• Kde je domov?

    Foto: Jan Krůta

    Domov je tam,
    kde vítá tě chléb se solí
    kam schováváš se před dešti
    kde bolesti tě méně bolí
    a hlava tolik netřeští

    kde máš pocity bezpečí
    kde není žádná povinnost
    kde závisti to nesvědčí
    a smutek je jen vzácný host

    (Doklenka)

     

    Celý článek

  • Peggy přemýšlí o tom, CO JE DOMOV

    Tak dnes jsem mezi žehlením a jiným, nasmolila mou úvahu o domově.. předem se omlouvám, je to otázka, se kterou jsem se asi jednoduše a stručně neuměla vypořádat.. ale poctivě jsem v sobě zabádala… souhrnem, bez tech zbytečnejch keců, bych  řekla, že je to místo, kde se cítím bezpečně a kde je mi dobře.. kde jsem obklopena věcma, které mají svou historii, spojují mne s mou minulostí a není vůbec důležité, kde si ten kousek země udělám… je důležité mít stále svý kořeny v zemi, kde jsem prožila detství, kde jsem prožila kousek života, který mne utvářel, ovšem, nejsem si jistá, zda tě tvoří prostředí, či bys vyrostl stejně, i kdyby tě prostředí neovlivnilo a žil jsi jinde.


    Kde končí a kde začíná můj domov? Snad tisíckrát v životě, jsem si tuhle otázku položila sama sobě.

    A dopadlo to pokaždé stejně.

    Jakoby se ve mně rozsypala krabička, plná nejrůznějších střípků a každý ten střípek,

    Foto: Jan Krůta

    způsobil nějaký jiný pocit. Každý pochází od jinud, každý se zrodil v jiným místě a čase. Zrodila ho radost, dojetí, bolest…

    A to znamenalo, každý obrátit, prohlédnout, vzpomenout a rozhodnout se, který má smysl ještě ukládat zpět a který byl jen určitým omylem, což je v mém životě vždycky tak trochu problém.

    Který je snad ten jediný a pravý, důležitý a který stojí za to, jej určit, jako tu správnou a jedinou odpověď.

    Roztřídit podstatné a důležité, rozeznat významně od malicherného.

    Domov ?

    Měla by to být snad jen jediná odpověď…jasná…jednoduchá…

    Nebo ne?

    Zjistit, který ten střípek, tuto odpověď obsahuje.

    A nevím proč, za chvíli se mi už nikdy do toho vnitřního hledání v sobě, nechtělo.

    Vždy to už bylo nakonec jedno.

    To slůvko už nebylo pro mne až tak podstatné, abych dál v sobě pitvala všechno to, kam nahlížím spíš jen tehdy, kdy se mi něco důležitýho v životě děje. Obvykle to pochází z vnější a nutí mě k nějaké podstatné změně. Udělat inventuru všech střípků v sobě. Vytřídit balast. Oddělit barevné od jednobarevného, oddělit velké od malého, oddělit vzácné od běžného.

    A tyhle inventury mi způsobují vždycky jakousi nepopsatelnou bolest. Rozhodnout o tom, co to důležité a podstatné vlastně je. Vytřídit, co se mi dosud, podstatným a vzácným jevilo.

    Všechno je najednou jinak. A přiznat si to, je bolestné.

    A nakonec? Čím jsem starší, zjišťuji, že přes všechno úsilí a bolest, jsou tyhle inventury ztrát a nálezů zbytečnými. Život se odehrává nezávisle na mých snech, na mých přáních, na mých úmyslech. Nakonec se všechno to, co se mi zdá být opodstatněné, důležité, zůstává jen pouhým kompasem ve mně, vědět kam jít a jakým směrem. Ta cena bolesti, kterou si musím přitom vnitřním hledání projít, je nepoměrná. Změní se ve slova a i ta slova se najednou jeví zbytečná …jako sníh, který se po oblevě rozplyne a neznamená už pak nic.

    Pokud nepevně, dobře, v ten čas bolesti, kdy jsou tak moc naléhavá, nezpracuješ, nezachytíš, nesevřeš do něčeho stálého, co zůstává. Umělcem nejsem, tudíž se vše rozplyne a život se zase rozběhne nezávisle na mých pocitech a zjištěních, tak, jako dřív.

    Hledání, význam ….domov..odkud… kam…

    Domov.

    Dobrá tedy. Do toho nyní! Sáhnu malinko níž, ale jen tam, kam chodí občas myšlenka a nezabolí.

    Chodívám občas přes ulici do parku. S naším psem. Na krátkou procházku. Kdo má pejska, ví, co tím myslím. Na lavičce tam po celý rok sedává muž. Je jedno, jaký je počasí. Kromě pořádného lijáku. Sedí a kouká před sebe. Kolem sebe. Obyčejný, na pohled čistě pěkně oblečený, příjemný muž. Vedle sebe má batoh, na klíně čtení. Nebudu zacházet do detailů, který nejsou fakticky důležitý.

    Ten muž, ve mně vždycky vyvolává stejnou otázku. Často ji zaháním. Proč se o nějakýho chlapíka zajímám? Co je na tom až tak divnýho. No a? Takových osamělých lidí, posedává na lavičkách v parku od nevidím do nevidím stovky.

    No právě! Jaký to je, sedět v parku a nemít kam jít? Celý noci čekat na další svítání. Pod hlavou jen batoh a nad hlavou chladný měsíc.

    A nemít to svý. Svůj měkoučkej polštář, svůj teplej ,vyleženej dolík na matraci, vůni noci, známou z dávných dětských pelíšků a důvěrností  pohádek , bezpečí spánku, kdy na mne útočí snad jen můj vlastní zmatek v hlavě, posledních událostí tohoto dne, kdy nakonec stejně usnu a spím a zapomínám na ten zasranej svět, kterej je mi už na tuhle noc tak krááásně vzdálený.

    Koukat se do oken, za kterými lidi večeří, nebo naopak vstávají, snídají, spěchají kolem něj a jako já, vyvedou svoje psíky, aby se ráno proběhli… A on jen sedí a ke všemu cizímu žití, přihlíží. Třicítky v létě, pod nulou před Vánoci, jaro s kvetoucími lípami nad hlavou, podzim s padajícím, zežloutlým listím.

    To je právě ta chvíle, kdy se odvracím a tak nějak se i za sebe stydím…nechci se ptát, proč někdo smí usínat ve svým a proč je to jiným odepřený. A najednou je odpověď tak krásně jednoduchá. Mít kam jít, mít kde spát, mít kde jíst. Mít domov!

    Ale ono to tak jednoduchý zdaleka není.

    Spát může každý kdekoliv. Jíst rovněž. Vždyť k tomu jsou zřízený všelijaký ty charity, aby tihle lidé, mohli mít pár dní, střechu nad hlavou. Ano, je to bezvadný, jenže to domov není. Pořád to není ten malý kousíček světa, který je naším soukromí.

    Takže? Je domov mít střechu nad hlavou a mít kde spát, mít kde jíst?

    Mít soukromí?

    Jsem nespokojenec.

    Myslím, že tohle to také až tak důležité není. Nebo je?

    Občas se dívám ráda na život i optikou dětí. Ten pohled na svět a prostředí, není vždycky jen milý a dojemný. Děti někdy žijí i v rodinách, kde znají jen bití, nadávky, otec pro ně má jen zlá slova, facky, kopance, ponížení…matka je nebrání, naopak, kašle na ně a ony se musí o sebe starat sami, tak, jak to snad dokážou, nebo nedokážou, asi tak, jak to umí.

