• Teprve s pivem je žízeň krásná



                         “Dobré pivo, ženy hezké, to jsou dary země české…”
                         “Kde pivovar, tam netřeba pekaře…”
    “Pijme pivo, dokud žijem – po smrti se nenapijem.”


    Co všeobecně tušíme o historii piva?  Nic… pivo tu přece muselo být odjakživa… J

    Roku 1913 český archeolog Bedřich Hrozný zveřejnil studii o pěstování obilí a vaření piva u starých Babyloňanů, Assyřanů, Akkadů a Sumerů (4 000-2 000 let př. n. l.). takže zvrátil před tím platné důkazy o prvním pivu u starých Egypťanů. Opět důkaz, že nikdy nikdo nemůže s jistotou říci, že on je definitvně u pravých kořenů nějaké historické pravdy. Tajemství historie jsou nekonečná. A tak je to i s historií nápoje tak samozřejmého, jako je v našich končinách pivo…
    Ale zůstaňme raději jen na našem území.

    Kvašené nápoje z obilí si uměli připravovat už keltští Bojové na našem území, ale i první Slované.
    993– byl založen nejstarší pivovar v Břevnovském klášteře
    1088– vaření piva dokládá listina českého panovníka Vratislava II., který vyšehradské kapitule přidělil desátek chmele pro vaření piva.
    12. století– právo vařit pivo má kdokoliv, pivo se vařilo v domácnostech, používalo se často i při vaření jídel
    13. století- královská města dostávala od panovníka právo várečné, velký význam má rozvoj  sladovnických cechů (kolik piva z jakého množství sladu smí jeden dům vyrobit, kontroluje se jeho kvalita, i to, zda pivo vaří jen vyučený sládek.
    14.-15. století– měšťané sdružují finance a staví městské pivovary, dále existovaly i šlechtické a klášterní pivovary
    18. století– český sládek František Ondřej Poupě navrhl řadu nových zařízení pro výrobu sladu a piva, apeloval na používání ječného sladu a upravil dávkování chmele. Na sklonku života založil v Brně pravděpodoboně první pivovarskou školu v Evropě.
    1842- založení Měšťanského pivovaru v Plzni (dnešní Prazdroj)

    Češi pijí pivo vždy a všude. Drží se v množství vypitého piva na předních místech ve světě. Nejvíce se ho vypilo v roce 2005, kdy se vypilo 163,5 piva na hlavu. Odhaduje se, že asi 20% z celkového množství vypijí v Čechách zahraniční návštěvníci. Po roce 1989 velmi vzrostla nabídka různých druhů piva, právě i díky velkému počtu nových malých pivovarů.

    “Nemůžete být skutečným státem, pokud nemáte vlastní pivo a vlastní aerolinky. Pomůže ještě, když máte  vlastní fotbalový tým nebo nějaký jaderný zbraně, ale přinejmenším to pivo byste prostě měli mít”
    , zauvažoval možná po nějaké půllitru kytarový mág a rocker Frank Zappa (1940-1993)
    Ale vraťme se domů, do naší historie.
    Fr. Jaromír Rubeš (1814-1853), právník, básník, prozaik, dramatik a autor obrozeneckých deklamovánek si zadeklamoval:
    V pivě život života,
    v něm se topí strast i trampota,
    jím se krutá žízeň mile hasí,
    jím se život pustý krásí,
    mudrců v něm leží kámen,
    blaha počátek i Ámen.”

    A historie o století bližší:
    “Po pivu se teprve člověk cítí, jak by se měl cítit před pivem.”
    (spisovatel Jan Procházka 1929-1971)

    Zatímco množství vypitého piva  klesá, spotřeba vína je na vzestupu.  Je to jen módní diktát nebo stabilní trend? Přestaňme věštit.
    Horko je stejně krásné ve stinné hospůdce jako vinném sklípku…

    A nakonec německé pivní moudrosti:
    “Pivo po víně – jedině pro svině.
    Víno po pivu – hodno obdivu!”

    “Ve víně je pravda, v pivu je síla a ve vodě jsou bakterie…”

    (Z knihy J. Krůty “Můj domov – můj svět”,
    vyjde v říjnu 2017)

     

    Celý článek

  • Kdo nepije s námi, pije proti nám


                                           motto:
                                           “Náboženství se střídají, pivo a víno zůstávají…”

     

    Jsme národ pivařů nebo spíše milovníků vína? A jak to bylo v historii?

    Donedávna jsem akceptoval, že víno k nám přišlo “kdysi” s rytířským řádem templářů do Čejkovic a s Karlem IV. z Francie do Prahy. Jak bláhové… Hrábnete do knih nebo do wikipedie a ztrácíte se…

    Vinno je víno
    Pochopitelně je ve tvrzeních zmatek. Víme o templářích, kteří přivezli na Moravu vinnou révu už ve 13. století. A taky to, že o sto let později moravský markrabě Karel Lucemburský, pozdější český a římský král Karel IV., přibalil v Burgundsku révu do zavazadel. Ale historie byla daleko bohatší.

