Někdy se modlím

Maminka mi každý večer vždycky připomínala: Pomodlil ses? Pokaždé jsem si tedy klekl na postel, čelem ke zdi, sepjal jsem ruce a odříkával Otče náš, jenž jsi na nebesích… Nerozuměl jsem těm slovům, a jak bych taky mohl, když obavy a tužby dospělých nesídlí v hlavě dítěte. Copak jsem mohl vědět, že se lidé opírají o slova modlitby a hledají v nich sílu a naději? Někdy maminka otčenáš odříkávala se mnou, ale většinou stála mlčky u mé postele se sepjatýma rukama.

Otčenáš se už dávno nemodlím, Bůh se nestal mou oporou, přesto si dál v sobě nosím něco z té křesťanské víry. A tak někdy, když se jdu večer sám projít ven a nad hlavou mám ohvězděné nebe, modlím se, a nejsou to slova otčenáše a není to k Bohu. Modlím se svými slovy. Modlím se za to, aby nás nestihlo neštěstí, modlím se za zdraví moje a mých nejbližších, modlím se za to, abychom žili pokojně, aby nám co nejdéle vydrželo právě to, co máme a z čeho se radujeme, abych měl dobrou práci a nepoznali jsme nouzi, které jsem si v dětství a mládí užil vrchovatě. Modlím se, aby si nikdo cizí neuzurpoval právo nad našimi osudy, jak už jsem v životě tolikrát poznával. Modlím se za čistou vodu a čistý vzduch, za zeleň stromů a trávy, za zachování života na této zemi. Modlím se za své psaní, aby mne neopouštělo a nacházelo své lidi. Modlím se za svou dceru, aby ji nestihlo nic zlého a osud jí byl milostiv. Modlím se, abychom doma byli šťastni, protože v tom slovu je obsaženo všechno. Vždyť modlení bylo odedávna vždy vroucím vyjádřením největších lidských přání.

Ke komu se vlastně modlím? K Prozřetelnosti? K Osudu? K tomu ohvězděnému nebi nade mnou? Třeba se jen modlím k sobě, sám v sobě si uspořádávám svá přání, myšlenky, pocity, starosti a obavy, třídím skutečné hodnoty od falešných a věci důležité od nedůležitých. Jako bych se tím učil srovnávat se sebou a se světem, který byl nedokonalý dřív a je stejně nedokonalý teď. Jako bych si v duši dělal pořádek. Vyhlížím svou hvězdu a šeptám si: Sviť, má hvězdo, a mému životu dej svůj jas.

Přitom vím, že onen jas svému životu mohu dát jenom já a že svým modlením vyzývám jen sebe, abych jednal tak, jakoby Bůh byl. Někdy si upřímně přeji, aby Bůh skutečně byl, aby někdo vyšší nežli my se stal pánem nad spravedlností a pravdou a nad tímto málo srozumitelným světem.

Možná vám moje přiznání připadá pošetilé, prosím. Ale teď v čase vánočním jsme všichni tak trochu naměkko, radosti a smutky se v nás hnětou a každý bez rozdílu víry máme k modlitbě blízko, stačí jen chvilku postát ve vlastním tichu. Třeba pocítíme nesmírnost lásky, která se tísní v našem srdci.

(Michal Černík)

Komentáře

  1. Jan Porizek napsal(a)

    Rozumím, pane Michale Černíku, a jsem ztotožněn. Zdravím a přeji. JP

Napsat komentář