• Kovboj z Vodičkový ulice

    Narodil se ve znamení koníka
    a když do školy natáhli mu prvně budíka,
    Václavákem prošel tehdy vzhůru,
    ztratil tady prvně času fůru.

    To, co viděl, kříslo ho už navždycky,
    připadal si jako rytíř blanický,
    Václavův kůň se mu líbil,
    tehdy nabeton si slíbil,

    že když kamaráda, tedy jenom šemíka
    a s tímhle přáním školní rok mu utíkal.
    A ze všech vyjmenovaných slov se mu líbila
    jen ta po B, že v nich byla kobyla.

    Den co den si pod Václavem na koni
    spřádal sny, jak vítr s koněm dohoní
    a žádná z hlídek poldů si ho nevšimla,
    když sedal ve snu za Václava na šimla.

    Jednou šmíroval ho soused až tam pod sochu,
    křičel: Škola volá, hejbni kostrou, lenochu.
    Pohlavek mlasknul, plachtí dětská čepice,
    koukejme, kovboj z Vodičkový ulice!

    V patnácti letech lidskou fantazii pokoušel
    a černým úhlem kreslil na zdi bělouše
    a místo blondýn, když neměl co na práci,
    šli jeho hlavou tam a zpátky plaváci.

    A než se nadál, už mu bylo k dvacíti,
    byl dítě města, hřívu v dlaních ještě necítil.
    A přišel z vojny, ženil se a rozváděl,
    na svýho koně střádal prachy do kádě.

    Za Prahou sehnal stáj a kousek zahrádky,
    koníka koupil samozřejmě na splátky,
    když koně ved si, řvala celá vesnice:
    Koukejte, kovboj z Vodičkový ulice.

    Den co den z práce běžel rovnou do stáje
    a kvůli koni by se třeba rozkrájel,
    z bělounký hřívy česal jabka poznání,
    půlku sněd sám a půl dal koni na dlani.

    A těch dvou cval byl lehký jako peřiny,
    žádného z nichž nezajímaly vavříny
    a jejich řeč, jen tichá rybí povídka,
    zemi jen tak dávali podkov razítka.

    Pak jednou pád a smutný gesto felčara,
    na autě z jatek vezou zvíře na márách,
    řidičův smích: Už zítra bude v paštice,
    tak nazdar, kovboji z Vodičkový ulice.
    X

    Celý článek

  • Kaštany


    Přistrkali do nádraží
    tichého jak tůně,
    vagón a v něm za záclonou
    možná někdo stůně.
    Nestůně, je opilý.
    Co tu budou dělat?
    Na střeše maj anténu,
    vesnice hned zpozorněla.

    Přistrkali do nádraží
    voňavého muškáty
    čtyři chlapy ve vagónu
    s rukama jak lopaty.
    Z nádraží do nádraží uvnitř maringotky
    s perspektivou kolejí
    v okně suší spodky.

    Pokáceli kvetoucí kaštany,
    byli na celý svět naštvaný.
    Šli z hospody a svlíkali se na schůdkách
    a sekaná byla pro ně lahůdka.

    V televizi zpívá celá rodina,
    jim se z toho špatně dělat začíná,
    mstí se světu za kreténskou samotu,
    piva plní stoupají si ke plotu.

    Když odtáhli pryč z nádraží
    tichého jak ráno,
    zbyly po nich dva pařezy,
    všechno nachystáno.
    Večer místo bílých květů
    zářivky tu blednou,
    stožáry jsou ze železa,
    chci kaštany zvednout…

    Celý článek

  • Kam se to z nás vykouřilo?

    Jaro – voda prší z jezu,
    tady´s mi dal pugét bezu.
    Nikde kolem živá duše,
    srdce tikot tryskem kluše.

    Léto v šatech ze sametu,
    rákosí jak klarinetů,
    důlek jsme tam vyseděli
    od pondělků do nedělí.

    Podzim – jízdy na motorce,
    za krk hřál tě můj dech horce,
    do zatáček nakloněni
    vjížděli jsme blízko zemi.

    Zima – sníh si lehal tiše,
    každý krok byl hrozně slyšet,
    noc nás jedla, ráno pilo,
    kam se to z nás vykouřilo?

    Celý článek

  • Neobývák blues


    V sněhobílým obýváku
    jsme jak dvě prázdný flašky od rumu.
    Stavíme se do haptáku,
    chutnáme svý hoře z rozumu.

    Oba jsme chytrý, až je z toho nanic,
    chystáme další z dlouhých štvanic,
    život je jen mínus, žádný plus,
    zas bych zpíval Neobývák blues.

    Děti vedle poslouchají, ťukají si na čelo,
    a přitom tu milování kdysi u nás klečelo.

    A přitom tu milování léta u nás klečelo…

    Celý článek

  • Jako kamení

    Jako kamení, co vyroste
    každé jaro na poli,
    plevel ze mě vyráží,
    když se neholím.

    Plevel, pot a lži
    když zahnu ti,
    ve spáncích mi běží
    mamuti.

    Když mamuti spadnou
    do pasti,
    otevřou se ve mně
    propasti.

    Všechno ti na sebe
    vycinkám,
    přijde naše černá
    hodinka.

    Černá v bílou snad se zase
    promění,
    v žlučníku mi roste
    kamení.

