Proč chovat sršně

Jsem od narození člověk městský. Ne, že bych přírodu neměla ráda, ale moc možností žít v její těsné blízkosti, či přímo v ní, jsem zatím neměla. Neznamená to ale, že po tom celý život netoužím. Pro upřesnění musím dodat, že toužím po spíše dočasných a krátkodobějších setrváváních v lůně přírody než po trvalém pobytu. 

A protože jsem zároveň duše staromilsky romantická a mé oko pravidelně vlhne jen při vzpomínce na Otčenáškovu knihu Když v ráji pršelo, jako ideální kombinace k naplnění mých tuh a přání se mně zdála roubenka na samotě u lesa.

Těšila jsem se, jak v souladu s onou knihou budu za dlouhých zimních večerů po dni stráveném v mrazivém drsném vzduchu sedět za pecí a při světle svíčky rozjímat…

Otčenášek asi ale všechny okolnosti toho rozjímání nepopsal dostatečně, nebo oči zamilovaných vidí, jen co chtějí vidět, protože skutečnost, že toto rozjímání je opravdu vykoupeno tvrdou prací a nepohodlím, mě přeci jen trochu zaskočila.

Co Otčenášek ale už vůbec nemohl znát, je naše pec, která je pravděpodobně světovou rekordmankou ve „shoření dřeva na čas“. Několik mohutných polen, která stěží prolezla dvířky, shoří mnohem dříve než údy zmrzlé cestou tam a zpět do dřevníku stihnou roztát…

S těmi méně romantickými atributy pobývání ve starém domě jsem se časem naučila žít a vycházet v míru. Ano, je pravda, že někdy jen za cenu „srabáckého“ využití těch nejposlednějších výkřiků moderních technologií, ale naučila.

Co jsme s mužem ale zatím vůbec nezvládli, je to soužití s lůnem přírody, nebo-li, jak tak hezky poznamenal muž, „ s přírodou tady pořád uhrajeme sotva remízu“.

Má pravdu, do současné doby ani jedno vítězství na našem kontě teda není, jen mnoho proher a sem tam nějaká ta remíza.

Třeba stráň s jabloněmi. V životě jsem neviděla takový svah, navíc posetý desítkami mravenišť. Vždy si s ohromeným údivem prohlížím zašlou fotografii, na které jeden starý muž s jedním (představuji si, že také starým) volkem zapraženým do pluhu tuto stráň obdělává.

Zatímco my jsme pouze, po letech rezignovaného pozorování bující dvoumetrové trávy, došli do fáze najmutí dvou obrovských chlapů s ještě většími křovinořezy a oni po dvou dnech usilovné práce a naúčtování čtyřtisíců korun českých stráň pokořili.

A já a muž jsme se pak asi měsíc pokoušeli, vždy v době mezi dvěma dešti, kdy seno bylo suché, ho za cenu do krve sedřených rukou a trojích nových hrábích shrabovat a kupit, abychom na konec zjistili, že vlastně nevíme, co s těmi kupkami. Kupky se tak smutně kupily až do listopadu, kdy byly zapadány sněhem…

Toto samozřejmě není ani ta remíza. Za remízu pokládám až naše následné rozhodnutí o pořízení si několika živých, čtyřnohých a vlněných „sekaček“ na trávu.

Naším vítězstvím pak, aspoň v to doufám, bude zpasená stráň.

Ještě horší situace je ale s faunou přímo atakující naše obydlí.

Když jsem viděla prvního sršně proletět těsně kolem mé hlavy za úctuvzbuzející hlasitého bzučení, ztuhla jsem na okamžik hrůzou a snažila se uklidnit, že je to jen náhoda a tito obdivuhodní tvorové jistě mají své útulné hnízdo někde daleko pryč.

Když ovšem pak ten samý sršen letěl kolem mé hlavy zpátky, navíc obtěžkán jasně rozpoznatelným kusem izolace naší střechy, bylo jasné, že už nemá cenu zavírat oči před pravdou, sršni tu bydlí s námi.

Moje první hysterická reakce po zjištění, že přesné místo jejich apartmá je přímo u okna do ložnice, byla volat hasiče, protože jsem se, jako městsky zjemnělá a navíc v té době těhotná žena, pochopitelně cítila být v přímém ohrožení života.

Sršni se velmi brzy stali jediným námětem našich  chalupářských rozhovorů. Vygooglila jsem stovky informací o jejich životě, mezi ty pro mě skutečně zajímavé a aktuální patřila zvlášť ta, že v žádném případě se nemáme pokoušet sršní hnízdo likvidovat sami, pouze s odborníky.

Neohrožený muž ale rozhodl, že se nebojí sršně nic a vyzbrojen jakýmsi hubícím sršňosprejem v jedné ruce a tmelem (neptejte se mě proč) ve druhé, vyrazil směrem k inkriminovanému místu.

Od převozu rychlou záchrannou službou ho uchránilo jen to, že cestou potkal souseda včelaře a snad  v nějakém pudu sebezáchovy se ho optal, co si on myslí o jeho zvoleném způsobu likvidace sršňů.

Sousedova odpověď šokovala i mě.

