahle skupina nabízí.
    A asi ne náhodou se v úvodním referátu uvádělo, že Národní fondy expertů fungují dávno v jednadvaceti zemích světa.

    Zatímco většina webů pro starší a pokročilé se stará o lidi ve věku uvadání, mírnění bolestí všeho druhu, zahánění do rezervace seniorů a tichého kouřma nedalekého krematoria, tihle všichni, my všichni, máme sto chutí poprat o svůj život, nestydět se za  věk, prosazovat svůj vyhraněný názor a bojovat ve společnosti o svůj plnohodnotný občanský životní prostor plný snů, chuti pracovat a nabízet k využití své znovuobjevované schopnosti.

    Zatímco stávající weby pro lidi pokročilejšího věku nabízejí pomoc ve stáří, my nabízíme diář nabitý budoucností! Nabízíme chuť aspoň trochu přetočit na ojetině  tachometr.

    Psychiatr – profesor Vladimír Vondráček při jakési oslavě svého bohatého třiaosmdesátiletého života prý jednou začínal svůj projev slovy: “Stáří má mnoho výhod…” Pak se odmlčel a po chvíli pokračoval. “Momentálně si na žádnou sice nemohu vzpoměnout, ale…”

    Samozřejmě, že stáří je pěkná bestie. Ale oni bělohříví kolem stolu byli ještě ve formě. A měli chuť pracovat. A zcela jistě ne jen proto, aby si přivydělávali k penzi.

    Nebylo by dobře jejich potenciál využít?

    Nenechte je z nudy psát nudné knihy vzpomínek! Navalte na ně práci. Ať se Nárpodní fond českých expertů nepromění v usínající senát.

    Vzpomínaného stříbrňáka profesora Vondráčka se tehdy ptali a on odpovídal:
    Jak sportuji? Já příliš nesportuji. Mým jediným sportem jsou takové smutné procházky. Proč smutné? Protože se jdu vždy projít na pohřeb některého ze svých přátel, kteří pravidelně sportovali, nebo je jedu navštívit do nemocnice, kde leží s nohou v sádře.
    Nebo:
    Veselý večer je prospěšnější než tuba léků na uklidnění.
    Nebo:
    Zkoušel jsem lék na nejlevnějším pokusném zvířeti, totiž na sobě.
    Nebo:
    Lázně? Nejsem natolik zdráv, abych mohl absolvovat celý lázeňský režim.

    Nekoukejme na seniory jen jako na rezignované adepty krematoria!

    Mají víc času než dřív a chce se jim pracovat… A pak, že nejsou lidi!

    Co myslíte? Je Národní fond expertů jen ptákovina? Nebo by se experti ve výslužbě dali smysluplně využít?

    Celý článek

  • Absurdní: KRŮTA VE VIKÝŘI

    Včera jsem si v Praze na Vinohradech povídal se čtenáři o knížce MŮJ DOMOV – MŮJ SVĚT v pořadu Jaroslava Suchánka Vikýř. Bylo to moc příjemné, protože známý televizní sporťák je v úžasné kondici a v publiku byla většina lidí, pro které je knížka ještě stále ikonou.

    A o tom to je! (Můj výhled z okna na náš románský kostelík.)

     

    Připravuji druhý díl a právě teď možná jako ozvěna toho včerejška:

    Mám několik tlustých sešitů s výpisky moudrostí z knížek. Jsou to často objevná setkání. Knížku už si třeba vůbec nepamatuji a jedna věta z ní stojí v sešitě jak žulový pomník. Myslím, že to je jediný cíl psavce: Verbalizovat a skvostně formulovat svou myšlenku, která přežije samotný příběh…
    Náhodně jsem otevřel na stránkách výpisků knihy Viktora Koněckého Sny námořníka, kterou jsem četl v dubnu 1983:
    “Píšeme proto, abychom někomu mohli sdělit své tušení pravdy.”

