• Když sednem s tátou do loďky

    Když sednem s tátou do loďky
    a voda studí do vesla,
    vymýšlím tichou písničku,
    co by nám ryby přinesla.

    A když se metrák listí z vrby
    snese jako na padáčku,
    rybka si kousne
    do našeho háčku.

    A my ji vytáhnem,
    hned si ji fotíme,
    žádný strach, kapříku,
    my ryby nejíme.

    Pospíchej do vody,
    skoč tam zas šipku,
    pozdravuj tátu rybáka
    a mámu rybku.

    (Z připravované sbírky poezie pro děti Povídání na psí stráni)

    Celý článek

  • Čtvrthodinka s denním tiskem

    Žena – tělo oblepený
    novinovým papírem –
    vchází ke mně každou půlnoc
    předspánkovým vesmírem.

    A když oči nestačí číst
    čerstvé zprávy dokola,
    musí ústa bez rozpaků
    ruce k čtení povolat.

    A ruce čtou, šátrají
    a když je dívka dohola,
    musí pusa na výpomoc
    zbytek těla zavolat.

    Čtvrhodinku odbydem si
    s čerstvým denním tiskem,
    tělo s tělem diskutuje,
    nehnem přitom pyskem.

    Z knihy Krátký řádky

    Celý článek

  • Micky

    Myšlenky jak jíkavečky
    chytali jsme na lep,
    nahý slečny vystoupily
    ze všech slavnejch maleb.

    To se nám to klábosilo
    a to se nám to pilo,
    s kamarádem prokecá se
    za pár minut kilo.

    Z nudy ženský vsadily se
    každá o sto babek,
    která z nich má do baroka
    nejvhodnější zadek.

    Chtěly nás dát do poroty,
    my řekli, jen chvíli,
    když však došlo na měření,
    oči lezly z brýlí.

    Hrdost nám pak nedala
    a modelky šly k ledu,
    ženský vždycky nadělají
    i z prdele vědu.

    Tak jsme noc zas prokecali
    jako skoro vždycky,
    od vína nás nedostanou
    ani slavný micky.

    Celý článek

  • Dům před demolicí


    Jsem jak dům před demolicí

    popsaný zvenku, zevnitř graffiti.

    Co na tom, zda měl jsem či neměl pod čepicí,

    jednou mě pošle pán Bůh do řiti. 🙂

    Celý článek

  • Dělali nejkrásnější, co mohli dělat

    Dělali nejkrásnější,
    co mohli dělat
    a hráli nejkrásnější
    hudbu na těla.
    Hodinky běžely po rukách,
    čas koně noci nevypřáh.

    Když poem dohráli,
    vydechli zhluboka,
    hvězdný prach padl jim
    z oblohy do oka.
    Hodinky stály snad navždycky,
    čas v tísni zahrál magicky (anglicky):
    Strawberry fields for ever…

    Celý článek

  • Up a kapesní pes / Up a dřevění panáci

    Up a kapesní pes

    Není jisté, jestli byl Upík stále ještě  dítě, ale jisté je, že už se z Upíka stával mezi upíky pořádný Up.  Proti člověku byl sice pořád jako papírek, nožičky měl sice pořád jako hůlky a

    ručičky pořád jako vidličky, ale už si ve světě ledacos zažil, takže věděl, že není kam spěchat.

    A tak si užíval života.

    Život pro něj byl zelená všude kolem, a taky žlutá a modrá, které se drží se zelenou za ruce.

    Jednou se Upík loudal kolem potoka, který měl jméno Bystrý. Utíkal bystře do říčky a trochu líněji do moře, skákal přes kameny a bublal v zatáčkách, houpal rybky a lákal k vykoupání. A to je právě ono.

    Najednou Upík zaslechl bublání úplně jiného druhu: „    PObublibubli, MÓCbublibubli! PObubli MÓCbubli, POMÓC!“

    Upík poskočil jako kůzlátko. Rozhrnul větve olší a hned mu bylo jasné, odkud se zvuky nesou. Ve vlnkách se plácal malý hubený človíček. Ne vlastně. Nebyl to malý hubený človíček. Byl to malý hubený pes. Plácal ručičkama, vlastně tlapičkama, a nechtělo se mu ke dnu.

