• Paní Drsoň a Sparta-Slávia

    Milí přátelé,
    omlouvám se, dovolte mi trochu dětinské škodolibosti . Před časem jsem tu uveřejnil svoji reflexi na “recenzi” jisté dámy na můj román Sextenze, kterou uveřejnil jistý portál. Článek  se jmenoval Recenze SEXTENZE od paní Drsoně.

    V jediné věci mě paní Drsoňová znejistila. Napsala:
    „Krůta se v knize zmiňuje o tom, jak v zahradě Hemingwayova domu na Kubě viděl hrobečky jeho psů… Takže: Hemingway psy nesnášel, miloval kočky a jeden zvláštní druh koček šestiprstých nese i jeho jméno. Hrobečky jsou tedy kočičí. To je asi tak, jako by si pletl Spartu se Slávií.“

    A tady mě paní Drsoň dostala. Jsem zarytý Slávista. A o Spartu bych si ani kolo neopřel.
    Já jsem ty kamenné náhrobky opravdu viděl v Hemingwayově domě na Kubě. V zápiscích z cesty po Kubě to mám tak uvedeno, překladatel a průvodce to tak řekl. Pochopitelně jen nerad bych přiznal, že jsem se v téhle záležitosti sekl. Hledal jsem v pramenech a dočetl se, že v Hemingwayově domě na Floridě jsou opravdu náhrobky jeho koček.
    Pokud se dopátrám pravdy a zjistím, že jsem byl tlumočníkem uveden v omyl, ve třetím dotisku knihy se pokusím vše napravit a zcela vážně poděkuji paní Drsoňové za upozornění ohledně psů a koček. :-)

    ____________________________

    A teď si přátelé představte, že mi jedna milá čtenářka včera poslala mail s následujícím linkem:
    http://viditelneprase.net/cestopisy/prase2005/48_main.htm

    Autorka cestovního deníčku tam píše:
    “…Ernestův dům není u moře , jak jsem si původně myslela, ale pěkných pár kilometrů za městem v kopcích. Jeho vila (finca) je teď jedna z turistických atrakcí. Zaujme nádherná velká knihovna s výhledem na tropickou vegetaci. (Jó, tam by se mi psalo nejenom o Kubě , to bych se rozepsala jako Hemingway – každý ráno v 6:00 zasedl za psací stůl, nasál vůni tropické zahrady a ispirován krásou okolí psal několik hodin o sto šest, než byl čas zajít do nějaké té bodegy na kokteil. To bych se rozepsala, tak, že by Dymbula s klidem mohl konečně dát páníčkovi kopačky, a to by vycházelo prasátko ne týdně, ale každý druhý den.) Dovnitř domu lze pouze nahlédnout. Turista si ovšem může užít exotické zahrady obrovské rozlohy. Ani sem nedojdou zplodiny výfuků z okolní silnice, tak je veliká. K vidění kromě stoletých palem a jiných tropických stromů jsou hroby 3 Hemingwayových psů, jeho slavná rybářská bárka Pilar , která kdysi kotvila v blízké rybářské vísce Cojimar. Je zde i rozpadající se bazén bez vody.”

    Paní Drsoň si plete dvě Hemingwayova sídla. Já si ale na rozdíl od ní nepletu Spartu se Slávií. 🙂

    Celý článek

  • SEXTENZE 9/ Letní čtení na pokračování

    Román SEXTENZE    Kapitola devátá

    9.
    „Srdce pošetilce je v ústech, ale ústa moudrého jsou v srdci…“ někde napsal Benjamin Franklin. Tom se vrátil do Prahy rozhodnutý. Dost bylo stroje na bezchybné fungování.

    Kolik mu zbývá času? Kolik dní? Kolik měsíců? Kolik roků? Na monitoru mu už nejmíň rok běžel nápis: Žádná vteřina tvého života se neopakuje! Viděl to denně před očima, ale fungoval dál a zakládal si na plnění redakčních úkolů, na plnění mezer, něčích, někde. Snažil se uspokojovat svou prací zadavatele, kteří občas slušně zaplatili za to, že ztratil miliony vteřin svého života na uspokojování jiných. Uspokojil taky někdy někdo jeho? Naposledy nakladatel, kterému před odjezdem odevzdal třetí díl knížky Úspěch – a co za to?, a ten slíbil obratem honorář. Na vlastní psaní pro radost čas prostě v poslední době nezbýval. Žerty a ženy stranou.
    Po letech, kdy vlastní psaní dotoval manažerováním zpěváků a vytvářením projektů k získávání evropských peněz pro nejrůznější zadavatele, se před rokem a půl nechal zlákat k návratu do novin. Šéfoval teď oddělení komentátorů v týdeníku Světozor. Prosadil novou grafiku svých stránek, přetáhl dva nejlepší kolegy z jiných redakcí. Pravidelný oddíl komentářů a názorově vyhraněných článků začal vypadat tak, že se za něj nemusel stydět. Sám psal kromě jiného týdně sloupek Na krev. Týdně boj na pěsti. Ale náklad se přestal propadat a šéf ho potřeboval. Tom byl Přemysl Oráč. Přeoral kus časopisu a začal se majiteli vyplácet, i když na nervy si šli neustále. Každopádně Tom měl plno chutí nebýt údržbářem ve službách.

    Měl chuť utrhnout se ze řetězu. Jedním z pokusů byl Čas-opis. Pod nickem Kebule si dělal tyhle internetové noviny a za rok na nich visely denně tisíce lidí. Jeho zaměstnavatel a majitel časopisu Světozor, příznivec strany oranžového ptáka, by ho za některé tam publikované články dávno vyrazil.
    Tomáš se s majitelem Světozoru dobře znal. Studovali dokonce v jednom ročníku fakulty žurnalistiky a občas pozval Tomáše na skleničku. Věděl, že Tomáš přes všechnu svou kontroverznost je komentátor, jakých moc není. Navíc měl jméno v literárním světě a spoustu dobrých kamarádů v showbyznysu. Pro časopis je vždycky dobré mít ve svých řadách jméno. Pravděpodobně o Tomově vedlejšáku pod značkou Kebule věděl – ale nevěděl.

    Tomáš by se při svém věku nejraději na redakci vykašlal. Pořád ale cítil nutnost vydělávat peníze. Nebyl z přehnaných šetřílků, žil, jak to odpovídalo jeho rozlítanému životu. Párkrát týdně jídlo někde na ulici nebo v restauraci, nějaké to kafe, hadry na sebe. Občasné výstřelky s dámami a partnerkami nestály přespříliš.

    A co ho stál život? Donedávna taky máma v předčasném důchodu a stále ještě Lenka, co prodělávala na své genialitě. A pak na plný úvazek údržba baráku.

    Lenčiny vrstevnice už byly na rodičích většinou nezávislé. S Lenkou to bylo složitější. Za podpory babičky se nechávala zaměstnat jen na půl úvazku, aby mohla tvořit. Učila děti v hudebce. Ale v dětství vybičované ambice ji jen těžko smiřovaly s pozicí drába honícího něčí prsty etudami po klaviatuře. Ona, která v šesti letech poslala hudbu ke svému baletu do Národního divadla? Ona, které od pěti let tiskli v dětských časopisech básničky a ve čtrnácti měla tři vydané sbírky poezie? Ona, která vyhrávala celostátní soutěže ve skladbě a její Sonátu zkomponovanou v jedenácti letech hrálo Benešovo kvarteto?

    Občas jí kápla nějaká koruna z hraní v jazzových klubech. Po ročním pobytu na hudební konzervatoři v Bostonu začala Lenka hrát v triu se svými pražskými vrstevníky. Standardy na firemních večírcích, na občasných koncertech nebo festivalech sklízely slušný potlesk i Lenčiny skladby. Ale Lenka nebyla hvězda. Nenáviděla primášování, vystavování se. Její úklona byla spíš „trhněte si nohou“ než poděkování. Soustředěná dovnitř, publikum skoro nevnímala a připomínala zfetovaného geniálního varhaníka Mariána Vargu. Plula světem, kam ostatní netrefili.
    Odmalička chtěla rozdávat svou genialitu, aby působila na lidi ve jménu dobra. Ale nacházela na cestě samé střepy. Už jako malá chtěla všem ve třídě pomáhat. A někdo jí za to rozřezal nožem drahé kozačky. Byla jak raněné zvíře, které zdržovalo stádo v postupu do slepé uličky. Nabízela jiné cesty, které vyvolávaly nepokoj a rušily disciplínu stáda. Na konzervatoři totéž. Hravě zvládala techniku, ale rušila kruhy pana profesora a nenechávala ze sebe dělat jeho kopii. Hrála jinak a cosi jiného! Přemýšlela vně jeho výkladu a vně jeho váženého stereotypu. A rostl v ní obranný reflex přehlíženého přerostlého geniálního dítěte.

    Kdy se to vlastně zlomilo? Možná puberta. Nějaká struna do nebe k božskému nadání praskla. Anebo Lenka už přestala být tím exotem, po kterých pasou v médiích? Přestala být soustem pro bulvár – malou zlatovlasou holčičkou s těžko překonatelným osudem těžké srdeční vady?

    Tomáš do zákulisních mediálních tahů dobře viděl. Lenka odmítala hrát koncerty jinak než klasicky, odmítala laciná gesta a výstřední podbízení oblečením, odmítala kompromisy a koketování s populárními umělci. Její heslo znělo: Obsah! Byla tvrdohlavá jako bludný kámen, který má staletí posunování dávno za sebou a zakotvený stojí u své cesty. S výkřikem Chcete mě? na odvrácené straně ukazatele dobře ví, že s ním nikdo nepohne.
    Zůstala jen opičí láska babičky, která by pro slávu své vnučky udělala všechno. Když pak po babiččině smrti nezbyla ani ta opičí láska, zbyl jen stále zaměstnaný, nicméně stále na svou dceru pyšný táta!

    Před časem se Lenka zamilovala do kluka výtvarníka. Člověk by čekal, že malíř si od mládí kreslí na cokoli ve svém okolí. David byl spíše avantgardní než umělec.Vážně malovat začal až měsíc před zkouškami na akademii. Samozřejmě tenkrát neuspěl. Ale pak se přidal ke skupině mladých pošuků a jednu noc v opilosti namaloval autoportrét, jak onanuje. Obraz vyhrál celostátní soutěž, Davida poslali na stipendium do Francie a obraz na bienále do Benátek. Úspěch. Nekonvenční, avantgardní, odzbrojující upřímnost. A kde byla v té chvíli Lenka?

    David se z jejího života vypařil a potlouká se po bulvárních plátcích, VIP klubech s jakousi modelkou, na filmovém festivalu v Karlových Varech se v opilosti popral s fotografem. Prci, prci, prcičky… Sepsal manifest avantgardy 21. století… A kde byl obsah? Slova, brutální primitivismus povýšený na normu.

    Srdce pošetilce je v ústech… Nebo v penisu?

    Který že avantgardní umělec řekl: Když plivnu, je to umělecké dílo? Tom poslal tehdy e-mailem Lence výpisek z Kishona:
    „Picassova překvapivá pozůstalost byla poprvé zveřejněna 2. května 1952 v Madridu a později mimo jiné v knize Libro Nero od známého italského uměleckého kritika Giovanniho Papiniho… Co říká Pablo Picasso v tomto uměleckém odkazu?

    ‚Od té doby, co umění už není potravou těch nejlepších, může umělec použít svůj talent pro všechny proměny a nápady své fantazie. Všechny cesty jsou otevřeny intelektuálnímu šarlatánství. Lid v umění nenachází ani útěchu, ani povznesení. Ale rafinovaní, bohatí povaleči a ti, kdož si potrpí na efekt, v něm hledají zvláštnost, originalitu, přepjatost a pohoršlivost. Já jsem kritiky uspokojil mnoha nesmysly, jichž jsem se dopustil, obdivovali je tím víc, čím míň jim rozuměli. Dnes nejsem jen slavný, ale i bohatý. Když jsem však sám se sebou, nemůžu se považovat za umělce ve velkém slova smyslu. Velcí malíři byli Giotto, Tizian, Rembrandt a Goya. Já jsem jen klaun, co rozuměl své době a z hlouposti, smyslnosti a ješitnosti svých současníků vytřískal, co se dalo.‘

    Tuto závěť Picasso sice nikdy nepotvrdil, ale také nikdy nedementoval (měl na to do své smrti v roce 1973 celých 21 let). Nikdy proti ní neprotestovali ani jeho dědicové…“
    Lenka Davidův úlet a nakonec i odchod odnesla. První vážný vztah v jejím životě. Od té doby začala trpět depresemi. Normálně by hledala útěchu u babičky s její nezměrnou péčí a pěstovaným pocitem Lenčiny výjimečnosti. Ale babička už nebyla. Na řadě byl táta, kterého si v dětství nijak moc neužila. Chybějící mužská role byl teď po Davidově zmizíku nakonec přece jen Tom. Chtěl ji vzít s sebou na Krétu, ale ona odmítla. Na jednu stranu se mu ulevilo, protože si životu nablízku už odvykli, ale na druhou denně čekal, jestli nezazvoní mobil… Dokdy je dítě dítětem? A dokdy je srdce dítěte v plenkách určeno k zahřívání a chránění od všeho zlého? Jako malé jí z legrace říkal „dcerunko Runko“. Poraněná životem, potácí se teď jeho dcerunka Runka ve větru a i ve vzácných chvílích, kdy jsou si táta s dcerou nejblíž, její ticho vyje jako cirkulárka.

    Týden po návratu domů dal Tom v redakci výpověď. Majitel si ťukal na čelo: Z čeho budeš žít, blázne? Z knížek, které nikdo nečte a nikdo ti za ně nezaplatí? Budeš leštit kliky redakcí a škemrat, aby ti sem tam vzali článek? Pár let před důchodem?

    Tom zrušil jistotu v podobě měsíční výplaty. V sedmapadesáti? A kdy jindy než v sedmapadesáti?
    Všechny svoje dosavadní knížky napsal po nocích jako vedlejšák. Teď začne psát na plné pecky. Psaním knížek se lidi u nás neuživí. Ale Tom přece nic moc nepotřebuje. Má kde bydlet, má auto na přibližování, jí a pije jako normální Pan Průměr. Almužna za prodeje knížek chodí nepravidelně, ale něco chodí. A Lenka bude normálně makat jako všichni její vrstevníci. Nemůže čekat na zázrak v podobě záblesku geniality. Tom si musel taky vždycky všechno vydřít.

    Zavolal kamarádce, se kterou už nejmíň rok chodil občas do kina i do postele. Znali se odedávna a dobře věděli, co komu z nich dělá i nedělá dobře. Byla to kamarádská výměna nejen sliznic. Kamarádská výměna se vším všudy. Slyšeli na sebe i beze slov. Když zavolal, ozval se v pozadí za Rendiným hlasem jiný chlapský. Renda se smála a řekla potichu, že má nějaké jednání a zavolá večer. Tom jí stokrát říkal, ať si konečně najde někoho, kdo by si ji vzal. Nějakého hajného, který by ji mírumilovně kácel až do smrti. Večer se Renda ozvala a radostiplná mu vyprávěla, že jednoho hajného našla a právě ho zkouší.