    To slovo tušení je úlevné. Čiší z něho moudrá pokora. Pokora proti aroganci blba, který pochopitelně mudrce v momentě krize překřičí. Ale ta moudrost je nehnutelná jako bludný kámen u cesty.
    “Nikdo neví, proč se nad něčím od začátku do konce vymyšleným zalévají člověku oči slzami, proč je mu tak nevýslovně hezky. A proč bez tohoto pocitu není krásné literatury…”
    “Opravdová próza má lidem odhalovat reálnou možnost důstojného života…”
    “Pověrčivost je dobrá k tomu, že lidi nabádá, aby si všímali symbolů…”
    “Udělat někomu maličko dobře, je mnohem těžší než udělat někomu hodně zle, neboť svět nám poskytuje miliony důvodů a příčin k ospravedlnění špatných činů…”

    Věty jen tak hala bala vytrhané z kontextů. A přece každá na hodiny přemýšlení o sobě, o světě. Ale pak si pustím zprávy a z obrazovky se na mě vychrstne kýbl pomejí.

    Řeknete – proč tu bednu pouštím. Dá se žít v poustevně, když musím za chvíli jít pro rohlíky? Asi bych to nedokázal. A tak konfrontuji krok sun krok moudra s realitou, o kterou zakopávám. Dobro a zlo, krása a ošklivost, pravda a lež. Tušení co je co…

    Ale rohlíčky dnes opět obzvláště dobře vypečené.
    Hezký den v rámci možností…
    Jan (Jazzík)

    Celý článek

  • Kde je domov?

    Domov je tam,
    kde vítá tě chléb se solí
    kam schováváš se před dešti
    kde bolesti tě méně bolí
    a hlava tolik netřeští

    kde máš pocity bezpečí
    kde není žádná povinnost
    kde závisti to nesvědčí
    a smutek je jen vzácný host

    (Doklenka)

     

    Foto: Jan Krůta

    Celý článek

  • Peggy přemýšlí o tom, CO JE DOMOV

    Tak dnes jsem mezi žehlením a jiným, nasmolila mou úvahu o domově.. předem se omlouvám, je to otázka, se kterou jsem se asi jednoduše a stručně neuměla vypořádat.. ale poctivě jsem v sobě zabádala… souhrnem, bez tech zbytečnejch keců, bych  řekla, že je to místo, kde se cítím bezpečně a kde je mi dobře.. kde jsem obklopena věcma, které mají svou historii, spojují mne s mou minulostí a není vůbec důležité, kde si ten kousek země udělám… je důležité mít stále svý kořeny v zemi, kde jsem prožila detství, kde jsem prožila kousek života, který mne utvářel, ovšem, nejsem si jistá, zda tě tvoří prostředí, či bys vyrostl stejně, i kdyby tě prostředí neovlivnilo a žil jsi jinde.


    Kde končí a kde začíná můj domov? Snad tisíckrát v životě, jsem si tuhle otázku položila sama sobě.

    A dopadlo to pokaždé stejně.

    Jakoby se ve mně rozsypala krabička, plná nejrůznějších střípků a každý ten střípek,

    Foto: Jan Krůta

    způsobil nějaký jiný pocit. Každý pochází od jinud, každý se zrodil v jiným místě a čase. Zrodila ho radost, dojetí, bolest…

    A to znamenalo, každý obrátit, prohlédnout, vzpomenout a rozhodnout se, který má smysl ještě ukládat zpět a který byl jen určitým omylem, což je v mém životě vždycky tak trochu problém.

    Který je snad ten jediný a pravý, důležitý a který stojí za to, jej určit, jako tu správnou a jedinou odpověď.

    Roztřídit podstatné a důležité, rozeznat významně od malicherného.

    Domov ?

    Měla by to být snad jen jediná odpověď…jasná…jednoduchá…

    Nebo ne?

    Zjistit, který ten střípek, tuto odpověď obsahuje.

    A nevím proč, za chvíli se mi už nikdy do toho vnitřního hledání v sobě, nechtělo.

    Vždy to už bylo nakonec jedno.

    To slůvko už nebylo pro mne až tak podstatné, abych dál v sobě pitvala všechno to, kam nahlížím spíš jen tehdy, kdy se mi něco důležitýho v životě děje. Obvykle to pochází z vnější a nutí mě k nějaké podstatné změně. Udělat inventuru všech střípků v sobě. Vytřídit balast. Oddělit barevné od jednobarevného, oddělit velké od malého, oddělit vzácné od běžného.

