Velká valentinská příloha Namlouvání

Věnování:
Všem, kteří v tom lítají.

Varování:
Nedávno jsem v městečku K. přecházel potok. Metr před lávkou stála značka zákaz vjezdu a do bílého, červeně orámovaného terče někdo sprejem nastříkal:

POZOR! ZÁBRADLÍ NEFUNGUJE!

Rady a příběhy v této knížce by jako zábradlí fungovat mohly. Kdyby vám ale žádný ze zaručených receptů nepomohl, nevěšte hlavu. V některých případech nefungují ani tak zaručené věci, jako zábradlí. Nezbývá vám nic horšího, než přejít na druhý břeh bez opory.

Pozor! Riziko skoupání, případně milostného úrazu, je i po přečtení této knížky značné. Zlomte vaz!

———

Vzpoura proti spěchu

Byl pátek. Unášen davem, spěchal jsem předvíkendovým koloběhem velkoměsta a v duchu jsem si přál, aby už byla sobota ráno a já vyrazil z černé Plzně ven. Míjel jsem auta, tramvaje a lidi a přitom jsem osnoval fantastickou vzpouru proti tomuhle kolotoči a věčnému spěchu. Najednou jsem zůstal zírat. Pár kroků ode mě stála dívka. Žádný reprezentační zjev, spíše nenápadná elegance v manšestrákách a v obyčejné bundě. U nohy jí seděl šedivý fousatý pes a oba, hlavy nakloněné na stranu, poslouchali.Poslouchali! Nevěděl jsem co, zrovna tak jako většina lidí, kteří je obcházela a ani nezvedli hlavu od svých starostí. Sledoval jsem pozorně jejich pohledy a v koruně stromu nad nimi jsem uviděl malou sýkorku koňadru. A dívka se psem stála a poslouchala, navzdory pulsující tepně lidského hemžení, navzdory autům, tramvajím i lidem. A já zíral. To byla vzpoura! Rozhodná, jasná, a přitom tak něžná. Stát v hluku velkoměsta a poslouchat slabý hlásek malinké koňadry. Ti tři dohromady tvořili jakousi uzavřenou společnost a já je nechtěl rušit. Někde prskl výfuk, sýkorka se zhoupla a odletěla.Z tváře té dívky zmizel zvláštní, průzračný výraz, klidný jako usínající les. Vykročili. Zcela jiným směrem než já….V sobotu jsem šlapal sněhem i blátem a trochu nedůvěřivě poslouchal svoje srdce. Snad jsem se poprvé zamyslel vážně nad otázkou, jak si vlastně, u sta hromů,  představuji svoji dívku. Takhle? A srdce, to moje tulácké srdce, mě zradilo. Tvrdošíjně tlouklo o žebra – takhle! Takhle! A já mu neodporoval. Hledal jsem ji, vyhlížel, ale marně. Předposlední den v roce jsem vyjel zase ven. A v nádražní hale jsem ji uviděl. A to moje tulácké srdce zazpívalo labutí píseň. Její ruka spočívala v dlani vytáhlého trempa a já znovu zíral. Přede mnou stáli ti dva a já věděl, že přede mnou stojí Láska a Porozumění. Nikdy bych nenašel odvahu je rozdělit. A tak jsem jen doufal, že i mně vloží do dlaně svou ruku nějaká podobná dívka a já ji ochráním. Jako on ji, tu dívku se zářivě hnědými vlasy, které zvolna mizely v davu.

————————————————————

Lední revue

Byly vánoční prázdniny a obyčejný den jako vždy.