    Kdoví proč Tom pokládal mobil těžce rozladěný. On žárlil. Nemohl tomu uvěřit. Stokrát jí vybízel, aby myslela na svou perspektivu, protože tu on jí nabídnout nemůže. Ale stejně to znělo jako „jdi ode mě blíž“ – a ona chodila. A najednou… Na jaké feromony zareagovala? Do jakých lapačů ji vůně zavedla? Tam, kde se kácet musí?

    Chtěl s ní prosedět pár hodin, proprat hlavu a pak proprat i tělo, než by se spokojený zvedl a odešel. Tak dlouho jí Tom vysvětloval, jak by bylo neodpovědné, aby ji k sobě, starému otrapovi, připoutával, až se odpoutala. Zrovna teď, když ji potřeboval…

    Renda byla z neustálé profesionální komunikace s chlapy deformovaná. Už deset let se věnovala tomu, co skoro nikdo neumí. Sháněla peníze na projekty. A byla velmi úspěšná. Uměla použít všech zbraní. Od vrozené roztomilosti, až po minisukně obtažené vysoko nad koleny a lýtka missky, co pije whisky. Líčila pastičky na šéfy šéfů, na majitele klíčů od pokladen s poklady. Zatímco oni rozdávali, ona s pomilováníhodným, roztomilým a lehce zamlženým pohledem ucukávala. Většinou asi včas a ve vší počestnosti.
    A najednou není k mání. Tom byl zaskočený. Ale kolikrát asi takhle zaskočil ji. Pokrčil v duchu rameny. Bylo to v jeho podání něco jiného? Koho to teď zajímá.
    Probíral v duchu kamarády. Zavolal jednomu, druhému, ale jeden byl na sympoziu kdesi v Kalifornii a druhý zastupoval velkého podvodníka v mediálně sledovaném procesním cirkusu.

    „Všechno je v pořádku, můžeš klidně spát…“ Co mu to tehdy napsala ta Bára z reklamky? Odpověděl jí, že si ho asi s někým spletla, ale vzápětí dostal tak provokativní esemesku, že se musel pět minut smát.

    O kolik že je Bára mladší? O dvacet let? Prsa měla jak lolitka. Celá byla jako… jako dobře prosperující lolitka. Na tom stole ale vyváděla jako děvka. Co jiného si chlap může přát?
    Co jiného? Porozumění. Ticho plné nevyřčených slov. Nevypadala, že by tohle nabízela.
    Ale holandská Kopretinka ho na Krétě vytáčela svou nevinností a on už dlouho neměl v posteli radost až do rána.

    Chvíli si pohrával s mobilem a pak na minulém hovoru s Bárou ťukl na vytáčení. Obsazeno. O. k. Trhni si!
    _______________________
    Román SEXTENZE
    autor Jan Krůta
    vydalo nakladatelství Arcadia Art Agency
    duben 2013
    290 str., pevná vazba
    Kniha je nebo by měla být k dostání stále ve všech knihkupectvích, které vlastní a kde prodávají knihkupci… Je jen na nich, zda si knihu od distributorů objednají.

    Možno objednat přímo na www.kosmas.cz, www.euromedia.cz, www.pemic.cz
    Elektronická verze románu na www.kosmas.cz

    Celý článek

  • SEXTENZE 8/ Letní čtení na pokračování

    Román SEXTENZE   Osmá kapitola

    8.
    To ráno si na sobě dala Bára obzvlášť záležet. Chtěla vypadat dobře, ale velmi vzácně nikoli pro chlapa. Na jednání s klientkami Pičus Báru raději neposílal. Vypadala skoro vždycky líp než klientka a to nebyl dobrý předpoklad pro získání zakázky. Pro takové případy byla v agentuře Evča.  Nad jejími špeky v pase se kdejaká dáma ustrnula a chudince vyžrané jak prase před zabíjačkou nedokázala nic odmítnout. Tloušťka budí trochu odpor, ale u lidí se sklony tloustnout taky – soucit. Evka měla v některých obdobích víc úspěšných zakázek než Bára.

    Fabie tentokrát projela bránou do dvora vzácně těsně před devátou. Bára nechtěla šéfovi zavdat důvod ke konfliktu. V poledne potřebovala na dvě hodiny vypadnout. Vrata se tentokrát poslušně otevřela a málem uskřípla messengera na skútru, který se za ní na poslední chvíli protáhl.

    Devět deset už seděla u stolu, projekt na promotion nové americké komedie s Georgem Cloonym připravený v počítači. Dělala na něm dlouho přes půlnoc a přitom pilně skypovala. Zkoušela i dohnat Toma, ale ten si někde povyrážel v tom svém kreténském krétském Sin City.
    Měla otevřené tři chlapy a jen tak přeskakovala a psala blbosti, aby nad projektem premiéry filmu Who are U neusnula.

    Jakoby náhodou se otevřely dveře a šéf Pičus strčil hlavu do dveří.
    Když viděl obě PR manažerky na svých místech, okamžitě roztál.

    „Šéfe, mám to v bedně. Chcete to hned vyjet?“ předháněla se Bára v aktivitě.

    Pičus se zatvářil nechápavě. Bára ho musela postrčit:
    „Who Are U! Premča!“

    „Vy to máte? No, to jsem tedy nečekal,“ vypadlo z něj.

    „Jako bych někdy něco neměla,“ uchechtla se Bára a všimla si, jak jí Pičus zálibně kouká na zadek v černé úzké sukni.

    Rozklikla spící počítač a málem ji kleplo. Na monitoru se objevil ztopořený penis přes celou obrazovku. Horečně ve zmatku mlátila do všech kláves, ale tím jeho pohled jen přitáhla.
    Najednou byl samý ohled…

    „Dobře, Báro, to bude určitě bomba,“ dodal dvojsmyslně. „Vy máte ráda velké premiéry, že?“
    Já kráva, proklínala se Bára. Těsně před tím, než Pičus vstoupil, klikla na přílohu nočního skypu, který už nestačila přečíst. Jeden blb jí tam vyfotil svoje péro.

    Projekt nicméně šéfovi poslala raději e-mailem, protože by ji asi škodolibé poznámky neminuly. Bára cítila, že šéfovy pohledy jdou čím dál víc do středu jejích terčů. Doporučení pana Mercedesa z Miracle Films asi byla vřelá.

    Opatrnost matkou Pičusovy moudrosti? Laňka na pracovišti pro šéfy vždycky dvakrát krásnější. Ale prásknout si s šéfem vždycky zavazuje. Obvykle pak jeden musí odejít. A kdo bývá asi v takových případech odejit? Leda si pak prásknout s vyšším šéfem. Bára se usmála a šok z penisu na dvacetipalcové obrazovce už vyprchal.

    Polední setkání se blížilo. Bára se vytratila jakoby na jednání s klientem. Bylo jí jasné, že tohle bude muset být mistrovské dílo.
    Kavárna v Malostranské besedě byla pro tohle neobvyklé jednání snad to nejsprávnější místo. Vypadá seriózně in, žádný přehnaný luxus, místo, kde všechno funguje podle pravidel.

    Bára se posadila do nekuřácké části ke stolku s výhledem na kostel svatého Mikuláše. Sama sice společensky kouřila a společensky pila, to ale neznamenalo, že musela. A pro tuto chvíli chtěla vypadat seriózně a mírně usedle. Proto kvalitní kostým, lodičky, nenápadné nalíčení.
    Přišla o nějakou minutu dřív, aby měla výhodu sezení zády ke stěně s výhledem na vchod a pocitu, že ona je tu víc doma.

    „Dobrý den. Já jsem Lenka Kučerová. To jste asi vy…“

    Bára před sebou viděla plaché rozpačité stvoření, které se nenarodilo do stejného světa jako ona. Blondýnka se splývajícími nesestřihanými vlasy, džíny a top jako z tržnice. Nenalíčená, úzké, trochu asketické rty, kulatý obličej s velkýma modrýma očima, které objevovaly nikdy neobjevené i na hodinách. Oči byly to nejhodnotnější, co mohla Báře momentálně nabídnout. Jako by vtahovaly všechnu tíhu světa a zpracovávaly ji na zlaté cihličky.

    Bára malinko znejistěla. Před ní si sedl člověk, s jakým se ona často nesetkávala. Žena, která si neříkala o respekt, protože ho prostě budila. Ale nebyl to respekt, který byl takové to věčné uctivo. Byl to respekt, jaký budí kůň s dvěma hlavami.

    „Dobrý den. To jsem já. Bára. Chtěla jsem vás potkat a poradit se.“

    „Máte talentovaného synka nebo dcerku?“ Tomova dcera jela v kolejích, které jí byly předurčeny. Bára jí pozvala a volila blíže nedefinovaný důvod schůzky.

    Bára počkala, až co si objedná Lenka, aby nevzbudila ostražitost nějakým případně excentrickým přáním. Než dvakrát espreso s mlékem cinklo na malém čtvercovém stolku, proběhla běžná úvodní komunikace, ve které byla Bára sběhlá.

    „Lenko, asi budete překvapená. Já jsem sice napsala, že se s vámi potřebuji poradit, ale ty rady se týkají vašeho táty.“

    Lenka Kučerová svraštila čelo, jako by se přeslechla. Chvilku zápasila s otevřením kelímku s mlékem a nesmyslně dlouho kávu míchala. Bylo cítit, že má sto chutí se zvednout. Bože, kolikrát si říkala, že se nenechá okrádat o čas. Po nekonečné chvíli řekla:
    „To opravdu jsem. Překvapená.“

    Bára už věděla, že jí Lenka rozjíždět konverzaci patřičným směrem nepomůže. Empatie vzácně nefungovala. Rozhodla se vystřelit rachejtli na téma důvěrné holčičí debaty.

    „Já bych s vaším tátou chtěla chodit a nevím, jak na to…“

    „Chodit s mým tátou? A proč to chcete řešit se mnou?“

    Bára pokrčila rameny a svlékla si kabátek kostýmu. Béžové tílko zcela programově až ke krku. Pochopitelně, že svůj vztah s Tomem vůbec nechtěla řešit s jeho snad geniální, ale pro život neupotřebitelnou dcerou…

    „Taky trochu píšu a četla jsem od něj všechno, co jsem sehnala. Byla jsem i na jeho poslední autogramiádě, ale nechci před ním padnout na znak hned na prvním schodu. Víte, jak to myslím.“

    Tohle byl první přešlap a Bára to vycítila už v před tečkou.

    Lenka se jí podívala skrz oči až do mozku. Bára znejistěla.

    „Počkejte, to jsem řekla blbě. Prostě on je… mám k němu respekt.“

    „No, to je snad v pořádku. Má už kus života za sebou,“ řekla Lenka už trochu odměřeně.

    Všechno se to valilo někam, kam Bára nechtěla. Chtěla té holce mimo čas naznačit, že by tátu neměla k sobě tak připoutávat! Že je snad už dost stará na to, aby ho nechala žít a nemusel za ni řešit základní problémy, které si jiná ženská odbude ve dvaceti!

    „Víte, ale tatínek má o vás starost…“

    Nedomluvila.
    „Paní… přeslechla jsem vaše jméno. Asi jste si mě s někým spletla. Já tátu vidím jednou za týden, jsem s ním ráda, ale už dávno mám svůj život. A on se o ten svůj umí velmi dobře postarat. Navíc si opravdu myslím, že nejste ale vůbec jeho typ. V téhle hře o něčem, co se mě vůbec netýká, já nemám čas dělat křoví.“

    Lenka odšoupla křesílko, vstala od nedopité kávy, položila na stůl  dvacku a odcházela. Nepasující džíny jí na zadku dělaly nechutné varhánky a Báře bylo nanic. Kafe stojí pětašedesát, pindo, chtělo se jí zakřičet vzteky.

    Báro, tak tohle jsi posrala, šlo jí hlavou jako v titulcích zpomaleného filmu. V práci už odpoledne jen přežívala. Evča se vrátila do kanceláře z obchůzek až ve čtyři a na panáka s Bárou nemohla. Když Bára přemýšlela, komu by zavolala, aby probrala svůj problém s Tomem, nenašla nikoho dalšího.

    Její problém byl postarší, skoro dvoumetrový medvěd, který jako jediný v jejím relativně pestrém životě uviděl dobře zacelenou jizvu v její oblasti hrudní. A nebyla to žádná záplava endorfinů vleže naznak na kancelářském stole. Byla to jedna Tomova věta, která jí otevřela dveře naděje, že se snad ještě může vrátit. Že s ním se ještě může vrátit. Najít rovnováhu, se kterou už žije jen pár lidí na světě. Odevzdanost, se kterou každým dnem odchází její máma. Pokoj lidem dobré vůle. Pokoj, který Bára hledala, ale nacházela jen použité kondomy na kočičích hlavách vytlučené silnice. A zbav nás pokušení, amen, modlívala se babička. Vystoupit z nekonečné smyčky a zbavit se pokušení, amen. Seskočit ze smyčky běžicího pásu.

    Moje milá Baruško, víš, že slovíčka jsou moje potěšení. Ale poezie, to je něco, před čím mám velkou úctu.

    Přesto k Tvým narozeninám jsem si mordoval hlavu nad veršíky rád. Teď Ti je dám do přáníčka k dortu, ale přečtu Ti je večer, až budeme spolu ležet… Potom se ta slovíčka hodí nejvíc:

    Jak andílek v ranním světle

    krásně se mi zjevuješ,
    denně vídám tebe, drahá,
    růžičko mé naděje.

    Oko tvoje krásné, modré,
    když jsi na mě upřela,
    srdce mé jsi během chvilky
    rozpálila do běla.

    A té slasti bezejmenné,
    když ses na mne usmála,
    duše má na křídlech lásky
    vzhůru k nebi vzlétala.

    Neodvracej, ženo moje,
    vábivé ty rtíky svoje,
    neupírej oči v zem.

    K čemu líce zakrývati?

    Lze-li toho nelíbati,
    koho vroucně milujem?

    Hodně štěstí, lásky, klidu, spokojenost na léta.

    (Láska má neodkvétá.)

    To Ti přeje Tvůj Mášek.

    Staré pendlovky odbíjely jedenáct večer. Bára seděla v noční košili s nohama na stolku a s laptopem na kolenou. Rozpitou sedmičku těžkého španělského červeného otevřenou jen a jen pro sebe. Dnes večer je Bára celá sama pro sebe. Kdo si hraje, nezlobí. Bára dneska večer hrála vysoko.

