Čtyři hovězí vepřová stehna

Bylo mi krásných šestnáct a zrovna jsem s nikým nechodila. To slunečné páteční odpoledne mě moje maminka poslala koupit řízky na neděli. V masně fronta – no „jak na maso“. Poslušně jsem si stoupla na konec – a čekala.

Vzápětí se za mne do fronty postavil On. Takový ten typ z dívčích snů, který se zabydlí pod oční víčka na celé dny i noci. Sportovní typ, tmavovlasý, s úsměvem filmové hvězdy. Různě jsem se nenápadně nápadně otáčela, a naše oči se setkaly. Jeho hluboký modrý pohled se do mě vpil a pode mnou klesala kolena. Jiskra přeskočila a já cítila, že jde o oboustrannou lásku na první pohled. Už mi nevadilo, že fronta postupuje hlemýždím tempem a že masna plná lidí není příliš romantickým místem pro seznámení.

Stál za mnou, a já přes tenké triko cítila jeho spalující pohled a žár plný lásky a okouzlení. Můj Princ! Takový, jakého potkáte jen jednou za život.

Fronta před námi se pomalu, ale jistě zkracovala, a my jsme už brzy měli přijít na řadu. Starší prodavačka vybírala, vážila a balila různé kusy masa. Co se týkalo mne, rozlišovala jsem jen maso světlejší a tmavší, tlusté a libové. Nic mi neříkaly žádosti typu „kus prorostlé krkovičky“, „spodní šál“, „panenku na svíčkovou“, hovězí kližku“…

Náhle mou pozornost upoutaly zvláštní kusy obaleného masa, úhledně srovnané na tácu za sklem. Zlatavé nadýchané kousky, připomínající buchty, se na mě smály a jako by říkaly: kup si nás, kup si nás.

Co to jen může být? No co, když nevím, tak se zeptám. Ten nádherný mladík za mnou to jistě bude vědět. S úsměvem jsem se na Něj obrátila, ukázala na tajemné maso a zeptala se: „Prosím vás, mohl byste mi říci, co je tohle?“

Vykulil své studánkové oči, zčervenal a polkl: „No, to je… to jsou…přece – býčí žlázy!“

„Býčí co?“

„Žlázy, koule, varlata – copak to nechápete?“

Nejdřív jsem opravdu nechápala. Pak jsem ale tvrdě dopadla na šedou dlažbu reality. Na co mi bylo stydno jen pomyslet, natož o tom mluvit, tady teď bylo ve zvířecí verzi vystavené a nahlas krutě pojmenované ústy mého Idolu.

„Další,“ vyzvala mě dost nelaskavě prodavačka.

„Já chci… já bych chtěla…já bych si přála…čtyři hovězí vepřová stehna,“ zoufale jsem ze sebe vyrazila.

„Cože?“

Už jsem nenašla sílu na další slova. Utekla jsem z obchodu, z dohledu Princových očí, ztrácejíc tak možná tu jedinou neopakovatelnou příležitost v životě.

A pro maso musela jít maminka.

 

Napsat komentář