Aby duše nebolela

Tento článek jsem napsal na jaře do časopisu Můžeš. Když jsem teď dostal dopis od Vlasty Kubalové, že se jí opět přihodily zdravotní trable, došlo mi, že  jsem vám článek o Vlastě dlužen. Ona si totiž zaslouží, abych vám o ní pověděl víc…

Vymotat se z Prahy. Pak D-1, odbočka Loket, Křivsoudov, Čechtice. Městečko s náměstím, které připomíná slavnější minulost.
Zahrada plná bonsají, které cestují po výstavách a lidi vzdychají nad cílevědomě pěstovanou, neuspěchatelnou krásou.
V domku dva kantoři, nyní nedávní důchodci. Ivan, nadšený nad fůrou koňského hnoje, už vidí své nadechující se minimiláčky na zahradě a Vlasta, „paní sto megawattů“. To ale bude chtít trochu rozvést…

„V posledních několika letech mě zdraví zradilo. Bez varování. Po první operaci jsem se po týdnu cítila celkem dobře, těšila se domů, avšak výsledky histologie přišly špatné! Při vyslovení diagnózy – šok! Rakovina… Ale já se chci uzdravit!!!“

Za několik dnů reoperace, zánět slinivky, operace žlučníku. Dlouhodobé pobyty v nemocnici, odporné diety, návrh na invalidní důchod. Ne! Ten odmítá! Po neskutečně dlouhých a neradostných 11 měsících se vrátila do školy. Dodržovala veškerá lékařská nařízení, polykala kvanta léků. Neutekly ani dva roky – další operace, zauzlení střev, za deset měsíců další otvírání břicha. Jen málo chybělo… Slepé střevo už neměla, postupně ukrajovali z tenkého. Vnitřnosti se podařilo vždy zase dát dohromady. Bylo jí špatně, bolesti se stupňovaly. Občas brečela pod dekou, aby ji nikdo neviděl, neslyšel. Je přece statečná holka, má ještě moc plánů, nesplněných snů. Musí vydržet!
Když ji převezli na normální pokoj, vedle ležící postarší žena jí řekla: „Umřete. No, co. Umírají mladší,“ a pokračovala v modlení růžence.
„Když ležíte týdny napojeni na různé přístroje, živíte se infuzemi, hadičky lezou z různých tělních otvorů, do skoku zrovna není. Je ale zajímavé, že i při vysokých teplotách a bolestech hlavou pochodují banality typu: nestačila jsem vyžehlit, nezapomene manžel zalévat kytky, probůh – vždyť on neumí ani zapnout pračku, jak sám zvládne návštěvu vnoučat, vaření… Absurdní. Když sklapnu paraple, život půjde dál, proč se vlastně zabývám zbytečnými otázkami?“
Až se uzdraví, a to musí, pořídí si zrzavého kocoura, začne se učit další cizí jazyk, zdokonalí se v práci s počítačem, koupí si něco hezkého na sebe, protože na ní bude všechno plandat. Koupí si předplatné do divadla. Jen nehekat, nezalézt do kouta, nelitovat se, o nemoci mluvit s nadhledem.
„Nechci být litována! Stanoven cíl: Vánoce strávit doma! První vyhrání – den před Štědrým dnem si rodina přivezla dáreček – vychrtlou sotva se plazící babku. ´Tak mě zabalte, ovažte stužkou a položte pod stromek,´ žertovala jsem. Svátky jsme zvládli i bez umytých oken, pečení cukroví a vyčerpání z předvánočních příprav. I suché brambory a jedno deci povoleného plzeňského byly pro mě manou nebeskou. Potěšila jsem se s dětmi, vnoučaty, přáteli a pomaloučku začala rehabilitovat. S jarním sluníčkem bylo už lépe, krátké vycházky, maximální porozumění a péče rodiny.“
V červnu přišla do domku Kubalových další rána. Syn. Karcinom tlustého střeva. Operace, dlouhodobé chemoterapie, v 31 letech plný invalidní důchod. Doma dvě malé děti…
Hlavně vydržet psychicky. Musí mu pomoci alespoň laskavým slovem. Mladý organismus se nedal. Po roce léčby následovaly hezké prázdniny s dětmi. Mají ale vyhráno?
Přišel počátek října. Ne, to se mi snad jen zdá! Bolesti břicha, krvácení, strach. Honem do nemocnice! Kolonoskopie, CT, různá nepříjemná vyšetření a zase na operační sál. Karcinom tlustého střeva. Říká se, že choroby ani osudy si nevybíráme. Ale sakra, nebylo toho už dost?! Žádnou životní bitvu za nás nikdo nevybojuje, tak tedy do boje! Strach z další narkózy? Ne, úleva, že už „na to“ jedeme. Když se neprobudím, budou smutní pozůstalí, ne, to jim nemohu udělat, bůhví, jak by mě oblékli, jakou hudbu vybrali…brrrr…usínám.“

