Příběh obyčejné úči

Je sobota ráno. Rodina ještě vyspává, já straším v koupelně. Vytřídila jsem prádlo do pračky, zapnu ji, až se panelák probudí.

Už tradičně se leknu tváře v zrcadle. Dneska ale nemusím být sama sobě Rembrandtem. Dneska si na hlavu obličej malovat nemusím. Je přece sobota.

Vyperu, uvařím, upeču. Smějte se. U nás to tak chodí. Odpoledne opravím aspoň jedny písemky a se psem se mnou možná vyjde i Šárinka. Mojí Šárince je  devatenáct a má metr osmdesát. Spíš ale půjde na svoje rande a já půjdu se psem sama. Manžel bude říkat, že má práci a až odejdeme, pustí si v televizi fotbal nebo porno. Už jsem si zvykla.

Jsem učitelka. Úča jak vystřižená. Střízlivě oblíkaná, střízlivě naladěná, střízlivá za každých okolností. Životem lehce převálcovaná.

Když mně bylo devatenáct, jako je dneska Šárce, chodila jsem s hezkým klukem. Ale já jsem pro něj asi moc atraktivní nebyla, protože za dva roky přistál u jiných vrátek. Nepatřila jsem k úplně štíhlým a nohy taky nebyly zrovna na přehlídkové molo. Trochu jsem se trápila, ale pak jsem se zabrala do práce, vedla jsem ve škole výtvarný kroužek, jezdili jsme po výstavách, vyhrávali ceny…a najednou mi bylo pětadvacet. Biologické hodiny tehdy tikaly nějak dřív než dneska.

Začala jsem trochu zmatkovat a když jsem i všimla, přilnavých očí jednoho muže ze sousedství, občas jsem jeho pohled vydržela opětovat. O zamilovanosti to moc nebylo. Prostě jsme šli do kina, někdy na kafe, mluvila jsem převážně já a on poslouchal. Pak mi jednou udělal Šárinku. On byl hodný a dokud byla naše holčička malá, všechno bylo fajn. Vůbec nevadil malý byt, vůbec nevadila jeho žvýkačková flexibilnost. Byl to tak zvaně „hodný člověk“.  Šedivá, neprůbojná myš, postrkovaná maminkou, postrkovaná životem, kam vítr, tam plášť. Jak ale začala Šárka vyrůstat z dětských šatiček, začalo být naše každovečerní rozkládání gauče v obýváku neskutečným traumatem. Společné uléhání bylo pro mě čím dál těžší. Možná i pro něho. O větším bytě nechtěl ani slyšet, zmocňoval se ho panický strach, že by musel něco zařizovat, že bychom se zadlužili…

Tehdy k nám do školy nastoupil nový kolega. Byl o rok mladší než já. Po dlouhých letech jsem se ráno přistihovala, že přemýšlím, co na sebe. A jednou mi v našem školním intranetu přišel mail, který začínal slovy: „Sedmikrásko…“ Celá zkoprnělá jsem odpověděla něco jako že zvadlá sedmikráska. Nic mi nevymlouval, ale to oslovení zůstalo stejné i v dalším mailu.

Je sobota jako tolik jiných před tím. Sedím v koupelně na vaně a před chvílí jsem napsala esemesku: VE CTYRI PUJDU SE PSEM NA PROCHAZKU. MUJ PES TE MA RAD. NEPUJDES S NAMI?

Možná ta dnešní sobota nebude jako tolik jiných. Koukám na sebe do zrcadla a jsem nějak hezčí. V dětském pokoji spí moje velká dcera, která už spává i u svého přítele, v obýváku na rozloženém gauči spí můj muž. Místo vedle něj je prázdné, i když jsem odtamtud před chvílí vstala. Je prázdné už léta. Ví on o tom?

Koukám na sebe do zrcadla a říkám tomu obličeji: Zasloužíš si být šťastná!

(Podle vyprávění kamarádky)

Napsat komentář