    Ale ony nejsou slepé….vidí i jiné rodiny, jiné děti, kde není hlad, kde máma a táta všechny prostředky nevalí jen do chlastu, her a kde rodiče svý děti netřískají pěstmi a nevyhání na ulici. Naopak, ony si s nimi hrají, respektují jejich povahy, schopnosti, snaží se z nich dostat to nejlepší jinak, ne bitím…jsou jim rovnocenými bytostmi.

    A tak jak? …tyhle děti …mají domov? Nebo si to myslí? Vnímají to tak?

    Místo, kde trpí a kde je čeká jen ponížení, strach z trestu, nespravedlnost?

    Není to ten domov, o který by stály víc, který jim docela určitě chybí…

    Že takových rodin moc není? A kdo to ví?

    S jistotou nelze vidět do podobných domovů nikdy.

    Nemusí se tyhle věci odehrávat zas až tak v surealistickým a často asociálním prostředí. Často tomu bývá i naopak.

    Kdo zmapuje ty dospívající holky, který se bojí každý noci, aby se neotevřely dveře jejich pokojíčků a nevstoupil ze tmy otec, otčim, bratr, strýc…

    Domov? Nevím, dalo by se tento problém daleko víc rozvinout?…

    Je tolik šílenejch možností a je pro mne další divná otázka místo dopovědi…. je domov prostředí, ze kterého bych nejraději odešel, nejraději na něj zapoměl? Byl by domov tam, kde nemám svý kořeny domovem? A jak to nazval líp? Je to stále stejný? Mám kde spát, mám kde jíst, mám soukromí…Je to prostředí, kam se vracím… a chtěl bych jiný? Jaký? Máma a táta, sourozenci, babičky , dědové… rodina… podařená, nepodařená, zvrácený hodnoty …sobectví…

    I to je to domov? Byť posraný?

    Děti se vracejí denně stejně…přece domů… ze školy, odkudkoliv….stejně jako ty, kteří mají doma pohodu…všechno fajn.. .a nemusí se bát, co se bude doma šílenýho zase dít.

    Kdo tohle prožil, zná možná odpověď… netuším, ale myslím, že je to pořád domov… nenáviděný i ten, kam se těším.

    Je to tedy otázka prostředí? Nebo vztahů?

    Každý střípek je otázkou a nikoliv odpovědí…a tak to vezmu z opačného konce a tím je vlastně domov, jak jej cítím a vidím … Můj. Za sebe se pokusím.

    Ale stále stejná a nelehká odpověď… probírajíc všechny ty střípky… je to tak šíleně široký pojem, ze kterého jsem vyloučila snad nakonec všechno, co jsem nazvala balastem…

    Pokusím se nalézt jakousi kostru, osu, na které se dá něco postavit… vyjádřit…

    Jenže už nyní cítím, jak je pružná, nestabilní, ohebná a možná ani ne pravdivá…

    Domov pro mne představuje bezpečí.

    Na velikosti prostoru, který mne obklopuje, nezáleží. Součástí toho bezpečí, jsem (je to divný…) i já…nebo bych snad měla být.

    Domov je tam, kde byli mí rodiče, kde jsou dnes moje děti, místa, kam směřují mé vzpomínky, občas dojemné, třeba v podobě toho hrníčku, o kterém byla už kdesi zmíňka, vůně,všechny podoby bezpodmínečné lásky…

    Jsou to fragmenty, které mne překvapí, které se dostavují bezděčně, aniž o nichž přemýšlím… vše, co přichází nevědomky, neovlivňuji to rozumem… je to pouhopouhý pocit.. A přichází nečekaně, v momentech…

    Třeba když se vracím z nějaký delší cesty. Koukám z okýnka letadla a vidím pod křídlem maličký světýlka své země, svýho města, domy a silnice, svítící auta, pouliční lucerny, jako perličky náhrdelníku, jezera, jako koláče očí divných obřích postav, z fantastických filmů. Mají ocelově temný lesk a nebudí vůbec hrůzu. A celá ta zvláštní krajina je plná krásy, temných odstínů, ohnivých valérů kolem domů.

    Vracím li se po dálnici a v dálce se v mlze obnažuje moje město, výškové budovy, věže, skály, reklamy, ten pocit zná asi každý z nás.. Slyším zvláštní melodie, který se nedají nikam zařadit.. je to směs krásných tónů, smíšený s hlukem ševelení silnice pod koly aut, ticha, které tichem ani náhodou být nemůže, protože zní a je proti všem zákonům, že jej slyším v podobě nepopsatelných zvuků…to zpívá moje město.. vracím se domů…sevře se mi hrdlo, jakési příjemně nepříjemné dojetí.. v duchu zaháním patetický slova o místě, který neskonale miluji… Domov.

    Procházka po rodným městě… známá ulice, známej dům, známý dveře, jen klika na vratech je jiná, novější, po té stoleté, ani památky…jiná fasáda, ve dvoře areál Autoservisu, plácek u kostela, kde bývaly o hodech kolotoče, je zastavěnej jakousi praštěno fontánou s ještě šílenější, rádo by moderní, nic neříkající plastikou uprostřed. Je to jakoby sčítat rány po těle, počítat jizvy, které jsou dávno zacelené, ale z nějakého důvodu se obnažily tím nápadem, projít se po starých, tak známých a skoro intimních místech. Shledávám divnou bolest a nechce se mi už ani dál, po těch nezapomenutých ulic už vracet, necítím dojetí, cítím ryzí fyzickou bolest.

    Domov je tam kde se sejdou moje děti.. já jsem ten domov, vím, že jsem jejich bezpečí… uvědomuji si svou roli, aniž bych ji nějak sama chtěla vystavit.. ona mi přirozene náleží…jsem jejich matka, matka svých dětí, svých vnuků, budoucích pravnuků a naše společné vědomí, o kterém se nikdy nemluví, je, že jsme vzájemně pevně a navždycky propojeni, že za tím našim spojenectvím, je důvěra, bezpečí.. Má role je nádherná, nezastupitelná, nikdo mi ji nemůže odepřít, nikdy o ní nepřemýšlím, je něčím všedním, samozřejmým, tím, že jsem…všechny malichernosti časem odplouvají a má rodina je pro mne nejvíc ..Nehraje vůbec roli to, že můj život se třeba v mnoha aspektech odklonil od mých snů…nemusí být zdaleka naplněn a vím, že ani není a nebude…v tomto směru, abych byla na jeho konci spokojena se vším, co mne neminulo a co mne míjí…Je to jen moje, soukromá a nikoho se netýkající věc. Podstatné je, že jsem se stala součástí jiných životů…mých dětí.

    Děkuji životu, že mám to štěstí. Díky, díky Bože, pokaždé děkuji a vím, že je to nesmírnej dar, kterej nemusí platit navěky…

    Mým domovem jsou i vzpomínky… maličký. Na dětství, na kousek louky za domem, na řeku, na cestu do školy, na prázdniny, na vůni plovárny, na malé kamarády, které když potkám, skoro nepoznávám a přece se mi něco uvnitř utrhne a tetelí, třepetá jako skřivan nad poli.. Maličký dárek v podobě kousíčku domova, maličká vzpomínka na štěstí, které, když prožívám, se vůbec štěstím nejeví..a přece se jím časem stává. Nejlíp se jim ale daří stejně jen bez konfrontace se skutečností. Minulost kontra dnes. Stejná místa a přece ne…

    Mám doma ve skříni starý, bavlněný puntíčkový šátek. Tmavě červený.