    Skype jen hučel. Odpověděla na další inzeráty a dala si dva nové. Věděla, jak formulovat na tuty. Trochu rafinovanosti, trochu jemného dvojsmyslu. Pro každého něco. Blbec zareaguje na dvojsmysl a chytrý přistoupí na hru. Šukat chtějí všichni a povídat si o tom pod skrytou identitou je tak jednoduché.

    Dnešní hra měla ale svoje vyvrcholení. Nebylo to ještě na hraně, jako se to vyhrotilo někdy nečekaně a jako se to vymklo někdy nečekaně až z kloubů. Bára uměla významně zariskovat, ale jen výjimečně porušovala pravidla: probírala se svými e-mailovými, skypovými a facebookovými účty. Hra by ji nikdy neměla ohrozit. Často se musela krotit. Volba hráče na opačném konci byl lákavý hazard.

    Někdy se dokonce zbavovala anonymity a hrála s otevřenými kartami. Anonymní konverzace byla příliš jednotvárná a končívala fotkami, jakými si dneska nepomohla v práci. Musí zvolit někoho, koho zná, ale ne tak, že by se potkávali denně. Někoho, kdo jí přijde jako objekt vhodný k provokaci.

    Chlap se nespokojí s anonymní představou anonymního rozkroku a anonymního sexuálního objektu. Chce fotku kundy přes celou obrazovku a aby to naznačil, pošle takovou fotku svého ptáka. Ale to je ten velký omyl. Báře by stačilo pár chytrých slov náznaku. O tom, jak se dravý pták snáší svrchu volným pádem na svou slepičku. Drží ji zobákem, drží ji za vlasy a zezadu drtí.

    Musí tam být šok a jistá dráždivá konkrétní představa. V seznamu adres našla jednoho podřízeného svého kdysi skoromanžela. Bingo. Pětatřicátník Aleš jí vždycky propaloval očima díry v punčocháčích. Nikdy si vůči partnerce svého šéfa ale nedovolil víc. Vídali se na jejich firemních akcích a Bára v rámci všeobecné morálky předstírala stejnou míru formálního nezájmu…

    Notebook ji hřál v místech, která zahřívat nepotřebovala. Jedno zahřívací kolo už ten večer ve sprše proběhlo. Prsty se rozjely bez velkého rozmýšlení. Tuhle svobodu vysoké hry Bára milovala:

    „Ahoj, Aleši, už jsme se dlouho neviděli! Nechceš vykouřit? V tomhle jsem dobrá. Jsem diskrétní, a tudíž bezpečná! A teď je nejlepší chvíle. Bára.“

    Na formulaci návrhu měla Bára copyright. Šokující sdělení jen tak jakoby mimochodem, někdy napůl vyřčená romantika plná náznaků, někdy přisprostle přímočarý návrh.
    To má za to. Za tu dcerunku v džínách na dvě prdele. Vůbec Báře nedala prostor. Kráva. Tomík je na ni slabý jak čaj. Nechá se držet v kleštích v nenaplněnosti svého osudu. Dcerunka ho zamačkává palcem jako mola. Má na něj páky, jako by on byl na vině, že nedokázala přeměnit svůj talent na něco použitelného. Prosadit se. Dovede si představit, co pro ni Tom dělal. Ty její vydané knížky… Chtěla by Tomovi dopřát ještě kus života, který evidentně vzdal. I kdyby se za každou cenu netýkal jen jí samotné. On prvním pohledem vycítil to, na co před tím přišel jen její bývalý guru. Ale ten už není ve hře.

    Pípnutí vytrhlo Báru z přemýšlení plovoucího ve víně rozlitém po prostírání. Tuhle chvíli miluje. Těch možností odpovědí. Těch variant rulety. Na co vsadil on? A co vsadí Bára?

    „Že by? Středa, 12.00, Křemencová 12?
    A.“
    Tu adresu Bára dobře zná. Její expřítel jí často vypravoval o tom, jak si chlapi od nich z firmy odskakují na takzvaný pracovní oběd do hodinového hotelu naproti Flekům. Fantazií pitomec zrovna nehýří. Trochu si ho povodí. Tak lehké to mít chlapeček nebude. Navíc, pokud si Bára dobře pamatuje exákův postřeh ze sprch po tenisu, má ho stejně prý malého. Pověry, jak se i s malým kašpárkem dá odehrát velké divadlo, si vymysleli zamindrákovaní chlapi. Na velikosti záleží!

    Celý článek

  • SEXTENZE 7/ Letní čtení na pokračování

    Román SEXTENZE     Sedmá kapitola

    7.
    Dny na Krétě byly krásně jednotvárné. Moře stále na svém místě. Slunce relativně stále na svém místě. I ostrov s kapličkou byl stále na svém místě. Tom si k němu jednou doplaval. Miniaturní modlitebna byla zamčená a z těžkého zámku na bráně nic mystického nevyzařovalo. Chvíli seděl na písčitém břehu a díval se na svůj hotel. Jako by se někdy díval na sebe.

    Jednou v serpentině k Soběhrdům potkal sám sebe. Proti němu z kopce jel patnáctiletý on sám na svém červeném favoritu. Než se stačil ohlédnout, kluk zmizel za zatáčkou. Tom chvíli přemýšlel, jestli nemá auto otočit a vyrazit sám za sebou. Hned na prvním vhodném místě zabrzdil. Pod dvěma lipami stála boží muka. Chvíli přemýšlel, co to mělo znamenat… Znamení čeho to bylo? Co z toho letmého setkání měl pochopit? Ten kluk měl nejen jeho kolo, ale byl stejně „líznutý telátkem“. Tak maminka říkala jeho koutu ve vlasech. A dokonce se na něm nadouvalo jeho tehdy oblíbené žluté tričko. Zdědil ho po přerostlém bratranci a v té jednobarevné šedivé době bylo stále velmi americké…

    Co by se stalo, kdyby se otočil a dohonil svých patnáct let? Osud byl v té chvíli převlečený za ďábla. Tom byl zralý muž a věděl, že svoje mládí nedohoní ani s plynem sešlápnutým k podlaze. Úprk času si nijak často nepřipomínal. Život mu šel pořád na ruku. Práce dost, nabídek víc, než mohl stíhat. Žádná nouze ani o partnerky. Medvědí postava pořád ještě přiměřeně zakulaceně impozantní a nepěstěné strniště vousů působilo asi věrohodně ledabyle. Prestižní jméno zavedeného novináře a spisovatele. Nedávno každý týden v telce v porotě Česko má talent. To všechno fungovalo. Jen už žádnou partnerku nechtěl k sobě nastěhovat. Dřív, když žila, nedovolila mu to máma. Teď si to zakázal sám. Když zkusil pobýt v bytě partnerek, bylo krásně, dobře, hůř a zle. Nesl si s sebou všude výčitky otce-hyeny, i když už Lenka měla svůj život.
    Nějak už nový pořádek do života nepotřeboval.
    Zvykl si na volnost. Občas střídal partnerky, když na ně přišla touha po zakotvení. Věděl, že nikde se nevyspí jako ve své posteli. S dámou bývá krásně večer a bezradně ráno. Jak krásné je probouzet se sám u sebe doma! Omlouval si to tím, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Jeho partnerky o něm svým kamarádkám říkaly cosi jiného…

    Vítr zesílil. Tomovi začalo být na ostrůvku v mokrých plavkách chladno. Pomalu vlezl po kamenech do vody. Užíval si modra kolem jako rukou milenek. Obého neubývalo.

    Koncem týdne měl okna hotelu suverénně přečtená. Hrál každodenní ruletu s mladinkou holandskou Sedmikráskou. Byla to malá bestie. Dál předstírali, jako by si jeden druhého nevšímali. Provokovala ho čím dál víc. Jedno ráno dokonce nechala sklouznout koupací plášť a ukázala mu bradavky jako kulihrášek… Tom se krotil, ale nemohl se nedívat… Za trest musel zůstat ve vodě, než mu napětí v plavkách povolilo…

    Když ještě nebyla Lenka na světě, bydleli v bytě Mariky na pankráckém sídlišti. V rámci idiotské kampaně „dohušťování“ jim před okny postavili další panelový lidojem.

    Marika odcházela do práce ráno na sedmou. Tom vylehával v tichém bytě v domě plném ranních ruchů. Pracoval tehdy v redakci sportovního časopisu. Přepych vyspání do růžova byl průchozí

    tím, že fotbal se, jak známo, nehraje od sedmi ráno.
    Tom vždycky vstával, až když byl vyzrálý jako jablíčko pěkně do červena.

    Pustil si v televizi zprávy a rozprskl oranžové žloutky na pánev. Cholesterole, ty vole, zase budu do noci v jednom kole. S tímhle zaklínadlem usedl a dopřával si siestu hned po ránu. Večery nastavoval psaním do chvíle, kdy už bylo všude kolem dávno pozhasínáno. Ráno si užíval. Nenáviděl ranní úprk. Byla to jedna z drobných radostí, kterých se nerad vzdával už tehdy před lety. Televizor v koutě místnosti mu hrál svět a čaj rozehříval motor.
    Po dostavění domu před okny začal jeho doposud krásný výhled na Prahu žít úplně jinak. Jeden den zahlédl v doposud mrtvém okně nového domu pohyb. Za okny protějšího bytu stála holka. Kolik jí mohlo být. Osmnáct? Trochu starší puberťačka. Oblečená v noční košilce postávala před něčím, co mohla být možná skříň. Prostě tam stála a vypadala pěkně. Pak přistoupila k té asiskříni a mně přeletělo velké prasátko. Na vnitřní straně otevřených dveří skříně bylo zrcadlo. Nádherně samozřejmým ženským pohybem nechala košilku spadnout na zem. Tom si připadal jako dědek, co šmíruje už po staletí Zuzanu v lázni. I když mu tehdy bylo kolem třiceti, napadlo ho, jestli se bude ještě někdy milovat s takhle mladou holku…
    Už by měl taky začít něco dělat. Nestihne redakční poradu. Jako malej kluk a velkej idiot, nadával si.
    Od toho dne se podobná scénka vždycky opakovala. Holka si nikdy nebrala podprsenku. To Tomáš miloval. Marika považovala chození bez podprsenky na veřejnosti za bezohlednost, ačkoli k tomu zatím sama neměla důvod. Mladé holky prý dávají najevo svou kozí převahu nad staršími ženskými. Provokatérky…
    Možná surovost, ale rajcovní, myslel si Tom, ale Mariku neprovokoval. Věděla, že ho nahé tělo pod tričkem vzrušuje a doma tak chodila také…

    S puberťačkou to takhle šlo snad týden. Tomovi se dokonce o té holce za oknem vlhce zdálo. Musel to před Marikou kamuflovat. Po několika dnech si řekl, že až se objeví, přistoupí k oknu a bude jakoby nic okounět.
    Holka ho asi uviděla. Trochu to s ní cuklo. Ale zase ne moc. Dooblékla se a za chvíli vyšla z domu.
    Příští den před domem Tom jakoby náhodou čekal s autem. Zeptal se, jestli náhodou nejede do města, že tam má taky cestu. Přisedla si. Na rozdíl od něj úplně klidná a spokojená, že nemusí na autobus. Její svetřík Tom už znal. I to pod ním. Na dálku.

    Vyjel a auto se rozeřvalo.
    „Brzda,“ řekla tiše a pokorně a podívala se na něj s převahou, kterou si nezasloužil. Odbrzdil ruční brzdu. Rozjeli se poloprázdnem.

    „Mám byt proti vašemu,“ zabojoval. „Každé ráno snídám a za oknem vidím i vás.“

    „Aha,“ pronesla hloubavě. „Tak to mě vidíte, jak se vyvaluju z postele, že jo…“

    „I pak,“ směje se Tom a ví, že teď už není v cestě žádné „dej přednost“.

    „Tak promiňte,“ předstírá ona naivku.

    „Ještě nikdy mi snídaně tak nechutnala,“ lže teď pro změnu zase on. Věkový rozdíl, a přece to funguje. „Nemáte ještě hodinku času? Zajeli bychom někam na kafe.“

    Bezelstně se na něj podívala:
    „Proč?“

    Profil osmnáctileté puberťácké madony napravo od Tomáše se měnil podle světla a stínu, byl měkčí nebo kontrastní, svítil konturami v protisvětle. Tom začínal být nesvůj.

    „No, popovídáme, dáme oběd, popijeme vínko.“

    „Já mám lístky do menzy.“

    Panebože, on jí nabízí servis jako bohyni, s číšníkem, který bude chodit po hlavě a odstrkovat se ušima, a ona na to, že má lístky do menzy. Tak k věci. Střih.

    „Vypadáte moc pěkně. Já jsem novinář a fotograf. Co byste tomu řekla, kdybychom si někdy vyjeli kousek za Prahu a udělali nějaké fotky. Podle toho, co jsem viděl, nemuselo by to dopadnout špatně!“ končil větu smajlíkem.

    Pomalu k němu otáčela obličej:
    „Vy chlapi jste divní. Samozřejmě, že jsem vás viděla včera za oknem. A nejen včera. Líbilo se mi to. A věděla jsem, že vám je asi taky hezky. Ale tím to hasne! Proč to všechno kazíte?“

    Potřásl hlavou: „To, co říkáte, je proti přírodě!“

    Rozesmála se. „No…“ pohledem sjela Tomův obličej až na dno jemně se rýsujících budoucích vrásek. „Proti přírodě říkáte? Jste ženatý, ne?“

    Určitě se musel začervenat. Rozesmála se ještě víc. Ale ne zle, spíš se shovívavostí svých osmnácti.

    „Tady vystupuju,“ zarazila Toma u stanice autobusu.

    Přirazil k chodníku. Ta děsná madonka si vyšlápla pravou krásnou, štíhlou nohou a to krásné přelívající se přírodní nadivoko nahoře se zhouplo s ní na pozdrav.

    „Nezlobte se. Na shledanou… Nikdy.“

    Ježíš, takový kůzle a úplně ho knokautovalo… Jsem idiot, hučel pro sebe s pohledem upřeným na dva metry před sebe. Jsem idiot, doufám, že mě s ní nikdo z našeho baráku neviděl…

    Ještě něco blekotal, ale stejně to už nemohla slyšet. Levý blinkr, spojka, jednička, motor řve. Jede pět. Zahlédne ji, jak se vrátila na kraj chodníku. Bezelstně se směje a pravou rukou něco vehementně naznačuje. Krucinál. Odbrzdí ruční brzdu a zamíří do centra. Na zpětném zrcátku se bimbají malé gumové adidasky… Malé, klimbající se přiblblé kopačky, které si přivezl jako památku z debaklu pražské Slavie s londýnskou Chelsea…
    Slunce ho teď na Krétě naposledy opékalo. Mokrá osuška na lehátku pod ním příjemně chladila.
    Tom si vzpomněl na jednu svoji básničku: Co divného to máte, ženy, v očích / když jdete za soumraku kolem silnice. / Je to strach nebo závrať z vůně kočích? / Je to strach nebo závrať z první sklenice? //

    Všímal si toho ženského pohledu nesčetněkrát. Byla v něm zvířecí zvědavost. Drzá nabídka, která se objeví jen tehdy, když jedete kolem stovkou a ona ví, že nikdy nestačíte včas zabrzdit. Ve vaší stovce je její nikdy nepoznaná dálka. Romantika princů na bílých koních a drzých a sebejistých frajerů, kteří jim to udělají tvrdě a bez okolků a zmizí ještě dřív, než si po sprše utřou záda. Nekomplikovaných hrubiánů, kteří splní nejtajnější sen i těch nejučitelštějších učitelek první třídy.