    Upík utrhl olšovou větvičku a natáhl se s ní k tonoucímu ve vodě. Pejsek se do větvičky zakousl jako do buřtu a Upík táhl, až ho vytáhl. Pejsek se klepal jako sulc a Upíkovi ho přišlo líto. A tak udělal, co zvířátka a lidi někdy nejvíc potřebují: Objal ho kolem krku, vzal ho do náruče a zahříval ho. Pejsek se klepal čím dál míň, až najednou řekl:

    „Já jsem kapesní pes Šnytlík, pane. Děkuju vám.  A vy, pane?“

    „Upík jméno mé, pane Šnytlík. A co jste proved, že jste tak malej, jestli se můžu zeptat?“

    „Táta mi říkal, že náš praděda a děda málo jedli, a tak už jsme nevyrostli. Ale nemyslete si, pane Up. Právě proto jsme teď slavní. Lidi mají pro druhé čím dál tím míň  místa, a tak se jim my malí náramně hodíme. Víte?

    „A proč mají teď míň místa než dřív?“ nechápal Up.

    „Asi je na světě lidí jako psů,“ pokrčil rameny pejsek. „A těch tedy je!“

    Up nevěděl, kolik je na světě vlastně pejsků a kolik je lidí, dokonce nevěděl, kolik je na světě upíků. Ale jedno věděl docela jistě: Malí pejsci a malí upové patří do velkého světa tak, jako velcí lidi do malého světa kapesního psa Šnytlíka a upa Upíka.

    Jsme tady jeden pro druhého a jeden bez druhého nemůžeme žít. Protože kdybychom to zkoušeli, bylo by to jako topení ve studené vodě a volání PObublibubli

    MÓCbublibubli…

    U p  a  d ř e v ě n í  p a ň á c i

    Nikam není tak daleko, aby tam člověk jednou nedošel. Aby tam i Up jednou nedošel, když chce. A jak Up prošlapával jedny plátěnky za druhými, potkával lidi, zvířátka a věci a začínal jim rozumět. Ale čím víc jim začínal rozumět, tím nejistější si byl, jestli je to dobře. Najednou viděl, že lidi, zvířátka a věci si nerozumějí sami.

    To přece není možné, že by se tolik pletli. Věci někdy ožily a byly jako malé děti, lidi se chovali jako zvířátka, bučeli na sebe a hýkali a prali se a nic si nepamatovali, a zvířátka se někdy chovala, jako to mají věci ve zvyku. Stála jako z kamene a nechala si se sebou dělat všechno, co se věcem a lidem zachtělo. A tak z toho, že jim rozumí, začínal být Up trochu vedle. Čím víc je poznával, tím byl zmatenější. A pak mu to došlo: Potřebuji někoho, kdo mi poradí. Potřebuji někoho, kdo všemu rozumí.

    A jak Up chodil po světě, všude se ptal. A všichni lidé se mu nabízeli a všichni lidé všemu rozuměli.   Jen jednomu ne: Sami sobě. Proč umějí slova a ta slova jako ptáčkové vylétají, a nikdo je nechytí a na nikoho si nesedají. Chvíli se jen tak proletují a pak zapadnou, aby se zítra odněkud vynořila a zapadla  navždycky. Ale takové rádce a učitele Up nechtěl. Kde tedy ale sehnat někoho, kdo rozumí úplně všemu na světě?

    Jednou se Upovi rozvázala bota a on se zastavil,  zavázal tkaničku a pak, protože už byl povyrostlý, podíval se najednou na svět trochu míň zdola. A to vám bylo úplně jiné podívání na svět. Celý se vytáhl a byl vidět úplně jinak. A že Upík nikam nepospíchal, viděl ten svět méně rozmazaně a uviděl i chaloupku na kraji lesa, kterou by normálně určitě přehlédl.

    A protože už bylo ke stmívání, zaklepal na dveře a ty se otevřely a za nimi stál starý chlapík. A ten chlapík se jmenoval Korkoš.

    Býval prý dřevorubcem, a ani teď ve stáří bez dřeva nemůže být. A tak si levou rukou přidržuje špalky a špalíčky a pravá s kudličkou do nich vyřezává. A Korkoš pak stojí na trhu a nabízí plný košík dřevěných, starodávných lidiček. A kdo koupí, tomu poví. Tomu poví, že ve dřevu je pravda. A starý Korkoš ty dřevěné lidičky prodává, aby si mohl za utržené peníze uvařit polívku a ukrojit z bochníku chleba.