    Je starý, jak já sama… možná o malinko míň… dávala mi ho babička vždycky kolem hlavy, když mne bolívaly uši, nebo foukalo z polí a já s ní šla po staré silnici, co tehdy spravovali ještě chlápci, kterejm se říkalo cestáři

    Ten šátek mi babička půjčovala, žadonila jsem o něj, svůj jsem odmítala.. Byl její.

    Je to tolik neskutečnejch let! A já ho dodnes nevyhodila, nikomu nedala.. .starej, skoro už průsvitnej, tenoučkej šátek z červený bavlny.

    Je v něm stále ta stará vůně.. Vůně modrýho nebe a větru, kterej se proháněl po dvoře mezi šňůrou na prádlo, vůně mýdla z jelenem, vůně léta, prádelníku s bílým povlečením, s ručně vyšívanými kanýry, vůně dešťový vody, který babička říkávala dešťovka a myla nám v ní vlasy a kterou sbírala z okapů do sudů, který byly pod těmi okapy, jakoby odjakživa, přistavený.

    Je to všechno jak pohádky z říše, kterou už dnes nikdo nezná, jsou ale zas jiný pohádky, tak trochu bláznivý, praštěný. Ale vše je podle mne jak má být.. vzpomínky jiné, budou zas vzpomínkami na domov našich dětí, našich vnuků, pravnuků.. Vše je v pohybu, doba je jinak krásná a tak by se dalo vše ještě více rozprostřít a hledat další a další významy slov můj domov..

    Pro mne je to pocit, bezpečí, hrdost, že někam patřím, pevný ukotvení, a je jedno, kde se žiji.. V tom to není.

    Sama cítím a vím, že bych mohla žít i jinde, vzdálena tisíce kilometru od dnešní doby, od prostředí, ve kterém jsem vyrůstala…kde žiji nyní…A byl to domov? Je to domov? Může být mým domovem nové místo, nový dům, jiný město, jiný světadíl..?

    Ano, pro mne určitě ano…tam kde se rozhodnu, že chci být, nebo z nějakých důvodu se nyní nacházím. To spojení s mými blízkými, s mými vzpomínkami, s místy, kde protékal tok mého žití, je nesmazatelný, věčný. Je to o lásce?

    Takže?

    Takže jsem opět na počátku…ztrácím se v pojmech.. v pocitech dojetí o zvláštní blízkosti něčeho, co by mi mohlo býti po jistou dobu, z nejrůznějších důvodů odepřeno…

    Domov.

    Tak jak je to?

    Stačí mít svůj pelíšek, mít kam jít, mít kam se vracet,…samota nebo blízkost někoho koho do svýho prostoru pouštím ráda a dobrovolně, protože je mi s ním dobře, těšení na někoho, na něco, chránit si ten maličký kousek země, který jsem uhájila sama sobě a i tak trochu pro ty druhé, kteří jsou mou inspirací, radostí, těšením, bezpečným kouskem na malém prostoru, kde není prostor pro strach zvenčí a kde je mi především dobře.

    Jsem povahou stále tápající, nadšenou pro vše nové, přesto i tak nějak konzervativní, vím o svých stále tepajících touhách, které se nikdy nenaplní, o smutku pro vše odcházející…

    Definitivní poznání a odpověď nemám vlastně dosud na nic, co se děje v mém životě.

    Sklouzl mi pohled z klávesnice na knihovnu, kde se už roky nic nemění. Snad jen sem tam, nějaká kniha přibude. Před knihami je spousta maličkostí, kamínek z výletu od dětí, kýčovitá vázička, za pár šestek, maličká krabička z nevkusnou malůvkou Radhoště….desítky maličkých střípků, dárečky maličkých, z cest a přesto, že utekla spousta let… jsou nedílnou součástí domova mého.

    A vzdát se jich ve prospěch estetična? Naopak, jsou pro mne tím nejmilejším, slyším v nich dodnes, radost a lásku, která zůstává součástí domova ve mně… což se občas, když utírám prach, bez jistého dojetí nemine.

    Takže? Za mnou je plýtvání slovy a konkrétní odpověď nikde.

    Omlouvám se.

    (Peggy)

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Celý článek

  • CO JE PRO MĚ MŮJ DOMOV?/ 2

    Domov?
    Budovali jsme si ho sami pomalu, pomaloučku, pro nás dva a těšili jsme se, že nás v něm bude víc… a pak jsme v něm byli po delších peripetiích tři. Přeletělo čtyřicet let a jsme zase dva (ta třetí se ráda vrací, ale už ze svého „doma“).

    Letos v létě jsme dokončili opravy a úpravy našeho bydlení: tu jsme něco vyměnili, tam jsme se něčeho zbavili, toto jsme vylepšili…Přijeli „mladí“. Dcera chválí, ale vidím, že tak nějak „z povinnosti“ a najednou: “Mami, to už ale není můj domov. Je to jiný.“ Všechno se ve mně zastavilo. Já jí sebrala domov?! To jsem nečekala. Pak jsme ale začali vzpomínat, třeba na to, jak jsme měly obě angínu, braly stejná antibiotika – ve stejnou dobu, marodily jsme si v manželské posteli, táta se odstěhoval do dětského pokoje a další vzpomínky se vybavovaly…

    No a jak to dopadlo? „Mami, je to tu pořád super, líp bych to nezařídila. Máte vkus – celá já.“ (Potvora jedna!)

    Tedy domov? Pro mě jednoznačně mí milí a pěkně u nás doma.

    (Emma)
    ____________________________________________

    Co je pro nás domov?
    Pořád nad tím dumám a pro mne osobně jsou to lidi, co mám ráda. A nejsou to jen moji nejbližší, ale i sousedi, básníci, hudebníci, spisovatelé, prodavači na trhu, kam chodím nakupovat a všichni mluví tou řečí, češtinou, která je pro mne ta nejhezčí na světě.
    Také jsou to hroby mých rodičů a všech předků a taky těch, kteří dokázali dát život za naši zemi. Pane jo,  jak to napsat a nebýt patetická.

    Anglicky moc neumím a nezní mi nijak zvlášť, německy se docela domluvím a třeba ve Vídni, kterou mám skoro tak ráda jako Prahu, se  cítím bezvadně. Mám ráda kopce, přestože jsem z Hané, ale můj manžel byl horolezec a  trochu jsme cestovali po Evropě a Alpy jsou úžasné .No a pak jsem se vraceli zpět do naší kotlinky (stačilo být již na Slovensku, nějak si nemůžu zvyknout, že už to není doma) a vždy jsem měla ten zvláštní pocit, ano sem patřím a  napadal  mne začátek básně od J. Seiferta -viděl jsem hory plné ledu, však zpívat o nich nedovedu…

    A tak to mám já, svoje děti a vnuky se snažím vychovávat k úctě k naší zemi, k její historii, tak jak to učili rodiče mě. Je to docela přirozené a nemyslím si, že jsme horší než jiné národy, ale jsme sví, ale tak by to mělo být, právě ta různorodost je to, proč rádi cestujeme a poznáváme jiné kraje a zvyky.

    Je Evropě jedna země, kde bych mohlá žít, kdyby to tady nevyšlo, a tou je Švýcarsko.

    Zdravím od úpatí našeho hanáckého kopce Kosíře.