    Tomáš vyrážel každý večer na terasu jedné brasserie. Po několika ubohých večeřích v „originálních“ tratoriích vzdal hledání té jediné opravdu řecké. Jedl a popíjel v centru městečka a přitom sledoval bezostyšný svět mladičkých kluků a holek z Anglie. Přitom ho vždycky napadalo to, co příští ráno zavěsil do svého Čas-opisu.

    Můj letní diář / Eldorádo

    Tady v městečku Makia na Krétě je nebe nabité erotikou. Je to asi tím, že je to destinace určená partičkám puberťáků. Jak jsem se tu ocitl já a ještě k tomu sám… Krásné profesionálně nablýskané dámičky vykukují z otevřených barů, ale nezájem. Večer se tu motají dámičky pubertální, proletářky všech zemí světa se tu ve vedru spojily a jsou (nejen alkoholem) velmi nakloněné.
    Z pozice jejich děda raději prchám a zamykám se na dva západy… V USA udělali průzkum veřejného mínění na téma Nejlepší místo pro sex a výsledky 3000 anketních odpovědí shrnuli takto: 48 % sex v autě, 33 % v cizí posteli, 27 % v lese, 23 % u vody, 33 % by si rádo vyzkoušelo sex v letadle…

    Co vy na to? Vzhledem k tomu, že Američané mívali v oblibě velká auta, věřme jim. Ale my za našich mladých let s hadraplány a škodovkami?

    Kebule
    _________________________________

    Dny odjížděly jak nákladní lodě s obrovskými barevnými legokostkami kontejnerů. Tom začínal intenzivněji myslet na to, co potom… Potom, až se vrátí. Řešit starosti s omezeným šéfem v práci, věčné neshody s dávno dospělou dcerou Lenkou, která byla názornou ukázkou, jak se genialita nevyplácí. Jak začít a jak ukončovat vztahy, které partnerky chtěly protáhnout do svazku pevného až nejpevnějšího a Tom o tom nechtěl ani slyšet. Nikdy mu nešlo o to přefiknout a zmizet beze stopy. Byl s těmi ženskými rád a jen vzácně se rozcházel bez lítosti. Ale husto domácích záležitostí, dřív s mámou a Lenkou, teď už jen s Lenkou, zato dvojnásobně. Taky vlastní svoboda bez hranic, nekonečná nabídka ukojení věčné zvědavosti a touhy bez výčitek, to všechno byly nehnutelné konstanty. Koncert? Ano. Divadlo? Klidně. Rande do rána? Proč ne? Práce, práce, práce? Samozřejmě!
    Být sám sobě pánem a neomezovat svou věčně otevřenou myslí druhé. Zbývala jen možnost velmi volného partnerství. Všechno ostatní je jen nechtěná kličkovaná.

    Předposlední den na Krétě přišla záhadná esemeska. „Všechno je v pořádku, můžeš klidně spát! Bára.“ Nechápal. Když o tom přemýšlel, ta píchačka z agentury asi omylem poslala jemu něco, co chtěla poslat nějakému frajerovi. Dostala to, a tak chtěla rozptýlit jeho obavy, že je v tom…
    „Lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznat jistotu,“ učili se deklamovat z Erbena na gymplu. Zatím to Tomovi na mysl nepřišlo. Budoucnost probíraná za pobytu na Krétě nesčetněkrát měla jméno: „dát padáka v redakci“. A pomatená esemeska té dráždivé rozhoďnožky ho nechávala netečným. Ošustit a opustit… hrc prc – frc.

    _______________________________________

    Román SEXTENZE
    autor Jan Krůta
    vydalo nakladatelství Arcadia Art Agency
    duben 2013
    290 str., pevná vazba
    Kniha je nebo by měla být k dostání stále ve všech knihkupectvích, které vlastní a kde prodávají knihkupci… Je jen na nich, zda si knihu od distributorů objednají.

    Možno objednat přímo na www.kosmas.cz, www.euromedia.cz, www.pemic.cz
    Elektronická verze románu na www.kosmas.cz

    Celý článek

  • SEXTENZE 6/ Letní čtení na pokračování

    Román SEXTENZE, kapitola šestá

    „Až si založím tu firmu, budu čtyřiadvacet hodin denně na telefonu. Auto před barákem, naskočím a jedu, víš?“ Martínek v červených džínách a žluté košili stál na hliníkových schůdcích. Konečně snad po půlroce jí přišel přidělat nové žaluzie. Martínek byl její známý ještě z dívčích let. Chodili spolu na devítku a potkali se po letech náhodou v Praze. Tehdy říkal Báře, že dělá produkčního a jí na něm cosi nehrálo. Teprve když ho po čase znovu potkala se starším obtloustlým partnerem, bylo jí leccos jasné. Martínek byl opravdu něco jako produkční zájezdové skupiny travestitů. Jeho přítel byl šéfem a manažerem skupiny a obráželi okresní štace, kde v převlecích známých zpěvaček ohromovali na původní hudební základy místní publikum.

    Ladyboys se občas objevovali i v televizi a Bára by moc nedala za to, že jedna ze „zpěvaček“ občas byl i Martínek.
    Tehdy ještě pracovala v redakci Merlin a napsala o Ladyboys krátký článek. Od té doby ji všichni Ladyboys milovali jako paní redaktorku a občas s ní semleli i problematiku menstruačních tamponů a její ovulační nadrženost.

    Od té doby taky Bára věděla, že Martínek je vskutku kouzelník, který má zlaté ručičky. To, že prý i zlatou pusinku, co mu do ní pasují zlatí ptáčci, ji vůbec nezajímalo.
    Martínek ze schůdků švitořil o tom, jak ho jeho přítel zlobinká a že se trhne a bude pokoj. Založí si firmu Rodinný přítel a na zavolání do hodiny přijede, opraví kohoutek u vodovodu, pověsí obrazy, zkrátí džíny. Už má dost toho dělat poskoka buznám.

    „A to líčení, zlato, bys měla taky trochu změnit,“ nezapomněl Báře poradit, když před ním v klidu v kalhotkách a podprsence poletovala mezi kávovarem a koupelnou. „A neuraz se. Ještě něco. Máš nějakou špatně koupenou podprsenku. Měla by sis ji aspoň stáhnout na menší obvod, když už máš zbytečně velký košíčky… Zvedne ti to trochu ty kozy.“

    Martínek byl opravdu rodinný přítel a Bářino drobné, ale dokonalé tělo s ním nedělalo naprosto nic. Chodil na hodiny zumby, se souborem absolvoval hodiny pohybovky s nejrůznějšími choreografy, „holky“ ze souboru učila i spousta skutečných profesionálních tanečnic. Z vagin měl husí kůži a jeho příslušný kousek masa mu při pohledu na ženské tělo klidně visel na šestce.
    Bára Martinovo švitoření vlastně vůbec nevnímala. Jeho káva stydla na stolku. Svoji Bára usrkávala v běhu, maximálně si přisedla k pracovnímu stolu a projížděla noční a ranní e-maily a statusy na fejsu.

    V poslední době si už kolikrát ráno před zrcadlem připadala jako v Popelce. Z ranní přeleželé a beztvaré hmoty se musela během pár minut vymalovat na princeznu. Bože, čím dál větší dřina a čím dál dražší údržba. Kadeřník, kosmetička, modeláž nehtů, masáže. Musí nějak změnit život.

    Kolegyně Evka byla nešťastné stvoření. A nešťastný byl i ten její smluvený víkend. Kdyby to nebyla ona, Bára by se jí na podobnou kamarádskou službu vybodla. Ale Evka v poslední době čím dál víc cítila, že její přítel má na jazyku slova, která ona za nic na světě nechce slyšet. Přítomnost Báry jako společnice pro Mirkova přítele bude možná pro všechny něčím novým a Mirek se s ní bude zase cítit jako dřív. Byla pro něj přece ten bezpečný přístav, jak vždycky říkal.
    A jeho kolega? Chlapi říkají, že hezčí holka si za kamarádku nutně vybírá ošklivější. Jasně, Bára je kočka a ona jak nažehlená bedna kytu. Ale jako by oni chlapi byli jiní. Mirkův kamarád? Pochopitelně o jeden level méně úspěšný, méně rozhodný. O stupeň horší auto, na tenisu spíš do počtu, menší suverén na degustaci v luxusním Suschi Pallace. A co by Evča celý víkend dělala, kdyby se vedle ní a Mirka potácel ten jeho plonkový kamarád? Bára byla záruka. Proto Evču tak rozhodil Bářin hovor a její řeči o starém spisovateli, co jí ohnul přes stůl.

    Když nám večer s Máškem skončil den v peřinách, chtěl, abych mu zase vypravovala. Jemu ten život běží jinudy. On má v hlavě věci úplně jiné. To ona si pamatuje každou podrobnost. A tak mu vypravuje, jak malé Marušce sháněli na Vánoce medvídka. Musí si na to přece vzpomenout taky. Ale Mášek vždycky poslouchá, jako by to pro něj bylo nové. Je tak pozorný.

    Jak bys mohl, Mášku, zapomenout… Ještě dneska cítím radost, když jsi Marušce, kolik jí tehdy mohlo být, tři, čtyři, jako poslední balíček zpod stromečku podal medvídka s červenou mašličkou kolem krku. Ona chudinka malá neviděla, že je trochu odřený. Teprve po letech, když už měl její Méďa přivázanou provázkem jednu ručičku a chybělo mu skleněné očičko, se ode mě dozvěděla, jak se vlastně pod stromeček dostal. Pamatuješ si, Mášku, jak nám ho na Štědrý den přivezla teta Máňa z Prahy? Maruška si ho přála celý rok. Ale copak ve válce něco takového bylo k mání? A ona, teta, ho před Vánoci uviděla ve výloze v jedné cukrárně jako ozdobu. Koukal prý z bábovky. Teta Máňa tam chodila tak dlouho prosit, až na Štědrý den ráno ten cukrář nevydržel a Maruška dostala svůj nejkrásnější dárek. Opatrovala ho celé dětství… Vždyť víš, Mášku, ve válce nic nebylo… A vzpomeneš si, co jsme měli na stromečku, Mášku?


    Sobota byla snesitelná. Bára všechny tři další vytáhla na dlouhou procházku. Večer se pilo a Báře bylo líto Evky. Pak postel a Báře došlo, že si není schopna ani vybavit jméno toho, pod kterým právě roztáhla nohy. Nezaujatě ho pozorovala. Rukou ještě zkontrolovala, že si navlékl kondom. Velikost nic moc, ani ji to tentokrát nezajímalo. Ostatně třeba si to on zase říká o jejích dvojkách.
    Naštěstí nebyl na líbání. To by nesla těžko. Viděla jeho oči plovoucí ve whisce, cítila jeho zrychlený dech a pulzování uvnitř vaginy.

    „Cítíš mě? Děláš se? Cítíš, jak ti ho tam vrážím?“ přesvědčoval se, když pod sebou cítil mrtvé maso. Ne, necítila skoro nic. Jen tu pumpičku mezi nohama. Tolikrát hraná písnička, slova zná zpaměti, ale už ani neví, kdo ji zpívá.

    Není schopna už nic z toho zachytit, nic z toho, z té tuby jeho ptáka, si vymáčknout pro sebe. Žádná rozkoš, vzrušení, jen pižmo chlapského potu a ty vypoulené oči nad sebou. A ta jeho ohleduplnost, aby jí náhodou nestiskl bradavky o trochu víc… Nejraději by to dývídýčko s ohraným klipem zamáčkla uprostřed blbého akčnění. Ale kvůli chudákovi Evče se přinutila zavzdychat a zaakčnit taky trochu:

    „Jo, Zdendo, šukej mě. Víc, víc!“

    Aha, hele, ten člověk nad ní má jméno. V hlavě se jí přitom vybavily i úplně jiné postele. Tam cítila aspoň ostře se zařezávající pouta na zápěstích. Uvázané roztažené nohy a ztopořené penisy nad ní. Ponížením vzrušená k nevydržení a žádající další a další bolestivá švihnutí důtkami. A s každou ranou jako by polykala další tabletku na bolest. Pro bolest, vně života. V ho-vně života? Nestydí se za to. Za tohle ne. Stydí se tam, kam většinou ani sama nevidí: vadí jí závislost na Pánovi. Její osudová závislost na inteligentně dominantním Pánovi. Vadí jí, že nemůže být s normálním chlapem, vařit večeři a čekat, až přijde z práce. Vadí jí, že pak s ním nemůže jít do kina, kde se budou jen tak držet za ruce. Vadí jí, že se nedokáže prostě pomilovat na zádech a radovat se ze společného orgasmu. Vadí jí, že nedokáže chlapa jen tak pohladit. Vadí jí, že ještě nemá svoje dítě? Vadí jí, že není normální… A jaká tedy je? Úchyl?
    Bára uměla odcházet, kdy si vzpomněla. Uměla poodejít do jiného světa skoro kdykoli. Jen pořád se ještě zvládala natolik hlídat, aby věděla, kdy a kam se vrátit. To její máma už někdy nezvládala.
    „Udělala ses, kočko?“
    Kolik mu mohlo být? O pět, o sedm let míň než jí? Měla chuť mu jednu výchovnou vrazit… Ten člověk se konečně svalil na postel vedle ní. „Byla jsi skvělá… Co? Líbilo se ti to?“
    Poslední otázka ji zastihla už mezi dveřmi koupelny. A možná i tohle jeho zbožné přání a potvrzení chlapské ješitnosti ji nakonec přimělo, že kývla na jeho pozvání někdy příští týden na oběd.
    Ke všem těm nekonečným reprízám Popelky, dneska i ten idiotský oběd s Evkou, jejím přítelem a Bářiným víkendovým sounocležníkem. Jako by ten minulý víkend nestačil. Udělala ses, kočko? Never more.

    Popelka v zrcadle zmizela, když Martínek se skřípěním sklapl hliníkové schůdky. Zaslechla ještě podesáté něco o tom, že už si dělá živnosťák a že se od Ladyboys určitě trhne, ať se ten jeho Kikina třeba zjančí.

    Báru napadlo, že se od tohohle mírumilovného slabocha vůbec neliší. Rád by žil nějaký úplně jiný život, ale nemá na něj sílu. Zdá se mu o životě, na který nedosáhne. Jako malé dítě, které ví, že na stole vysoko nad ním je něco sladkého, natahuje ruce, stoupá na špičky, chvílemi užuž uvidí, kde je sklenice s medem, ale malé vztažené ruce na desku nedosáhnou. Zatáhnout za ubrus? Med se překlopí, vylije do vlasů a sladkost tě zalepí jako dopis na věčnost.

