Nenamlouvání

Jedním z problémů mého sexuálního mládí byl značný kontrast mezi vzhledem ostříleného sukničkáře a náturou plachého v koutě sedajícího na nalezení čekajícího panáčka.

Je fakt, že občas jsem byl nalezen, ne však tou, po níž bych právě prahnul. Už na gymnáziu jsem utrpěl několik ran do mého i tak chatrného sebevědomí. Například jsem našel v penále lístek do kina. Bez vysvětlení, bez dopisu, bez podpisu. Bylo to zadarmo, šel jsem! Bylo to nadějné, šel jsem! Byl jsem zvědavý, šel jsem! Přišel jsem, viděl jsem, nezvítězil jsem! Nečekal mne tam jedna z dvaceti, které bych chtěl, čekala mne tam jedna ze dvou, které bych nechtěl v žádném případě. Dělala blbou, tvrdila, že taky našla lístek v penále, že za nic nemůže. Dodnes jí to nevěřím, byť jsem ji od té doby čtyřicet let neviděl. Ona by určitě se mnou mohla, já bych nemohl s ní. I když měla pod orlím nosem jemný knírek – což obojí podle generacemi ošmatané příručky mělo být znakem vysoké inteligence a sexuální náruživosti. Připomínala mi zdravou stravu, kterou bych měl chtít, ale nechci .

Další ránu mi zasadila spolužačka mých snů. Udělala to, co bych si já k ní nedovolil. Pozvala mě do od školy velmi vzdálené kavárničky. Viktoria! znělo mi v hlavě i v kalhotách. Nakřídoval jsem tenisky, vyžehlil  kostelové kalhoty, napomádoval tehdy ještě bohatou kštici krémem značky Maryša a vyrazil za dobrodružstvím o hodinu dřív. Konečně tutovka! Já chci ji, ona mně, rozpoutáme bezuzdnou vášeň, kterou ani smrt neukončí. Cestou přes město jsem okatě přehlížel všechny výstřihy jako vzduch. Tsss, takový? Mám lepší!  Dosud nikdy tak krásně nesvítilo slunce skrz zataženou oblohu, dosud nikdy jsem tak nevěřil tomu, že pravda vítězí, že pod svícnem není tma pořád, že osud je spravedlivý, že nepřijde-li hora k Mohamedovi, přijde Mohamed k hoře – nebo naopak?

Přišla jen o minutu později. Pochopil jsem, že se těšila! Byla kouzelná a tvářila se plaše. Mluvila potichu a objednala si griotku. Promnul jsem našetřené hřivny v kapse a poručil si  paňáka Rakety. Takové to modré pití, z něhož se možná druhou destilací vyráběla Okena. Jen si, děvče, dej na odvahu! Jen si dej! Chápal jsem ji, tušil jsem, jak pro ni muselo být těžké překonat pýchu i stud v jednom a pozvat mě na rande. Holka kluka! Na druhé straně jsem musel ocenit, že má vkus a odvahu, že poznala, co a kdo je pro ni nejlepší. „Víš, je mi to trapný… .,“ začala. „Nespěchej, já tuším, co mi chceš asi říci,“ uklidňoval jsem její třas.“Já ti asi řeknu totéž! Pane vrchní, ještě jednou griotku a raketu!“ „Moc ti to sluší,“ začal jsem vstřícně. „Jsi moc hezká!“ (Chtěl jsem říct krásná, ale připadalo mi to moc teatrální.)„No vidíš, tobě se líbím! Ale Karel si mě vůbec nevšímá!“Co Karel, jaký Karel, co mi leze Karel do snu? ( Využitý pramen: Jan Werich v roli krále v Soli nad zlato.) „Myslíš Karla, spolužáka Karla? Karel je blbec, já bejt holka, tak bych po něm neštěkla ani jako pes. Toho zajímají jen jeho vlastní svaly. Je samej sport, nos nahoru, otec je v balíku, mají spartaka,  chatu a pramici na vranovské přehradě… .

„No právě!“ špitla a dokopla griotku. „Co právě?“ „No právě proto jsem s tebou chtěla mluvit. Jestli bys mu nějak naznačil… .“ „Co naznačil? Že je blbec?“ „Ale ne, že se mi líbí, že bych s ním chtěla chodit.“

Modrá Raketa mi před očima zčervenala. „Proč si teda nedáš rande rovnou s ním?“ „Co kdyby nechtěl? To bych nepřežila! Ale ty jseš takovej hodnej, ty to nějak šikovně zvládneš!“

Co vám mám dál říkat? Zaplatil jsem griotky a Rakety a šel dělat Kecala. „Ty vole, ta po mně dávno jede jak slípka po flusu,“reagoval svalovec. „Takovejch můžu mít na Vranclu plnou přehradu. Ani nemá kozy!“

Bylo to od něho sprostý, samozřejmě jsem jí to tak nevyřídil. Ale v tu chvíli jsem to hulvátství vnímal jako trest boží na hlavu mé do té doby milované. Zlatá slova, Karle!

Napsat komentář