    A jak tak starý dřevorubec vyprávěl, hlava mu spadla mezi ramena a usnul. A když začal hlasitě oddechovat, něco zaškrábalo pod lavicí a z krabice vylezl dřevěný dědek v kožíšku a dřevěná babička v jupce.

    „Dobrý večer, pane Up. Kdybyste se nezlobil, my se jdeme našemu vnoučkovi zdát.”

    „Jakému vnoučkovi?” nechápal Up.

    „Tomuhle tady,” ukázali na starého spícího dřevorubce. A Up se musel smát, protože mu to přišlo k smíchu. Tak on to je vnouček, tenhle samorost. Tak on to je klouček, tenhle starý pán.

    „To máte tak,” řekl dřevěný dědeček. „Vnuk si nás vyřezal tak, jak si nás pamatoval. A my si zase pamatujeme jako malého kloučka jeho. To není pravda, jak teď vypadáme. Pravda je, jak si pamatujeme.”

    Upík myslel, myslel, ale nic nevymyslel. Nevěděl, jestli mají pravdu nebo jsou tak staří, že to jako pravda vypadá.

    „Hledám někoho, kdo rozumí všemu na světě, dědečku a babičko. Jsem tu u vás dobře?” zeptal se Up.

    Dědeček se na něj hezky usmál a babička ho hezky

    pohladila:

    „Nehledej nikoho takového, hošíčku. Nic nemůže být

    smutnějšího než všemu rozumět a všechno vědět. Ten, kdo chce vědět víc, než kam dohlédne, nebude mít nikdy klid.”

    Upík zatřásl pichlavými vlásky.

    „Ale já nehledám klid, babičko. Já chci poznat, co je dobré a co špatné na světě.”

    „Dobrý je oheň, když hřeje, Upíčku. A špatný je, když spálí, víš?” řekl dědeček. A pak vzal babičku za ruku a odešli.

    A potichu odešel i Up.

    Aby zůstal sám? Sám ve světě plném lidí, zvířátek, věcí a upů? Odešel, aby začal hledat někde někoho, s kým by našel svůj koutek a v něm své doma.

    Za ušima měl zapsané své velké pravdy a široširý svět před sebou.

    Závěrečný úryvek z knihy Upoviny (Albatros, 2001)
    Ilustrace Stanislav Holý

    Celý článek

  • Up a píšťalkovník / Up a babička Motyčka/

    Up a píšťalkovník

    Svět byl stále otevřený cestám necestám a v něm kráčel vstříc novým příhodám střapatý Upík. Koho by napadlo, že v tak malém tvorečkovi je tolik člověka? A zvlášť, když Upík byl jiný. Jak to, že jiný? Byl jiný, protože nebyl jako ostatní.

    Potkal třeba malého Kubu. Kuba seděl na břehu rybníka, a  vyřezával si z proutku píšťalku.

    „Ahoj, kluku,“ řekl Upík.

    „Ahoj,“ řekl Kuba.“ Co jsi zač, prosím tě?“

    „Člověk z rodu upů,“ odpověděl Upík podle pravdy.

    „A proč jsi jiný než já?“  vyzvídal Kuba.

    Upík nevěděl.

    „Narodil jsem se tak,“  pokrčil rameny. „Ale znám všechno, co ty,“ řekl troufale.

    Kuba se na něho nedůvěřivě podíval:

    „Jsi malý.“

    „Jsem. No a co?“

    „Nedosáhneš na kliku.“

    „Dveře se přede mnou všude samy otvírají,“ vymýšlel Upík.

    „Jsi pichlavý,“ přisadil Kubík.

    „Musíš mě pohladit, abys zjistil, že mi vlasy jen jinak rostou.“

    „A ještě ke všemu jsi modrý,“ vynesl největší trumf Kuba.

    „Ale umím všechno, co ty,“ vynesl už trochu plačtivě Upík.

    „Tak ukaž, jak se dělá píšťalka, chlapečku.“

    Upík to tušil…

    „No, píšťalku teda zrovna neumím. Naučím se, když mi ukážeš!“

    Kubík si naoko útrpně povzdychl. Ale ne tak, jako by si říkal, že Upík je otrapa. Prostě jen mu nedalo nenaznačit Upíkovi, kdo je pan učitel. Jinak se uvnitř tetelil radostí, protože široko daleko neměl kamaráda a s rybami v rybníku toho moc nenapovídáš.