    „Posloucháš mě vůbec?“ vyčítavě zvýšeným hlasem volá z předsíně Martínek. Ale Bára není ve formě, i když už si namalovala na ksicht obličej. Nemá chuť nic předstírat a Martínek to pochopí. Je zvyklý chápat.

    „Ne, neposlouchám…“

    ______________________________

    Román SEXTENZE
    autor Jan Krůta
    vydalo nakladatelství Arcadia Art Agency
    duben 2013
    290 str., pevná vazba
    Kniha je nebo by měla být k dostání stále ve všech knihkupectvích, které vlastní a kde prodávají knihkupci… Je jen na nich, zda si knihu od distributorů objednají.

    Možno objednat přímo na www.kosmas.cz, www.euromedia.cz, www.pemic.cz
    Elektronická verze románu na www.kosmas.cz

    Celý článek

  • SEXTENZE 5/ Letní čtení na pokračování

    Román SEXTENZE, kapitola pátá

    5.
    Jeden známý filozof píše na svém webu, že na dovolenou jezdí do alpské poustevny. Tom odjel do krétské…

    Každé ráno před sedmou se převalí do hotelového bazénu. Uplave párkrát tam a sem. Chvíli se šplouchá a kouká do oken hotelu nad ním. Dívání do oken je zvláštní voyeurismus. Tom na něj odjakživa trpí. Kdysi o tom psal jako o nejpodivnějším z bijáků. Za svobodna bydlel jeden čas v podnájmu v paneláku. Večer seděl v zešeřelém cizím bytě a psal svá Neobývák blues. Skučel přitom samotou.
    V nezatažených roletách domu naproti pozoroval svět paneláku. Dění na balkonech a v otevřených oknech se večer měnilo na polyekran. Desítky oken promítaly soukromá dramata, detektivky a romance.

    Zpočátku vnímal to dění podvědomě. Postupně se ale stával neviděným členem některých domácností. Znal jejich rituály. Věděl, kde který pupkáč chodí večer rabovat lednici. Která z ženských doma vaří teplou večeři a kde rodina chodí doma ve spodním prádle. Kdy na který program přepínají a kdo souloží při světle. Na tahle softporna se díval zpočátku stydlivě. Ale za pár týdnů už raději zhasl, aby mohl koukat nepozorovaně až do konce. Vzrušovalo ho to. Kamarád profimuzikant, který trávil život po hotelích, vyprávěl, jak s sebou pro tuhle příležitost vozí dalekohled. A co tam vidíš? ptal se ho tehdy nechápavě. No… párkrát za večer kozy a někdy i píchání…
    Zdálo se mu to tehdy k neuvěření. Kvůli jedněm kozám z dálky třiceti metrů dřepět u okna hodiny…
    Šplouchání bazénu. Drží se rukama za okraj a vydechuje do vody. Když otevře oči, na balkoně kousek vlevo nad ním sedí mladá holka. Všude kolem ještě mrtvo. Tom ji vidí z podhledu. Holka má průsvitnou košilku. Tom se potápí. Počítá si jako Libuška Šafránková ve Vesničce mé střediskové. Když se opět vynoří, holka stojí u zábradlí a pod košilkou se vyzývavě rýsují vzrušené bradavky. Tom se odrazí od kraje a dává si pětadvacítku na plné pecky…

    V šortkách a plandavém tričku dojde pak pro mizerný bílý chleba. Otevírá máslo. Přehlédl, že je na krabičce malým písmem napsáno Just like. To je přesný. Není náhodou celý jeho život v poslední době just like „právě jako“? Otevírá tedy něcojakomáslo, maže na chleba a šunku pokládá jak asfalt. Poctivá tlustá vrstva. Zase dobírá benzin.
    Zapíná notebook. Šestatřicet nepřečtených e-mailů.
    S tou čistírnou hlavy to zase nebude až tak horké. Tom měl tělesnou vadu. Nebyl líný. Před časem ještě ke všem svým aktivitám začal vydávat na internetu svůj portál Čas-opis. Svoje noviny. Denně píše a dostává články od známých i neznámých.

    Čas-opis si vytvořil dobrou komunitu čtenářů a psavců. Je to Tomova zbraň proti vymývání mozku.

    Zadara jako hobby. Hodně drahé hobby zabírající tři, čtyři hodiny denně. Ale na rozdíl od zaměstnání v časopisu řízeného zaslepenou puškou pravicové strany u sebe si mohl psát, co chtěl… Pochopitelně pod pseudonymem, protože v pracovní smlouvě měl klauzuli o závazku, psát jen do média, kde má pevnou zaměstnaneckou smlouvu. Tom většinou nepolitikařil, ale po letech od Velké sametové kapitalistické revoluce už se nedivil, že se zase hraje hra na svobodu. Byl pes, který dobře ví, kdo ho krmí. Občas se takové kšefty prostě přihodí. A jíst se musí.
    Tom rozklikl web Čas-opisu a zkontroloval svůj poslední článeček před odjezdem:
    Můj letní diář / Králík

    Vytáhl jsem ráno z lednice včera koupeného králíka a začal ho porcovat. Za války jich naši měli prý skoro padesát. Jako malý pamatuji ještě plnou králíkárnu. Jedna z velkých lahůdek byla, když nám tatínek vykrajoval z upečené králičí hlavy neskutečně dobré maso z „líček“.

    Teď jsem před sebou neviděl králíka, ale možná malého psa a k mému zděšení jsem z jeho útrob vytáhl ještě i králičí hlavu. S odporem a s přemáháním jsem ji vyhodil do koše na odpadky. Málem s pocitem provinění jsem králíka rychle porcoval, aby ho takhle neviděla dcera. Co na tom, že je dospělá?

    Králičí stehno? Lahůdka. Ale mrtvé zvíře?

    Kebule
    _________________________________

    Tom si kdysi na internetu zvolil nick Kebule. Za ta léta si na něj zvykl a připadal mu adekvátní.
    Když na začátku léta ubylo autorů a rozprchli se k mořím a na chalupy, vymyslel si, že bude uveřejňovat něco jako svůj deník. Milý deníčku, pěkně poctivě každý den… Malé věci velkýma očima.

    Ještě v naprostém tichu se šunkovým potahem chleba začal cvrnkat první krétský zápis:


    Můj letní diář / První den v Tramtárii

    Ve čtvrtek večer jsem dokončil poslední verzi knihy o špičkových podnikatelích a odeslal nakladateli.

    V pátek ve tři ráno jsem jel na letiště. Koupil jsem si na poslední chvíli něco někam. Nejlépe do Tramtárie. Poté, co jsme večer ještě poseděli s kamarády na ochutnávce vína, šel jsem na dvě hodinky spát. Ale před spaním jsem ještě nahrnul cosi do kufru. Po příletu mě naštěstí oddělili od houfu Čechů a odvezli samotného Někam. Městečko, kde bydlím, je plné Angličanů mezi 16 až 20. Řekové tu vymřeli. Cítím se na 120. Slíbil jsem si, že budu jíst ryby a řeckou stravu. Ale mezi asi stovkou hospod zatím žádná typická taverna. Zato steak housů 99… 🙂 Svět je opravdu jedna vesnice. Anglická. Ale znám horší alternativu. Azbuckou 🙂

    Kebule (z Kréty)

    _________________________________

    Psal a lidi v ostatních apartmánech se začali budit. Malé dítě se rozeřvalo. Odkdy je alergický na dětský pláč? První plavci váhavě slézali do bazénu. Východ z hotýlku na hlavní ulici městečka a k pláži byl těsně pod jeho balkonem. Psal tam u plastového stolu a děravým zábradlím k němu všichni zvedali oči, jako by mu chtěli vidět pod sukně.
    Když byl uprostřed dnešního zápisu, vyšla jedna z rodinek. Táta s mámou a ta holka z balkonu kdesi nad ním. Táhla se za rodiči. Všimla si Toma a předvedla útrpnou grimasu do jejich zad.
    I větší trubec než Tom by porozuměl. Nádherná perspektivní pubertální sedmikráska. Přece si nezasloužila narodit se svým příšerným rodičům.
    Sedmikráska… Mluvili holandsky. To bych si moc nepokecal.

    Otevřel první z e-mailů:

    Ahoj táto,

    děkuji za SMS. Potřeboval sis odpočinout, v poslední době jsi mi připadal nějaký šedivý. Já jsem šedivá pořád. Když byla babička, nepřestávala do mě hustit kila sebevědomí, i když asi věděla, že to bude všechno na houby. Proč předstírala, že je všechno v pořádku? Měla pár dioptrií, ale slepá nebyla! Život ze mě svlékl bledě modrou košili a oblékl si rubáš. Z nakladatelství mi vrátili i Mávání křídly. Už nebudu mávat křídly. S dětmi ve škole to jde. Ale já si jako učitelka pořád připadám, že mám křídla jako mořští ptáci vymáchaní v naftovém jezeře. Křídla jim ztěžkla, že je neodlepí od těla. Aby se odlepili od země, to už pustili z hlavy. Přitom ani žádný z predátorů neukončí jejich trápení, protože se jim hnusí. Z uctivé vzdálenosti se na ně šklebí a nechávají je pomalu umřít…

    Fakt jsem s Tebou nemohla jet, nezlob se. Do Tvého života už nepatřím. Nepatřím do žádného života.
    U té psycholožky jsem byla. Je to zajímavá paní. Dokonce jsme se spolu nasmály… Ale Davida nechci k ničemu nutit. On má budoucnost před sebou, i když takovou budoucnost jako on bych já od života nepřijala. Budoucnost jako dar. Budoucnost na dluh… Ale on je jiný. Umí brát život, jak je, s tím, co dává…
    Ty i já všechno obracíme naruby, jestli je všechno tak, anebo trochu i jinak, co by se mohlo stát, kdyby… Ze začátku jsem mu jeho injekce štěstí záviděla. Co já se nadřela, kolik práce jsem nadělala – a on si prostě počkal.

    Užij si sluníčka a neseď pořád u noťasu!

    Lenka


    Tom neměl chuť číst další e-maily. Lenka byla jeho nejbolavější místo na světě. Když před lety jeho devětadvacetiletá manželka Marika zemřela, byly malé tři roky. Lenička měla od narození těžkou srdeční vadu. Roli mámy den ze dne převzala Tomášova matka. Odešla v pětapadesáti do předčasného důchodu. Přijala krvavou oběť, aniž to moc často dávala najevo. Tom si málokdy mohl dovolit něco kritizovat. Bez mámy si nedovedl svůj rozlítaný život představit. Docházela k nim do bytu denně.

    Jednou si přivedl partnerku na večeři domů. Chtěl ji představil dceři a matce. Večeře skončila málem skandálem.

    Když Tom odvezl partnerku domů, Lenička už spala a Tom se zamračené mámy zeptal:
    „A jakou ženskou bych si podle tebe měl pozvat příště?“
    Máma jen zvedla hnědé smutné oči a rezolutně pronesla:
    „Nebude žádné příště! Máš Leničku.“
    Od té doby o možnosti, že by Tom začal s někým u nich doma žít, nepadlo ani slovo.

    Opustit babičku s dítětem, a ještě ke všemu s vážně nemocným, nepřicházelo v úvahu. Tom matčinu neoblomnost chápal. Byla paní jejich bytu. A byla milovaná babička. Nahradila Lence mámu a pro žádnou jinou ženu tu nebylo místo. Ani obrazně, ani ve skutečnosti.

    Když měla jít Lenička do školy, dohodli se, že pro ni bude lepší bydlet na zdravém vzduchu. Složili se s mámou, prodali jejich dva byty a koupili kousek od Prahy skoro nový domek. Vyřešilo to spoustu logistických starostí. Tomovi ale pár starostí přibylo. Dům a zahrada.
    V dolejším bytě byly tři pokoje a kuchyň. Velký obývák, Lenčin pokojíček a ložnice, kterou si Tomáš změnil na přespávací pracovnu. Maminka se přestěhovala o patro výš do podkrovního jedna plus jedna, ale chodila tam jen spát.

    Když byl Tom někde na reportáži nebo sem tam přespal u některé z přítelkyň, spala babička v pokojíku s Lenkou. Časem byly dcerka i babička na sobě absolutně závislé. Lenka potřebovala neustálou péči. Tomova matka se podepisovala na výchově své vnučky zcela systematicky a cílevědomě.

    Lenka při svých zdravotních omezeních prokazovala odmalička neuvěřitelné záblesky inteligence. Tom se tomu bránil, ale matka ve všem viděla problesky geniality. Jako by si potřebovala kompenzovat Lenčiny handicapy. Možná to opravdu potřebovala.

    Tom se snažil zkombinovat práci v redakci, psaní knížek, Leničku a její problémy se svým soukromým životem. Nešlo to. Žádnou z žen si dlouho neudržel. Žádná z nich, ať byly sebekrásnější a sebehodnotnější, mu dlouho nerespektovala dělení jen o neplánovatelný zbytek času. PIN-kód viny si nesl na čele. Neschopnost udržet si partnerku. Z dálky čitelný PIN-kód ale kupodivu fungoval jako vábnička. Jako by si k němu ženy do bankomatu chodily vybírat proto, aby se otestovaly, zda právě ony to dají.
    __________________________________

    Román SEXTENZE
    autor Jan Krůta
    vydalo nakladatelství Arcadia Art Agency
    duben 2013
    290 str., pevná vazba
    Kniha by měla být stále ve všech knihkupectvích, které vlastní a kde prodávají knihkupci…
    Možno objednat na www.kosmas.cz, www.euromedia.cz
    Elektronická verze románu na www.kosmas.cz

    Celý článek

  • SEXTENZE 4/ Letní čtení na pokračování

    Román Sextenze, 4.kapitola
    Propocené tílko, dus dus muzika Best rádia a dobře známé zvuky všude kolem. Kousek dál funí muž, co tolikrát v přímém TV přenosu jednání parlamentu sklidil celonárodní upřímný posměch. Na youtube vidělo jeho nechtěně klaunský výstup víc lidí než nový klip Jarka Nohavici. Známá tvář, nabroušený pohled za černými obroučkami. Auto se šoférem čeká na parkovišti za fitkem a pan poslanec si honí svaly.

    Bára má tohle fitko už přečtené jako Blesk, co se tu válí den co den na barpultu. Pár potetovaných nabušenců z VIP ochranky si klátivým krokem přijde kolem osmé po cvičení sednout k Míce za barem. Dají si jonťák a co asi vytáhnou z kapsy ke čtení? K deváté už točvolanti přijíždějí naleštění jako jim svěřené limuzíny před vrata rezidencí svých šéfů. Někteří z pupíků za hodinu sednou za stejný barpult a na stejnou židli, kde seděli chlapi z jejich ochranky. Diskrétní Míca čeká s nachystanou první kávou toho dne a šéfové našich stádních životů mají ten věčně klamný pocit, že tyhle barové židle jsou jen jejich.