    Už římský císař Probus (vládl v letech 276-282) nařídil vysazovat vinice v římských koloniích za Alpami. Takže v zaslíbeném kraji pod Pálavou vysadila “Legio Decima Gemina, Pia Fidelis” první vinice.
    Ve vykopávkách z doby Velkomoravské říše (9. století) objevili archeologové vinařské nože a semena vinné révy.
    892 – moravský kníže Svatopluk prý českému knížeti Bořivojovi a jeho ženě Ludmile sud moravského vína k narozeninám jejich syna Spytihněva
    1057 – daroval český kníže Spytihněv II. kostelu sv. Štěpána v Litoměřicích vinice v okolí města
    1195 – klášter Premonstrátů v Louce u Znojma zakládal vinice v ucelených viničních tratích.
    1202 – mniši cisterciáci z kláštera  na Vlelehradě u Uherského Hradiště zakládají vinice u Hustopěčí
    1249 – s příchodem Lichtenštejnů se vysazovalo mnoho vinic v okolí Pálavy
    1251 – opět mniši cisterciáci vysadili rozsáhlé vinice v českých  Velkých Žernosekách
    1309 – a celé 14. století- U klášterů se zakládaly souvislé celky vinic. Vznikalo viniční právo a viniční řád.
    1325 – Král Jan Lucemburský ustanovil na žádost brněnských měšťanů, že od sklizně hroznů až do Velikonoc se v Brně smějí šenkovat jen vína měšťanů brněnských. (První reakce na konkurenci rakouských vín.) V Brně byli jmenováni ochutnavači, kteří hned v městských bránách kontrolovali, zda se dovážejí do města jen moravská vína a hned také stanovovali, za jakou cenu se vína smí prodávat.
    1355 – Moravský markrabě Jan Jindřich vydal vzorový viniční řád pro Moravu. Městská rada v Brně nařídila povinný zápis vinic měšťanů do berních knih. Kdo dal vinici zapsat, směl dovážet víno do města bez dalšího zdanění.
    1358 – Císař římský a král český Karel IV. vydal 16.2. nařízení o zakládání vinic pro Prahu a 12.5. pro všechna královská města.
    “Chtějíce z vlastní vůle a naší nekonečné laskavosti, jakož i s pomocí Boží zlepšiti stav našeho království a všech jeho obyvatel, nařizuji: … Zakládat vinice na všech horách obrácených k poledni do vzdálenosti 3 míle kolem Prahy. Každý, kdo takové hory vlastní, má začít se zakládáním do 14 dní po vydání tohoto proivilegia. Kdo by sám zakládati nechtěl nebo nemohl, ať na pozemku jeho zakládá ten, komu jej perkmistr propůjkčí. Kdo vinici založí, bude ode dne, kdy se zakládáním započal, po 12 let od všech daní a dávek svoboden. Počínaje 13. rokem bude odevzdávat majiteli pozemku desátek a králi z každé vinice půl džberu (30,5 litru) vína ročně. Každá vinice bude 16 prutů (75,68m) dlouhá a 8 prutů (37,84m) široká (výměra 2865 m2).
    Všechny vinice vysazené v r. 1358 byly osvobozeny od ungeltu a zemnské berně navždy…
    Vinicím nesmí nikdo škodit… Kdo bude přistižen ve dne při škodě na hroznech nebo réví, pěšky nebo na koni, či děláním cesty přes vinici, propadne pravou rukou, nevyplatí-li se 20 kopami českých grošů… Kdo byl polapen v noci, ten propadne hrdlem a jeho majetek připadne perkmistrovi. Byl-li zloděj při škodách na vinici zabit, pak ten, kdo zabil, nic víc nepropadne než dva haléře, kteréž na tělo zabitého položiti má…”
    (Slovo “hora” mělo ve staročeštině význam i jako les, nebo vinice, vinohrad.)

    1368 – Nejvíce vinic vysadili v moravských střediscích měšťané Brna.
    1370 – Císař Karel IV. vydal 9. ledna zákaz dovozu cizích vín do Čech v období od sv. Havla (16. října) do sv. Jiří (24. dubna). V této době se smí šenkovat jen víno české.
    1558
    – Pražský učitel Jan Had vydává první česky psaný odborný spis o pěstování révy a výrobě vína. Jsou v něm popsány tehdy pěstované odrůdy např.: Vídeňka, Muškatel (muškát bílý), Němčina (Rulandské šedé),  Bronišť (Tramín bílý), Topol (Běloočko)…
    1595 – Rudolf II. zakazuje dovážet ddo Prahy vína z Litoměřic, Mělníka a Loun, protože v Praze je nadprodukce místního vína.

    17. a 18. století – Rozloha vinic v Čechách a na Moravě kulminuje. Je veliká nadprodukce.Výrobci hledají odbyt v zahraničí, do Prahy se naopak snaží vyvážet cizí výrobci. Obdělávání vinic se zhoršuje, úroda klesá.

    1784 – Císařský patent Josefa II. povoluje každému prodávat a šenkovat víno a ovocný mošt, které sám vyrobí.