Probuzení na JIP – ticho, pohoda, andělé v růžových pláštích, žádná televize, mobily. Jsem ukázněný pacient. Personál mě chválí, já všechny ošetřující také. Převoz na „normální“ pokoj. U okna zamračená bába. Snad schválně se okázale cpe domácími řízky a zákusky. Mlaská a v noci chrápe.

„Čouhají mi hadičky z těla, chůze se nedaří. Po chodbě tahám za pomoci sestry i stojan s kapačkou. Držím si nafouklé zašité břicho a opět zbytečně přemýšlím: Rakovinou onemocní každý třetí člověk, umírá přibližně každý pátý. Takže šance na uzdravení JE!
Lidi mají z rakoviny strach. Já taky. Na rozdíl od mnoha jsem pro otevřenost, nechápu, proč se zdravotní stav pacientovi často tají. Stejně vycítíte, že chování okolí se změní, i když se tváří statečně. Proboha, nevzdychejte, vynechte trpitelské výrazy, pláč – na to mám nárok já. Chovejte se ke mně všichni jako dřív, vykládejte vtipy, drby, to moc pomáhá. Já to nebalím! Zákeřná potvora ode mě dostane na zadek! Jestli mě chcete litovat, tak až za dveřmi nemocničního pokoje. Domluveno, dodrženo.“

Místo propuštěné škodolibé báby jí přivezli do pokoje krásnou pohádkovou babičku s bílým drdůlkem. Začala Vlastu oslovovat děvenko. Bylo jí po operaci moc špatně, ale nenaříkala, neplakala, byla klidná, trpělivá, smířená. Prosila, aby jí každý den četla příběhy Káji Maříka. Uměla snad všechny díla nazpaměť. Při četbě se jemně usmívala a pravidelně po 15 minutách usnula. Jednoho dne navždy. Vlasta se s tím nemohla dlouho smířit. Ale ona zemřela asi šťastná. S milovaným Kájou a vzpomínkami na dětství odešla do nebe.
Další „ spolubydlící“ proháněla sestry, příbuzné, všechno bylo špatně – postel nemožná, jídlo odporné, léčba podle ní nedostatečná, polštář tvrdý, záchod nepohodlný, televizor malý a starý. Neustále negativní. Když se ji Vlasta snažila rozveselit vypravováním o tom, kterak shromažďuje operační čepičky různých barev s datem svých operací, jen utrousila: Cvok! A možná už ani nevnímala Vlastin provokativní dodatek: „Hééč, už jich mám osm! A nejvíc mi sluší růžová…“ Devátá má barvu světle zelenou – ale o té až za chvíli…
Brzy přišlo sluníčko: Inteligentní sedmdesátiletá paní s poruchou krvetvorby a po operaci kyčle. Žije sama, na světě nemá nikoho kromě přátel. Jsem ráda, že i mě mezi ně přijala a těším se na každý telefonát či setkání s ní. Obohacuje mě, stále se od ní mám co učit. Poslouchat její sametový alt je balzámem pro duši. Ráda cituje Adinu Mandlovou: „Všechno, co jsem kdysi pokládala za nesmírně důležité, je prostě najednou bezvýznamné, vzdálené, téměř cizí. Dneska už se tomu směju.“ Vzájemně si dokazujeme, že jsme stále v dobré kondici, nutno si udržet fyzičku i psýchu, a hlavně nebýt sentimentální! Vím, že moje choroba (pardon, nejen moje) je běh na dlouhou trať. Když si udělám pořádek v duši, musí mě i tělo poslechnout. Chemoterapie se blíží…“
Příjemný lékař, bedlivě střežící svůj moravský dialekt, trpělivě vysvětluje postup: Zatím máte rozpis chemo na půl roku. Na půl roku? Fuj! Týden chemoterapie, tři týdny doma, týden ve špitále, zase domů… Kila jedou prudce dolů. Co se ženské natrápí s dietami – ale tady jde o varování. Šest měsíců nepříjemných stavů – hrozná únava, bolesti, zvracení, sucho v ústech, nohy sotva nesou tělo. Nejnavštěvovanější a vlastně nejoblíbenější místností se stává WC. Objímá mísu, snaží se tlumit příšerné zvuky, dávení. Rodina je statečná, přátelé taky…To přejde, neboj. Nevypadáš špatně. Jez něco…