    Bára začínala posilovat, protože cítila, že se musí aspoň občas převálcovat sama. Nejdříve v luxusním fitku na Andělu, ale bylo veliké a neosobní jak fabrika. Pak její trenér Petr přešel do nové posilky v Jinonicích a nenápadně Báře naznačil, že s sebou bere většinu svých zákazníků. Poprvé Bára zajížděla autem na parkoviště u moderní administrativní budovy trochu nedůvěřivě. Na superblýskavé centrum na Andělu hned tak něco nemělo. Ale už potom, co vešla prosklenými dveřmi posledního patra do recepce, pochopila, že tohle je jiný level.

    Přivítali ji jako starou známou a Petr ji všem představil jako svoji nejvěrnější svěřenkyni. Bára v něm našla spřízněnou duši. Byl to sice taky normální nabušenec vyhnaný práškama, ale na rozdíl od jiných měl v hlavě kupodivu docela obstojný kus mozku. Bývalý voják z povolání, pak mistr republiky v kulturistice. Teď už nezávodil, ale trénoval dál, občas se trápil šílenými dietami a holky z recepce říkaly, že vystupuje na nějakých dámských večírcích.

    Zatímco se Petrovi ostatní svěřenci snažili ošidit, co se dalo, Bára si přidávala závaží a vždycky si naordinovala jednu sérii navíc. Na to, jak byla štíhlá a drobná, měla neuvěřitelnou vůli.

    Kolem desáté se tu scházela zvláštní klientela. Majitel domu, podnikatel ve stavebnictví, věděl, co dělá. Jeho fitko se profilovalo jako soukromý klub. Nikde žádná reklama, v domě žádné směrovky a šesté patro jako by neexistovalo.

    Poslanci pochopitelně není zrovna příjemné, když na něj čučí tele od pokladny v Kauflandu a herečka ze seriálu nemá zájem, aby si někdo utahoval z její celulitidy. Bára tu byla proto, že byla Péťova. Takzvané vipky se tu proplétaly jako v Ordinaci v růžové zahradě, poslanec s mafiánem u jednoho barového pultu, milé barové holky jako ženy pod i nad pultem. Pan majitel je platil za to, že vynášely pečlivě schválené drby jen pod pohrůžkou pětitisícovky od investigativních přítulů z bulváru. A Bára? Zpocení chlapi ji vzrušovali stejně, ať to  byli vipkové, nebo popeláři.

    Původně absurdní prostředí fitka se pro ni stávalo čím dál méně absurdním. Díky svému nadání a obrovskému daru empatie se během několika týdnů stala jedním z nejnepostradatelnějších členů podivně semknutého společenství. Byla inventářem zpoceným stejně jako pan poslanec, pan lobbista, senátor, drogový šéfdealer, herečka Marcela, módní fotograf, balkánský macho, ředitel televizního zpravodajství i módní návrhářka Stella. Pila svůj jonťák u stejného baru, bavila se o stejných věcech, a i když se té společnosti smála a říkala si, že je nad tím, pásla se třikrát týdně dvě hodiny na chodníku E55 se sobě rovnými. V jednání s klienty jejich agentury jí drby, šplechty i diskrétní informace z posilky dodávaly věrohodnosti a váhy. Nebyla žádný second hand. Mít informace z první ruky nese zlatá vejce.

    Ne, že by jí nevadili. Nebyla tykací, ale tykala si se všemi. Zvenku byla Bára přátelsky hlasitá a komukoliv otevřená. Chlapi z fitka po straně říkali, Bára ráda dá, ale zatím pořád ještě nedala žádnému z nich. Vyzývavé provokativní zelené oči a zvednutý, sebevědomý pršák neříkaly nic o té mladé ženě s věčně bílou pletí rusovlásky. A jen ona sama věděla, jak léta hledá manžela, kterého bude milovat, na slovo poslouchat a mezi desátou a dvanáctou večer mu bude třeba ráda i vykat.

    V poslední době jí začal šéf Pecháček šlapat na paty, že přichází do práce pozdě. Mohla mu říct, kolik už od rána na pásu uběhla a na posilovacích strojích nazvedala? Co všechno se dozvěděla od pana poslance a co jí nabídl za kšeft dnes po ránu mafián s IQ 150?

    Evka její pozdní příchody do práce kryla svědomitě, ale vždycky to úplně nevycházelo. Navíc jí asi štvalo, že Bára odmítá její pozvání, aby s ní jezdila na víkendy. Evka se svým vzezřením profesionální aktivistky neměla moc na vybranou. Svého posledního poloplešatého a ženatého Mirka si opečovávala jako oko v hlavě. Už nějaký rok nechtěla vidět, že Mirek ji má jen na občasné odbočky ze svého nudného manželského života, jako rohožku, jako pečovatelku, jako pejska. Budiž Evce přičteno k dobru, že život bere tak, jak jí Osud naložil, a nedělá si sebemenší naděje, že by se Mireček někdy rozvedl. O to víc jí ale záleží na tom, aby se ve chvílích, kdy je s ní, cítil co nejlíp.

    Mirek v poslední době navíc na Evku tlačil, aby brala na „pracovní výjezdy“ ještě kamarádku. Potřeboval doma dokonalé krytí a vymyslel si, že bude na výjezdy brát svého kamaráda a kolegu.

    Bára se snažila většinu víkendů jezdit za mámou do Domu s pečovatelskou službou v Benešově. Ale chtělo se jí tam jen někdy a čím dál víc jen z povinnosti, co zase máma.

    Potom, co ji Tom překvapil svým odjezdem na Krétu, byla rozčarovaná. Jasně si pamatuje, že jí ten večer, co se seznámili, slíbil, že si vyrazí s její kamarádkou a jejím partnerem o víkendu na chalupu.
    Když Evča zase naléhala o mnoho usilovněji, koho by asi tak mohla sehnat pro Mirkova kolegu, a Tom jí dal kopačky, Bára kývla. Chyběl čtvrtý do páru. A Evča věděla, že na Báru je v tomhle spolehnutí.

    Celý článek

  • SEXTENZE 3/ Letní čtení na pokračování

    Román Sextenze, 3.kapitola

    Tomáš Kučera se probudil s přeleželým krkem. Malý blbý polštář. Vstal pravou zadní a svou skoro dvoumetrovou medvědí postavu vztyčoval jak anténu jeřábem. Trochu se přitom držel za záda. Život prosezený za počítačem. Někdy se po ránu cítil jak přejetý parním válcem.
    Protáhl se a rozhrnul závěsy. Moře pod ním bylo natřené šmolkou s metalízou. Asi dvě stě metrů od břehu vybíhal nad hladinu písčitý ostrůvek s čerstvě nabílenou kaplí. Ostatní turisté v hotelu ještě vyspávali. Tom, aby v životě dál doskákal, byl odjakživa ranní ptáče.

    Začíná to dobře… Opravdu chtěl první den celý prospat. Chce jíst jen řecká jídla, ryby a poslouchat tu jindy neposlouchatelnou středomořsky přecukrovanou kreténskou popinu.

    V Levných knihách u Maivalda koupil před odjezdem jakéhosi neprodejného Průvodce Krétou. Na to, že chtěl jen spát, jíst a koupat se, i tak vyhozené čtyři pětky.

    A pochopitelně všechno jinak. Spát se nedá, protože klimatizace nefunguje. Otevřeným oknem by létali do pokoje komáři. Do noci dusá v baru na pláži americká hitparáda. Ryby tu podle průvodce loví jen od podzimu do jara, jinak jsou všechny rybí pokrmy v restauracích ze zmražených. Prostě jako doma.

    Ale Tom není katastrofik. Když jede na dovolenou s nějakou přítelkyní, je to horší. Už by se chystaly hysterické záchvaty a před migrénou by se muselo zatemnit.
    Tomovi je v podstatě jedno, kde se vyspí i co si dá na talíř. Většinou prostě jí, jako by dobíral benzin. Někdy má pocit, že mu chybějí chuťové pohárky a nosem už vůbec nic necítí.
    Tirády gurmetů a sommeliérů v časopisech bere jako marketingový folklor. Kolega novinář si k stáru nechal vytisknout vizitky s profesí gurmet kritik. Rázem ve svých očích stoupl o tři třídy na společenském žebříčku. Ale jak Tomovi řekl známý kuchař z hotelu Hoffmeister: Nechá si nosit na stůl, majitel se může posrat, aby o nich blbě nenapsal a on uždibuje, upíjí, uždibuje, zapisuje, a když je k půlnoci ožralý jak tágo, žere kuchařovi z hrnce guláš naběračkou.

    Tom byl kdysi velký urostlý basketbalista. Do nároďáku to nedotáhl, ale na fakultě si pár sezon ligu zahrál. Byl odjakživa bystrý a od pohledu sympatický chlap, před kterým si holky vzájemně podrážely nohy. On vztahy nehledal. Potkával je. Jeden z nich, sedmiletý, ale předržený a naštěstí skončený dřív, než došlo na prstýnky.

    Pak Marika. Po třech letech velkého štěstí a oboustranné naplněnosti svatba. O rok později se narodila Lenka.
    Včerejší telefonát nešel Tomovi z hlavy. Když seděl před odjezdem s kamarády na Smíchově ve sklípku U Stárků, u dlouhého stolu s nimi seděly dvě kočky. Byly to jasně trubičky z agentury odnaproti. Z reklamní agentury, která firmám prodává mlhu a vtlouká veřejnosti do hlavy, jak snová je galerie billboardů podle silnic. A vyrobit na stříbře servírované vystajlované hovno je pro agenturu brnkačka.
    Tom vídal na poutači nad vchodem do byznys centra jejich logo. Velké, graficky dobře ozvláštněné velké B. Jedna z těch bab byla taky Béčko. Ale která áčková holka by si za kamarádku nevybrala o třídu hůř vypadající, než je sama. I paní Áčková měla v sobě litránek. Jaroušek, majitel moravského ostrůvku uprostřed Prahy, nalil poslední vzoreček ochutnávky toho večera. Byli právě dobře rozpití. Kdyby to šlo, všichni by taky šli do jakékoli kuchyně na guláš naběračkou.

    Rozvážně vyšlapávali schody ze sklípku na ulici. Pomlaskávali, jaká to byla zase dobrota. Sudičky z agentury byly opřené o zeď a kouřily. Kamarád Eda si od nich připálil a obvyklé kecy jako vždycky zafungovaly. Dámy nadhodily, že se vlastně ještě pít nezačalo. Šlo se k nim do agentury. Odemkly ofis a ze šéfovny přinesly lahev jamesona.
    Tomovi cosi zabušilo na hlavu a rozvibrovalo kolena. Začal áčkové Báře trochu vykládat svět. Ona se na něj dívala očima horkýma jak krátery a Tom cítil, že ho vůbec nevnímá. Když se o hodinu později probral, byli sami, on uklízel Bárou na jejím pracovním stole, tvrdě jí výskal ve vlasech a ona ho objímala kolem krku nohama.

    Rozdali si to trochu vědomky-nevědomky. Pokud si Tom pamatoval, v tom aktu nebylo nic, co vybočovalo z řady. Večer ve vší slušnosti prosakoval přes půlnoc jednou i dvakrát. Připadali si jako vypadlí z automatické pračky. Tom se z opilosti vyšukal. Jedno z nejstupidnějších pokračování Sexu ve městě.

    Bára ještě sbírala nějaké popadané věci a Tomáš scházel pomalu napřed po pár schodech na dvůr. Pražská letní obloha je rozostřená a zaslepená. Stále ještě rozostřeně hledal v proběhlém aktu nejen cosi na tělo, ale i na palici… Když Bára dlouho nešla, vrátil se ke schodům. Ona na nich seděla a buď jí bylo nanic z toho, co vypili, nebo ze života. Trochu provinile jí pomohl vstát a cítil se jak telecí macho…
    Vysmekla se mu. Vyskočila a trochu se při tom zamotala. Polohlasně pronesla něco, co možná pro ni znělo jako motto nejen tohohle večera:
    „Já sama.“

    Když se ho Bára včera na Krétu dovolala, byl docela zkoprnělý. Určitě se netrápil tím, že se ochutnávka protáhla. Žil od Maričiny smrti sám. Dospělá dcera v rozhozeném vztahu s partnerem a doma mu mohl vynadat tak akorát pes. Ale pes je hodně často ten nejlepší člověk pod sluncem. Nadává očima. Ani ve snu ho nenapadlo Báře z Kréty volat. Pro něj to bylo jen občasné bum bum. Ona si ho prý ještě tu noc vygooglovala. Překvapený Tom nebyl schopen konverzace. Proč by jí slíbil odjet s ní na nějaký víkend, když je přece na Krétě? Vzpomněl si jen na svůj nápad, který si zapsal v letadle na blicí pytlík: hořce a s lehkou ironií jí tu noc slíbil přivézt oblázky z lásky.

    Teď ani náhodou nechtěl myslet na to, co bude, až se vrátí. Vypadl někam, kde nepotká Čecha. Hlavu do čistírny a tělo do mlátičky vln. Nános v hlavě byl podobný písečným dunám na divoké pláži kousek za vesnicí. Do nich se ale přehrabovat nepůjde ani za nic. Stačí mu hypnotizující pohled k modlitebně na ostrůvku „za vodou“. Bíle natřená, s červenou střechou. Řvala do modrého nebe jako rty prostitutky.

    Celý článek

  • SEXTENZE 2/ Letní čtení na pokračování

    Román Sextenze, 2.kapitola

    2.
    Dlouhá lipová alej lemuje vyspravovanou úzkou asfaltku. Máška předjelo dneska už druhé auto. Jedou jak blázni. Levou nohavici má sepnutou sponou, aby mu nespadla do řetězu. Vysoký chlap se sedlem vytaženým na nejvýš, sehnutý u širokých řídítek proto, aby mu západní vítr neodpíral cestu domů. Pořádný rozlehlý mužský. Jede svou pravidelnou trasu z kanceláře ve mlýně továrníka Platze. Den co den s tužkou sčítá sloupce cifer, o kterých se mu v noci pravidelně zdá. Má ty sloupce čísel rád. A je známý tím, že nevstane od práce, dokud vše nesedí na haléř.

    Baruška končí v obchodě za chvíli. Udělá si nákup, přeběhne železniční násep a dolů vyšlapanou pěšinkou k jejich domu. Mají svůj dům! Bože, co se nadřeli. Ještě voní omítkami.
    Dálkové ovládání vrat byznys centra ji vrátilo do reality.
    Zase funguje jen v rukou hodných. Na Báru kašle. Odepíná pás a úzká sukně se jí sveze vysoko nad kolena neuvěřitelných nohou. Vylézá z auta a míří ke sloupku s kódovým tlačítkem. Najednou se vrata dají do pohybu. Těsně za její fabií přistál ve sporťáku Mercedesu ředitel Miracle Films, firmy sídlící ve stejném patře. Nejraději by zařadila zpátečku a za ten jeho samolibý úsměv mu ustřelila přední nárazník.