    (Levandule)

    Celý článek

  • Novinky.cz napsaly o novince MDMS

    Každá zmínka v médiích o nové knize  je moc vítaná. Následující článek vyšel dneska a poslala mi na něj odkaz jedna známá. Pochopitelně je to milé, protože nakladatelský Robinson, jako já, nemá desetitisíce na reklamu. A platí se za každé vystavení, umístění do pyramid, vyvěšení plakátů s upozorněním na novinku, které si musíte sami vyrobit. V záplavě na předvánočním knižním trhu vaši knihu týden po vydání v obchodech zašoupnou do regálu a pokud se lidi v knihkupectví na titul nezeptají, nemají šanci knihu sami najít.
    Kdybyste někdy někde nějakou zmínku o knize MŮJ DOMOV – MŮJ SVĚT, případně o mé další nové,  knížce Povídání na psí stráni našli, buďte tak laskavi a dejte mi vědět. Nikoliv kvůli tomu, že bych byl takový samožer, abych si ty články předčítal před spaním, ale mohou posloužit jako doporučení pro další čtenáře.

    Tak tedy Novinky.cz, autor dr. František Cinger:

    Z POŘÍČÍ NAD SÁZAVOU DO CELÉHO SVĚTA
    Můj domov – můj svět je název první části třídílného počinu publicisty, básníka a textaře Jana Krůty, rodáka z Poříčí nad Sázavou.

    Veden smutkem, že nezažil dějepisáře, který by ho zaujal, i myšlenkou britského muzikanta Scotta Andersona, který došel k názoru, že pravdivé dějiny života jsou dějinami okamžiků, vydal se na nelehkou badatelskou cestu do dávné minulosti svého rodiště. A připomíná také důležitá jména světců a králů, ale i drobných knížat a lidí z málo známých rodů.

    Inspirací mu je pohled z pracovny na poříčský románský kostel sv. Petra z přelomu 11. a 12. století i pátrání po minulosti rodu Benešoviců, jehož členové, bratři Tobiáš a Beneš, poté, co vyhořel v Benešově v roce 1294 hrad, se pustili do výstavby nového sídla v Konopišti.

    Je toho hodně, co by si zasluhovalo pozornost. A co ve změti všech možných událostí skoro zaniklo. Třeba znalost chvíle z 11. století, kdy jistý ovčák z vesnice v jihozápadní Francii zapomněl v jeskyni sýr a objevil tak rokfór, sýr plísňový. Nebo že na Islandu už v roce 930 vznikl první parlament.

    V příštích dvou letech by měly vyjít další dva díly věnované dějům v 16. až 19. století a nato pestrá kronika století dvacátého.

     

    Celý článek

  • Můj ješitník… :-)

    Co bych to byl za chlapa, autora a nakladatele, abych se nepochlubil… 🙂
    Benešovský deník z mého okresního města si všiml…

    Spisovatel Jan Krůta vydal první díl trilogie

    Poříčí nad Sázavou – Ke stému výročí ČSR vydal vlastním nákladem spisovatel Jan Krůta z Poříčí nad Sázavou první díl obsažné knižní trilogie Můj domov – můj svět.

    26.10.2017

    Spisovatel Jan Krůta.

    Spisovatel Jan Krůta

    Celkově už třicátá kniha spisovatele, publicisty, textaře a scénáristy přináší unikátní přehled světové, české a především regionální historie a to století po století a rok po roce.
    Faktografie je doplněná autorskými eseji, úvahami, fejetony a glosami. „Jedná se o rukověť pro lidi, kteří stejně jako já neměli štěstí na dobré učitele dějepisu,“ vysvětlil spisovatel v redakci Benešovského deníku.

    Populárně naučná kniha srozumitelně a seriozně, s lehkostí posunuje čtenáře minulostí bez obvyklých klišé. Styl psaní je přímočarý nepřikrášlený obrozeneckou vzletností a je doplněn autentickými a méně známými i zcela neznámými citacemi.

    Zajímavý pohled autora na historii se samozřejmě promítl také do jeho nové trilogie. „Dějepis mi vždycky připomínal školní výlet na výstavu korunovačních klenotů: Postupujte ve dvojicích, nemluvte, nedotýkejte se, jen koukejte! Ale dějinami jsem ať chci, či nechci, přece i já! Vždycky jsem se do nich chtěl motat. Namočit prst a olíznout ho. Ochutnat! Jaký si to udělám…“ líčí autor, který loni oslavil sedmdesátiny s tím, že se snažil čtenáře provázet čtenáře nikoliv minulostí, ale současností našich předků.

    „A když oni jsou předci, my jsme zákonitě jejich zadky a musíme je následovat. Zkuste tedy po mně udělat čelem vzad a z té zdánlivě kypící současnosti jít dopředu dozadu. Ukončete nástup, dveře se otvírají!,“ dodal se svým typickým smyslem pro humor.

    První díl trilogie, který vyšel v tento měsíc, tedy v říjnu, zavádí čtenáře do období od začátku letopočtu do roku 1500. Následující část věnuje Jan Krůta 16. až 19. století a jeho vydání plánuje na příští rok. Závěrečný díl trilogie by měl vyjít v roce 2019 a celý se bude věnovat 20. století.

    Jan Krůta se narodil v Benešově v roce 1946. Vystudoval český jazyk a tělesnou výchovu na PedF UK. Jako učitel pracoval v Týnci nad Sázavou, v roce 1971 se stal redaktorem časopisu Sedmička pionýrů a hned následující rok zakotvil na celou dekádu v redaktorském týmu Mladého světa. Je nejen novinářem, ale také spisovatelem, scénáristou a textařem. Napsal více než 1200 písňových textů. Žije v Poříčí nad Sázavou.

    Zdroj: https://benesovsky.denik.cz/kultura_region/spisovatel-jan-kruta-vydal-prvni-dil-trilogie-20171026.html

    Celý článek

  • CO JE MŮJ DOMOV/1

    Dostal jsem od kamaráda příspěvek do ankety o domově. Nechce se podepisovat.
    Vložím to já:
    “Domov? Můj otlučený hrnek na kafe. Jsem v tom trapný. Jsem na tom hrnku skoro závislý. V ničem jiném mi kafe nechutná.

    Jdu z práce a těším se, jak malý. Kafe v mém hrnku, nohy na stole a Dr. House v telce. Výplach hlavy. A tahle půlhodinka je pro mě to, co pro jiné celé království…”

    ________________________________________
    A domov pro mě? V životě jsem domov párkrát měnil. Kdysi jsem si myslel, že domov je jen jeden. Každá změna byla hodně těžká. Ale ten můj už hodně let poslední? Vložím můj výhled z okna. Asi i tenhle výhled je můj domov…

    A co je pojem DOMOV pro Vás?

    Neříkejte, že si o tom někdy v životě nezapřemýšlíte…

    Celý článek

  • Co je můj domov?

    Při jedné cestě jsem na ošuntělé zdi v areálu velkého rockového festivalu v Readingu uviděl nápis, který mi utkvěl v hlavě: WORDS DOESN’T MEAN ANYTHING TODAY. V poslední době mi ale čím dál víc v hlavě naskakuje. Slova dneska nic neznamenají.


    V téhle gumové době, kdy i prostá slova ztrácejí svůj smysl a vystihuje je reklama na pneumatiky s dovádivě nastartovanou dívkou slibující, že “Máme gumy na všechny velikosti”, jsme všichni nutně flexibilní a zase už přizpůsobiví, až to řve oknem do noci.