„Návrh známé: navštívíme léčitele. NE, já jim nevěřím, jeden doporučuje červenou řepu, jiný kyselé zelí, další drastickou hladovku, čaje, byliny… Bojím se léčitelů. Znala jsem spolupacientku, která po chemoterapiích docházela k léčiteli a ten jí naordinoval pití jakéhosi záhadného čaje. Umřela. Tělo zesláblé chemoterapií novou kúru neuneslo. Já věřím lékařům a dobré psychice. Vím, že po každé dávce chemoterapie mi bude blbě. Ale také už vím, že po půl roce bude lépe a radostněji, že všechny aktivity rozjedu naplno zas do doby než se rozhodne bestie vytasit klepeta.“
Rakovina je hlavně o naději. Stále na něco těšit, doufat, věřit, být optimistický. Bude líp – ne si říkat, že všechno dobré už bylo. Škoda, že není možné zařídit, vymodlit si smrt té zákeřné potvory. Nesmí ji brát jako nepřítele, ale jako nenáviděného, odporného, drzého soka!

„Mám štěstí, že přes všechny problémy mám stále sílu k boji, hodné lidi kolem sebe, kteří mě, zaplaťbůh, berou jako naprosto zdravou ženskou. Teď je mi momentálně fajn, zvládám zájmy, záliby, milovaná vnoučata, studium UK třetího věku, francouzštiny, píšu kroniku, provázím externě v muzeu, cestuji, dopisuji si díky internetu se světem…Nepřemýšlím o tom, jak dlouho mi tento stav těla i duše vydrží. Díky za každý den, kdy se probudím, za každou malou radost i všední starost. Přeji všem kolem sebe dobrou náladu. Vím, že nevyřeší všechny naše problémy, ale naštve tolik lidí, že stojí za to si ji pěstovat!“
Kdo je Vlasta Kubalová:
Učitelka češtiny, tělocviku a ruštiny. Onemocněla ve 45 letech. Členka Klubu sběratelů kuriozit. Kronikářka Čechtic, průvodkyně v muzeu… Denně mailuje na všechny světové strany. Autogramy začala sbírat v době, kdy jako kantorka nebyla spokojena s čítankami. Obepsala s otázkami na tělo všechny známé spisovatele… Dnes její sbírka čítá tisíce vzorně archivovaných podpisů neuvěřitelných osobností z celého světa. Nejde ale jen o kartičky s podpisy, ale často o nádhernou korespondenci. Vlasta Kubalová pro známé osobnosti není jen ten, kdo něco chce. Ona jim, stejně jako všem lidem kolem, dává to nejlepší z člověka.

