Růžičková + Sedmikrásko…

Růžičková 
V navazování kontaktů jsem projevovala neobyčejnou vynalézavost už od malička. Musím však přiznat, že ne vždy úspěšně. Prvním objektem mého milostného zájmu se stal v devítce můj učitel přírodopisu. Sice to zpočátku vypadalo, jako by moji existenci nebral vůbec na vědomí, a tak jsem se rozhodla, že mu věc usnadním. Navíc všechno připravím tak, že na naše první slova a sblížení budeme oba vzpomínat se šťastným dojetím celý život.
Jednou jsem přivezla z bramborové brigády čerstvě vyoranou myšku, ještě slepou a růžovou. Růžové byly  i mé plány. Ráno jsem zhasla žárovku, která myšku celou zahřívala, položila jsem ji do malinké postýlky pro panenku,  přikryla ji polštářkem a opatrně uložila do malé aktovky. To jsem již věděla, že přichází den, na který jsem tak dlouho čekala, a že právě ta myška bude prostředníkem a zároveň svědkem našeho prvního milostného dialogu. Než skončilo vyučování, plán byl hotov.
Zaťukala jsem na dveře učitelova kabinetu a on otevřel. Protože mě nepozval dál, jak jsem měla naplánováno, musela jsem to udělat sama. Trochu ho to vyvedlo z míry, ale to už jsem vyndávala postýlku a podávala jsem mu ji. Odkryl růžový polštářek s kraječkou a vydechl: „Růžičková!“ Podíval se na mě tak zvláštně, úplně jinak než na hodinách přírodopisu. Hurá, ledy byly prolomeny.
Zářivě jsem se na něho usmála a překotně mu vysvětlovala, že jedině on mi může poradit, co s ní mám udělat, jak se mám o ni starat. Slyšela jsem to v duchu už dávno dopředu: Položí mi ruku na rameno a mile odpoví: Rád, Alenko. Jsi úplně jiná než ostatní. Budeme se o ni starat oba…
Stalo se to ale jinak: Pan učitel myšku přikryl, ruku mi na rameno položil, ale řekl lhostejně: „Co s ní udělat? Zab ji, Růžičková.“
A ruka, svírající rameno, mě jemně vystrčila za dveře.

—————————————————————————-

Sedmikrásko…

Je sobota ráno. Rodina ještě vyspává, já straším v koupelně. Vytřídila jsem prádlo do pračky, zapnu ji, až se panelák probudí.

Už tradičně se leknu tváře v zrcadle. Dneska ale nemusím být sama sobě Rembrandtem. Dneska si na hlavu obličej malovat nemusím. Je přece sobota. Za oknem padá další sníh, náměstí jihočeského města je obklopené sněhovými bariérami.

Vyperu, uvařím, upeču. Smějte se. U nás to tak chodí. Odpoledne opravím aspoň jedny písemky a se psem se mnou možná vyjde i Šárinka. Mojí Šárince je  devatenáct a má metr osmdesát. Spíš ale půjde na svoje rande a já půjdu se psem sama. Manžel bude říkat, že má práci a až odejdeme, pustí si v televizi fotbal nebo porno. Už jsem si zvykla.

Jsem učitelka. Úča jak vystřižená. Střízlivě oblíkaná, střízlivě naladěná, střízlivá za každých okolností. Životem lehce převálcovaná.

Když mně bylo devatenáct, jako je dneska Šárce, chodila jsem s hezkým klukem. Ale já jsem pro něj asi moc atraktivní nebyla, protože za dva roky přistál u jiných vrátek. Nepatřila jsem k úplně štíhlým a nohy taky nebyly zrovna na přehlídkové molo. Trochu jsem se trápila, ale pak jsem se zabrala do práce, vedla jsem ve škole výtvarný kroužek, jezdili jsme po výstavách, vyhrávali ceny…a najednou mi bylo pětadvacet. Biologické hodiny tehdy tikaly nějak dřív než dneska.

Začala jsem trochu zmatkovat a když jsem i všimla, přilnavých očí jednoho muže ze sousedství, občas jsem jeho pohled vydržela opětovat. O zamilovanosti to moc nebylo. Prostě jsme šli do kina, někdy na kafe, mluvila jsem převážně já a on poslouchal. Pak mi jednou udělal Šárinku. On byl hodný a dokud byla naše holčička malá, všechno bylo fajn. Vůbec nevadil malý byt, vůbec nevadila jeho žvýkačková flexibilnost. Byl to tak zvaně „hodný člověk“.  Šedivá, neprůbojná myš, postrkovaná maminkou, postrkovaná životem, kam vítr, tam plášť. Jak ale začala Šárka vyrůstat z dětských šatiček, začalo být naše každovečerní rozkládání gauče v obýváku neskutečným traumatem. Společné uléhání bylo pro mě čím dál těžší. Možná i pro něho. O větším bytě nechtěl ani slyšet, zmocňoval se ho panický strach, že by musel něco zařizovat, že bychom se zadlužili…

Tehdy k nám do školy nastoupil nový kolega. Byl o rok mladší než já. Po dlouhých letech jsem se ráno přistihovala, že přemýšlím, co na sebe. A jednou mi v našem školním intranetu přišel mail, který začínal slovy: „Sedmikrásko…“ Celá zkoprnělá jsem odpověděla něco jako že zvadlá sedmikráska. Nic mi nevymlouval, ale to oslovení zůstalo stejné i v dalším mailu.

Je sobota jako tolik jiných před tím. Sedím v koupelně na vaně a před chvílí jsem napsala esemesku: VE CTYRI PUJDU SE PSEM NA PROCHAZKU. MUJ PES TE MA RAD. NEPUJDES S NAMI?

Možná ta dnešní sobota nebude jako tolik jiných. Koukám na sebe do zrcadla a jsem nějak hezčí. V dětském pokoji spí moje velká dcera, která už spává i u svého přítele, v obýváku na rozloženém gauči spí můj muž. Místo vedle něj je prázdné, i když jsem odtamtud před chvílí vstala. Je prázdné už léta. Ví on o tom?

Koukám na sebe do zrcadla a říkám tomu obličeji: Zasloužíš si být šťastná!

(Úryvky z knihy Jana Krůty Namlouvání)

Napsat komentář