    Jsme otevření světu a v mapě na záchodových dveřích vyhlížíme místa, kde jsme ještě nebyli.

    V téhle době na všechny velikosti si někdy neuvědomujeme, že ztrácíme svůj domov. Nenapadlo vás to taky někdy?

    Můj táta znal všechny ptáčky, všechno zelené kolem sebe. Dovedl vidět za oknem sýkorku koňadru a hejla a chocholouše a jiřičku, šel lesem a přinášel plný košík pojmenovaných stobarevných hub.

    Já vidím ptáky, houby, strom.

    Co je vlastně můj domov? Jak vypadá? Kam až sahá?  Je to byt? Dům? Garáž? Knížky po babičce? Zahrada? Maminka? Žena? Rodinné album? Děti? Psi? Kočky? Útulno v obýváku?

    Nerad se vtírám, promiňte. Ale moc rád bych Vás požádal o radu: Prosím Vás, pomozte mi!

    CO JE VÁŠ DOMOV?

    Napište mi! Pošlete mi fotku toho, co je pro Vás Váš domov?

    Pojďte si říct, co je pro nás v gumové době negumové, o čem můžete říct: TO JE MŮJ DOMOV…

    (Samozřejmě se podepište nebo nepodepisujte, pište sem na web do komentářů nebo na mail jan.kruta@seznam.cz .)

    Celý článek

  • Když tedy jinak nedáte…

    Milí přátelé, když tedy jinak nedáte / 🙂 /, a Vy jste mě svými lajky potěšili, potěším i já Vás a dám ještě další ukázku krasořečnění pro děti. 🙂
    Ale teď vážně. Ono je svěřování dětí displeyům asi opravdu rozšířenou záležitostí. Nedávno jsem si poslechl v rádiu slova pana doktora Radkina Honzáka:
    „Já jsem byl teď na dovolené, tam byly krásné dvě holčičky, 2 a 4 roky, a aby posnídaly, tak každá měla před sebou tablet a tam běžely nějaké obrázky… Tohle je hrob veškeré společnosti jako sítě lidí.“

    Jak skoro totožný postřeh s tím, co jsem psal o něco níže:

    “MILÍ KAMARÁDI, PŘÁTELÉ, LIDI INTELIGENTNÍ I VY, KTERÝM NEBYLO DÁNO,

    čtete doma dětem? Před spaním, po spaní, před jídlem, po jídle?
    Nedávno na dovolené, kde byla spousta předškoláků, jsem viděl věc nevídanou: Při snídani, při obědě, při večeři před spoustou dětí na stole opřený tablet, či mobil a zatímco maminka cpe dítě jako husu, na displeji běží pohádka. Dítě vyvalené oči a jen otvírá pusu a čučí na displej. Papej, náš Otesánku! Hergot koukej hamat, neřvi a čum na pohádku!

    A k tomuhle problému dám úryvky z nové knížky POVÍDÁNÍ NA PSÍ STRÁNI:

     

    Televizní babička
    Já bych radši s mámou, tátou
    obyčejnou písničku,
    než mít každé odpoledne
    televizní babičku.

    Babička je v obrazovce
    televizní pohádky,
    já bych se rád třeba mazlil
    se živými koťátky.

    Proč jsem rád, když jsme všichni doma
    Nakreslil jsem si na židle,
    na spodní strany sedátek
    červeným fixem hlavy koťátek.

    A když si spolu hrajeme
    a táta není doma z práce,
    koťátko jeho židle pláče.

    Tak proto jsem rád,
    když jsme všichni doma.
    ___________________________________

    Jan Krůta: POVÍDÁNÍ NA PSÍ STRÁNI
    Ilustrace: Vlasta Baránková

    Kdybyste knížku chtěli jako vánoční dárek se slevou a s podpisem a věnováním autora,
    napište na jan.kruta@seznam.cz.
    Knihu Vám pošleme na dobírku.

     

     

     

    Celý článek

  • OCHUTNÁVKA POVÍDÁNÍ (na psí stráni)

    Abyste věděli, že moje nová malá knížka není jen pro pejskaře,
    přináším ochutnávku z dílu
    Nápis na vrátka: Zvířátka
    ________________
    Když si pejsek s kočkou hrají na doktora

    Když si pejsek hraje na doktora,
    léčí kočičku.
    Řekne jí: Co vás trápí, paní?
    Nejde vám spaní?
    Bolí vás ouško?
    A tak si hrají na pana doktora,
    ale ouško je bolavá potvora.
    Pan doktor má ale zlaté pacičky,
    za chvíli je zdravé ouško naší kočičky.
    ______________________________________________
    To byla básnička, kterou si můžete číst s dětmi dohromady. Vzpomínku na vlastní hry na doktora si raději necháme pro sebe.
    (O tom mám jiné básničky.) 
    ______________________________________________
    Kdybyste chtěli moji novou čtecí potravu POVÍDÁNÍ NA PSÍ STRÁNI s krásnými (krásně nepohyblivými) obrázky světově uznávaní paní ilustrátorky Vlasty Baránkové a napíšete mi, že byste dětem aspoň sem tam něco přečetli, knížku vám pošlu se slevou a s osobním věnováním!

    Jestli se zhroutíte, že je drahá (v obchodech 180 Kč), souhlasím s Vámi. Ale když si uvědomíte, že z ceny v obchodě si distributor pro sebe ponechá 50-60%, tak mi snad uvěříte, že autoři někdy úplně a někdy částečně utřou nos. A když tu knížku vydávám, já nakladatelský Robinson sám, berte tu knížku prostě jako můj Vámi jen symbolicky zaplacený dárek.

    Ale ani autor, ani nakladatel nefňukají, protože jsou na větvi z toho, kolik rodin si knížku objednává a kolik rodin doma dětem čte!

    Takže ode dneška budu dávat ukázky, abych navnadil i Vás.

    Pokud byste si u mě knížku s věnováním a se slevou chtěli na dobírku objednat, napište  na můj mail jan.kruta@seznam.cz své jméno a adresu a knížka k Vám dorazí.

    Celý článek

  • Povídání na psí stráni

    MILÍ KAMARÁDI, PŘÁTELÉ, LIDI INTELIGENTNÍ I VY, KTERÝM NEBYLO DÁNO,
     čtete doma dětem? Před spaním, po spaní, před jídlem, po jídle?
    Nedávno na dovolené, kde byla spousta předškoláků, jsem viděl věc nevídanou: Při snídani, při obědě, při večeři před
     spoustou dětí na stole opřený tablet, či mobil a zatímco maminka cpe dítě jako husu, na displeji běží pohádka. Dítě vyvalené oči a jen otvírá pusu a čučí na displej. Papej, náš Otesánku! Hergot koukej hamat, neřvi a čum na pohádku!
     
    Ale nevidím to úplně černě. V některých rodinách se čte. A u vás?
     
    Kdybyste chtěli moji novou čtecí potravu POVÍDÁNÍ NA PSÍ STRÁNI s krásnými (krásně nepohyblivými) obrázky světově uznávaní paní ilustrátorky Vlasty Baránkové a napíšete mi, že byste dětem aspoň sem tam něco přečetli, knížku vám pošlu se slevou a s osobním věnováním!
     
    Jestli se zhroutíte, že je drahá (v obchodech 180 Kč), souhlasím s Vámi. Ale když si uvědomíte, že z ceny v obchodě si distributor pro sebe ponechá 50-60%, tak mi snad uvěříte, že autoři někdy úplně a někdy částečně utřou nos. A když tu knížku vydávám, já nakladatelský Robinson sám, berte tu knížku prostě jako můj Vámi jen symbolicky zaplacený dárek.
     