    1837- Na Moravě je ještě 15 tisíc hektarů vinic, ale jejich plocha prudce klesá.

    1848 – Rozvoj průmyslu, opadání zájmu o pěstování vína. Průmyslová generace dává přednost pivu. Klesá i zájem o skopové maso a rychle narůstá spotřeba vepčřového. Úbytek vinis je způsobený také konkurencí levnéího uherského vína. Zemědělci se obracejí k pěstování cukrové řepy, která má výborný odbyt v nových cukrovarech.

    1930 – Plocha vinic na Moravě klesla na minimum 3870 ha.
    1960 – Tento rok 6781 ha
    1980 – 14 019 ha
    1997 – 11 183 ha
    Na začátku 21. století  asi 16.000 ha vinic.

    ( Podle www.wineofczechrepublic.cz)


    Celý článek

  • Blbost nezná mezí

    Paní učitelka jedné školy mi přeposlala následující výzvu. Přišla z firmy Heizel Group-Europapier. Když je to pošta z hajzlgrúp, jsme rychle v obraze.
    Gratuluji reklamní agentuře k jistě dobrému honoráři za dobře vykonanou práci. Být majitelem hajzl grúp, sáhnu k rychlým a účinným prostředkům, jak tuto reklamku vyzmizíkovat ze své výplatní listiny.
    Do školy tedy přišla tato výzva:
    __________________________________________
    Vyhlašujeme 1. ročník soutěže.
    POSTAV SI Z ROLKY … A VYHRAJ
    Výrobek z rolky toaletního papíru.

    Vyhlašujeme tuto soutěž pro mateřské školy a základní školy.

    Podmínky soutěže:
    1. využití nejméně 5ks rolek toaletního papíru pro výrobu výrobku
    2. na výrobu je akceptován pouze papír
    3. pro spojení lze využít lepidlo či spony do sešívačky či kancelářské sponky
    4. soutěž je určena pro kolektivy
    5. jednotlivé výtvory označte jmény nebo názvem kolektivu, kontaktní adresou, telefonním číslem , e-mailem

    Kraslice zasílejte nejpozději do 11. června 2017 na adresu:
    Europapier – Bohemia, spol s r. o.cena pro kolektivy:
    Každý účastník (škola nebo školka) získává zdarma konzultaci s naším specialistou na hygienu, který poradí, jak zlepšit hygienu a zároveň ušetřit.
    1.cena – 80 ks toaletního papíru

    Zaslané výtvarné práce nebudou vráceny autorům.
    Další dotazy Vám sdělíme na telefonu…
    ______________________________________________

    Přepsáno i s chybami a významnou stylistickou ochablostí (zvláště vydařené – “Další dotazy Vám sdělíme po telefonu…). Velkorysost první ceny 80 rolek toaletního papíru a konzultace odborníka, jak hospodárně zacházet s toaletním papírem je také jistě pozoruhodná!To, co mě ale hodně zaujalo, je tajenka vyhlášení  soutěže – tedy slovo KRASLICE. Ta “výtvarná díla” z hajzlpapíru mají být kraslice???
    Geniálně vymyšleno a geniálně vyhlášeno.  Není co dodat.

    Zabývat se reklamou na toaletní papír jistě není práce výsostně povznášející. Ale jak nám říkal náš pan učitel – chytrému napověz a hloupého kopni.Milí profesionálové v oblasti komunikace, milí copyrightři, nechci pátrat po autorech tohoto roztomilého dílka rozesílaného po školách. To se Vám skutečně povedlo! Děláte výrobcům toho velmi užitečného papírenského sortimentu službu skutečně medvědí. A když už jsme u zvířátek, jako ilustraci přikládám ukázku z knihy, která mi přistála na internetu o několik dní dříve z úplně jiné strany.

    (Ale také podobně výživná.)

    Abychom jen tak neodcházeli od medvídků, přikládám z níže uvedené knihy Kdo to je, kdo to je, kdo ten záchod blokuje ještě
    báseň s medvídkem z přiložené básnické sbírky:  “Představte si tygříka, jak si tiskne pindíka/ Vidíte ho stydlínka?!/Naopak pro medvídka čůrání je přehlídka/Na závody v čůrání má obrovské nadání”.
    Není nad sexuální a vylučovací osvětu.

    Jan Jazzík Krůta
    (www. brejle.net)

    Celý článek

  • Tramtárie 2016

    Bydlení na vysoké nozeUž vím, kde budu bydlet, až si budu myslet, že žiju na vysoké noze… (Asi beru ten modrý.Sice na sídlišti, ale modrá je dobrá.)  🙂
    (Kambodža)

    Celý článek

  • Vydám si sám, aneb Samožer

    Obálka č.1 knihy dopisy z Tramtárie
     Je to vždycky žinantní psát o vlastních knížkách. Ale tzv. recenzenti po návštěvě křtů knížek a dvou chlebíčkách, které ukořistí, napíší o tom, že kmotr Dalibor J. měl opět těsné džíny a kmotra Heidi J. provokativně černou podprsenku.
    Takže platí: Když tě nepochválí nikdo jiný, musíš se pochválit sám…
    🙂
     