    „To je jednoduchý, to dokáže každý,“ přiznal Kuba. „Takhle si uřízneš šťavnatý proutek…“ a vyřezával a povídal a ukazoval a najednou bylo docela jedno, že Upík je malý a pichlavý a modrý a jiný, protože být jiný neznamená nebýt.

    A když dořezali, měli píšťalku každý svou. A vypiskovali ve dvou, až se vrby zelenaly, a Up okouzleně řekl:

    „A kde se vzalo tolik muziky z ničeho nic? A proč tady u rybníka  roste jeden  píšťalkovník vedle druhého a lidi a zvířátka chodí jen tak kolem? A proč si taky nepřijdou zapískat, když je jim smutno.“

    Kubík nevěděl. Pokrčil rameny.

    A Upíkovi  došlo, jako když spánek přijde po špičkách, že nikdy není dost důvodů být smutný, když všude kolem roste tolik píšťalkové muziky.

    U p  a  b a b i č k a  M o t y č k a

    „Dobrý den, babičko Motyčko,” pozdravil Up.

    Babička okopávající brambory před domkem zvedla hlavu, trochu se zamračila a povídá:

    „Nejmenuji se Motyčková, Upíku. Ale babička Motyčka, tak hezky mi už dlouho nikdo neříkal.”

    Up vzal babičce motyčku z rukou, brázdy za ní okopal a hlínu pošimral za ušima, až brambory předly jako kočky.

    A když dokopal, vyšla babička Motyčka z chaloupky a nesla na talíři krupicovou kaši.

    „Pojď, Upíku. Hlad se drží člověka jako klíště. Musíme s ním něco udělat. Sněz tuhle kaši a uvidíš, jak ta potvora hlad uteče.”

    Up si sedl na lavičku před domkem, kde měla babička Motyčka vysezený důlek, a ačkoliv kaši nerad, protože po kaši mu vždycky v hlavě straší, objížděl kaši se skořicí a cukrem dokola, jako by břehy rybníčku okrajoval. A krupicový rybníček se překvapivě rychle stěhoval do Upíkova břicha a na talíři vysychal, až byl malinký jako louže.

    „Tahle kaše, babičko, je něco, co jsem teď nejvíc potřeboval. Ani nevíte, jak mi hlad kručel v žaludku. Co jste nejvíc potřebovala vy?”

    „Aby šel někdo okolo, Upíku, vzal mi motyčku z ruky a okopal mi zbytek brambor. Ani nevíš, jak už mě bolela záda.”

    „To je tak jednoduché, babičko Motyčko. Proč to tak nejde pokaždé?”

    „Vždycky to tak jde, Upíku. Jen se lidi musí spolu sejít a udělat to, co ten druhý nejvíc potřebuje.”

    Upík dojedl i tu loužičku krupicové kaše, co mu na talířku zbývala. Olízl lžíci, v hlavě mu nestrašilo, a protože kus dne ještě zbýval, řekl babičce Motyčce na shledanou.

    Ale ani tahle pravda jeho života se nedala zapomenout:

    Pomoz druhému s tím, s čím nejvíc pomoct potřebuje, a věř, že se ti tahle pomoc vrátí, až ji nejvíc budeš potřebovat ty sám.

    Kniha Upoviny (vydal Albatros, 2001)
    Ilustrace Stanislav Holý

    Celý článek

  • Up a Hrombidlo / Up a víla Levadnulka

    U p   H r o m b i d l o

    Když upáci, upáci 
    nemají co na práci,
    jedí samé knedlíky,
    bříška jako kotlíky.

    Up si vykračoval po pěšině a vyzpěvoval si. Byla už skoro tma a černé stromy se ve větru kývaly jako krky hladových draků. A Up, aby se nebál, zpíval. Nešel tiše jako myš, abyste věděli. Zpíval, až se hory zelenaly, křičel písničku, až vítr přestal, protože byl druhý v rámusu. A to ho moc zlobilo.