    Ale ani autor, ani nakladatel nefňukají, protože jsou na větvi z toho, kolik rodin si knížku objednává a kolik rodin doma dětem čte! 🙂
     
    Takže ode dneška budu dávat ukázky, abych navnadil i Vás.
     
    Pokud byste si u mě knížku s věnováním a se slevou chtěli na dobírku objednat, napište na můj mail jan.kruta@seznam.cz své jméno a adresu a knížka k Vám dorazí.

    Celý článek

  • Teprve s pivem je žízeň krásná



                         “Dobré pivo, ženy hezké, to jsou dary země české…”
                         “Kde pivovar, tam netřeba pekaře…”
    “Pijme pivo, dokud žijem – po smrti se nenapijem.”


    Co všeobecně tušíme o historii piva?  Nic… pivo tu přece muselo být odjakživa… J

    Roku 1913 český archeolog Bedřich Hrozný zveřejnil studii o pěstování obilí a vaření piva u starých Babyloňanů, Assyřanů, Akkadů a Sumerů (4 000-2 000 let př. n. l.). takže zvrátil před tím platné důkazy o prvním pivu u starých Egypťanů. Opět důkaz, že nikdy nikdo nemůže s jistotou říci, že on je definitvně u pravých kořenů nějaké historické pravdy. Tajemství historie jsou nekonečná. A tak je to i s historií nápoje tak samozřejmého, jako je v našich končinách pivo…
    Ale zůstaňme raději jen na našem území.

    Kvašené nápoje z obilí si uměli připravovat už keltští Bojové na našem území, ale i první Slované.
    993– byl založen nejstarší pivovar v Břevnovském klášteře
    1088– vaření piva dokládá listina českého panovníka Vratislava II., který vyšehradské kapitule přidělil desátek chmele pro vaření piva.
    12. století– právo vařit pivo má kdokoliv, pivo se vařilo v domácnostech, používalo se často i při vaření jídel
    13. století- královská města dostávala od panovníka právo várečné, velký význam má rozvoj  sladovnických cechů (kolik piva z jakého množství sladu smí jeden dům vyrobit, kontroluje se jeho kvalita, i to, zda pivo vaří jen vyučený sládek.
    14.-15. století– měšťané sdružují finance a staví městské pivovary, dále existovaly i šlechtické a klášterní pivovary
    18. století– český sládek František Ondřej Poupě navrhl řadu nových zařízení pro výrobu sladu a piva, apeloval na používání ječného sladu a upravil dávkování chmele. Na sklonku života založil v Brně pravděpodoboně první pivovarskou školu v Evropě.
    1842- založení Měšťanského pivovaru v Plzni (dnešní Prazdroj)

    Češi pijí pivo vždy a všude. Drží se v množství vypitého piva na předních místech ve světě. Nejvíce se ho vypilo v roce 2005, kdy se vypilo 163,5 piva na hlavu. Odhaduje se, že asi 20% z celkového množství vypijí v Čechách zahraniční návštěvníci. Po roce 1989 velmi vzrostla nabídka různých druhů piva, právě i díky velkému počtu nových malých pivovarů.

    “Nemůžete být skutečným státem, pokud nemáte vlastní pivo a vlastní aerolinky. Pomůže ještě, když máte  vlastní fotbalový tým nebo nějaký jaderný zbraně, ale přinejmenším to pivo byste prostě měli mít”
    , zauvažoval možná po nějaké půllitru kytarový mág a rocker Frank Zappa (1940-1993)
    Ale vraťme se domů, do naší historie.
    Fr. Jaromír Rubeš (1814-1853), právník, básník, prozaik, dramatik a autor obrozeneckých deklamovánek si zadeklamoval:
    V pivě život života,
    v něm se topí strast i trampota,
    jím se krutá žízeň mile hasí,
    jím se život pustý krásí,
    mudrců v něm leží kámen,
    blaha počátek i Ámen.”

    A historie o století bližší:
    “Po pivu se teprve člověk cítí, jak by se měl cítit před pivem.”
    (spisovatel Jan Procházka 1929-1971)

    Zatímco množství vypitého piva  klesá, spotřeba vína je na vzestupu.  Je to jen módní diktát nebo stabilní trend? Přestaňme věštit.
    Horko je stejně krásné ve stinné hospůdce jako vinném sklípku…

    A nakonec německé pivní moudrosti:
    “Pivo po víně – jedině pro svině.
    Víno po pivu – hodno obdivu!”

    “Ve víně je pravda, v pivu je síla a ve vodě jsou bakterie…”

    (Z knihy J. Krůty “Můj domov – můj svět”,
    vyjde v říjnu 2017)

     

    Celý článek

  • Kdo nepije s námi, pije proti nám


                                           motto:
                                           “Náboženství se střídají, pivo a víno zůstávají…”

     

    Jsme národ pivařů nebo spíše milovníků vína? A jak to bylo v historii?

    Donedávna jsem akceptoval, že víno k nám přišlo “kdysi” s rytířským řádem templářů do Čejkovic a s Karlem IV. z Francie do Prahy. Jak bláhové… Hrábnete do knih nebo do wikipedie a ztrácíte se…

    Vinno je víno
    Pochopitelně je ve tvrzeních zmatek. Víme o templářích, kteří přivezli na Moravu vinnou révu už ve 13. století. A taky to, že o sto let později moravský markrabě Karel Lucemburský, pozdější český a římský král Karel IV., přibalil v Burgundsku révu do zavazadel. Ale historie byla daleko bohatší.