    A když jsme u samožeru…
    U mě všechno platí dvojníásob: Nejen si knížku píšu, ale většinou i sám vydávám. Může to být určitě i důvod, že by mi je nikde jinde nevydali. Ale existuje taky jiný důvod a realita může být i jiná:
     
    Já jsem své nakladatelství Arcadia založil v roce 1992 spolu s významnými zahraničními partnery. Abych mohl s nimi vyrovnaně rozhodovat, musel jsem si půjčit tak obrovské peníze, že jsem brzo zjistil, že nejsem schopen hypotéku splácet. Následovalo šílené období neskutečných finančních problémů a stresů. Partneři po čase z republiky odešli, protože v jinou firmu (tiskárnu) jim v Česku v době jejich nepřítomnosti čeští partneři vytunelovali…
    Ale know how jsem měl, ale vydávání skoro skončilo. V knihovničce asi stovku vydaných nádherných titulů, ale nastala realita, další splácení dluhů. Cena za nádherné vydávání nádherných původních i překladových knížek byla drsná… Reklama, PR, prostě agenturní posluha v oblasti firemních akcí, večírků, reklamních kampaní atd.
    Těžké dobývání chleba.
     
    ŠMEJDY
    Některé své knížky jsem odevzdal do jiných nakladatelství, ale často se stávalo, že nakladatel si hleděl víc kuchařek, než literatury, že šetřil na papíře a reprodukce obrazů se rozpily, prolézaly papírem, publikace byly diletantsky graficky zpracované, autor do podoby knihy neměl co mluvit. Při částečné nebo úplné absenci jakéhokliv honoráře pak knihu autor nemohl dát ani jako dárek svým kamarádům, aniž by se nečervenal.
     
    A tak jsem přestal hazardovat a uvědomil si realitu:
    Jdi do knižního megastoru. Koukej. Všechno už bylo napsáno, všechno už bylo vydáno. Od pokladů, až po nejstrašnější knižní zločiny. Vše vedle sebe v jednom regálu, v jedné řadě.
    Hodinová mzda většiny spisovatelů je haléřová. A ještě se za knihu stydět?
     
    Psaní je to, čemu se říká “poslání”. Možná taky druh postižení. Jako se někdo drbe, druhý klofe písmenka.
     
    Takže: Když už rád píšu, chci si sobě a ve šťastném případě i kamarádům a přátelům dělat potěšení.
     
    O KOHOUTKOVI A SLEPIČCE
    Abych ty plusové pocity mohl vyvolávat, musím mít nad knížkou absolutní dohled.
    Abych mohl mít tento dohled, musím si ji vydat sám.
    Abych si ji mohl vydat sám, musím si na to nějak jinak vydělat.
    Když mám pohromadě peníze a jsem připraven je do svého spisovatelského koníčku investovat, jdu na věc.
    V mém případě vím, že vydat knížku snad docela umím, i když udržet krok s velkými nakladateli skoro nejde.
    Pokud jsem si jistý, že umím, pak sám sobě ručím za všechno od těch písmenek, až po spolupracovníky, krásnou obálku, dokonalou grafiku, vazbu včetně kapitálku a šňůrku záložky v procítěné barvě.
    A pak vím, že jsem si koupil svoji knížku a odvezu ji distributorovi do skladu.
    Distributor za 50-60% z prodejní ceny knihu snad nabízí knihkupcům.
    Autor a malý nakladatel (AAMN) zaplatil ze zbývajích 40-50% prodejní ceny tiskárnu, grafiky, ilustrátora, korektora a sám udělal všechny práce redaktora. Pitomost. Ty honoráře se do 40-50% nevešly. Na redaktora a autora už peníze nezbyly. Byl rád, že zaplatil aspoň spolupracovníky (i oni platí složenky, AAMN rád trpí).
    Když knihu knihkupec od distributora po zralé úvaze odebere, dobře nebo blbě ji vystaví.
    Když si knihu někdo koupí, záleží na knihkupci, zda peníze za prodej distributorovi hned přizná nebo si s nimi chvíli hospodaří.
    Distributor peníze obdrží a doufejme, že jejich příjem autorovi a malému nakladateli (Jan Krůta-Arcadia Art Agency) po uplynutí onoho měsíce oznámí.
    Autor a malý nakladatel (AAMN) peníze vyfakturuje. U některých distributorů čeká na peníze až pět měsíců.
    Autor a malý nakladatel (AAMN) nainvestoval do vzniku a výroby knihy kupu peněz a ty se mu po kapkách několik let vracejí.
    Někdy autor a malý nakladatel (AAMN) špatně odhadl náklad knihy a distributor chce dotisk.
    AAMN mezitím pracoval na něčem jiném tak, aby něco vydělal a investuje do dotisku.
    Dotisk odveze opět distributorské firmě.
    Opět mu kapou peníze po kapičkách zpět. Pořád je minimálně desítky tisíc v mínusu.
    Panu AAMN zazvoní mobil od distributora, že se mu vezou polovinu dotisku zpátky, protože trh knihu nechce. Po měsíci prodeje už je stará. Trh je zahlcený novinkami. Nemá AAMN něco nového?
    AAMN jde do lesa, načerno pokácí strom, starou pilou nařeže prkna, zluče nový regál, kam neprodané výtisky složí a přemýšlí, jak objednané (teď ale už neprodané a neprodejné) knihy zpeněžit. Snížení cen v obchodech už zkusil. Nezabírá. Knikupci vyžadují novinky.
    V Levných knihách nabídnou AAMN za knihu 5 Kč.
    Ve sběrně starého papíru knihy neberou. Museli byste vlastnoručně vytrhat u tisiců knh bloky listů z desek.
    AAMN má ve skladu několik tisíc knih. Jejich hodnota je na nule.
    A to je odvrácená stránka samožeru. Krásná (zase samožer) literatura za cenu příšerného rizika, že přijdete na buben. Copak AAMN není hráč? Kníže Rohan byl žabař. Neměli by pana AAMN soudit jako gamblera? 🙂