Nic zvláštního nebylo ani na tom, když jsme odpoledne s kamarádkou vzaly brusle a šly na stadión. Ten den na mě zemská přitažlivost působila obzvlášť silně, není tedy divu, že se mi kamarádka brzy ztratila z dohledu. Byla jsem tak zaujata sama sebou, že jsem si zpočátku ani nevšimla docela hezkého individua, které mě neustále pronásledovalo. Teprve když jsem asi po patnácté upadla a viděla, jak vždycky blízko mě přibrzdí a zastaví se, začala jsem se po něm ohlížet a trochu se i bát. Když zase zastavil a otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, vyskočila jsem a ujela. Namířila jsem si to do houfu lidí a zabrzdila u mantinelu. Hoch s nechápavou tváří zase zabrzdil vedle mě: „Slečno,“ začal . „Nejezděte pořád za mnou,“ odsekla jsem vzdorovitě a plížila jsem se k východu. Připadala jsem si jako magnet. Hoch se držel v těsném závěsu za mnou a omluvně se usmíval na okolo se culící davy. Měla jsem toho právě dost. Ohnula jsem se a nasazovala chrániče bruslí. Za mnou se ozval výbuch smíchu a já na své zadní části těla ucítila čísi ruku. Tak tohle je vrchol, blesklo mi hlavou a moje pravačka přistála na jeho obličešji. Mladík se chytil za červenou tvář a lakotnicky mi oznámil: „Slečno, máte roztržený kalhoty.“ Chvíli jsem na něj nechápavě civěla a pak si rychle přikryla postižené místo.“Chcete půjčit bundu?“ zeptal se a už se vysvlékal,“kouká vám totiž spodní balení…“ řekl, jak později dodal, s gustem, neb toužil po odplatě. Rychle jsem si navlékla jeho bundu. Za chvíli už jsem v jeho společnosti opouštěla stadión, nemyslíc na kamarádku a vlastně už ani moc na ty kalhoty. Druhý den jsem nešla na stadión, ale do kina, třetí den na stadión i do kina a teď po létech čekám, kdy hlava rodiny konečně nastartuje a vyvezeme děti – bruslit.

Prófa

Před vstupem na vysokou školu jsem studovala na jednom pražském gymnáziu. Byla jsem zrovna ve čtvrtém ročníku, když naši profesorku matematiky a fyziky, která odcházela na mateřskou dovolenou, vystřídal mladý sympatický profesor. Od první hodiny se mi líbil a měla jsem takový dojem, že já jemu taky. Panebože, to jsem ale namyšlená husa, říkala jsem si v zápětí. Zároveň mě ale napadlo, že by se s ním možná mohlo dobře vycházet při zkoušení. Nikdy jsem totiž v matice ani fyzice zrovna nevynikala. Nakonec jsem ale dospěla k názoru, že možná právě proto, že je mladý a hezký, bude krutý, aby si udržel autoritu. Ale nebylo to tak zlé. Nový vyučující vykládal látku velice dobře, srozumitelně a poutavě, hodiny byly příjemné. I tento profesor však měl jednu chybu, která vadí všem studentům. Měl totiž ve zvyku prověřovat naše znalosti. Častěji a častěji jsem se zabývala myšlenkou, jak se s profesorem sblížit. Ale nevydumala jsem nic, protože na konci každého nápadu zel mrak trapasu. A trapas taky přišel. Asi měsíc po profesorově nástupu jsem byla vyvolána z fyziky a byla jsem dutá jako bambus. Profesor se snažil mi pomoci, ale marně. V hlavě jsem měla útlum, a navíc mě zachvátil asi trochu opožděně skřítek pubertálních nápadů a já se musela začít smát. Když si mě pan profesor všiml, reagoval k překvapení třídy naprosto stejně jako já. Nakonec prohlásil, že asi nejsem zrovna v kondici, abych se přihlásila příště, že to umím. Tuto úlevu poskytl už více spolužákům, nejenom mně, protože sám neměl ještě dlouho po škole a chápal studentskou duši. A pak ještě pokračoval: „Vy se vždycky, když vás zkouším, na mě díváte, jako bych vám ubližoval.“ (Kdyby věděl, kolikrát mi tenhle pohled v životě už pomohl.) „Copak já můžu za to, že nejste zrovna pilná a neučíte se?“ Od toho dne začali mít mí spolužáci na mě a matikáře neustálé připomínky. Školní rok utíkal a nic mimořádného se nedělo. Jen o objekt svého zájmu jsem málem párkrát zakopla v tramvaji, a když jsme se někde sami potkali, zdravil mě s úsměvem první. Už jsem si skoro začínala myslet, že je všechno ztracené. Jednou jsem ale vyrazila do školy tatínkovým autem. Parkovala jsem v postranní ulici a nechala jsem před sebou velký kus místa, protože vyjíždění z řady není zrovna mou silnou stránkou. Po skončení vyučování jsem si to namířila k autu , a jakmile jsem spatřila jeho okolí, jala mě hrůza. Vůz byl samozřejmě úplně uskřípnutý. Nezbývalo než sednout za volant a snažit se. Právě jsem se rozjížděla, když mě upoutal vrabec na protějším chodníku. Vtom se ozval jakýsi podivný zvuk. Pořádně jsem se otřela o auto před sebou a z obou blatníků jsem sedřela lak. Popadl mě děsný vztek. Vylezla jsem ven, a i když jsem byla jasně vinna já, polohlasně jsem klela: „Jak si sem mohl ten idiot takhle blbě stoupnout…“ Vzápětí se za mnou ozval hlas. „Proč mi nadáváte? Kdybych věděl, že neumíte vyjíždět, parkoval bych jinde. No, to je teda paráda.“ Vedle mě stál náš matikář. V tu chvíli jsem měla strašnou chuť vydrápat mu oči. Raději jsem odsekla: „Vám se vždycky podaří udělat všechno, jak máte?“ „Rozhodně se nehrnu do něčeho, co neumím,“ odpověděl klidně. Pak ještě ukázal na mé přední kolo a já myslela, že se zblázním. Bylo úplně prázdné. Celá nešťastná jsem ho poprosila, jestli by mi nepomohl. Usmál se, pomohl a zamluvil si pět tanců na maturitním večírku. Když přišel čas večírku, pětkrát jsme spolu odtancovali a během toho jsme se s profesorem – pro mě už jen Robertem – velmi spřátelili. Čím víc jsme se měli raději. Bylo nám spolu strašně fajn, čas plynul jako voda a teď, po třech letech, to skončilo normálně – svatbou.