    Už římský císař Probus (vládl v letech 276-282) nařídil vysazovat vinice v římských koloniích za Alpami. Takže v zaslíbeném kraji pod Pálavou vysadila “Legio Decima Gemina, Pia Fidelis” první vinice.
    Ve vykopávkách z doby Velkomoravské říše (9. století) objevili archeologové vinařské nože a semena vinné révy.
    892 – moravský kníže Svatopluk prý českému knížeti Bořivojovi a jeho ženě Ludmile sud moravského vína k narozeninám jejich syna Spytihněva
    1057 – daroval český kníže Spytihněv II. kostelu sv. Štěpána v Litoměřicích vinice v okolí města
    1195 – klášter Premonstrátů v Louce u Znojma zakládal vinice v ucelených viničních tratích.
    1202 – mniši cisterciáci z kláštera  na Vlelehradě u Uherského Hradiště zakládají vinice u Hustopěčí
    1249 – s příchodem Lichtenštejnů se vysazovalo mnoho vinic v okolí Pálavy
    1251 – opět mniši cisterciáci vysadili rozsáhlé vinice v českých  Velkých Žernosekách
    1309 – a celé 14. století- U klášterů se zakládaly souvislé celky vinic. Vznikalo viniční právo a viniční řád.
    1325 – Král Jan Lucemburský ustanovil na žádost brněnských měšťanů, že od sklizně hroznů až do Velikonoc se v Brně smějí šenkovat jen vína měšťanů brněnských. (První reakce na konkurenci rakouských vín.) V Brně byli jmenováni ochutnavači, kteří hned v městských bránách kontrolovali, zda se dovážejí do města jen moravská vína a hned také stanovovali, za jakou cenu se vína smí prodávat.
    1355 – Moravský markrabě Jan Jindřich vydal vzorový viniční řád pro Moravu. Městská rada v Brně nařídila povinný zápis vinic měšťanů do berních knih. Kdo dal vinici zapsat, směl dovážet víno do města bez dalšího zdanění.
    1358 – Císař římský a král český Karel IV. vydal 16.2. nařízení o zakládání vinic pro Prahu a 12.5. pro všechna královská města.
    “Chtějíce z vlastní vůle a naší nekonečné laskavosti, jakož i s pomocí Boží zlepšiti stav našeho království a všech jeho obyvatel, nařizuji: … Zakládat vinice na všech horách obrácených k poledni do vzdálenosti 3 míle kolem Prahy. Každý, kdo takové hory vlastní, má začít se zakládáním do 14 dní po vydání tohoto proivilegia. Kdo by sám zakládati nechtěl nebo nemohl, ať na pozemku jeho zakládá ten, komu jej perkmistr propůjkčí. Kdo vinici založí, bude ode dne, kdy se zakládáním započal, po 12 let od všech daní a dávek svoboden. Počínaje 13. rokem bude odevzdávat majiteli pozemku desátek a králi z každé vinice půl džberu (30,5 litru) vína ročně. Každá vinice bude 16 prutů (75,68m) dlouhá a 8 prutů (37,84m) široká (výměra 2865 m2).
    Všechny vinice vysazené v r. 1358 byly osvobozeny od ungeltu a zemnské berně navždy…
    Vinicím nesmí nikdo škodit… Kdo bude přistižen ve dne při škodě na hroznech nebo réví, pěšky nebo na koni, či děláním cesty přes vinici, propadne pravou rukou, nevyplatí-li se 20 kopami českých grošů… Kdo byl polapen v noci, ten propadne hrdlem a jeho majetek připadne perkmistrovi. Byl-li zloděj při škodách na vinici zabit, pak ten, kdo zabil, nic víc nepropadne než dva haléře, kteréž na tělo zabitého položiti má…”
    (Slovo “hora” mělo ve staročeštině význam i jako les, nebo vinice, vinohrad.)

    1368 – Nejvíce vinic vysadili v moravských střediscích měšťané Brna.
    1370 – Císař Karel IV. vydal 9. ledna zákaz dovozu cizích vín do Čech v období od sv. Havla (16. října) do sv. Jiří (24. dubna). V této době se smí šenkovat jen víno české.
    1558
    – Pražský učitel Jan Had vydává první česky psaný odborný spis o pěstování révy a výrobě vína. Jsou v něm popsány tehdy pěstované odrůdy např.: Vídeňka, Muškatel (muškát bílý), Němčina (Rulandské šedé),  Bronišť (Tramín bílý), Topol (Běloočko)…
    1595 – Rudolf II. zakazuje dovážet ddo Prahy vína z Litoměřic, Mělníka a Loun, protože v Praze je nadprodukce místního vína.

    17. a 18. století – Rozloha vinic v Čechách a na Moravě kulminuje. Je veliká nadprodukce.Výrobci hledají odbyt v zahraničí, do Prahy se naopak snaží vyvážet cizí výrobci. Obdělávání vinic se zhoršuje, úroda klesá.

    1784 – Císařský patent Josefa II. povoluje každému prodávat a šenkovat víno a ovocný mošt, které sám vyrobí.

    1837- Na Moravě je ještě 15 tisíc hektarů vinic, ale jejich plocha prudce klesá.

    1848 – Rozvoj průmyslu, opadání zájmu o pěstování vína. Průmyslová generace dává přednost pivu. Klesá i zájem o skopové maso a rychle narůstá spotřeba vepčřového. Úbytek vinis je způsobený také konkurencí levnéího uherského vína. Zemědělci se obracejí k pěstování cukrové řepy, která má výborný odbyt v nových cukrovarech.

    1930 – Plocha vinic na Moravě klesla na minimum 3870 ha.
    1960 – Tento rok 6781 ha
    1980 – 14 019 ha
    1997 – 11 183 ha
    Na začátku 21. století  asi 16.000 ha vinic.

    ( Podle www.wineofczechrepublic.cz)


    Celý článek

  • Blbost nezná mezí

    Paní učitelka jedné školy mi přeposlala následující výzvu. Přišla z firmy Heizel Group-Europapier. Když je to pošta z hajzlgrúp, jsme rychle v obraze.
    Gratuluji reklamní agentuře k jistě dobrému honoráři za dobře vykonanou práci. Být majitelem hajzl grúp, sáhnu k rychlým a účinným prostředkům, jak tuto reklamku vyzmizíkovat ze své výplatní listiny.
    Do školy tedy přišla tato výzva:
    __________________________________________
    Vyhlašujeme 1. ročník soutěže.
    POSTAV SI Z ROLKY … A VYHRAJ
    Výrobek z rolky toaletního papíru.

    Vyhlašujeme tuto soutěž pro mateřské školy a základní školy.

    Podmínky soutěže:
    1. využití nejméně 5ks rolek toaletního papíru pro výrobu výrobku
    2. na výrobu je akceptován pouze papír
    3. pro spojení lze využít lepidlo či spony do sešívačky či kancelářské sponky
    4. soutěž je určena pro kolektivy
    5. jednotlivé výtvory označte jmény nebo názvem kolektivu, kontaktní adresou, telefonním číslem , e-mailem

    Kraslice zasílejte nejpozději do 11. června 2017 na adresu:
    Europapier – Bohemia, spol s r. o.cena pro kolektivy:
    Každý účastník (škola nebo školka) získává zdarma konzultaci s naším specialistou na hygienu, který poradí, jak zlepšit hygienu a zároveň ušetřit.
    1.cena – 80 ks toaletního papíru

    Zaslané výtvarné práce nebudou vráceny autorům.
    Další dotazy Vám sdělíme na telefonu…
    ______________________________________________

    Přepsáno i s chybami a významnou stylistickou ochablostí (zvláště vydařené – “Další dotazy Vám sdělíme po telefonu…). Velkorysost první ceny 80 rolek toaletního papíru a konzultace odborníka, jak hospodárně zacházet s toaletním papírem je také jistě pozoruhodná!To, co mě ale hodně zaujalo, je tajenka vyhlášení  soutěže – tedy slovo KRASLICE. Ta “výtvarná díla” z hajzlpapíru mají být kraslice???
    Geniálně vymyšleno a geniálně vyhlášeno.  Není co dodat.

    Zabývat se reklamou na toaletní papír jistě není práce výsostně povznášející. Ale jak nám říkal náš pan učitel – chytrému napověz a hloupého kopni.Milí profesionálové v oblasti komunikace, milí copyrightři, nechci pátrat po autorech tohoto roztomilého dílka rozesílaného po školách. To se Vám skutečně povedlo! Děláte výrobcům toho velmi užitečného papírenského sortimentu službu skutečně medvědí. A když už jsme u zvířátek, jako ilustraci přikládám ukázku z knihy, která mi přistála na internetu o několik dní dříve z úplně jiné strany.

    (Ale také podobně výživná.)

    Abychom jen tak neodcházeli od medvídků, přikládám z níže uvedené knihy Kdo to je, kdo to je, kdo ten záchod blokuje ještě
    báseň s medvídkem z přiložené básnické sbírky:  “Představte si tygříka, jak si tiskne pindíka/ Vidíte ho stydlínka?!/Naopak pro medvídka čůrání je přehlídka/Na závody v čůrání má obrovské nadání”.
    Není nad sexuální a vylučovací osvětu.