Smířlivě se na nás oba pousmál,  a pak, jako když poučujete děti, mírným hlasem pravil:

„Já bych je nechal být, bývá jich jen pár a zase tu nemáte kvůli nim žádné vosy.“

„Že si mám nechat sršní hnízdo téměř v posteli?“ pomyslela jsem si s melodramatickým zveličením situace.

„On se zbláznil, vždyť vosa v porovnání s tímhle smrtícím strojem je roztomilé a naprosto neškodné zvířátko,“ chtělo se mně křičet.

Mužova předtím deklarovaná odvaha a neohroženost v boji se sršni byla přeci jen asi trochu hraná, a tak sousedovou odpovědí dostal dobrou záminku k čestnému odchodu z bojiště.

Hnízdo zůstalo nedotčené.

Než se léto překulilo do podzimu, skoro jsem si na život při zavřených oknech a rukou stále v blízkosti protisršního spreje zvykla.

Muž od sousedových památných slov již nejevil jakékoliv známky svolnosti k likvidaci hnízda, dostat odborníka na sršní likvidaci na samotu u lesa v čas, kdy tam mohu být i já, bylo nerealizovatelné a já sama jsem se bála přiblížit ke hnízdu na méně než deset metrů.

Jinak to bylo moc příjemné léto a zvláštní nepoměr mezi množstvím hmyzu v okolí roubenky a uvnitř, či v blízkosti domu zůstal nepovšimnut…

Přes zimu jsem na sršně zapomněla dočista a jarem nám náš boj s přírodou pak začal znovu na tolika frontách, že jsem neměla čas na sršně ani pomyslet. A sršni o sobě letos vědět nedávali, asi tu zimu nepřežili.

Vzpomněla jsem si na ně tak až tento týden.

Kdykoliv jsem chystala nějaké jídlo, později i když jsem žádné jídlo nechystala, všude bylo plno vos.

„No jo srpen,“ řekla jsem si jen nejdříve a hned mi naběhla jedna srpnová vzpomínka na dětství – srpnové vynášení koše do popelnice. Dodnes si pamatuji ten svíravý pocit směsi strachu a odporu, když jsem se blížila k těm smrdutým nádobám, kolem nichž se to žlutočerně hemžilo…

Vos přibývalo a po mé ruce se hned vedle plácačky začal opět objevovat ten proti sršní a vosí sprej. Ale narozdíl od loňského roku, kdy důstojní a vcelku mírumilovní sršni se drželi stranou a já sprej nikdy nepoužila, jsem letos stříkala a plácala a odháněla a bránila děti svým tělem neustále.

„Jestli oni ty sršni nebyli lepší!“ dospěla jsem konečně k závěru, k němuž, nebýt mé nepokory, jsem mohla dojít už před rokem pouhým uvěřením starším a zkušenějším.

Zkrátka kočky jsou na myši, ovce na trávu a sršni na vosy.

Pořád je co se učit, třeba i to, proč chovat sršně.

Malá poznámka na závěr.

Ony i ty vosy jsou vlastně na něco. To jsem plně pochopila při jednom z telefonátů s mou matkou, která mi líčila, jak kvůli mouchám už má tik v ruce. Já se rozhlídla a došlo mně, že mouchu jsem na roubence neviděla asi rok. Máme přeci vosy 🙂

Komentáře

  1. Jan Řehák napsal(a)

    No prostě se nemohu udržet, abych spolu s paní Tomasovou nezapěl sršní ódu.
    Před pár lety jsme koupili zahrádku, velmi divokou a než jsme stačili dokončit základní úpravy vedoucí k obyvatelnosti domečku, zjistili jsme, že útulné podkrovíčko již obyvatele má. Nebylo to žádné zvláštní nadšení, ale vrozená nechuť k zabíjení, která nás vedla k uskromnění, ale příští léto jsme byli rozhodnuti vzít si svou půdičku sami do užívání.
    Nutno podotknout, že za celou dobu spolubydlení nedošlo k žádnému otevřenému konfliktu, až na příhodu, kdy můj syn, mnou vyhecován, strkal objektiv sršňům málem až do obýváku, to potom vyfasoval bouli na spánku, nebyla v tom však útočnost, jen letmé napomenutí, typu Tady se mi neser! No chvilku jsme řešili, co teď, ale jelikož všichni dáváme přednost umírání v rodinném kruhu, před péčí našeho odnárodněného zdravotnictví, za hodinku bylo dobře a Kuba se pyšnil zážitkem, který není dopřán zrovna každému.
    Někdy koncem Října, kdy Sršně vymírají jsme potom hnízdo strhli a až když jsme jej dali na oheň, zjistili, že jsou v něm larvy. Bylo pozdě něco napravovat a nebylo jak. Přál bych každému vidět na vlastní oči tu krásnou a úžasně přesnou stavbu uvnitř hnízda.
    Dnes jsem poučen a obohacen o opravdový respekt, obdiv a nebojím se říci skutečnou náklonnost k těmto obdivuhodným tvorům a čekám, kdy se to oni dozví, přestanou se na mně zlobit a poctí mne svou milou přítomností. Místa mají na zahradě dost a pokud jinak nedají, než, že opět podkrovíčko, prostě jim ho přenechám, protože už nejsem blbej sobec.

Napsat komentář