    CENA RADOSTI
    Jaká je cena radosti z nové knížky? Kolik jednotek radosti mi přinese první Krůtí brko? Co představuje množina jednotek radosti pro AAMN?
    Je požehnání mít psaní jako těžce odpracovanou radost.
    ……………………………………….
    Přátelé, potěšili jste mě. Díky.
    Knížka leží ve skladech distribučních firem Kosmas a Euromedia, u Kosmasu si ji lze objednat i mailem nebo na jejich stránkách. Obvykle se píše, že ji lze ko
    upit “v každém dobrém knihkupectví”.  
     
    Za AAMN a Krůtí brko
    Jan Krůta 🙂

    Celý článek

  • První Krůtí brko je na světě!

    Vyšla mi nová knížka. Je první z nové řady a jmenuje se Krůtí brko/Dopisy z Tramtárie. Čtení na léto a snad nejen na léto. Je trochu intimčo, ale třeba právě proto… 🙂
    První recenze byla příjemná. Dotyčná čtenářka napsala, že je ta knížka “sličná”.
    Super recenze: neukecaná…

    Obálka č.1 knihy dopisy z Tramtárie
    D
    íky Danu Špačkovi za ilustrace a Robertu Rytinovi za grafiku! Kluci, jste boží! 🙂

    Celý článek

  • Pozdrav od pana fotografa

    Od jednoho pana fotografa jsem dostal jako vzpomínku na křest románu Sextenze tuhle fotku. Dva z kmotrů knihy se tváří, že je to snad i těšilo stejně jako mě. 🙂
    Takže vzpomínka…Křest Sextenze,H.Janků,D.Janda + jk

    Celý článek

  • Křísničky 2016

    Jsem starej chlap a dostal jsem nabídku udělat si jakousi textařskou bilanci. Svým písničkám, které se mi otřou o srdce, říkám Křísničky. Vybíral jsem a některé nahrnul. Ostatní supraphonské tituly seřadila paní reLítání-obálkadaktorka do dalších dvou supraphonských souhrnů.

    Tu stovku známých textů pro Dalibora Jandu máme na Daliborových deskách. Na Křísničky jsem nasypal “kousky” pro jiné interprety, které po cestě buď někde zapadly, nenašly si tu nejsprávnější cestu k posluchačům, nebo dokonce vůbec nebyly z nejrůznějších důvodů ani vydané. Na vyžádání Supraphonu jsem si k souborům dvou CD napsal něco jako vizitku. Neměla by vyznít jako nostalgie. Prostě podtržení, mezisoučet. A zatím se jede dál…

    Křísničky a já
    Už jako dítě jsem byl velký šumař. Od druhé třídy housle. Tzv. nadaný žák, kterého skřipky ale vůbec nelákaly. Končilo to s nimi tak, že po hodině v hudební škole putovaly do tajné schránky pod skříní v šatně. Za týden nástup na hodinu, housle vytaženy, odehráno na jedna minus a vše s nekonečnou repeticí.

    Odmalička jsem si šetřil na akordeon. To byl sen. A šumaření začalo. Zase hudební škola, ale nezáživná, znudění učitelé a já místo etud doma, na nejrůznějších schůzích a vystoupeních mrskal hity padesátých let… Párek nebo dort, no neberte takový honorář. Za harmonikou jsem skoro nebyl vidět, ale mastil jsem všechno, co se mi líbilo. Harmonie šla do ucha sama, měch velkého akordeonu trochu dýchavičný, ale publikum vděčné. Na nové nástroje nikdy nebylo. Pianino po sestře, následovala kytara se strunami snad centimetr od hmatníku, altka saxofon s neladícím “h”, ale od třinácti vlastní kapela s kamarády, v noci Radio Luxembourg a druhý den už primitivní aranž a jelo to.

    Ve čtrnácti zhudebňuji texty staršího kamaráda, střídám venkovské big beatové kapely a v sedmnácti první nahrávání v rádiu se skladatelem, klavíristou a trumpetistou Jindřichem Brabcem v rámci působení v souboru Saturn na Pedagogické fakultě UK.