    Jan Jazzík Krůta
    (www. brejle.net)

    Celý článek

  • Tramtárie 2016

    Bydlení na vysoké nozeUž vím, kde budu bydlet, až si budu myslet, že žiju na vysoké noze… (Asi beru ten modrý.Sice na sídlišti, ale modrá je dobrá.)  🙂
    (Kambodža)

    Celý článek

  • Vydám si sám, aneb Samožer

    Obálka č.1 knihy dopisy z Tramtárie
     Je to vždycky žinantní psát o vlastních knížkách. Ale tzv. recenzenti po návštěvě křtů knížek a dvou chlebíčkách, které ukořistí, napíší o tom, že kmotr Dalibor J. měl opět těsné džíny a kmotra Heidi J. provokativně černou podprsenku.
    Takže platí: Když tě nepochválí nikdo jiný, musíš se pochválit sám…
    🙂
     
    A když jsme u samožeru…
    U mě všechno platí dvojníásob: Nejen si knížku píšu, ale většinou i sám vydávám. Může to být určitě i důvod, že by mi je nikde jinde nevydali. Ale existuje taky jiný důvod a realita může být i jiná:
     
    Já jsem své nakladatelství Arcadia založil v roce 1992 spolu s významnými zahraničními partnery. Abych mohl s nimi vyrovnaně rozhodovat, musel jsem si půjčit tak obrovské peníze, že jsem brzo zjistil, že nejsem schopen hypotéku splácet. Následovalo šílené období neskutečných finančních problémů a stresů. Partneři po čase z republiky odešli, protože v jinou firmu (tiskárnu) jim v Česku v době jejich nepřítomnosti čeští partneři vytunelovali…
    Ale know how jsem měl, ale vydávání skoro skončilo. V knihovničce asi stovku vydaných nádherných titulů, ale nastala realita, další splácení dluhů. Cena za nádherné vydávání nádherných původních i překladových knížek byla drsná… Reklama, PR, prostě agenturní posluha v oblasti firemních akcí, večírků, reklamních kampaní atd.
    Těžké dobývání chleba.
     
    ŠMEJDY
    Některé své knížky jsem odevzdal do jiných nakladatelství, ale často se stávalo, že nakladatel si hleděl víc kuchařek, než literatury, že šetřil na papíře a reprodukce obrazů se rozpily, prolézaly papírem, publikace byly diletantsky graficky zpracované, autor do podoby knihy neměl co mluvit. Při částečné nebo úplné absenci jakéhokliv honoráře pak knihu autor nemohl dát ani jako dárek svým kamarádům, aniž by se nečervenal.
     
    A tak jsem přestal hazardovat a uvědomil si realitu:
    Jdi do knižního megastoru. Koukej. Všechno už bylo napsáno, všechno už bylo vydáno. Od pokladů, až po nejstrašnější knižní zločiny. Vše vedle sebe v jednom regálu, v jedné řadě.
    Hodinová mzda většiny spisovatelů je haléřová. A ještě se za knihu stydět?
     
    Psaní je to, čemu se říká “poslání”. Možná taky druh postižení. Jako se někdo drbe, druhý klofe písmenka.
     
    Takže: Když už rád píšu, chci si sobě a ve šťastném případě i kamarádům a přátelům dělat potěšení.
     
    O KOHOUTKOVI A SLEPIČCE
    Abych ty plusové pocity mohl vyvolávat, musím mít nad knížkou absolutní dohled.
    Abych mohl mít tento dohled, musím si ji vydat sám.
    Abych si ji mohl vydat sám, musím si na to nějak jinak vydělat.
    Když mám pohromadě peníze a jsem připraven je do svého spisovatelského koníčku investovat, jdu na věc.
    V mém případě vím, že vydat knížku snad docela umím, i když udržet krok s velkými nakladateli skoro nejde.
    Pokud jsem si jistý, že umím, pak sám sobě ručím za všechno od těch písmenek, až po spolupracovníky, krásnou obálku, dokonalou grafiku, vazbu včetně kapitálku a šňůrku záložky v procítěné barvě.
    A pak vím, že jsem si koupil svoji knížku a odvezu ji distributorovi do skladu.
    Distributor za 50-60% z prodejní ceny knihu snad nabízí knihkupcům.
    Autor a malý nakladatel (AAMN) zaplatil ze zbývajích 40-50% prodejní ceny tiskárnu, grafiky, ilustrátora, korektora a sám udělal všechny práce redaktora. Pitomost. Ty honoráře se do 40-50% nevešly. Na redaktora a autora už peníze nezbyly. Byl rád, že zaplatil aspoň spolupracovníky (i oni platí složenky, AAMN rád trpí).
    Když knihu knihkupec od distributora po zralé úvaze odebere, dobře nebo blbě ji vystaví.
    Když si knihu někdo koupí, záleží na knihkupci, zda peníze za prodej distributorovi hned přizná nebo si s nimi chvíli hospodaří.
    Distributor peníze obdrží a doufejme, že jejich příjem autorovi a malému nakladateli (Jan Krůta-Arcadia Art Agency) po uplynutí onoho měsíce oznámí.
    Autor a malý nakladatel (AAMN) peníze vyfakturuje. U některých distributorů čeká na peníze až pět měsíců.
    Autor a malý nakladatel (AAMN) nainvestoval do vzniku a výroby knihy kupu peněz a ty se mu po kapkách několik let vracejí.
    Někdy autor a malý nakladatel (AAMN) špatně odhadl náklad knihy a distributor chce dotisk.
    AAMN mezitím pracoval na něčem jiném tak, aby něco vydělal a investuje do dotisku.
    Dotisk odveze opět distributorské firmě.
    Opět mu kapou peníze po kapičkách zpět. Pořád je minimálně desítky tisíc v mínusu.
    Panu AAMN zazvoní mobil od distributora, že se mu vezou polovinu dotisku zpátky, protože trh knihu nechce. Po měsíci prodeje už je stará. Trh je zahlcený novinkami. Nemá AAMN něco nového?
    AAMN jde do lesa, načerno pokácí strom, starou pilou nařeže prkna, zluče nový regál, kam neprodané výtisky složí a přemýšlí, jak objednané (teď ale už neprodané a neprodejné) knihy zpeněžit. Snížení cen v obchodech už zkusil. Nezabírá. Knikupci vyžadují novinky.
    V Levných knihách nabídnou AAMN za knihu 5 Kč.
    Ve sběrně starého papíru knihy neberou. Museli byste vlastnoručně vytrhat u tisiců knh bloky listů z desek.
    AAMN má ve skladu několik tisíc knih. Jejich hodnota je na nule.
    A to je odvrácená stránka samožeru. Krásná (zase samožer) literatura za cenu příšerného rizika, že přijdete na buben. Copak AAMN není hráč? Kníže Rohan byl žabař. Neměli by pana AAMN soudit jako gamblera? 🙂

    CENA RADOSTI
    Jaká je cena radosti z nové knížky? Kolik jednotek radosti mi přinese první Krůtí brko? Co představuje množina jednotek radosti pro AAMN?
    Je požehnání mít psaní jako těžce odpracovanou radost.
    ……………………………………….
    Přátelé, potěšili jste mě. Díky.
    Knížka leží ve skladech distribučních firem Kosmas a Euromedia, u Kosmasu si ji lze objednat i mailem nebo na jejich stránkách. Obvykle se píše, že ji lze ko
    upit “v každém dobrém knihkupectví”.  
     
    Za AAMN a Krůtí brko
    Jan Krůta 🙂

    Celý článek