Koho mají oběsit, ten se neutopí!

Nebo jak je to. Nikdy jsem tomu totiž moc nerozuměla. Teď už to chápu dobře. Osudu neunikneš.
A nemusí jít jen o závažné věci. Platí to i o blbostech…
Víte, jak vypadá argentinský šváb?
Já to nevěděla až do mých třiceti čtyř let. A musím říct, že mi tato vědomost nikdy nechyběla.


Když mi bylo třicet čtyři, tak jsem prvorozenému našla novou slečnu na hlídání. Slečna padla prvorozenému hned do oka.  A proč? Slečna je teraristka a prvorozený je, ačkoliv jsem se s tím ještě úplně nesmířila, zřejmě budoucí terarista…
Pro úplnost je třeba dodat, že já rozhodně NEJSEM terarista. Nechápu, co je zajímavého na péči o tvory, kterých se 80% běžné populace štítí, 10% bojí a zbytek obojí.
Slečnu na hlídání prvorozeného zájem, tak nezvyklý vzhledem k jeho věku, narozdíl ode mě nadchl. Já jsem rozhodla, že jestli něco takového má překročit práh mého domu (protože jsem demokrat, a tak zase chápu a uznávám potřeby ostatních členů domácnosti ne jen ty moje), tak jedině v okamžiku, kdy už prvorozený bude dost starý na nějakou péči o tyto pro mě hnusné tvory,  tedy v okamžiku, kdy půjde do školy.
A protože slečna na hlídání je hodná slečna, tak se pokusila pohnout s prvorozeného matkou a dopřát mu něco, z pro ně kouzelného světa terárií, už teď.
Dlouho to evidentně rozvažovala, co bych jako matka láskou k terarijním zvířatům zcela nezasažená takzvaně “zkousla”.
Až pak jednou mi poslala zprávu: “Mám perfektní zvíře pro prvorozeného!”
Z  nadšení z objevu vhodného zvířete tak sršelo, že jsem začala být zvědavá i já.
“A jaké?” zeptala jsem se raději dost opatrně.
Dlouhá pauza…
“Argentinské šváby!” Oni jsou strašně nenároční a…
V ten okamžik už jsem ji ale neposlouchala.
O švábech jsem měla představu sice jen přibližnou, ale jedno jsem věděla docela jistě: “NIKDY!”
“Nikdy se o existenci tohoto tvora nesmí prvorozený dozvědět!” to bylo pro mě zcela jasné od okamžiku, kdy to slovní spojení řekla.
Slečna na hlídání byla zklamaná, já spokojená, že se mně podařilo odvrátit tak strašlivou věc.
Až jednou…
Až jednou si mě osud v podobě švába argentinského našel.
Přišlo to zcela nečekaně. Prvorozený sledoval v televizi jako obvykle nějaký přírodopisný pořad. Neobvyklé ale bylo, že seděl naprosto tiše, ani nedutal.
Už ten fakt mě znervózněl natolik, že otázka, co musela přijít a přišla, mě nijak nepřekvapila.
“Maminko…?” opatrně se ozval prvorozený od televize.
“Ano?” reaguji smířena se strašlivým osudem.
“Věděla jsi, že se dají chovat doma tihle krásní brouci?”
“Věděla…” Odpovím k překvapení prvorozeného já.
“Věděla???” s nevěřícně vyčítavým pohledem se na mě obrací prvorozený.
“Ano, věděla…” pokorně se znovu doznám já.
“A tys nevěděla, že bych ho chtěl?” s dojemnou důvěřivostí se optá prvorozený.
Milosrdně zalžu: “Ne…”
“Maminko, ale já bych je moc chtěl, myslíš, že až půjdu do té školy, si můžu koupit i šváby?”
Upřímně si to nemyslím, ale vím, že to tak stejně dopadne, chce se mně odpovědět. Ale nahlas neříkám nic, jen pozoruji zamilovaný výraz upřený na obrazovku plnou ohyzdných brouků.
Tak až budete chtít vidět argentinské šváby, přijďte k nám.

Komentáře

  1. Ondra napsal(a)

    Ani nevíte,jak s vámi cítím.Mám docela velký odpor k myším,ale můj syn má dva pískomily a morče,ale na druhou stranu je asi dobře,když mají prckové nějakého zvířecího kámoše.

Napsat komentář