    A tyhle inventury mi způsobují vždycky jakousi nepopsatelnou bolest. Rozhodnout o tom, co to důležité a podstatné vlastně je. Vytřídit, co se mi dosud, podstatným a vzácným jevilo.

    Všechno je najednou jinak. A přiznat si to, je bolestné.

    A nakonec? Čím jsem starší, zjišťuji, že přes všechno úsilí a bolest, jsou tyhle inventury ztrát a nálezů zbytečnými. Život se odehrává nezávisle na mých snech, na mých přáních, na mých úmyslech. Nakonec se všechno to, co se mi zdá být opodstatněné, důležité, zůstává jen pouhým kompasem ve mně, vědět kam jít a jakým směrem. Ta cena bolesti, kterou si musím přitom vnitřním hledání projít, je nepoměrná. Změní se ve slova a i ta slova se najednou jeví zbytečná …jako sníh, který se po oblevě rozplyne a neznamená už pak nic.

    Pokud nepevně, dobře, v ten čas bolesti, kdy jsou tak moc naléhavá, nezpracuješ, nezachytíš, nesevřeš do něčeho stálého, co zůstává. Umělcem nejsem, tudíž se vše rozplyne a život se zase rozběhne nezávisle na mých pocitech a zjištěních, tak, jako dřív.

    Hledání, význam ….domov..odkud… kam…

    Domov.

    Dobrá tedy. Do toho nyní! Sáhnu malinko níž, ale jen tam, kam chodí občas myšlenka a nezabolí.

    Chodívám občas přes ulici do parku. S naším psem. Na krátkou procházku. Kdo má pejska, ví, co tím myslím. Na lavičce tam po celý rok sedává muž. Je jedno, jaký je počasí. Kromě pořádného lijáku. Sedí a kouká před sebe. Kolem sebe. Obyčejný, na pohled čistě pěkně oblečený, příjemný muž. Vedle sebe má batoh, na klíně čtení. Nebudu zacházet do detailů, který nejsou fakticky důležitý.

    Ten muž, ve mně vždycky vyvolává stejnou otázku. Často ji zaháním. Proč se o nějakýho chlapíka zajímám? Co je na tom až tak divnýho. No a? Takových osamělých lidí, posedává na lavičkách v parku od nevidím do nevidím stovky.

    No právě! Jaký to je, sedět v parku a nemít kam jít? Celý noci čekat na další svítání. Pod hlavou jen batoh a nad hlavou chladný měsíc.

    A nemít to svý. Svůj měkoučkej polštář, svůj teplej ,vyleženej dolík na matraci, vůni noci, známou z dávných dětských pelíšků a důvěrností  pohádek , bezpečí spánku, kdy na mne útočí snad jen můj vlastní zmatek v hlavě, posledních událostí tohoto dne, kdy nakonec stejně usnu a spím a zapomínám na ten zasranej svět, kterej je mi už na tuhle noc tak krááásně vzdálený.

    Koukat se do oken, za kterými lidi večeří, nebo naopak vstávají, snídají, spěchají kolem něj a jako já, vyvedou svoje psíky, aby se ráno proběhli… A on jen sedí a ke všemu cizímu žití, přihlíží. Třicítky v létě, pod nulou před Vánoci, jaro s kvetoucími lípami nad hlavou, podzim s padajícím, zežloutlým listím.

    To je právě ta chvíle, kdy se odvracím a tak nějak se i za sebe stydím…nechci se ptát, proč někdo smí usínat ve svým a proč je to jiným odepřený. A najednou je odpověď tak krásně jednoduchá. Mít kam jít, mít kde spát, mít kde jíst. Mít domov!

    Ale ono to tak jednoduchý zdaleka není.

    Spát může každý kdekoliv. Jíst rovněž. Vždyť k tomu jsou zřízený všelijaký ty charity, aby tihle lidé, mohli mít pár dní, střechu nad hlavou. Ano, je to bezvadný, jenže to domov není. Pořád to není ten malý kousíček světa, který je naším soukromí.

