Zase doma

         Slyšeli jste někdy slůvko „Šanořín“? Úžasně libozvučný a poetický název jednoho kopce v předhůří Vysočiny, který spolu s Onšovskou hůrou, Křemešníkem, Šafranicí a řekou Želivkou tvoří oblast kouzelnou, protože je to nejen kraj „Šimona kouzelníka“ (podle spisovatele Hamzy), ale je to důvěrná krajina mého dětství, krajina domova. Ač rodák z Humpolce, celé dětství prožité v nedalekých Senožatech mne snad opravňuje považovat tuto oblast za svou…

         Odtud jsem vyletěl v roce 1951 do světa přes studijní Jihlavu až do bájného Podblanicka, které se stalo mou druhou domovinou. Pravětice, Načeradec, Zdislavice a konečně i Vlašim jsou místa zapsána v mém srdci – stejně jako šumné Zálesí na Vysočině. Po 46 letech pedagogické práce romantický snílek ukončil aktivní činnost ve školách a skončil roku 2003 na vlašimském gymnáziu. Stýskalo se mu po různorodých kantorských aktivitách hlavně múzových (výtvarno, hudba, literární tvorba, kronikaření, ale i sport), a tak vedle péče o Podblanickou galerii (v níž zůstal zachován jeho ateliér) začal docházet s akordeonem a kytarou do Domovů důchodců, kde rozezpívával tamní vděčné obyvatele. Nádherné souznění. Stejně s nadšením vznikal i projekt „Příhoda vzpomíná a hraje“, kdy byly využity výše zmíněné aktivity dané geneticky do vínku od jeho rodičů pro přátelský zábavný program. Ten poznali nejen obyvatelé Podblanicka, ale i Onšova či Pelhřimova.

         A teď zpět k tomu Šanořínu.

         Proč by si svého rodáka nemohli poslechnout i v rodné obci? Došlo tedy k jednání se starostou Senožat i ředitelem školy – a návrh na vystoupení byl vděčně přijat. Propagačně dobře připravený projekt vyústil říjnovým sobotním odpolednem v kulturním sálku místní školy. Pořadatelé, očekávajíce větší návštěvu, připravili 150 míst pro návštěvníky a ředitel Mirek Šimek pak nutně zhodnotil účast slovy – „vyprodali jste senožatskou Lucernu“ 🙂 Veškerá finanční částka získaná na dobrovolném vstupném byla věnována škole na kulturní činnost – byl to vlastně takový dárek Senožatům od „KP“.

         A co či kdo je „KP“? Vysvětlení je prosté: KP = Kluci Příhodovi. Vznik tohoto „pánského klubu“ by zabral hodně dlouhého písmenkování (možná i inspirativně zajímavého), ale zde bude uvedeno jen stručné zhodnocení seniora – dědy Standy.

         „Příprava programu byla dost náročná, ale vykoumaná do detailů. Písničky a také i společný zpěv, ukázky vážné hudby, poezie, vyprávění, vzpomínky, projekce – dokonce i tombola! Pro mne vedle snahy udělat rodákům hezké a radostné odpoledne byla úžasná i možnost vystupovat na jevišti společně se synem  Luďkem a vnuky Alešem a Adamem. Tři generace Příhodů při předvedení svého programu! To byl dárek i pro dědu! Bylo mi dopřáno tohoto rodového potěšení! Citliví z Vás jistě chápou . . .

         Vše bylo korunováno přátelským přijetím Senožáků, pochvalou od hejtmana Vysočiny MUDr. Jiřího Běhounka, který poctil svou návštěvou obec, školu.
         Nyní zpět k Šanořínu a jádru pudla! I toto psaní by mohlo vyznít jako nějaké předvedení se, pochlubení… věřte, není tomu tak. Bude mi 74 let a o životě už vím své…

A proto nějaké inspirativní vyústění? Tady je:

1. Kéž by toto stručné „blabla“ (psané přímo do počítače) inspirovalo někoho z Vás k napodobení. Těch forem a způsobů jak udělat radost druhým, je velké množství. Od podobných programů přes různé besedy, vzpomínání, vypravování spojené s promítáním,

výstavkou různé dokumentace až po organizování náročnějších srazových akcí. Ať je to pro již zmiňované Domovy důchodců, kluby, školy, spolky – či rodná místa. Promyslete, připravte – vyzkoušejte! V dnešní uspěchané době je takových upřímných akcí moc a moc zapotřebí. A vždy udělají radost – aktérům i přihlížejícím účastníkům.

2. Naposled k Šanořínu: vracejme se ke kořenům svého bytí do rodných krajů, dejme najevo svoji radost z návratů domů…

Přijměte, prosím, jako dárek pro Vás moji báseň, týkající se stříbrné krásy mého domova.

NOC POD ŠANOŘÍNEM 

Když slunko Šanořínu snový pocel dává
a stíny dlouhé tušíc svoje práva
kraj v modravý se halí šat.
Tu David na Měsíci bledém
si Večernici k tanci vede
a začíná na svoji harfu hrát

V tu chvíli modrá ve stříbro se mění
a na posetém diamanty kmeni
usedá múza snivá
Ve vlasech diadém z kvítí
v měsíčním svitu se třpytí . . .
a malíř se jenom dívá

 Foto: rodinný archiv, kresby autora- archiv

Komentáře

  1. meryh napsal(a)

    Ahoj KP!
    Díky za neuvěřitelně příjemné a milé odpoledne!
    Standokane,pokud čteš tyto řádky,přeju Ti, ať Tě
    múzy líbají bez přestání a těším se na výstavu Tvých výtvarných děl.

    PS: konečně se mi poařilo zaregistrovat se na těchto bezva stránkách!

  2. Lex napsal(a)

    Nádhera, pane Příhodo, nádhera!! Díky, že jsou ještě i tací lidé. Tací, pro které rodný kraj, rodná zem (a dovolím si předpokládat, že i vlast) tolik znamenají.
    V dnešní době multikulti politického diskursu a politickokorektního žurnalistického žvanění, při kterém by se člověk smýšlející v kategoriích spojených s historií vlastního národa a země měl vlastně jakoby skoro stydět.
    Obdivuji lidi můzou políbené, zejména nosí-li ta můza lyru, ale také ty, kteří dokáží tu krásu vyjádřit veršem, básní. S obsahem, který hřeje a voní.
    Při té inflaci “básníků”.

  3. meryh napsal(a)

    Pane Krůto, děkuji za hezké přivítání!
    Ráda ve volných chvílích nahlížím a čtu. Říkám tomu ,,duševní hygiena”
    To jen, abyste věděl, čím jsou pro mě Brejle…
    Zravím a pište, ať mám co číst!
    Marie Hrušková

Napsat komentář