    Každý, kdo má aspoň trošku strach, je tichý jako potůček. Ale Upík? To ho neznáte. Byla v něm sice malá dušička, ale říkal si:

    Když půjdu po špičkách, budou si hladoví draci myslet kdovíco. Když si budu hodně nahlas zpívat, leknou se oni mě nebo budou aspoň zvědaví, a dříve, než mě slupnou, mi dají šanci. A stromy – krky hladových draků – se zaposlouchaly do zpěvu a přestaly se ošívat. Kdo to jde černým lesem, a zpívá si na celé kolo? Co to je za obra, co je to za Hrombidlo, že je větší než jeho strach? Ale nebyl to obr a nebylo to Hrombidlo, byl to Up a bál se jako každý, kdo jde večer temným lesem. Jen si navíc zpíval.
    A zeptaly se stromy Upa, kterého znaly jen po hlase, a zeptal se i vítr Upa Hrombidla:

    „Jak to děláš, Hrombidlo, že se nás nebojíš? Jak to děláš, že si zpíváš na lesy?”

    A Up se zastavil, otřel si pot strachu z čela a povídá:

    „Prostě jsem tak silný, že neznám nic, co by mě přemohlo.”

    „A co jsi jedl, Hrombidlo? A co jsi pil, že jsi tak silný?” ptaly se ho stromy a vítr jedním hlasem.

    A to už Upík nevydržel a rozesmál se na celé kolo.

    „Bratříčci stromy, kamaráde větře, vždyť já jsem slabý jako dech. To jenom zpívání ze mě dělá junáka. Vyveďte mě z lesa ven. Bloudím a chce se mi spát.”

    A stromy se sehnuly a uviděly Upa a vítr se prohnal kolem a uviděl tu legrační postavičku, a začaly se smát, až se za břicha popadaly.

    „Co je to zpěv, když z tebe udělal Hrombidla?” ptaly se ho naposled.

    „Zpěv?” soukal ze sebe Upík svou další velkou pravdu:

    „Zpěv je, když jsi Up, a říkají ti Hrombidlo.”

    A stromům se z té pravdy zamotala hlava a vítr protočil své povětrné oční panenky.

    U p  a  v í l a  L e v a n d u l k a

    Když se toho rána Up probudil, růžové mráčky mu plavaly nad hlavou, protože postýlkumu nahradila vysoká tráva a ložnicí byla louka zelená. A protože léto šlo krajem, bylo i v trávě teploučko jako v peřinách.

    A jak se tak Upík probíral ze spánku, zazdála se mu krásná vůňka, a když otevřel oči do zelena, zjistil, že ta vůně se mu nezdála, ale že je. Na trávě vedle něj seděla víla Levandulka a Up věděl, že Levandulka kudy chodí, tudy voní.

    „Dobré jitro, Upíku, příteli.”

    „Dobré jitro, vílo Levandulko. Cos mi přinesla?”

    „Vůni, hlupáčku. Provoním ti kousek života, chceš?”

    Up se zamyslel a řekl si, proč ne. Tráva si taky posílá vůničku do Upíkova nosu, ale Levandulka, to je jiná. To je vůně holčičí.

    A víla Levandulka kolem Upíka zatancovala, sukýnkou natřásala, chytila Upíka za ruce a vytáhla ho do kola. A točila s ním tak rychle, až se s Upíkem svět zamotal, upadl a Upík i Levandulka s ním. Ale ruce mu nepustila a pusinky mu dávala a měli se rádi, až se hory zelenaly. A všechno mu vonělo po Levandulce a všude Levandulku viděl, jak měl oči jen pro ni. A Levandulka se smála jako slavíček a klokotala smíchy, až tomu Upík přestával rozumět.

    „Co je ti tak k smíchu, vilunko?”

    „Ty jsi mi k smíchu, pejsku Upe,” smíchem se zalykala Levandulka.

    „A proč mi říkáš pejsku?”

    „Protože nevíš, že kdo se nadýchá mojí vůně, chodí za mnou jako pejsek sto roků a sto dní.”

    Ale Upík nechtěl být pejskem víly Levandulky. Musel jít přece světem, aby poznal, co je zač. A tak, aby to Levandulka neviděla, zavrtal nos do vysoké trávy a nadýchal se vůně kořínků. A dýchal zhluboka, jak nejvíc uměl. Pak vstal, ani se s Levandulkou neloučil a utíkal, utíkal, jen aby nebyl něčí pejsek uvázaný na vodítku s obojkem kolem krku.

    A Levandulka na něho volala a skákala přes stébla trávy po louce, jak nejrychleji mohla, ale kam ona s bosýma nožičkama na Upa v desátých plátěnkách, které zatím ještě neprošlapal.

