Milenci na cestě

Když jsem se rozvedl, nikdy by mě nenapadlo, že budu tak dlouho sám. Ale problémy ve firmě, časté služební cesty po republice, práce do večera a pak totéž doma, papíry z práce rozložené všude kolem.

Každé ráno jsem vstával s rozhodnutím, že s tím musím něco udělat. Jednou pozdě vcečer jsem uviděl na  internetu reklamu na seznamku. Jedno kliknutí a ocitl jsem se v docela děsivém světě osamělých. Některé inzeráty byly dokonce i s fotkou. Neuvěřitelné.

Tu noc jsem šel spát až k ránu.  Vybral jsem si sympatickou ženu s inzerátem: „Pro samou práci jsem neměla čas se vdát. Změníš to? (38/169/60).“ Odepsal: „Změnil bych to rád. Ale pro samou práci nemám čas se seznamovat. (40/178/80).“

Každou noc jsem potom četl její maily a poctivě odpovídal. Po necelém měsíci jsme se sešli. Eva nevypadala zase až tak atraktivně jako na fotce, ale měli jsme si o čem povídat. Ona byla doktorka v okresní nemocnici u Prahy a díky tomu, že byla sama a navíc svoji práci milovala, byla ve špitále víc, než doma.

Scházeli jsme se vždycky, když se v našich diářích objevila společná skulina. Nebylo to často, ale noční mailování fungovalo, takže jsme se sbližovali s každou skleničkou vína víc a víc. A pak přišel čas, abychom se sblížili nejvíc a Eva mě pozvala k sobě.

Mezi paneláky jsem trochu bloudil, ale pak jsem zaparkoval na kraji sídliště před starší, zanedbanou vilkou. Jméno na zvonku souhlasilo. Vytasil jsem pugét a zazvonil.  Eva vyběhla v domácích volných šatech, pusa na uvítanou a radost z kytky nepředstíraná.

Po několika schodech jsme vešli do haly.

„Mám tu trochu bordel,“ pronesla Eva mimochodem. „Jsem v jednom letu, vždyť to znáš a uklízet mi nebudeš, viď,“ pronesla lehce zábavně. V hale nebylo pro samé boty  kam šlápnout. Uložil jsem ty svoje k botníku a následoval Evu do obýváku. Odšoupla stoh rozevřených knih, abych si měl kam sednout.

„Do toho blázince ještě ke všemu dělám za měsíc atestaci. Katastrofa,“ vzdechla a padla na gauč.

Když jsem na ten gauč dopadl po láhvince červeného za ní, nějaký ten sloupec knih a popsaných lejster neudržel rovnováhu, ale Evu to nerozhodilo. Ráno jsem  se ve spacáku na karimatce probudil první.  Evě z deky na gauči koukala jen kudrnatá hlava.

Pohled z úrovně koberce byl otřesný.  Nebyl to jen dojem ze svršků i prádla nevábně rozházených kolem gauče… Flekatý koberec vysavač evidentně neznal. Všude po stolcích, a skříňkách ohryzky od jablek a slupky z pomerančů, nedopité láhve s minerálkou, tenisová raketa na DVD přehrávači.

Všechno jsem si rovnal v hlavě. Eva přicházela sice skoro vždycky na rande pozdě, ale já chápal, že práce v nemocnici se nedá  zapíchnout jako vidle.  Byla vždycky oblečena sice ležérně, ale tak, že člověk mimoděk hádal světové značky.

Ale mít doma tenhle nepořádek? Omlouval jsem ji. Je přece důležitější zachránit někomu život, než rovnat doma poličky. Milování s Evou bylo krásně bouřlivé. Ještě teď jsem cítil na zádech její nehty. Paráda. Ale ten byt…

Našel jsem si konečně ženskou, přemýšlel jsem.  Je pěkná, noc s ní byla jak z filmu.  Budu schopen ale tolerovat to ostatní?

(Podle kamarádova vyprávění)

Napsat komentář