    Takže? Je domov mít střechu nad hlavou a mít kde spát, mít kde jíst?

    Mít soukromí?

    Jsem nespokojenec.

    Myslím, že tohle to také až tak důležité není. Nebo je?

    Občas se dívám ráda na život i optikou dětí. Ten pohled na svět a prostředí, není vždycky jen milý a dojemný. Děti někdy žijí i v rodinách, kde znají jen bití, nadávky, otec pro ně má jen zlá slova, facky, kopance, ponížení…matka je nebrání, naopak, kašle na ně a ony se musí o sebe starat sami, tak, jak to snad dokážou, nebo nedokážou, asi tak, jak to umí.

    Ale ony nejsou slepé….vidí i jiné rodiny, jiné děti, kde není hlad, kde máma a táta všechny prostředky nevalí jen do chlastu, her a kde rodiče svý děti netřískají pěstmi a nevyhání na ulici. Naopak, ony si s nimi hrají, respektují jejich povahy, schopnosti, snaží se z nich dostat to nejlepší jinak, ne bitím…jsou jim rovnocenými bytostmi.

    A tak jak? …tyhle děti …mají domov? Nebo si to myslí? Vnímají to tak?

    Místo, kde trpí a kde je čeká jen ponížení, strach z trestu, nespravedlnost?

    Není to ten domov, o který by stály víc, který jim docela určitě chybí…

    Že takových rodin moc není? A kdo to ví?

    S jistotou nelze vidět do podobných domovů nikdy.

    Nemusí se tyhle věci odehrávat zas až tak v surealistickým a často asociálním prostředí. Často tomu bývá i naopak.

    Kdo zmapuje ty dospívající holky, který se bojí každý noci, aby se neotevřely dveře jejich pokojíčků a nevstoupil ze tmy otec, otčim, bratr, strýc…

    Domov? Nevím, dalo by se tento problém daleko víc rozvinout?…

    Je tolik šílenejch možností a je pro mne další divná otázka místo dopovědi…. je domov prostředí, ze kterého bych nejraději odešel, nejraději na něj zapoměl? Byl by domov tam, kde nemám svý kořeny domovem? A jak to nazval líp? Je to stále stejný? Mám kde spát, mám kde jíst, mám soukromí…Je to prostředí, kam se vracím… a chtěl bych jiný? Jaký? Máma a táta, sourozenci, babičky , dědové… rodina… podařená, nepodařená, zvrácený hodnoty …sobectví…

    I to je to domov? Byť posraný?

    Děti se vracejí denně stejně…přece domů… ze školy, odkudkoliv….stejně jako ty, kteří mají doma pohodu…všechno fajn.. .a nemusí se bát, co se bude doma šílenýho zase dít.

    Kdo tohle prožil, zná možná odpověď… netuším, ale myslím, že je to pořád domov… nenáviděný i ten, kam se těším.

    Je to tedy otázka prostředí? Nebo vztahů?

    Každý střípek je otázkou a nikoliv odpovědí…a tak to vezmu z opačného konce a tím je vlastně domov, jak jej cítím a vidím … Můj. Za sebe se pokusím.

    Ale stále stejná a nelehká odpověď… probírajíc všechny ty střípky… je to tak šíleně široký pojem, ze kterého jsem vyloučila snad nakonec všechno, co jsem nazvala balastem…

    Pokusím se nalézt jakousi kostru, osu, na které se dá něco postavit… vyjádřit…

    Jenže už nyní cítím, jak je pružná, nestabilní, ohebná a možná ani ne pravdivá…

    Domov pro mne představuje bezpečí.

    Na velikosti prostoru, který mne obklopuje, nezáleží. Součástí toho bezpečí, jsem (je to divný…) i já…nebo bych snad měla být.