    První publikované básničky, příslib vydání mé první knížky od Františka Hrubína, ale jeho nečekané úmrtí… Začátek působení jako kantor s kytarou v ruce, vyhazov z kantořiny za to, že jsem děti učil píseň Běž domů, Ivane.
    Nashledanou, Benešove…

    Hodní lidé v pražské redakci mi pro novináře nepřijatelné kádrové materiály podstrčili ke spálení. Díky jejich normálnosti v době nenormalizace pracuji jako kulturní redaktor v nejčtenějším časopisu – Mladém světě.
    Jsem v Praze! V té době už mám v sešitě svých dvě stě padesát songů – křísniček. Jako písničká%

    Celý článek

  • Tak nějak rychle…

    DSCN5177

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Cesty, toulky, putování… Odměna? Hledání? Odpověď na jakou otázku?

    Miami, Florida.
    První noc v hotýlku na pobřeží. V půl páté ráno slyším pootevírané dveře z chodby. Nakoukla černá holka. Černá prostitutka se zadkem jako skříň. Moc se nerozkoukávala a hrne se mi pod deku. Zručně hrábne a cukne před mým řevem, že spím. Začne se chechtat.

    Když vidí světlo v koupelně, rozrazí dveře i tam. Opilý spolubydlící, který se právě vrátil z mejdanu, vybíhá nahý z koupelny a tlačí oblou skříň v minisukni těsně pod půlky před sebou. Skříň ukazuje na jeho přirození a nemůže se udržet smíchy.
    “Nešlohla nám něco?” říká potom, co ji vystrčil na chodbu náhle vystřízlivělý.

    Velký svět začal docela přízemně.
    Jet lag… Časový rozdíl je potvora. Vnitřní hodiny bijí pořád stejně. Tyhle floridské jdou o šest hodin pozadu. Návodů, jak snížit spánkový dluh, je několik. Ale hlavně: Spěte a pijte!
    Já jsem se snažil spát a můj spolunocležník pít. Obojí je špatně.

    O pár hodin později se naloďujeme. Loď pro pět tisíc lidí polyká šňůry dvounohých pidilidí. Mizí do jejího břicha v nekonečných zástupech.

    Svět blýskavých palub se chystá na tsunami nových příchozích, kteří naplní své šedivé životy záblesky velkého světa. Patnáct set Indonésanů a Filipínců v bílém ti nadělí nebe velkého bílého sáhiba… Přejete si, pane?

    Den co den jiný karibský ostrov.  Pohádkové pláže, stále nové a nové exotické názvy. Zapisuji si. Hledám záblesk. Jsem jako ta tisícovka lidí na pláži Maho, která čeká se zdviženými mobily a foťáky mířícími na nebe a čekající, až s nimi švihne o hladinu mělkého moře deset metrů nad nimi přistávající obří Boeing. Chci, aby se mnou něco praštilo.

    Nějaká jiná bílá pláž? Luxus lodi? Omračující panoramata? Jídlem se prohýbající stoly? Exkluzívní společnost u stolu v restauraci? (Blazeovaný pitomec, co má kdesi v Horní Dolní zastavárnu vykládá, jak je jednoduché vydělat majland, když zaplatí babce za pozůstalost sto papírů a vydělá na tom dvě stě…)

    Vyrážím na okružní jízdy. Cvakám stovky snímků. Popis. Popis. Žádný řez dovnitř. Žádný průhled rentgenovým prozřením. Trhám partu a šlapu zapadlými uličkami, kam noha turisty pro špínu nevkročí. Upíjím tmavý rum a zaklínám okamžiky. Trpělivě čekám.

    A ono to přijde. Pro tenhle záblesk jsem si přijel z veliké dálky.

    Obchoďák kdesi na Panenských ostrovech. Hromadné nakupování. Nehromadně sedím s rumem a kafem v malém, hodně jetém bistru, před zcela nekaribskou krabicí obchoďáku s nekaribskými věcmi z Číny.

    Prohlížím si panny i nepanny z Panenských ostrovů a najednou mi padne do oka to, co si odvezu jako svátost až domů.
    Z obchoďáku vychází asi dvanáctiletý místní kluk s místním tátou a místní mámou. Jdou po chodníku směrem k mé židli. V koutku, kde je dav ulice nechal postát, ten táta předává klukovi se zářícíma očima slavnostně igelitku s nějakým nákupem. V podání ruky, s trochu obřadně předávanou igelitkou je krásné velké gesto: “Nes si to. Je to tvoje!”

    Klukovi se rozsvítí oči a tátovi i mámě vrazí spontánně krásnou upřímně vděčnou pusu.

    A mně v té chvíli rozrazí svět pomyšlení, že takovou pusu od svých synů já už nikdy nedostanu. Jsou slušně vychovaní, vždycky poděkují. Ale té spontánní vděčné radosti v tom už není ani zrníčko.

    Bože, jak jsou mi podobní.
    Jejich hlavy jsou už zase v poklusu do pozítří, zatímco moje listuje ve starých diářích a hledá, jaké to bylo, když mě ještě uměli chytit za ruku a vrazit bez rozmýšlení pusu jako nejprostší nevypočítanou reflexi.

