Staří dementi?

Co byste ještě chtěli, v tomhle věku? Je starý, tak už má nějakou tu demenci, no… Ten má alzheimera, že by se o něj mohl opřít! S ním se nedomluvíš, ten už je dementní…

Kohopak by neděsilo, zvláště s přibývajícími roky, setkání s takovými poznámkami? Ba, co hůř, setkání přímo s lidičkami, ztracenými v sobě samých, v tom, co si ještě pamatují a co ne a ne napasovat na to místo, kde právě jsou. Kdopak by se nebál, že i on jednou…

Obecně známou výhodou, i když poněkud krutou, je, že se takový člověk z něčeho příjemného opětovně zaraduje a má se lépe, než my ostatní. A na smutné věci zapomenou. Kdepak, není to jednoduché, představy se míjí se skutečností. V člověku potěšeném i zavaleném starostmi a smutky totiž nálada přetrvává. Zmatená babička si třeba u televize nepamatuje, že kousek odtud v pokoji kamarádka umírá. Neřekne vám, co ji bolí na duši, ale nějak celé dny ví, že cosi není v pořádku. Je smutná ještě týdny poté, co kamarádka umřela.

Demence je jednou z nemocí, kterým se výzkumníci velmi pilně věnují, protože málokdo může říci, že zrovna jemu se vyhne. Všichni ti lékaři a biologové to tedy dělají pečlivě, protože myslí i sami na sebe. Dnes již máme i metody, které odhalí  (u psychiatra) počátky onemocnění a dokážou postup přibrzdit, někdy takřka zastavit. Tahle informace je důležitá, protože se setkáváme s prvními problémy již u lidí padesátiletých. Je tedy především na nás samotných, abychom nepropásli možnosti kvalitnějšího života.

Chtěla bych připomenout méně známý fakt, který umí pořádně lidi v důchodovém věku vystrašit: Pokud dojde k přestěhování, psychickému traumatu, úrazu, operaci, vážnější zdravotní zátěži organismu, pokaždé je třeba se smířit s tím, že tělo honem spravuje fyzično, a také po zásahu do dosavadního života jsou psychické možnosti omezenější, než by jeden čekal. Naruší se soustředění, paměť, může dokonce dojít ke stavu mírné zmatenosti. Trvá zhruba čtvrt až půl roku, než se stav upraví. Jenže pozor, zpět se vrátí i lidé, kteří již demenci diagnostikovanou mají.

V praxi jsem mohla pozorovat osmdesátiletou paní, zasaženou pásovým oparem na tváři a hlavě. Nemoc ji přímo ohrozila na životě. Během dvou týdnů se přestala orientovat po domě, dost dobře nevěděla, kde a kdo je a proč. Když ustoupila nemoc fyzická, po dvou dalších měsících byla jako dřív.

 Další dámu operovali v 83 letech po zlomenině krčku a potom ji informovali, že potřebovali delší narkózu, takže bude chvilku trvat, než bude po všech stránkách fit jako dřív. Paní se doopravdy vyděsila následků, když nebyla schopna vymyslet dopis. Psávala na všechny strany, ale nyní nedokázala napsat ani oslovení. Jako kdyby se písmenka cestou z myšlenky do prstů naprosto rozplynula.

Přemluvila jsem ji na mailování. Nikdy neviděla ani psací stroj zblízka, pracovala jako dělnice, takže podivně rozházená písmenka na klávesnici nachází pomalu znovu a znovu. Jenže i ta námaha je zajímavá a účelná. Sice píše stručně, ale je spokojená, kdykoliv  napíše všechno, co měla na mysli. Sice potřebuje pomoc s otevíráním schránky a odesíláním, prsty jsou příliš ztuhlé, ale užívá si každé pošty. Má dobrodružnou a výjimečnou náplň dne, protože může všem vykládat, kolik má zase práce, když kluk napsal a fotky poslal…

 Třetí příběh mi nakladl otázek nejvíc. Devadesátiletá paní, bez jediného odborného vyšetření pasovaná na stařecky dementní, se nám během let měnila. Ačkoliv se během hovoru s příbuznými vracela k několikrát položeným otázkám, postupně se díky zájmu personálu a cvičení paměti dokázala upamatovat, že tenhle časopis jí už dali před několika dny a chce nový. Pamatovala si i v nemocnici, že jsem někdo denně vídaný, ale ne z rodiny nebo sousedství. Po návratu bezpečně věděla, že jsem to právě já, kdo přichází zkontrolovat, vidí-li na svou Madonku. Nebo která sestra znamená chvíli nepříjemného převazu. Semkla rty, a připravila se na možnou bolest, i když dotyčná nenesla žádnou pomůcku.

Postupně jsem dala dohromady děj zlomu jejích schopností: upadla v bytě a našli ji až druhý den. Nikoho však zřejmě nenapadlo postarat se také o trauma duše. Byla už tak stará, že se její zmatenosti nikdo nedivil. Byla ale opravdu stařecky dementní? Nebo trpěla Alzheimerovou nemocí, jestliže se několikrát v naší péči „probrala“ a divila, kde je, proč a na co má plenky? Jak to, že se postupem doby její paměť lepšila? Že občas zvládla hlavolamy, jaké v životě nezkoušela, protože vždycky měla přednost kdejaká práce?

 Obávám se, že většinový přístup společnosti k problému je poněkud středověký, velice paušální –  a zároveň se příbuzní postižených velice bojí vlastní citové angažovanosti. Strach z vlastních duševních úrazů se mísí se studem a pochybami o sobě samých. Včetně toho, že nějak selhali a maminku nebo tatínka dali  někam…

 Když syn přijede jednou za pár měsíců a matka ho nepozná, brání se tomuto faktu, tomuto svému úrazu a bolesti. Když ale odejde, ještě několik dní je maminka spokojená bez viditelné příčiny. Pokud je člověk uzavřený ve svém osobním tichu – a leckdy nechce být příliš vytrhován – trvá mu hodně dlouho, než se projeví, než k němu jakási novina z reálu dojde.

 Co s tím? Snad méně měřit podle vlastních schopností a svým drahým dávat najevo dostatek lásky. Nebát se usínání jejich schopností, Vždyť nevíme, jakou kvalitu života opravdu mají. Tu kvalitu určuje míra hřejivých pocitů, pohlazení a příjemna vůbec. Stačí za nimi chodit a mít je rád.

(autorka je sociální pracovnicí v domově pro seniory)

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    Moc smutný psaní a jen škoda, že zůstalo tak trochu v pozadí..Něco o tom problému doma víme, tchyně je zdravá, naprosto dokonalý a zdravý organismus, ale mozek je takový, jak píše autorka ..( Straším svýho muže, že ho u tý TV dožene také.. 🙂
    Hezký večer a dík pani Mudrová, skvělý psaní..je z něj znát, že svý povolání máte moc ráda..( nebudete také děkovat, odcházet? ! To je jen hloupý pokus o vtip, věřím, že rozumíte.. :-)A já víc věřím tomu,, že vás to nikdy ani nenapdlo..Mějte se moc pěkně, kéž by byli takoví oddaní lidé své práci všude, kde to právě lidé, na ně odkázaní, potřebují nejvíc..(Vážím si Vás.) Hezký večer

Napsat komentář