    Celý článek

  • Náš veliký pes Nik

    Náš veliký pes Nik

    sedí jako domovník

    u domovních dveří

    a drbe si peří,

    vlastně chlupy,

    nikoho nepustí do chalupy.

    Celý článek

  • Na tomhle světě

    Na tomhle světě

    všechno se povede,

    všechno se dovede do konce.

    Na tomhle světě

    dají ti dudlíka,

    i když se naříká

    tichounce.

    Celý článek

  • Kartáček na zuby


    Kartáčku na zuby,
    housenko škrábavá,
    proč ty mě do pusy
    dřeš hlava nehlava?

    Já na tě vyzraju,
    až budu děda,
    pak můžeš po puse
    mé zuby hledat.

    (Z rukopisu sbírky poezie pro děti Povídání na psí stráni)

    Celý článek

  • Proč mi dává děda stovku na pouť

    Vždycky tak týden před poutí
    přijedou lidi v maringotkách
    a vyparádí střelnice
    a rozestaví kolotoče.

    Sedíme s dědou na stráni
    a díváme se na ně,
    hlava se k hlavě naklání,
    hřejem si spolu dlaně.

    Pak děda vyndá z peněženky stovku
    a řekne: „Tohleto máš na pouť, kamaráde.
    Když jsem byl malej, moh jsem se jen dívat.
    Tak ty to prohoupej i za mě.“

    No, a pak se začne připozdívat,
    ve střelnici si budu na špičky stoupat,
    muzika se rozehraje na půl vesnice
    a děda mě jde rozhoupat.

    Celý článek

  • Říkej mi, yetti

    Říkej mi, yetti,
    huhlal jí do ucha.
    Pak budík odzvonil
    noc jako ropucha,
    v pokoji vedle
    se rozvřískaly děti.
    Hej, holka nešťastná,
    to jsi mi neřekla!
    Kolik že dětí
    je ti?

    Celý článek

  • Navlíkání korálků


    Pojď, budeme milování
    říkat zase navlíkání
    korálků.

    Jeden, dva, tři, jak je těžké
    myslet na to navlíkání
    na dálku.

    Celý článek

  • Snaž se smířit

    Snaž se smířit s tím,
    že tě nebudu dobývat,
    že o tebe nebudu vyhrávat souboje,
    že prostě chci
    – má-li to přijít –
    aby to přišlo samo…

    (A když si budem držet palce,
    ty mně a já tobě,
    snad nebude hned tak odpískáno…)

    Celý článek

  • Píchali ti tenkrát ouško

    Píchali ti tenkrát ouško, Honzíku,
    kabát přitom pověsili na kliku.
    Sevřel jsem tě jako pírko na klíně,
    před očima sám tmu jako v komíně…

    Bolí? Bolí? Nebolí?
    Pravda chodí o holi…
    Bolí! Bolí! Neplakej!
    Nejsi jen tak nějakej.

    Vyrosteš a bude z tebe doktor Nebolíto.
    Bože můj, jsem starý, jak je mi to líto…

    Celý článek

  • Husiti

    Otoč se, otoč
    dnes o půl kruhu,
    taková motolice
    přijde ti k duhu.
    Honem chyť vítr,
    převleč si kabát,
    tvař se pořád jak pan Průměr,
    zkus tiše hrabat.

    Hraboši vedou
    už deset nula,
    vexlují přesvědčení,
    drolí se žula.
    Žijem jak v televizi,
    herci jsme k pláči,
    tleskáme na mávnutí,
    půl pravdy stačí…

    Jak rád bych věřil, i kdybyste mě zabili,
    že pravda má neprůstřelnou košili.

    Snad abychom se hodně rychle opili.
    Husiti v Čechách nikdy nežili.

    Celý článek

  • Budu se muset srazit s vlakem

    Budu se muset srazit s vlakem,
    abych se jednou zastavil,
    abych si všimnul, že kvetou kytky,
    abych se mrknul, jak jsem žil.
    Zasadil jsem strom – roste nakřivo,
    postavil jsem králíkárnu, králíci mi chcípli,
    zplodil jsem syna – orlíka,
    zlomil se v pase, skoro dítě
    a chtěl jít dělat číšníka.

    Budu se muset srazit s vlakem,
    abych se jednou zastavil,
    abych si líznul dešťový kapky,
    abych si vzpomněl, jak jsem žil.
    Pravicemi potřásal jsem,
    skleničkama cinkal,
    psina byla, když ne velká,
    tedy aspoň psinka.
    A byl smutek jednou za čas,
    jak za nehty špína,
    co na tom, že nikdo neřek,
    že jsem kůže líná.

    Budu se muset srazit s vlakem,
    abych se jednou zastavil,
    abych si utřel zrcátko sakem,
    abych se ohlíd, jak jsem žil.
    Žádná sláva, krucinál,
    ať jsem lezl horem dolem,
    zase sám jsem potom stál
    vždycky kousek pod vrcholem.

    Přijď si ke mně vypít flašku,
    slova zaklesnem jak skobu,
    mlčky víme víc než dřív:
    nejsme živi pro ozdobu.
    Teď tu jsme a zítra třeba nebudem,
    nechci život provexlovat, kůži převlíkat,
    žít si v nablýskaných krovkách střevlíka.

    Třeba se už nikdy nehnou ledy.
    Všechno, co je prvně, je i naposledy.
    Teď tu jsme a zítra třeba nebudem.
    Já se nechci smířit s osudem.

    Celý článek