    Bože, jak jsou mi podobní…

    Tati, není ti něco?

    Nic. Jen smutno, smutno, jak mi nikdy nebylo. Tak nějak rychle mezi námi táty a synů ubylo…

    (Úryvek z knížky Krůtí brko/ Dopisy z Tramtárie)
    Text a foto jk

    Celý článek

  • Milá Mějsulko…

    Milá Mějsulko, nevěděl jsem. Teprve teď…
    Byla jsi, sama nádherná, součástí nádherného společenství lidí dychtivých po životě. Na botasky zavěšené nad Tvou postelí nikdy nezapomenu. Až v nich prochodíš podrážky tam někde vysoko nahoře, budeme Ti zase na dálku tleskat.. Jen potichu, protože Ty sis zasloužila tichou úctu a obdiv, co jsou schované hluboko uvnitř. Takový, který si nevynutí žádná pitomá a dutá celebrita.
    Byla jsi ta nejopravdovější a nejstatečnější ženská a tichý obdiv nás k Tobě po léta přitahoval. Setkávali jsme se s Tebou pod značkou Mějsehezky  na portálech Peprnet, na Vanilce i na Brejlích, nechyběla jsi v žádné diskuzi, básnivé miniatury obohacovaly Literární dokořán, niterné soukromé maily mě budily za nocí…
    V těch botaskách, které Ti Osud nedopřál obout tady na Zemi teď už určitě trénuješ na maratón. Měla jsi na něj natrénováno už tady mezi námi…
    Drž se! Neposedná, i když tolik let upoutaná k posteli…
    Honza

    Celý článek

  • V Tramtárii bylo třicet plus…

    Nerad bych někoho naštval. Mrazy se dají docela dobře vydržet. Ale  věřte-nevěřte, s pomyšlením na sníh doma a další dva měsíce zimy jsem se na té pláži výjimečně vydržel opékat. 🙂
    Ale nic netrvá věčně… Jsem doma. Hlásí oblevu. No jasně, vybalil jsem kufr…
    DSCN5215

    Celý článek

  • Předpůlnoční silvestrovská tramvaj

    Jedeme z náměstí Míru na Anděla. Šestnáctka přijíždí nabitá tak, že se jí dělají boule na boku. Pokus narvat se do dveří vyšel. “Pane,” říká po chvíli mladík za mými zády. ” Ten telefon, co držíte je můj a v mojí kapse. Potřebujete si zavolat?” Chci se omluvit, ale směje se celá tramvaj.
    “Tady je putovní bar! Kdo potřebuje první pomoc?” ozve se z kouta a láhev chodí nad hlavami.
    Slečna, co přistoupila na Karláku a namáčknuta, mě nevědomky uvádí do rozpaků. Moje partnerka zamáčknuta davem kdesi u jiných dveří.
    “A pak že Češi nedrží při sobě!” pronáší na celou tramvaj pomuchlaný stařeček, snažící se vystoupit na Palačáku.
    Je silvestrovská noc. Za pár minut se roky překulí. Už zítra budou lidi zase podmračení.
    “A pak, že Češi nedrží při sobě!” Bude muset Dopravní podnik od Nového roku prodloužit intervaly tramvají? Bude to fungovat i  ve všední den?

    Celý článek

  • Šepot andělů

    Z rádií zní od rána do večera vánoční muzika, pohádky neslézají z obrazovek a my vyhlížíme z okna vánoční atmosféru. Kde jsi, atmosféro Ladových Vánoc? Kde jsi, atmosféro Vánoc, co si pamatujeme z našeho dětství? Kde jsi, atmosféro, co si pamatujeme z dětství našich dětí? Proč nějak všude chybíš? Trefíš k nám ještě vůbec? Proč mě letos u slova trefíš napadá spíš ten úplně jiný význam? I ty vánoční řečičky mi znějí nějak falešně.
    Možná to z nás vyprchává jako parfémy z tržnice…

    Co bylo těch hračkových tajností, těch zamilovaností v očíchVánoce5 plných přání, těch svatých doteků s ozdobami po babičce. Toho těšení na Narodil se Kristus Pán před doopravdickým vánočním stromečkem.

    Vyhlížím z okna tu až bolestivě krásnou vánoční atmosféru. Tu divnou tíhu v barokním kostele, když se pere s dřevně prostou Rybovkou Hej, Mistře…

    Přemýšlím, kam odešly ty silné city. Ta bezbřehá empatie, ta radost z nakupování těch nejlepších překvapení na světě za těžce naškudlené koruny.

    Kam se poděl ten šepot andělů za oknem. Kam se podělo to vrzání zmrzlého sněhu, když prošlapávali cestu s Ježíškovými sáňkami před naším domem?

    Kam se poděl ten šepot andělů?

    Všichni Vy, milí, které jsem po celý rok odbýval… Poslouchejte!