Rána jménem Antonín

Bylo mi osmnáct a neměla jsem ráda kluky v uniformě. Ať se na mě vojáci nezlobí, ale prostě jsem tehdy o známost s vojákem nestála. Studovala jsem na střední škole, chodila na různé pěší i cyklistické výlety, a taky plavat. A namluv si vojáka. Jednou ho uvidíš, pak ho někam převelí, nebo tě tahá za nos. Když bylo ty prázdniny koupací počasí, chodily jsme s kamarádkou na koupaliště do sousední vesnice. Nebydleli jsme v těch místech dlouho, a tak jsem ještě neznala moc lidi od nás , natož z téhle vesnice. Ten den nebylo příliš horko a do vody se nikomu moc nechtělo. A pak se tam objevil kluk, subtilní blonďáček s modrým pohledem, kterého nikdo neznal. Trochu jsme se na dekách při polojasu choulily, trochu nudily a trochu se mi ten neznámý líbil. Odvahu jsem měla, ale všechny seznamovací manévry mi připadaly hloupé. Blonďák v modrofialových plavkách se zatím procházel kolem bazénu, občas se posadil na betonový obrubník a nohou zkoušel teplotu, či vlastně chlad vody. Zvedla jsem se s úmyslem, že půjdu a docela obyčejně se posadím vedle něho. Snad mě při tom něco napadne, nebo si mě všimne a napadne něco jeho. Když mi ale chybělo pár kroků, kluk se ledabyle zvedl, založil si ruce a palcem u nohy si něco kouzlil na mokrém betonu. Tohle mi neměl dělat. Posledních pár metrů jsem přeběhla a celou silou jsem ho jednoduše poslala do vody . Stoupla jsem si na jeho místo. Kluk vyplaval a jeho oči kupodivu neztratily mírný výraz a usmíval se také. Jmenoval se Antonín, a to byla první rána, kterou mi uštědřil. Druhá mě čekala při odchodu z koupaliště. Měl na mě počkat před šatnou a taky počkal. Oblečený do vojenské uniformy. Zrada. Cožpak jsem to mohla tušit? Doprovodil mě na vlak a druhý den se vracel z dovolené někam ke svému útvaru. Nějaký čas jsme si psali, holky ve třídě  na mě volaly Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož, a já jsem věděla, že to není ono. A vůbec. Antonín. To je prostě nemožné jméno. A tak jsem ho brzy zahrála do autu…

