Ochutnávali jsme dary podzimu

 Je slunné podzimní nedělní dopoledne a my jsme u babičky na Šumavě. Žena mě a dceru vystrkuje ven: Běžte se někam projít.
A tak jdeme.

Jdeme po silnici bezcílně, kam nás vedou nohy a oči. Nad polem u lesa spatříme kroužit čtyři krahujce. Chceme vidět, jak krouží přímo nad našimi hlavami, a tak vyrážíme tím směrem přes strniště, kterým prorůstá vojtěška. Listy plné rosy se ve slunci třpytí jako démanty. Ohrneme si kalhoty až ke kolenům, a než dojdeme k lesu, krahujci jsou pryč a my máme promáčené boty. Scházíme k úvozové cestě, kterou lemuje jabloňová alej. Stromy jsou obsypané plody, nikdo je nesklízí. Utrhneme si po jablku a stoupáme pak úvozovou cestou, podle níž rostou trnky. Každý si jich natrháme hrst, žmouláme je v puse, až nám trne. Z kukuřičného pole si pak ulomíme několik malých paliček, loupáme je při chůzi a ukusujeme. Jsou sladké a šťavnaté. Sladké a šťavnaté jsou i ostružiny. Keře podél lesa vytvářejí neproniknutelnou bariéru a jen se modrají přezrálými plody. Za celou tu dobu nikoho nepotkáme. Pouze jednoho Číňana, který se nás ptá, kudy se jde do Dolan. Ukazujeme směrem dolů, poděkuje a kráčí směrem nahoru do Nahořan. Voláme, že jde špatně. To je dobrý, já tam dojdu, směje se. Má zelené sako, plstěné černé boty a černé kalhoty. Co tady na Šumavě dělá Číňan, divíme se, tohle je Číňan, ne Vietnamec. U lísek si pak natrháme pár oříšků. Chvíli sedíme pod břízou, na kamenech oříšky rozbíjíme a pozorujeme, jak bříza upouští lístek po lístku, žluté, červené, hnědé a každý z nich se snáší k zemi, zvolna, kolébavě, snad aby neublížil nám ani sobě. Z cesty vidíme Boubín. Mezi ním a námi leží údolí se svými kopečky, loukami, poli, hájky a vesnicemi. Všechno je zachumlané v mlžném oparu, nad kterým se kutálí slunce. Z údolí k nám doléhá zvonění poledne. Naše podzimní hodování končí a je čas k návratu.

Událo se jen to, co jsem popsal. Nic dramatického. Přesto vím, že právě tohle dopoledne zůstane ve mně nezapomenutelně zachycené jako film, zůstane proto, že je silné svým vnitřním prožitkem, kdy si člověk uvědomuje, že právě z takových okamžiků žije. Prošli jsme zářivým podzimem a ochutnali jeho dary. Na konci toho stojí babička a žena mezi dveřmi chalupy zarámované jako v obrazu. Obraz, který žije a volá: To je dost, že už jdete, už jsme o vás měli strach!

Když budeme mít to štěstí, vše se za rok může opakovat.

Foto: Jana Štěpánková

Komentáře

  1. Jan Porizek napsal(a)

    Byl jsem tam spolu s vámi, milý Michale. JP

Napsat komentář