    Jan Krůta

    Celý článek

  • Sláva nazdar výletu do Údolí ticha

    Spolek pro kulturu a osvětu Fan klub Poříčí nad Sázavou, z.s., uspořádal další z akcí pro občany naší obce. Onen výkřik v titulku článku (Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu!) mohli slyšet kolemjdoucí Poříčáci v sobotu 21. listopadu po příjezdu odpoledního Posázavského pacifiku do místního nádraží.

    20151121_105739

    Sázava v Údolí ticha

    Vzhledem k tomu, že předchozí dny bys kvůli počasí ani psa nevyhnal, účast těch, kteří poručili větru dešti, byla nižší než obvkle. Ale zaklínali jsme počasí úspěšně, protože v neděli ráno nás přivítalo na výlet azurové nebe a přijatelné teploty.

    Trasa Kamenný přívoz – Pikovice byla předem prozkoumána virtuálně, takže nás nemohlo nic překvapit. Trasa po proudu řeky Sázavy nemůže být do kopce…

    Kupodivu kopců bylo na desetikilometrové Posázavské stezce dostatečně. Ale nádhera podzimní přírody se scénérií rozeklaného údolí a s unikátními trempskými chatařskými “orlími hnízdy” ve skalách nad řekou nám všechno vynahradily. A konec trasy v pikovické hospodě s vepřovými hody – co víc jsme si mohli přát.

    Nezmokli jsme, průběžná utužování party ze společných placatic dodávala hřejivý pocit, že je nám dobře na světě a ušlé nohy bolí přece až doma.

    Můžete závidět, že jste s námi nebyli,
    když jsme se my s Fan klubem dobře bavili!

    (jk)

    Celý článek

  • Vzhůru do bezvědomí!

    Média jdou kolem a občas na mě napadnou z toho mixu nějaké synchronicity.

    Můžete mi vysvětlit, proč se v době, kdy neexistuje cenzura, novináři při rozhovorech neptají na věci,  které zjímají každého obyčejného smrtelníka?

    Příklady z posledních dní:

    1. Podražený fotbalový trenér
    ——————————–
    Ponechme stranou, že soucítíme s  lidmi prchajícími před válkou s dětmi v náručí… Záběry s nastavenou nohou maďarské kameramanky obletěly stokrát svět. Ale stejněkrát obletěl svět sled záběrů z jiných kamer, který ukazuje, že kameramanka mu nastavit nohu nemohla, protože byla od padajícího vzdálená a záběr s podraženým nohama vznikl pouze náhodným úhlem zabírající kamery.

    Všechno se dnes dá technicky zmanipulovat i “dokument”.

    VYSVĚTLETE MI: Proč se reportér trenéra, při příležitosti jeho návštěvy v Česku, nezeptal, jak to doopravdy bylo? Dotyčný to přece ví nejlíp a lidi by jeho svědectví zajímalo. Přeji mu, že mu osud pomohl k dobrému zakončení strastiplné cesty…  I když pochybuji, že by po všech poctách a mediálních hrátkách případně nalezl odvahu přiznat se k případnému markýrování faulu, reportér tu otázku měl položit!

    2. Pussy Riot v Čechách
    —————————
    Bývalá členka ruské punkové skupiny Pussy Riot Marija Aljochinová je v Čechách, beseduje, navštěvuje zařízení pro imigranty a školí.
    Ponechme stranou, že vůbec nesouhlasím s tvrdými represemi, které dopadly na její hlavu…

    Svět stokrát obletělo protiputinovské řádění její party Pussy Riot v chrámu.
    Ale stokrát svět taky obletěl  svědomitě mediálně zaznamenávaný záznam hromadné soulože její party v jakémci přírodovědném muzeu.

    Vše se dá technicky zmanipulovat.

    Ale VYSVĚTLETE MI:
    Proč se jí novináři při rozhovorech nezeptali na smysl tohoto “protestu”?

    3. Výročí pražské žižkovské věže
    —————————————
    Před třiceti lety byla zahájena stavba žižkovské věže, dnes zvané “Tower Park Praha”. Pražská dominanta vysoká 216 metrů, milovaná i nemilovaná.
    Zalidněná šplhajícími miminy už k Praze neoddělitelně patří, zvykli jsme si a podle svých tvůrců je díky kvalitnímu železobetonu  prakticky nezničitelná.

    VYSVĚTLETE MI:
    Proč se při rozhovoru s jejím tvůrcem – architektem – reportér nezeptal – co říká dotyčný na označení Nejošklivější rozhledna na světě, kterou si věž vyfasovala v jakési světové anketě?
    _________________________

    Nezdá se vám, že se množina českých novinářů vyhýbá v rozhovorech diskutabilním tématům? Možná rozjitřených a neočekávaných reakcí? Možná nesouhlasu a živé diskuze?
    Je to jejich nepřipraveností? Nebo nekompetentností? Nebo sešněrovaností a strachu z nepevných šéfů, třesoucích se o své pozice?

    Většina podobných rozhovorů klouže po laciném povrchu. Promazáno intim gelem, speciálně vyráběným pro interview, dostáváme do rukou něco jako polívky z pytlíku. Bez chuti a bez zápachu s návodem na čtení a čistírnu mozků.

    Vzhůru do bezvědomí!

     

    Celý článek