Autostop

Stála na silnici a byla naštvaná. Žádné z aut jí nezastavilo. Konečně jelo další. Trabant. Postavila se mu drze do cesty a přitom tak, aby bylo vidět, že je pěkná. Nenamáhala se nadarmo. Byl mladý a poznala, že se mu líbí. „Svezeš mě do Opavy?“ „Samo,“ odpověděl, „sedni si. Jedu ještě kousek dál.“ Sedla si a v horku si začala povívat tričkem. „Nejraději bych se svlékla z kůže,“ vzdychla a poočku ho pozorovala. „Tak si to tričko klidně sundej,“ vybídl ji. Řekla něco, jako že to přece nejde a pak se zeptala: „Odkud jedeš?“ „Z Prahy,“ povídal a díval se na silnici před sebou. „Od rána jsem se zastavil akorát na červenou a na přednost v jízdě.“ Protáhla se: „Nechceš tady na chvíli zastavit? Je tu blízko rybník.“ Zastavil, ale z auta nevystupoval. „Ty sis zřejmě nevšimla značky na autě. Invalidní, víš? Jsem po obrně. Až přijedu domů, jen se přemístím na jiná kolečka bez motoru.“ „To je trapas. Já nevěděla. Promiň,“ zarazila se. Nasedla a zatímco mlčela, vypravoval on. O tom, jak v Hrabyni bydlí se svou ženou, která chodí o holích, v družstevní výstavbě postavené speciálně pro postižené, jak vozí jejich malého kluka do školky, že má dneska odpolední a všelicos. Pak přijeli do Opavy, ona vystoupila, děkovala, ještě chvíli se za ním dívala a styděla se.


Hra s ohněm

Den byl plný napětí a shonu. Končila nám čtvrtletní uzávěrka, a tak jsme si oddechly, až když jsme odnesly poslední doklady do odpolední pošty. Do konce pracovní doby zbývala hodina. Uvařily jsme kávu a rozbalily svačinu, na kterou nebyl v tom fofru vůbec čas. Všechny jsme byly plné starostí, co děti ve škole, co nakoupit, uvařit a tak dál. Jen jedna z nás byla svobodná a ty starosti nám tak trochu záviděla. Bylo jí pětadvacet a vždycky říkala, že se neumí seznámit, že nejsou možnosti a že není žádná krasavice. Já, o dva roky starší, jsem ji poučovala, že seznámení je to nejjednodušší. Naše okno bylo přímo proti zastávce autobusu, kde čekali zaměstnanci protějšího závodu. Jejich pracovní doba končila o hodinu dříve než naše. Tak jsem jí řekla, ať se dívá, že jí ukážu, jak je to jednoduché. Stoupla jsem si k oknu a dívala jsem se na jednoho, který na mě nejlépe zapůsobil. Nebyl oblečen jako z módního časopisu, ale měl pěkné sametové oči. Dívala jsem se tak dlouho, až se podíval směrem k našemu oknu. Pak se ke mně jeho oči obracely častěji. Byla jsem spokojena, teď už jenom najít příležitost, jak jet stejným autobusem, a náhoda je hotová. Děvčata se smála, přijel autobus a pán se sametovýma očima odjel. Na tuto příhodu se zapomnělo. Asi za čtrnáct dní jsem musela se synkem k lékaři. V přeplněném autobuse jela spousta lidí do práce. Měla jsem plnou hlavu starostí, abych na středisku stihla paní doktorku, a najednou se mi zdálo, že se na mě někdo dívá. Otočila jsem se a uviděla  nedaleko sebe muže se sametovýma očima. Celá jsem zrudla a styděla se za ten svůj flirt. Já, vdaná ženská se dvěma dětmi, koketuju jak malá holka. A on se na mě pořád tak smutně díval, až mi bylo zle. Byla jsem ráda, že přišla zastávka, na které jsme museli přestupovat. Pořád jsem ale viděla ty smutné oči. Doma, když přišel manžel, kterého jsem měla ráda, jsem na ten cizí pohled zapomněla. Ale za pár dní jel ten muž zase naším autobusem. Snažila jsem se dívat jinam, ale jeho pohled mě pořád přitahoval. Vystoupil na mé zastávce a díval se za mnou. Večer jsem nemohla usnout, manžel byl v práci a já zjistila, že mám ráda oba. Byla jsem zoufalá, ale nevěděla jsem, jak se z toho začínajícího vztahu dostat. Příště, když už na mě u autobusu úmyslně čekal a usmál se, jsem věděla, že jsem si strašně zkomplikovala život. Byl ženatý a měl jednoho chlapce. Při dalších cestách z práce jsme se již pravidelně setkávali a  vyprávěli si o svých rodinách. Náš hovor se stočil i na téma rozvod. Oba jsme měli shodný názor, že život, jaký máme, nám vyhovuje, a že oba máme své partnery rádi. Já milovala jeho i manžela a nedokázala jsem se ani jednoho vzdát. Náš vztah byl krásný. Jenom povídání a pohledy Trval dva roky. Pak naši partneři na naše přátelství přišli a než jsme se vzpamatovali, byl konec obou manželství. Najednou jsme byli oba rozvedení a šokovaní, že to dopadlo, jak jsme oba nechtěli. Za půl roku jsme se vzali. Bydleli jsme tři roky po podnájmech a nyní dostal manžel podnikový třípokojový byt. Jsou menší problémy s dětmi, které já mám z prvního manželství, a s jeho synem, který k nám dochází. Přes všechny tyto starosti jsme ale velmi šťastni a v tomto vztahu jsme našli všechno, co nám v prvním chybělo. Nyní jsem na mateřské dovolené a má dcera i syn jsou malým bratříčkem nadšeni. Jen manželův třináctiletý synek si nějak nemůže na nového sourozence zvyknout. Je to ale hodný chlapec, a proto doufám, že se i tato nesnáz překoná.