    Domov je tam, kde byli mí rodiče, kde jsou dnes moje děti, místa, kam směřují mé vzpomínky, občas dojemné, třeba v podobě toho hrníčku, o kterém byla už kdesi zmíňka, vůně,všechny podoby bezpodmínečné lásky…

    Jsou to fragmenty, které mne překvapí, které se dostavují bezděčně, aniž o nichž přemýšlím… vše, co přichází nevědomky, neovlivňuji to rozumem… je to pouhopouhý pocit.. A přichází nečekaně, v momentech…

    Třeba když se vracím z nějaký delší cesty. Koukám z okýnka letadla a vidím pod křídlem maličký světýlka své země, svýho města, domy a silnice, svítící auta, pouliční lucerny, jako perličky náhrdelníku, jezera, jako koláče očí divných obřích postav, z fantastických filmů. Mají ocelově temný lesk a nebudí vůbec hrůzu. A celá ta zvláštní krajina je plná krásy, temných odstínů, ohnivých valérů kolem domů.

    Vracím li se po dálnici a v dálce se v mlze obnažuje moje město, výškové budovy, věže, skály, reklamy, ten pocit zná asi každý z nás.. Slyším zvláštní melodie, který se nedají nikam zařadit.. je to směs krásných tónů, smíšený s hlukem ševelení silnice pod koly aut, ticha, které tichem ani náhodou být nemůže, protože zní a je proti všem zákonům, že jej slyším v podobě nepopsatelných zvuků…to zpívá moje město.. vracím se domů…sevře se mi hrdlo, jakési příjemně nepříjemné dojetí.. v duchu zaháním patetický slova o místě, který neskonale miluji… Domov.

    Procházka po rodným městě… známá ulice, známej dům, známý dveře, jen klika na vratech je jiná, novější, po té stoleté, ani památky…jiná fasáda, ve dvoře areál Autoservisu, plácek u kostela, kde bývaly o hodech kolotoče, je zastavěnej jakousi praštěno fontánou s ještě šílenější, rádo by moderní, nic neříkající plastikou uprostřed. Je to jakoby sčítat rány po těle, počítat jizvy, které jsou dávno zacelené, ale z nějakého důvodu se obnažily tím nápadem, projít se po starých, tak známých a skoro intimních místech. Shledávám divnou bolest a nechce se mi už ani dál, po těch nezapomenutých ulic už vracet, necítím dojetí, cítím ryzí fyzickou bolest.

    Domov je tam kde se sejdou moje děti.. já jsem ten domov, vím, že jsem jejich bezpečí… uvědomuji si svou roli, aniž bych ji nějak sama chtěla vystavit.. ona mi přirozene náleží…jsem jejich matka, matka svých dětí, svých vnuků, budoucích pravnuků a naše společné vědomí, o kterém se nikdy nemluví, je, že jsme vzájemně pevně a navždycky propojeni, že za tím našim spojenectvím, je důvěra, bezpečí.. Má role je nádherná, nezastupitelná, nikdo mi ji nemůže odepřít, nikdy o ní nepřemýšlím, je něčím všedním, samozřejmým, tím, že jsem…všechny malichernosti časem odplouvají a má rodina je pro mne nejvíc ..Nehraje vůbec roli to, že můj život se třeba v mnoha aspektech odklonil od mých snů…nemusí být zdaleka naplněn a vím, že ani není a nebude…v tomto směru, abych byla na jeho konci spokojena se vším, co mne neminulo a co mne míjí…Je to jen moje, soukromá a nikoho se netýkající věc. Podstatné je, že jsem se stala součástí jiných životů…mých dětí.

    Děkuji životu, že mám to štěstí. Díky, díky Bože, pokaždé děkuji a vím, že je to nesmírnej dar, kterej nemusí platit navěky…

    Mým domovem jsou i vzpomínky… maličký. Na dětství, na kousek louky za domem, na řeku, na cestu do školy, na prázdniny, na vůni plovárny, na malé kamarády, které když potkám, skoro nepoznávám a přece se mi něco uvnitř utrhne a tetelí, třepetá jako skřivan nad poli.. Maličký dárek v podobě kousíčku domova, maličká vzpomínka na štěstí, které, když prožívám, se vůbec štěstím nejeví..a přece se jím časem stává. Nejlíp se jim ale daří stejně jen bez konfrontace se skutečností. Minulost kontra dnes. Stejná místa a přece ne…

    Mám doma ve skříni starý, bavlněný puntíčkový šátek. Tmavě červený.