    „Máme na sebe v poslední době štěstí, nezdá se vám?“

    Trhni si, debile. Bára mávla z okénka a zajela na své parkovací stání. Samozřejmě, na rozdíl od debila v mercedesu, až na nejzazším konci dvora.

    „Už tě hledal,“ přivítala ji Evča, ještě než za sebou Bára zabouchla dveře. Hodila kabelku na stůl s rozběhem a mrkla na mediální plán projektu na zdi před sebou. Dnešek byl volný. Nic, jen jednání v inzertním oddělení jednoho deníku. Zato v diáři iPhonu nejmíň dvacet telefonních čísel, které musí konečně provolat a dát dohromady prezentaci promotion pro jejich momentálně velkého živitele a souseda na patře, filmové distribuce Miracle Films.

    „Do hajzlu, co může zase chtít hned po ránu?“ Bára se plácne přes vyšpulený zadek. Ty mně taky, Píčusi…
    Evča se zvednutým obočím koukne výmluvně na hodinky.
    Ivan Pecháček, štíhlý manekýn, mladší než Bára. Stal se šéfem tak, že přišel odkudsi rovnou na ředitelskou židli a o PR tušil jen to, co ta zkratka znamená. Ale byl to ten šťastný typ, co umí nosit saka s vědomím, že dobrý manažer zvládne svůj post kdekoli. Je fakt, že saka na něm visela slušivě a jako doprovod na jednání v marketingové branži byl rovněž slušivý. Pecháček, v agentuře zvaný Peaches, prostě Píčus… a ještě prostěji Pičus.
    Bára neměla ani nejmenší chuť zahájit den provinilým nástupem před blbečka.

    Blbeček ji nicméně brzy uvítal. Seděl za stolem dvakrát tři metry s komínky lejster. Bára Procházková měla necelé tři roky ke čtyřicítce. Ale kdyby se jí dostal mezi nohy, nezlobil by se. Útlé boky, ty už zmíněné provokující nohy, malá, stále dívčí, asi přírodní dívčí prsa. Obličej s mírně zvednutým nosem a trochu vysedlými lícními kostmi, ohnivé, nádherně sestřihané husté vlasy na ramena a to nejzajímavější nakonec: přimhouřené, vyzývavé oči.

    „Dělala jsem dlouho do noci. Dneska to budu mít hotové…“ střílela věty jak kulometné dávky. Čím rychleji mluvila, tím déle musela mluvit. Přitom zoufale chtěla sedět před obrazovkou svého počítače.

    „Báro, vy víte, jak nám na téhle premiéře záleží. Jestli se to posere, už nám další film nezadají. Víte, kolik mi to dalo úsilí, než jsme od nich zase dostali šanci? Očekávám od vás, že do toho dáte i nadále všechno…“
    Řekl to ten blb s podtextem, který tam slyšela ona?
    Před časem, když měla začít spolupráce s Miraclem, poslal Pičus Báru za panem Mercedesem. Dlouhá pracovní večeře a pak k nepřežití příšerně nudný sex. Mimopracovní závazek přijala nerada, ale nikoli poprvé. Ví Pičus, jak svědomitě bojovala za kšeft vlastním tělem? Samozřejmě, že to ví… Mercedes si info určitě aspoň v náznaku vychutnal.

    Bářina kolegyně Evča měla štěstí. Ráčkovala, nosila dredy, sloní nohy jak konve a oblékala se jak na mši. Na jednání tudíž chodila zcela výjimečně a byla na rozdíl od Báry holka jen skoro pro všechno…
    Když Bára končila na fakultě novinařinu, viděla se v časopise, nad kterým se intoši neošklíbají a jeho redaktoři jsou přitom v Top Star show ob týden. Velký formát, velký rozsah, velké rozhovory s podstatnými lidmi a reportáže z událostí, které hýbou světem. Jenže podobných zájemců bylo kupodivu asi víc. Skončila v ženském plátku na papíře tak tenkém, že by se nedal použít ani na to, co by si zasloužil…
    Její úkol byl číst srdceryvné dopisy čtenářek a vyrábět z nich Příběhy, které psal sám život.
    Všechno, co za nic nestálo, jí házeli na hlavu. Do zblbnutí stejná témata. Do zblbnutí nepostradatelné happy endy.

    „Chceš kafe?“ přivítala ji nazpátek v jejich kanceláři Evča a už beze slova sype do puntíkatého, řvavě červeného hrníčku dvě vrchovaté lžičky. Než přišla Bára do agentury, myslela si, že turka už pije jen její máma. Bára ale pije život vždycky se lžičkou navíc a chce ne jednu, ale dvě kostky.

    Na displeji vyjela Bářina pošta. Snad padesát otravných pracovních e-mailů. Napíše heslo své soukromé schránky. S potlačeným vítězným zajiskřením v očích shodí soukromou poštu dolů na lištu, aby ji červený hrnek v Evčině ruce neviděl. Evka byla stydlivá aktivistka, ochránce nebohých.

    Ze všeho nejvíc má teď chuť pokračovat v noční hře. Ještě jednou mrkne na poštu. Ale nakonec se přemůže. S Evkou za zády je to riskantní.

    Pospíchá z náspu zadními vrátky do zahrady. Za chvíli přijede Mášek a uvaří si spolu kafe do červených puntíkatých hrnků. Budou sedět a koukat oknem kuchyně do polí s vesnicí za zády. Celý den se na to těší.
    Ve velké kuchyni prostírá na stůl nový igelitový ubrus. Přivezli jim jich do krámu jen pár kousků. Jestlipak si toho Mášek všimne. On bude asi zase spíš počítat zajíce a bažanty na poli za oknem a ona zatím semele celou vesnici. On občas přitaká a pobaveně se na ni podívá, jako by hladil…

    „…se na něj vybodni. Pičus je vůl.“

    Díky za solidaritu, Evko.

    „Zavolám Tomovi,“ řekne a snaží se, aby nebylo po hlase poznat, jak jí na tom záleží.
    „Přezrálý vlk samotář z naší pondělní nevinný vinný akcičky?“
    Bára co možná lhostejně přikývne a pokrčí rameny.

    Už ten vyzváněcí tón zní cize. A jeho udivený hlas ji jen dorazil. Jak dement po něm překvapeně opakuje:
    „Kde? Na Krétě?“

    Mášek vstal a sáhl po kukátku. „Baruško, koukej, srnčí. To je výhled jak z Petřína, viď.“ Barbora, ještě ve volných krepdešínových šatech z práce, leknutím ukápla trochu hořkého zrnkového kafe na lino.

    Pracně vyztužovaná papírová křídla se trhla po prvním mávnutí.

    Bára bezmyšlenkovitě klepla palcem na červenou klávesu. Ale Tom na druhé straně rozhovor ukončil už před momentem. Na jeden den už je toho trochu moc. Bára se beze slova zvedne, položí hrnek a vyjde z kanclu. Zamíří o patro výš. Vedle nepoužívaného starého showroomu je jejich sklad. Vyloví klíče a zaleze mezi police s vyskládanými agenturními proprietami ze zaprášených archivních akcí. Sedá si na roh stolu, zavře oči a pravou rukou věcně zajede do kalhotek.

    Celý článek

  • Sextenze 1/ Letní čtení na pokračování

    Motto:
    “Chceš-li naučit svého ptáka létat, musíš fuckovat nebe.” (nápis na veřejném WC)

    Román Sextenze/ 1.kapitola

    1.
    Hodně stárnoucích chlapů nosí v kapse za mozkem pohotovostní viagru, aby jim v případě potřeby pevně stál. Tom tam nosil pevný podpalovač. Byl Blíženec, básničky mu zastydly po čtyřicítce. Občas z něj ještě něco vypadlo, kde se vzalo, tu se vzalo. Novinář a spisovatel. Spisovatel v Česku, kde být spisovatelem je absolutní ptákovina.
    Tomův pevný podpalovač fungoval celý dosavadní život líp než legendární zapalovač Zippo. Ten, co ze 100 škrtnutí 99krát zapálil. Tom spolehlivě zahořel 100krát ze 100 možných. Uměl svůj výbušný motor nastartovat, až jiskry podpalovaly kolemjdoucí jako prskavky. Blýskavé nápady, originální řešení, spousty známých, hodně dobrých kamarádů a hodně kamarádek. Ale s přibývajícími lety jako by bylo čím dál míň proč a čím dál míň koho zapalovat. Jako by ochranný val mezi lidmi narůstal a na něm se stavěly rok co rok vyšší ploty. Někdy byly živé, ale i ty mívaly ostny. A ten oheň? Pálil dovnitř. Vyhoření. Tom měl pocit, že musí sám se sebou něco rychle udělat. Nebo zbude nejen dutá hlava, ale srdce se rozduní liduprázdným tělem.

    Teď měl ale Tom za sebou odevzdávku rukopisu. Měsíce od počítače vstával jen na pár hodin denně, když mu hlava několikrát za sebou udeřila do klávesnice. Včera konečně odevzdal rukopis knihy do nakladatelství. Rozhovory s mediálně známými podnikateli o tom, co jim dal nebo vzal Mr. Úspěch. Nic, s čím by se Tom mohl chlubit na sjezdu Obce spisovatelů. Ale kdo se tam mohl s čím chlubit? Nabídka na tři knihy rozhovorů z nakladatelství, které jako jedno z mála ještě platilo honoráře. Obživa.

    Literatura je žebřiňák v Národním muzeu. Nechte mě umřít, křičí exponát na dálku zažloutlým popiskem. Nechte mě umřít a za trest hodinu pochodujte knihkupectvím.

    Ráno naskočil do rozjíždějícího se letadla.

    Teď pospával v narvaném charterovém letu směřujícím NĚKAM. Někam, kde nebude žádná práce. Žádní známí. Bude se válet a přemýšlet, co s životem 55+.

    Byl konec léta, sezona končila. Propsal nad laptopem odříznutý kus svého masa. Odevzdal. Teď mohl zmizet. V letadle většinou důchodci s vnoučaty. Hodně vnoučat. Vřeštících.
    Před týdnem zavolal bývalé přítelkyni zaměstnané v cestovce. Najdi cokoli do tepla. Nějaký last minute, kde bude maximálně jeden Čech a žádný Rus na kilometr čtvereční. Nějaký, jakýkoli. V ceně přiměřené, na dobu přiměřenou (týden!), v přiměřeně dobrém hotelu. Teď se snášel na přistávací plochu a trpěl řevem mimina o sedadlo dál. Sotva se letadlo dotklo země, pasažéři začali tleskat. Proboha, to se dělalo snad před sto lety, ne? Stroj zaroloval na stojánku a nadržení rekreační mořeplavci vyrazili do uličky, aby mohli o to déle čekat v odbavovací hale a nervózně přebíhat u pásů s bagáží.
    Na letišti v Heraklionu je připosrazilo ranních třicet stupňů.

    Tom měl přislíbeno, že nebude bydlet v jednom z nesčetných lidojemů kolem pobřeží. Věděl jen to, že stráví týden v čistírně mozku kdesi na Krétě. Čekala na něj delegátka malé cestovky a taxíkem ho odvezla do městečka, kde byl opravdu asi jediným z Čechů a asi jediným matrošem přes třicet. Destinace byla cílem životního snu pubertálních partiček z celé Anglie.
    Před odjezdem spal jen asi dvě hodiny. Ve tři ráno přejížděl strojkem na holení obličej. Omylem si ponechal na nose brýle a s úlekem si všiml tváře před sebou. Pomuchlaný obličej stárnoucího chlapa, který mu nebyl moc povědomý. Kruhy kolem očí vypadaly, jako by právě sundal potápěčské brýle. Celá lebka jako by se smrskávala. Vzpomněl si, jak jednou po příjezdu z prázdninového tábora takhle překvapeně koukal na svého tátu. Za pár let bude i na něm povadlá kůže viset jako zimník ze second handu. Mám s tímhle chlapem pořád aspoň něco společného? Snažil se neznat k tváři před sebou. Trhni si! Kdysi by na sebe přinejmenším vyplázl jazyk. Teď se na sebe vybodl.

    Jede se vyspat. Jede si číst, jede si vymýt mozek. Aby se zase mohl na něco těšit, něco mít rád. Dělat aspoň sám sobě občas radost. Ostatně – komu jinému? Aby zahnal to, co donedávna shazoval u jiných: Má to ještě cenu? Má něco ještě cenu?

    Tomáš žil už dlouho sám. Ve vztazích navenek přiměřeně sobecký, protože proč se někomu dlouhodobě přizpůsobovat, když už byl se svým solitérním životem v podstatě spokojený.

    Podpalovače v kapse za mozkem pomalu ubývá. Někde v koutku duše Tom ještě tušil, kde má zásobu podpalovače na další léta. Ale vzpomínka je pokryta šedivou hnusnou zaprášenou a štípavou dekou času. Vysvícené baterky… Někdo v takové chvíli letí na ulici a vysaje energii z davu. Nebo z kamarádů. Nebo z ženských na znovu čistém prostěradle. Ale… má to skutečně ještě nějaký smysl?

    Tom potřeboval zalézt do doupěte. Naordinoval si týdenní zimní spánek v horkém létě. Tentokrát ale není jisté, jestli po návratu naskočí do jedoucího vlaku. Je mu, kolik mu je. Krize středního věku plus dvacet.

    Vybalil v pokoji nad mořem. Kdyby s ním někdo byl, sarkasmus „výhled jak prase“ by ho neminul. Zahrada s rododendrony, žakarandami a palmami, se sytě modrou na pozadí kdekoli. Kdysi začínal jednu svoji básničku slovy: Modrá a zelená, kdo to kdy pochopí, kdybys je vypít chtěl, kdo by se neopil… Kdy Tom naposledy zalomil hlavu do nebe? Kdy naposledy rozeznal aspoň tři zelené na plátně lesa? Křováci znali prý pro zelenou na čtyřicet výrazů… Seděl na terase pokoje a líný příboj pod ním byl nejkrásnější demosnímek. Vlny se valily na břeh jako stáda modrých tuleňů.