A ještě dodatek: Kolegyně, kvůli které to všechno vlastně začalo, je stále ještě svobodná, ale mě už ani nenapadne někdy někomu předvádět, jak je seznamování jednoduché.

Facka

Byli jsme s přítelem na dovolené u Balatonu v Maďarsku. Bydleli jsme v kempinku a všechen čas jsme trávili buď na pláži, nebo couráním po městě. Jednou jsme se vraceli z procházky  a uondáni vedrem, uvelebili jsme se v parku na lavičce. Naši pozornost záhy upoutala pohledná brunetka, která korzovala po nedaleké cestičce. Časté pohledy na hodinky vzbuzovaly dojem, že čeká na někoho, kdo má zpoždění. „A heleme se,“ zakřenil se pobaveně přítel. „Slečinka si vyrazila na rande a zřejmě utře nosánek. Věčná škoda, že neumím maďarsky,“ pokračoval v samomluvě. „Ona je to vlastně broskvička k nakousnutí. Nožky, figura, teda až na ten pršák. Vsadím se, že se při dešti nemůže ukázat na ulici, aby se neutopila.“

Jelikož jsme se celou tu dobu dívali fikaně stranou, byli jsme překvapeni, když se studovaný objekt otočil na vysokém podpatku a zamířil k mám. Pro jistotu jsme se jí mile usmívali v ústrety. Slečna odpověděla stejně roztomilým úsměvem, načež ubalila kamarádovi takovou facku, div nevzal druhou o zem. Mnohem větši překvapení však následovalo: „Tak je to jedna – jedna,“ pronesla totiž „domorodka“ tou nejryzejší češtinou. „Tohle byla záloha, ale kdybyste měli chuť pokračovat v duchaplnostech, můžu vám přidat ještě prémii.“

Pár minut nám trvalo, než jsme popadli dech. Pak se kamarád vymrštil a rozběhl se za odcházející krajankou, aby se omluvil. Vrátil se s rozzářenou tváří. Slečna prý tu je na dovolené s rodiči, na které v parku marně čekala. Omluvu přijala, a navíc jsme byli pozváni do jejich sousedství na pláž. A výsledek? Dneska se můj přítel rád chlubí tím, že si manželku přivezl od Balatonu.