    Je starý, jak já sama… možná o malinko míň… dávala mi ho babička vždycky kolem hlavy, když mne bolívaly uši, nebo foukalo z polí a já s ní šla po staré silnici, co tehdy spravovali ještě chlápci, kterejm se říkalo cestáři

    Ten šátek mi babička půjčovala, žadonila jsem o něj, svůj jsem odmítala.. Byl její.

    Je to tolik neskutečnejch let! A já ho dodnes nevyhodila, nikomu nedala.. .starej, skoro už průsvitnej, tenoučkej šátek z červený bavlny.

    Je v něm stále ta stará vůně.. Vůně modrýho nebe a větru, kterej se proháněl po dvoře mezi šňůrou na prádlo, vůně mýdla z jelenem, vůně léta, prádelníku s bílým povlečením, s ručně vyšívanými kanýry, vůně dešťový vody, který babička říkávala dešťovka a myla nám v ní vlasy a kterou sbírala z okapů do sudů, který byly pod těmi okapy, jakoby odjakživa, přistavený.

    Je to všechno jak pohádky z říše, kterou už dnes nikdo nezná, jsou ale zas jiný pohádky, tak trochu bláznivý, praštěný. Ale vše je podle mne jak má být.. vzpomínky jiné, budou zas vzpomínkami na domov našich dětí, našich vnuků, pravnuků.. Vše je v pohybu, doba je jinak krásná a tak by se dalo vše ještě více rozprostřít a hledat další a další významy slov můj domov..

    Pro mne je to pocit, bezpečí, hrdost, že někam patřím, pevný ukotvení, a je jedno, kde se žiji.. V tom to není.

    Sama cítím a vím, že bych mohla žít i jinde, vzdálena tisíce kilometru od dnešní doby, od prostředí, ve kterém jsem vyrůstala…kde žiji nyní…A byl to domov? Je to domov? Může být mým domovem nové místo, nový dům, jiný město, jiný světadíl..?

    Ano, pro mne určitě ano…tam kde se rozhodnu, že chci být, nebo z nějakých důvodu se nyní nacházím. To spojení s mými blízkými, s mými vzpomínkami, s místy, kde protékal tok mého žití, je nesmazatelný, věčný. Je to o lásce?

    Takže?

    Takže jsem opět na počátku…ztrácím se v pojmech.. v pocitech dojetí o zvláštní blízkosti něčeho, co by mi mohlo býti po jistou dobu, z nejrůznějších důvodů odepřeno…

    Domov.

    Tak jak je to?

    Stačí mít svůj pelíšek, mít kam jít, mít kam se vracet,…samota nebo blízkost někoho koho do svýho prostoru pouštím ráda a dobrovolně, protože je mi s ním dobře, těšení na někoho, na něco, chránit si ten maličký kousek země, který jsem uhájila sama sobě a i tak trochu pro ty druhé, kteří jsou mou inspirací, radostí, těšením, bezpečným kouskem na malém prostoru, kde není prostor pro strach zvenčí a kde je mi především dobře.

    Jsem povahou stále tápající, nadšenou pro vše nové, přesto i tak nějak konzervativní, vím o svých stále tepajících touhách, které se nikdy nenaplní, o smutku pro vše odcházející…

    Definitivní poznání a odpověď nemám vlastně dosud na nic, co se děje v mém životě.

    Sklouzl mi pohled z klávesnice na knihovnu, kde se už roky nic nemění. Snad jen sem tam, nějaká kniha přibude. Před knihami je spousta maličkostí, kamínek z výletu od dětí, kýčovitá vázička, za pár šestek, maličká krabička z nevkusnou malůvkou Radhoště….desítky maličkých střípků, dárečky maličkých, z cest a přesto, že utekla spousta let… jsou nedílnou součástí domova mého.

    A vzdát se jich ve prospěch estetična? Naopak, jsou pro mne tím nejmilejším, slyším v nich dodnes, radost a lásku, která zůstává součástí domova ve mně… což se občas, když utírám prach, bez jistého dojetí nemine.

    Takže? Za mnou je plýtvání slovy a konkrétní odpověď nikde.

    Omlouvám se.

    (Peggy)

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Celý článek