    A tak Levandulka zase někde sedí na kraji lesa a čeká na někoho, komu by voněla, a Upík jde za lesem a za potokem a za horou a v ježaté hlavě se mu rodí další velká pravda.

    Svoboda nemusí vonět a cíl nepoznáš podle vůně. Vůně nevůně – svět je zrcátko a vidět se v něm chci.

    Celý článek

  • Dvě noci s tebou

    Dvě noci s tebou
    vyvětrat nemůžu
    a v každý kapse
    mám kukaččí pírko.

    Do léta daleko,
    do nebe vysoko,
    do sebe koukáme
    klíčovou dírkou.

    Už jsi tam bez šatů,
    zip kůže rozpínáš,
    zavíráš oči,
    abych tě viděl líp.

    Co asi udělám,
    jestli mě pozveš dál?
    Co asi udělám?

    Z rozpaků zkusím
    říct
    starý vtip.

    Celý článek

  • Nashledanou

    Jsem prázdný
    jako děda,
    který rozdal všechno
    vnoučatům.

    Který jim dal
    lásku, na auto i dům
    a teď je jak prázdný soudek
    od vína.

    Bezdomovec,
    co si rubáš zapíná.
    Jeho cesta nemá
    žádné rozcestí.

    Nashledanou v domě
    bolesti.

    Celý článek

  • Vzpomínkový šaty

    Upletu ti po nocích
    vzpomínkový šaty,
    za který se v nóbl kšeftech
    velký prachy platí.

    Lidi budou šílet,
    zruinujou si konta,
    běžte taky nakupovat,
    už tam stojí fronta.

    Nebo šijte sami,
    těžký to moc není,
    vzpomínky jsou jedno z levných
    potěšení.

    Celý článek

  • Chceme se jen kousek

    Chceme se jen kousek.
    Ty chceš kousek mě,
    já chci kousek tebe,
    a víc už mít nemůžeme.

    Za hraniční závorou,
    která náš svět dělí,
    nechali jsme se
    možná vlastně celí.

    Kudy vede dělítko
    jedním kusem člověka?
    Já odpověď nechystám,
    ty odpověď nečekáš.

    Jsme párek trestanců,
    co si trest určili,
    v pruhatých kalhotách,
    v pruhatých košilích.

    Milost si nedáme,
    láska je nemilost,
    a tak jen čekáme,
    kdo první řekne dost.

    Ještě ne, ještě ne,
    bráním se do ticha.
    Můžem se uvzdychat –
    – celí se nechceme.

    Chceme se jen kousek,
    nechceme se celí,
    já sváteční příběh,
    ty koláč na neděli.

    Celý článek

  • Když si pejsek s kočkou hrají na doktora

    Když si pejsek hraje na doktora,
    léčí kočičku.
    Řekne jí: Co vás trápí, paní?
    Nejde vám spaní?
    Bolí vás ouško?

    A tak si hrají na pana doktora.
    Jenže ouško je bolavá potvora.

    Pan doktor má ale zlaté pacičky!
    Za chvíli je zdravé ouško naší kočičky.

    (Z rukopisu sbírky poezie pro děti Povídání na psí stráni)

    Celý článek

  • Sen starýho mlsnýho psa

    Sen starýho mlsnýho psa,
    jak honí mladý kočky,
    jak zaplétá buřty z těch koček
    do vánočky,

    jak rozinky z života sbírá,
    jak stává se největším ze psů,
    jak psí víno prolévá hrdlem
    a gin ve schwepsu.

    Sen starýho mlsnýho psa
    o kočkovacím ráji,
    kde po čuchu na babu hráli
    a slastně řvali: Má ji!

    Kde hanbatý navštívenky
    ve tvaru kosočtverců
    vkládaly nóbl sexyfenky
    do koberců.

    Tohle je blues starýho mlsnýho psa,
    co si kvůli kočce
    misku s žrádlem nepřevrhne.

    Tohle je blues starýho mlsnýho chlapa,
    co už ví,
    že se kvůli kočce nepřetrhne.
    _________________________________________

    Celý článek

  • Dveře



    Naše dveře

    zpívají jako ptáček.

    Vrzy vrz,

    vrzy vrz,

    ale nelítají.

    Jen se otvírají

    a zavírají.

    (Z chystané sbírky básniček pro děti Povídání na psí stráni)

    Celý článek