Poprvé

Bylo mi asi patnáct let a zamilovala jsem se po uši. Můj idol byl řidič, který pracoval na nádraží. Byl asi o deset let starší a vůbec si mě nevšímal. Rozhodla jsem se k činu. Na kapotu jeho stále špinavého náklaďáku jsem napsala: ´Krademe malým dětem svačinu!´ Dávala jsem si záležet a netušila jsem, že mě sleduje. Konečně si mě tedy všiml. Jenže všechno dopadlo úplně jinak, než jsem si přála: Řval, nadával a hnal mě před sebou přes celé nástupiště k náčelníkovi. Od něho před spoustou lidí zase nazpátek k autu, kde jsem musela nápis smýt. Rázem moje city ochladly a během pár let mi potom došlo, že výstřelky si nikoho nenamluvím a že bohatě postačí přirozenost, veselá mysl a chuť do života.

Silně praštěný trénink

Na Silvestra to byl  právě rok, co jsem se pohádala s klukem, se kterým jsem měla dlouho vážnou známost. Hádka to byla veliká a já musela odejít z jeho bytu, abych se na něho ze vzteku nevrhla. Vyběhla jsem z domu jen v tom, co jsem právě měla na sobě: letní tričko, džínsy a pantofle bez ponožek. Šla jsem, kam mě nohy vedly, protože na oči jsem pro slzy neviděla. Brečela jsem nahlas, aby lidi slyšeli, jak jsem nešťastná. Jenže ulice byly ve večerním mrazu liduprázdné, každý už zapíjel blížící se půlnoc. Přála jsem si zmrznout a co nejdřív umřít. Asi tak po půl hodině se mé první přání začalo zvolna vyplňovat. Dala jsem se do běhu, abych se zahřála. Po delším monotónním klusání jsem uviděla  v protisměru na silnici postavu. Dost rychle se blížila, až jsem si uvědomila, že také běží. Když mě míjela, postřehla jsem veselý úsměv v klukovské tváři a zaslechla povzbudivé slovo. Pocítila jsem náhlou radost, že se na mě usmál cizí člověk, a svět byl hned trochu přijatelnější. Po chvíli jsem za sebou zaslechla pravidelné rychlé skoky. Nenápadně jsem se otočila a spatřilo onoho mladíka. Neuvěřitelně rychle se přibližoval. Zachvátila mě panika. Dala jsem se na úprk. Nikde ani človíčka, další vilky až pěkný kus přede mnou. Pantofle zběsile plácaly do rozmoklého sněhu, rázem se ze mě lil pot. Skoky se přibližovaly. Málem jsem se strachy zhroutila. Ale k mému překvapení mě dotyčný nezačal škrtit, ale spustil: „Hele, dobře běháš. Nemohl jsem tě dohonit. Trénuješ sama? Ježišmarjá, co to tričko? A co to máš na nohách?“ Stáhl ze sebe bundu a podal mi ji. „A dej mi pusu na Nový rok!“ Najednou jsem byla šťastná, že se držím za ruku s klukem, kterému není jedno, co se mnou bude.

