Svědkyně naší nahoty

Kdo z nás ví, jak vypadá při spaní? Někdo má pootevřená ústa, někdo dokonce vyplazený jazyk, někdo pomlaskává, někdo brumlá, mluví, vykřikuje, někdo pochrupává, někdo chrápe. Jsme přirození tak, jak bychom nechtěli být viděni nikde a nikým ve společnosti.

Naše vážnost, přísnost, okázalost a vznešenost je ta tam. Přiznejme si, že při spaní vypadáme často až příliš směšně. Římané proto zdobili postel oslí hlavou, aby si připomněli, že člověk ve spánku má k oslovi tak blízko.

Je už takovým zvykem, že při zařizování bytu žena vybírá kuchyň a ložnici. Se zalíbením obhlíží manželské postele, které se k sobě tisknou jako milenci, a pak rukou zkusí, jak pérují. To je jedna z typických vlastností žen v každém věku. Má žena stále do naší ložnice vybírá manželské postele, a vybírá je alespoň očima, protože já se statečně bráním: Ty staré nám přece stačí, říkám.

„Nedejte se oklamati falešnou srdečností dvou postelí vedle sebe. Je to nejhloupější, nejzrádnější a nejnebezpečnější vynález, jaký kdy svět viděl.“ Tyto věty už neříkám já, nýbrž Honoré de Balzac, který byl stejně jako všichni slavní a slovutní mužové počat na posteli, jež vrzala. Jeho pravda je ovšem jen částečná jako vše, co se dá zároveň pomlouvat i velebit.

Každý máme svou postel. Zvykli jsme si na její povahu a v jiné bychom se vyspali asi tak málo jako s někým cizím. Vklouzneme do ní a ona zavrže, zasténá a podvolí se nám. Jsme svoji. Celý den čeká ustlaně připravená přijmout naše těla. Její cena je ve spánku, který nám poskytuje, a v milování, do kterého ji diskrétně zasvěcujeme. Ta postel, ta postel, svědkyně naší nahoty a nejtajnějších rozhovorů, pomocnice našeho milování, milosrdná sestřička našich marodění, hostitelka našeho spánku, inspirátorka našich snů, ochránkyně našeho odpočinku. Je naším nejosudovějším místem. V ní se rozhoduje život, v ní jsme byli počati a v ní i zemřeme. V ní zakončujeme každý starý den a nový začínáme. A jen uzounká mezírka uprostřed manželských postelí muže a ženu při spánku od sebe jemně oddělí.

Komentáře

  1. Jan Porizek napsal(a)

    Nelze přidati ni slovíčko, nelze než souhlasiti, nelze než odebráti se na lože a znova a znova zkoušeti všechny důvody soužití s postýlkou. JP

  2. Lex napsal(a)

    Hezky pojato. Pravdivým pohledem. Přesto Balzacův názor na věc vidím stále velmi významným.
    Autor píše – “A jen uzounká mezírka uprostřed manželských postelí muže a ženu při spánku od sebe jemně oddělí.”
    Dodal bych – toho, co muže a ženu v manželské posteli od sebe odděluje, je podstatně více, než ta uzounká mezírka. Záleží jak kdy, a my starší si přiznejme, že s přibývajícím věkem má ta “uzounká mezírka” čím dál větší význam.
    Řekl bych, že s tou mezírkou je to jako s pomlčkou mezi Čechy a Slováky před dvaceti lety. Záleží jen na nás, jestli je rozdělovacím znaménkem nebo spojovníkem.

  3. wbgarden napsal(a)

    O všelikých důležitých postelích mám toto…

    ŠIKULA

    Kdybych opravdu mohl mít
    přání
    řekl bych
    ne
    prosím vás
    nepohřbívejte

    Stačí když uděláte
    do nebe díru
    a každý den pak bezplatně
    můžete sledovat
    jak ráno lezu tam
    a večer zase
    zpět

    Nebe je bezesporu
    nebe
    ale v noci chci být
    ve své
    posteli….

    http://storm.interzet.ru/uploads/posts/2009-02/1233948356_03_02_2009_0980458001233688687_ceslovas_cesnakevic.jpg

    Tolik virtualitka lehoučká a včíl reál.
    Veškeré manželské postele dělal jsem si sám. Třicet centimetrů široké a pět cenťáků tlusté fošny spojené v rozích pomocí pěticentimetrového železného vinklu vratovými šrouby. To přežije všecko a bez vrznutí…
    Jo a navrchu jakési matrace prý zdravotní. Žena je furt v souladu s reklamou mění…
    Foto zde.
    http://wbgarden.com/wbgarden%20bed.JPG
    Tož tak o vánocích…

Napsat komentář