    Z mobilu začali lézt cvrčci. Zařekl se, že telefon po celou dobu u moře nezvedne. Sere na ně… Ale zvyk jsou železné slipy. Mrkl na displej. Neznámé číslo. Vzdychl, ale přesto stiskl zelené tlačítko…

    Celý článek

  • SEXTENZE – Prolog

    Prolog

    „Bílýho vorla?“
    „Budu ho ucucávat půl dne. O. k. Ale kýbl ledu…“
    „Zdržíš se?“
    „Dneska?“
    „Ne. Vůbec.“
    „Možná.“
    „Jak dlouho ti mám rezervovat pokoj?“
    Tom se zahleděl do věčnosti ve vlnách líného příboje. Bylo ráno. Slunce se chystalo rozpálit písek do běla.
    „Rok?“
    Petr přestal blýskat sklenice za barem.
    „Zdrháš?“
    Tom si lokl slabého drinku.
    „Ty ne?“
    Z reproduktorů nad hlavou duněli Iron Maiden a jejich Fear of the Dark:
    Strach z temnoty, strach z temnoty
    Mám pořád strach, že je něco nablízku…

    Barmanovi nikdo z místních Čechů neřekl jinak než Vorel. Pil ho rád. Odrostlý, víc než pětačtyřicetiletý potetovaný vazoun a jeho bar From Here to Eternity v ulici u pláže. Plakáty kapely Iron Maiden a nahých svázaných holek, po stropě pobíhající malí gekoni.

    Tom objevil bar s českým majitelem úplnou náhodou. Po prvních třech nocích v hotelu si všiml na hlavní třídě mezi nablýskanými podniky černé nudle vedoucí kamsi do nitra domu. Nad vchodem šokující velká fotka zasněženého Karlštejna a z nitra metalový nářez krájející rozpálenou ulici. Hned odpoledne se přestěhoval. Pokoje u Vorla byly sice malé, ale mnohem levnější. Jen noční šukání v okolních pokojících ho trochu rušilo při spaní. Ale thajské holky neřvou. Řvou jejich čeští klienti rozdivočení holčičími kundičkami drobných Thajek.

    „Já třeba už nezdrhám,“ řekl Vorel, aby ho Bruce Dickinson nepřeřval. Ale hlas jako siréna při leteckém náletu neměl ani zdaleka. Konec věty zanikl v potisící obehrávané Vorlově hymně…
    Iron Maiden – Železná panna. From Here To Eternity. Po téhle písničce Vorel pojmenoval svůj potemnělý bar. Zatímco z okolních nablýskaných zapadáků se linula popíková hitparáda, za hudbou od Vorla se táhli týpci z celého světa. V baru Odtud na věčnost jste namachrované Rusáky s igelitkami nenašli.

    „Říkal jsem, že už nezdrhám,“ zvýšil hlas Vorel.

    Já taky nezdrhám, řekl si pro sebe Tom. Slušně a decentně lezu Věčnosti do prdele.

    Celý článek

  • Sextenze – letní čtení na pokračování

    Milí přátelé, kamarádi, náhodní pocestní na internetu,

    v dubnu mi vyšel román SEXTENZE.  Něžně drsný příběh opsaný ze života, protože realita je, jak říkal Moliére, fantastičtější než výmysly. Tohle motto mám nad stolem připíchnuté spoustu let a díky tomu, že jsem dlouhá léta pracoval jako novinář a publicista, nasbíral jsem příběhů na tolik románů, kolik jich v životě nikdy nenapíšu. Navíc mám v poslední době těžko vyvratitelný dojem, že čtenářů ubývá a rodí se už jenom diváci.

    Pochopitelně každý spisovatel dnes píše s tím, že by byl rád, kdyby i jeho knihy měly alternativu ke koukání. Ale nějak se pohybuji bohužel v jiných vodách než producenti a režiséři, kteří by četli. 🙂 Takže zfilmovaná je zatím jen jedna moje knížka a všechny televizní scénáře, které jsem psal, s mými romány bohužel nesouvisely. Velmi jsem pokukoval i po televizních seriálech, ale v době, kdy se píší jak nastavovaná kaše, kdy natáčení je fabrika, kam lidi chodí drtit do práce a i scénáře vznikají kolektivně jak na montážním pásu, v téhle chvíli si o to víc vážím možnosti psát knihy, které sice  nemají statisíce čtenářů, ale můžu za ně dát ruku do ohně, protože jsou to nejlepší, čeho jsem schopen.

    Je léto a známí a kamarádi mi občas vyčítají, že na své stránky v poslední době málo píšu. Ale psaní dnes člověka ani náhodou neuživí. Přijal jsem velmi náročné zaměstnání a stejně jako celý život, na vlastní psaní zbývají dovolené, noci a víkendy.

    Aby namě přátelé nezanevřeli, rozhodl jsem se přetisknout část Sextenze  na pokračování. Vzhledem k tomu, že jsem nakladatel sám sobě, pořád jsem s touto knihou v těžkém dluhu, protože i když se prodaly už skoro tři tisíce výtisků (úžasné! díky všem čtenářům!) a prodává se i elektronická verze SEXTENZE,  k autorovi se peníze za prodané výtisky zatím nedostaly a už teď je jasné, že nad nulu se nedostanu ani jako nakladatel.

    Ale moc mě pochopitelně těší každý zmínka, každá recenze, každý mail a dopis. Přišlo hodně krásných, ale i jeden hnusný od “kritičky” Drsoně, který jsem tady publikoval se svým dovětkem.

    Snad nejkrásnější dopis, který jsem po vyjití SEXTENZE dostal, byl od osmdesátileté čtenářky. Velká část románu se odehrává ve virtuálním prostředí a svou syrovou autenticitou vyvolává u řady starších čtenářů na tváři ruměnec a u některých velmi temných a syrových pasáží i rozpaky. Právě tato čtenářka s vnoučaty i pravnoučaty mi napsala, že díky SEXTENZI pochopila to podstatné v románu. Neudivily ji, ani nepohoršily erotické pasáže, ale naopak píše, že kniha je učebnicí tolerance a chápání problémů osamělosti, které čím dál víc vidí všude kolem sebe.

    Na besedách a v mailech jsem se setkal  i s falešnou prudérností. Čtenáři se občas pohoršují nad výrazy nebo erotickými praktikami, které v románu potkali.  Pamatuji si, jak jedna taková čtenářka nejdříve řekla, že román přečetla jedním dechem, ale pak pokračovala se zjevným potěšením šťavnatým popisem několika scén z románu, které ji pohoršily. 🙂

    Román je těžce pořízené a vymazlené dítě. Pokud se Vám bude chtít, nabízím…

    Už zítra román SEXTENZE na pokračování.

    Léto jako když vyšije!

    Celý článek

  • Jazzíkův letní občasník / Co jsme to za generaci? aneb Proč až teď?

    Jsem pořád ještě ve stavu dovolenkovém, v továrně na velká břicha, přemrštěné vodní šplouchání a azbuku.

    Z dálky ke mně dolehla zpráva, že se Kubice zbavil kibice Lessyho a má klídek (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/193729-lessy-konci-v-cele-policie-kubice-ho-zbavil-sluzebniho-pomeru/ ).

    Udělal to způsobem tak zoufalým, že na tom jeho think tank pracoval jistě několik týdnů.

    Napsal jsem pod článek zvolání zoufalce, že už zase máme, co jsme chtěli, a že opět zní náš zpěv a smích po kraji  a ptal jsem se, jestli je mezi čtenáři někdo, kdo se necítí jako Kašpar voděný na šňůrkách, jako poslušný čokl venčený na vodítku. Že vím, že o zákulisí celého machrování stejně v podstatě nic nevím, ale že  už toho tedy mám dost!

    A ozvali se rozhořčení další muži, hlavně mladí.

    …je mi 33 a pevně doufám, že se někdy ještě dožiju momentu, kdy už opravdu lidem dojde, co se vlastně skutečně děje… a vezmou lopaty do ruky a vymlátěj ten ksindl ven. A začnou konečně spolupracovat mezi sebou a pracovat pro sebe. Ale obávám se……..

    To ale neni problem vlady, tohle je problem lidi. Dokud se nesrovna cely cesky narod, tak to jinyho nebude. Za tenhle stav muze 40 komunismu a jejich debilni vychova. Pockej az nastoupni mladsi generace, bude to pak mnohem lepsi

    To je jasny…ze je to problem lidi….ja taky nerikam, ze je to problem vlady…..ale s tou generaci to nebude tak jednoduchy…….protoze ta stara to prenasi na tu mladsi…a ta mladsi uz je tak zadluzena, ze muze tak leda drzet hubu. To bude trvat jeste nekolik dalsich generaci. Pokud se to tady na zemekouli nevyresi driv nejakym jadernym konfliktem.-))

    A proc je zadluzena? Protoze nepremejslej :):):):)

    To se vyresi rychle. Izrael napadne Iran, ten jim posle do Jeruzalema par atomek, pak vpadne do Izraele Egypt, Syrie. Jako odpoved posle USA sve marinaky na pomoc Izraeli, pak hodi par atomek do Iranu a nakonec prileti Martani a reknou dost…Zobrazit více

    No, tak pokud budeme vsichni pocitat s alternativou, ze to vsechno vyresi mimozemstane…… tak…. asi pujdem na pivo, ne?)))))

    Dokud tady budou stále platit bolševický hesla,jako kdo neokradá stát…,pokud budou lidi stále chtít největší dům v nejmodernějším designu,vyhřívanější bazén,dokonalý SUV,prachy za nic na tučným kontu,tak nepomůže ŽÁDNÁ generace,natož ta,která navíc potřebuje nový tablet a rychlý a dost adrenalinový zážitky,přátelé.Doba konzumu není o svědomí…

    A furt to je tak, ze i na mlady generaci vidis, ze proste maj vstipeny od rodicu, ze vzit si trochu ze statniho nebo podnikoveho, nevadi, ze to nikomi neublizi…..ale pak maj vsichni plny huby kecu o okradani statu.-))))))))))))

    Jeden z diskutujících je můj známý mladý muž, kterého si vážím. A jeho reakce mě neminula:

    Az teď, Honzo? Po tom všem až teď?.-)Mně poněkud chybí hlas tvojí generace…a ne jen teď ale celá léta. Všichni jenom kecají a pak jsou posraní..-))))))))))

    Odpověděl jsem:
    Myslím, že “až teď” pro mě tak úplně neplatí. Kdybys četl portály, kam píšu… Ale to jsou stejně jen slova… a ta mají ho*no cenu.
    Nejvíc se směju té naději, že mladá generace to všechno vyřeší… Kdy? Až si nakoupí? Až si postaví barák? Až splatí dluhy, aby si mohla dovolit ten luxus, že si dovolí vystoupit proti svému zaměstnavateli? Až dospěje v padesáti letech? Nebrečme a najděme v těch věčných programech o žrádle recept, který otráví škůdce. Přemýšlím o něm. O tom, proč se v naší politice moudří ztrácejí, jsou-li tam. Moje generace a generace mých rodičů toho podělala spoustu a už jsou mimo. Tobě je 33. Máš tušení, co dál? Nebo se taky necháš otrávit a budeš si hledět svého?

    V žádném případě se otrávit nenechám. Tohle období jsem měl tak dva roky zpátky. Ale hloupost a strach většiny lidí je natolik silnou překážkou tomu, aby se lidi skutečně začali spojovat a uvědomili si svůj význam a sílu, že nevěřím v žádný skutečný masový posun směrem kupředu. Budoucnost vidím ve vytváření komunit, které mezi sebou budou spolupracovat, případně obchodovat a vzdělávat svoje děti v těch skutečně podstatných záležitostech pro člověka a pro Zemi, na kterou se narodil…. atd. atd..

    Proboha co je spatnyho na tom, ze se nekdo chce mit dobre? To je to co vsem tady chybi. Ta poradna motivace neceho dosahnout. Je to krasne videt v USA, tam ma kazdej svuj sen a kdyz si za nim jde tak se ma fajn.
    U nas tohle prakticky neni videt, kazdej by si jenom sedel na prdeli a nedejboze aby udelal neco navic. A kdyz se mu nedari, tak za to muze stat a ty nahore protoze kradou. Coz je samozrejme nesmysl. CR si ve srovnanim zbytku evropy vede skvele, kdyby neecistovalo euro tak dneska marka stoji dvanact korun. Ceska ekonomika jde proste nahoru. Schvalne se kouknete kolik jsou prijmy cr a kolik jsou mandatorni vydaje. Nas tahne k zemi socialni a zdravotnicky system. Bohuzel obcane cr maji neustale tendence doufat, ze i kdyz se stane cokoliv pribehne stat a pomuze. Pak dochazi ke zneuzivani verejnych financi samozrejme. Stat je obecne spatny hospodar, proto je potreba mu co nejvic penez sebrat. Tj udelat duchodovou reformu a co nejvic toho zprivatizovat. Mezi nama, minimalne zdravotni system je obrovsky nespravedlivej. Jo a jentak mimochodem, po cely eu, resp po celym svete zuri pomerne velka krize. Staty kolem krachuji a my se porad drzime. Neni to nahodou znamka toho, ze se politika u nas dela spravne?

    No…a to je prave jeden z tech pripadu….a kazdymu to furt dokola vysvetlovat….to je o nervy…. a o veskery volny cas. A jen k te posledni vete: To, ze se porad ekonomicky “drzime” , je velmi ale velmi nadhodnocený, silně zdánlivý a predevším sakra dočasný termin..-)))

    Proc je velmi nadhodnoceny? Ktera postpokomunisticka ekonomika si vede nejak vyrazne lip? Vem si, ze sme ztratili 40 let. Nemecko taky neustale sere prachy do DDR a to hoodne velky. A stejne se jim nedari to tam stabilizovat

    Neni to az tak slozita matematika..-)
    http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/str_vyvoj_sd.html

    Ministerstvo financí České republiky : Struktura a vývoj SD

    • www.mfcr.cz
      A to v téhle tabulce nejsou dluhy ČR v soukromém sektoru (tj. co dluží stát soukromým bankám a fondům atd.) A to nemluvím o tom, jak obrovskou finanční katastrofou pro tuhle zemi budou všechny evropské fondy a dotace, které sem teď tečou. To si opravdu všichni myslí, že to jsou nějaké dárky?? Kdepak…to se všechno bude muset vrátit a s velmi tučným úrokem. A to pak bude teprve švanda.-))

      Milí Brejlíci, pokud jste se prokousali až sem, poraďte mi, jak líp odpovědět mladému rozhněvanému kamrádovi a jeho vrstevníkům za naše nemladé generace?

    Celý článek

  • Fabrika na plná břicha

    Odjel jsem do Turecka. All inclusive. Fabrika na plná břicha.  Fabrika na šplouchání ve vlnách, fabrika na azbuku. Ó, já se mám! 🙂
    Snad dokonce osmatřicet stupňů! A klimatizace na pokoji krásně funguje a já si krásně píšu. Už je v tom mém “poči” skoro tři sta stránek románu.  Happyend se blíží, ale jako na potvoru asi nevyjde. Hollywoode, Hollywoode, asi se zase mineme. 🙂

    Pozdravy na všechny strany!

    Celý článek

  • Odjel jsem do Tramtárie!


    Vůbec netuším, kdy a jak se dostanu na net. Každopádně za týden jsem s přečtenými knížkami, doufám, v pořádku zpátky. 🙂
    Užívejte posledních pár dní léta.
    Jazzík

    Celý článek