Seznámení s fintou

Jsem žena přiměřeného zevnějšku ve věku 28 let, mám přiměřené zkušenosti se seznamováním. Když mi bylo dvacet a postupně vždy o rok víc a já zůstávala stále sama, začala jsem jako každý v této situaci přemýšlet, v čem to vězí. Proč dívky dle mého úsudku ošklivější mají větší štěstí? Mé samoty si všimli i rodiče: „Proč pořád sedíš doma a nikam nejdeš? Jestlipak víš že ta a ta se vdává, a ty pořád nic…“ A tak dál a tak dál. Zcela zákonitě přišla na řadu rodinná porada a rozhodnutí – inzerát. Použila jsem obě varianty. Jednou jsem byla autorkou inzerátu, podruhé jsem pouze odpovídala, ale žádná z variant nevyšla. Došlo mi dvacet dopisů, ale bohužel, vylučovací metoda selhala, nezbyl nikdo. Já jsem odpovídala na pět inzerátů, ale dodnes nevím, komu jsem to psala. Pánové jsou v tomto případě ne příliš poctiví. Éra inzerátů pro mě skončila s tím, že jejich službu využiju jen v případě „koupím“ nebo „prodám“. Nastala krize. Dvacet pět let a jí stále sama. Říkala jsem si, že musím všechno brát, jak to přijde. A přišlo. Byl to On. Náhoda. Modré oči – a to byl se mnou konec. Zaslepená štěstím jsem zářila, svatba na dosah. Když ale zjistil, že nebudu mít auto ani barák, couvl. A bylo po lásce a vidině partnera na celý život. Ale čas je dobrý lék a přišla druhá náhoda. Seznámení po telefonu, nevinné, služební. Znala jsem jen jméno a podnik. Občas jsme se slyšeli a začalo nás to povídání bavit. Nemohla jsem se vždycky dočkat. Jednou si měl přijít do našeho podniku pro zakázku. Nultá hodina byla smluvena a já si ten den dala záležet, abych udělala jakýs takýs dojem. Když přišel – byla jsem zklamaná… Pak se teprve vysvětlilo, že to není on, ale jeho kamarád. Autor služebních hovorů si poslal náhradníka, který měl podat příslušné hlášení. Měla jsem pěkný vztek. Asi za hodinu se ozval telefon. Byl to on, šťastný, že hlášení dopadlo dobře. Jak patrno, i muži mívají někdy fantazii, a já mu dnes jeho fintu odpustila. Když jsme se pak sešli, měli jsme dojem, že se známe již strašně dlouho, já ztratila své komplexy a jsem šťastná a vyrovnaná. Konečně jsem našla partnera na celý život. Není nijak hezký, je menší než já, ale má kvality a přednosti, které jsem u jiných tolik postrádala.

Plavky

Chytal jsem bronz na břehu Sázavy. Bylo teplo a chtěl jsem se jít svlažit. Skočil jsem po hlavě do řeky – a ouha. Plavky mi sjely z těla a zmizely nenávratně v hloubce. Hledal jsem, potápěl se, ale marně. Co teď? Nikdy se mi nic podobného nestalo. Někdy sice sjedou při podobné situaci plavky ke kolenům, ale to se dá rychle napravit. Na obou březích bylo plno lidí, vylézt by znamenalo pěkné pozdvižení. Bránil jsem tedy Sázavu a hledal vhodné místo nebo příležitost, jak se z průšvihu dostat. Asi tak po hodině jsem začal pociťovat chlad. Náhle, stranou od lidí, jsem uviděl osamělou dívku. Zamířil jsem tedy k ní. Říkal jsem si, požádám ji o pomoc. Ale jak to říct? Slečno, já jsem ve vodě nahej? To by bylo dost absurdní. Ale co jsem mohl dělat? Připlaval jsem až k břehu a povídám: „Slečno, stalo se mi to a to, prosím vás, půjčte mi svůj ručník, nebo tady zmrznu.“ Dívka vybuchla smíchy a říkala: „No, to se vám povedlo. A to nemůžete z vody, že ?“ Mezi jektáním zuby jsem potvrdil její domněnku, že tedy z vody doopravdy nemůžu. Dívka pochopila, že nejde o žádný hloupý vtip nebo nudistické dostaveníčko, a hodila mi ručník. Poptala se, kde mám věci, přinesla mi je a pak se kupodivu ukázalo, že na její dece je i místo pro mě.