Můj nejmilejší autogram?
Každý sběratel autogramů dostává nejčastěji otázku:…a který považujete za nejvzácnější? Nevím. Milé jsou mi všechny.
Samozřejmě, že každý sběratel má své miláčky. Já jich mám několik, dlouhodobě mi psali, navštěvovali jsme se, mnozí už mi mávají z obláčku a věřím, že když se s vámi podělím o některé roztomilosti z korespondence, že se nenaštvou.
Vladimír Komárek (1928 – 2002), malíř a grafik, jehož andělé mě doma hlídají a vždy vztyčí prst, když nejsem zrovna pozitivně naladěna. Robustní umělec s citlivou duší a darem laskavého humoru. Už nikdy nebudeme spolu sedět v jejich krásné zahradě, nebudu nasávat neopakovatelnou vůni ateliéru, ale můžu si číst milá psaníčka jako je např. toto: Milovaná holko Růžová / pozn. –bydlím v Růžové ulici/, jsem rád, že jsem doma a nezebou mě nohy. Rád dostávám od tebe dopisy. Jseš jedinej člověk, kterej pohladí, už když vidím zpáteční adresu. Denně jsou na mě požadavky, každém tejden něco zahajuju, někam musím a stojí to za hovno. Jak puknou ledy, zastav se a jestli budeš mít trochu sulcu, tak přivez. Ale sulc strašně řídkej. Málo masa a hodně toho drkotavého… V Holandsku jsem chyt bercovej vřed, na tvoje domácí sádlo se těším, jsem nevyspalej a unavenej. Mám ještě 10 výstav, ale přísahám, že naposledy. Dělám to z posledních sil a pak se řekne, že v každý prdeli musím být, a já opravdu nemusím. Kluk zaved plyn do ateliéru, je to celý rozkopaný, roh u baráku ujel, novej balkón. Už na to nemám nervy. Snad budoucí století bude slušnější. Přijeď, budeme si stěžovat. Mé tělo mi nedělá radost.Ahoj, milující Komár. (1999)

Miloš Kopecký (1922-1996), herec dokonale noblesního až nonšalantního a samozřejmého jevištního projevu, vtipný gentleman s inteligentním humorem. Kolik moudra jsem se od něj dověděla! Celý život ho média prezentovala myslím jinak, než jaký ve skutečnosti byl! Dovolím si citovat úryvky z korespondence s ním :
…udělala jste mi radost, a to je hodně. Uslyšíte-li náhodou o mně různá zvěrstva, jichž se údajně dopouštím, zachovejte mi jakousi tu sympatii navzdory jim. A řekněte si třeba, že je to všechno pravda! Bohužel, bohužel, je to jen rozjitřená fantazie těch, kteří by asi mnohé z toho rádi prožili. Kdybyste znala skutečnost mého života, byla byste v tomto směru velmi zklamána. Já se neomlouvám, já si spíš stěžuju./Kdy už konečně poznám něco z toho NEMRAVNA, které se mi neustále přisuzuje? Asi už nikdy!/
Ale – podívejte se: budou Vánoce, já je miluju, to mám z dětství, a přiznám se, že mám často i sklon k sentimentalitě. Až tu budou, seženeme-li stromeček, což snad seženeme/moje žena, já jsem nepoužitelný/, budou prskat frantíci a vonět prskavky, to jsem zase vtipný, co?! Haha, bude mi dobře, pustím si koledy a budu šťastný. Totéž – samozřejmě po Vašem způsobu – přeju i Vám. Dušovat se, že to všecko myslím upřímně, nebudu. Je možné vycítit, že mi věříte, proč byste mi jinak psala? Do nového roku pošlu blahopřání. Moc děkuju, vždyť udělat radost není žádná legrace.Moc děkuju za Vaše pohlazení/vždyť to psaní JE pohlazení/. Ani je nezahodím, ani neodložím, Já si to schovám, poněvadž jednou, až mi bude mnohem hůř, si v tom budu číst. A povzdechnu si:“Jó, to bejvaly krásné časy!“
(1993)

Foto: Martin Salajka

 (Psáno pro časopis Můžeš)

Komentáře

  1. Ivet - Mejsehezky napsal(a)

    Místy mám pocit, že čtu o sobě, přeji ustálené zdraví a mnoho dalších plánů do budoucna..

Napsat komentář