Past

Čas od času jsme se vídali, ale vždycky jsme si jenom vyměnili pozdravy. K většímu sblížení došlo až na mé prodloužené, kde jsme spolu několikrát tancovali, a tak vlastně začalo naše přátelství. Vídali jsme se častěji na různých svazáckých akcích, čas plynul a já začala cítit, že přátelství přerůstá v něco víc. Někdy jsem měla dojem, že jeho pocity jsou podobné, ale nikdy se ani slovem nezmínil. Věděla jsem, že s žádnou dívkou nechodí, ale nic se nedělo. Až jednou… Slavila jsem narozeniny a rodiče mi dovolili pozvat přátele na oslavu. Mělo přijít několik nejbližších a mezi nimi i on. Oslava začala ve čtyři hodiny odpoledne, všichni tu už byli, jen on chyběl. Čekala jsem s přípitkem, a když konečně přiběhl a přinesl kytici krásných kosatců – připíjel jen symbolicky vodou, protože přijel otcovým autem. Pak byla spousta legrace, hrálo se na kytary, zpívalo, chvilku tancovalo a večer nám rychle uběhl. Když se kolem desáté hodiny naše společnost začala rozcházet, nabídl se, že některé účastníky rozveze. S poslední várkou jsem jela i já. Nakonec jsme zůstali sami dva. Jeli jsme směrem k nám a na rozcestí, kde se odbočuje k našemu domu, jsem prohlásila, že se mi domů ještě nechce. Když jsme projížděli tmavou alejí, řekla jsem mu, aby se přisunul blíže. Vzal mě za ruku a políbil. Od té doby jsme spolu začali chodit a chodíme spolu stále. Naše přátelství zvolna přerostlo v krásnou, něžnou lásku a pomalu začínáme přemýšlet o tom, že bychom si založili rodinu. Možná, že bychom dodneška spolu chodili do kina, bruslit, plavat, ale jen jako přátelé, kdybych se tenkrát o narozeninách nechala hned zavézt domů. Někdo by mě třeba odsoudil, že jsem si jako dívka vlastně já namluvila svého chlapce. Ale asi to tak muselo být a dosud jsem svého kroku nikdy nelitovala.

Redaktor

Na taneční zábavě jsem se seznámil s dívkou jménem Eva. Byla sportovní typ a nekouřila, což u dívek oceňuji. Navíc byla velice milá, a tak jsme si domluvili schůzku. Adresy jsme si ale nevyměnili. Na rande Eva nepřišla. Nevěděl jsem, co dál. Město, ve kterém bydlela, bylo velké, naštěstí jsem si vzpomněl, že utrousila něco o zdravotní škole. Abych po zdravotce chodil od třídy ke třídě a vyptával se, jsem odvahu neměl. Pak jsem dostal spásný nápad. Zavolal jsem na zdravotní školu a představil se jako redaktor Novák. Nechal jsem si zavolat k telefonu jednu z profesorek a řekl jí, že chci napsat do novin článek o její práci. Domluvili jsme si setkání a v určenou dobu jsem na ni čekal. Paní profesorka byla příjemná. V kavárně jsem šel hned s pravdou ven. Už jsem nebyl redaktor Novák, ale zamilovaný, až po uši se červenající kluk. Evu jsem paní profesorce důkladně popsal a ta ji po chvíli identifikovala. Čekal jsem, že bude hubovat, ale kupodivu vzala celou záležitost s humorem a všechno mohlo začít.

Karel

Měli jsme doma vepře, kterého jsme pojmenovali Karel. Shodou okolností jsem později poznala chlapce se stejným jménem. Jednou jsem si přivedla přítele Karla k nám a přišla domů i maminka. Bylo to jejich první setkání. Při představování matka přeslechla samozřejmě jeho křestní jméno a Karel samozřejmě nevěděl nic o našem zvířeti. A tak se to stalo… Maminka nebyla zrovna v nejlepší náladě a rozzlobeně na mě spustila: „A dala´s Karlovi aspoň nažrat?“ Myslela tím pochopitelně našeho vepře. Můj chlapec pouze vytřeštil oči a v rozčilení nebyl chvíli schopen slova. Pak ze sebe dotčeně vypravil: „Děkuji, já nechci.Už jsem jedl.“ To už jsem ale nevydržela a vyprskla v takový řehot, že se maminka i Karel, ještě než všechno pochopili, rozesmáli se mnou.

Úryvek z mé knihy Namlouvání, která vznikla na základě dlouholeté ankety Mladého světa.
Život je nedostižitelný režisér. Zrežíroval nějaké podobné příhody i Vám? Pošlete je do Brejlí!

Několik výtisků této knihy existuje ještě v mém archivu nakladatelství Arcadia Art Agency. Poskytnu je případným zájemcům za režijní cenu 120 Kč plus poštovné.

Těším se na Vaše příběhy! V namlouvání jsme vždycky amatéři a samouci by mohli poradit další generaci samouků!

Napsat komentář