Ztráty, dary i jizvy zůstávají

 

     Při všech možných peripetiích i cestách nelze na své pouti nepřejít Liánový most, nesáhnout si na Smírčí kámen; Vasquezův Jestřáb také křičí a tluče křídly, když je přibíjen na vrata. Jak nevzpomenout na básnické knížky Karly Erbové, v nichž se život ve všech svých krutých i milosrdných  podobách i podobenstvích neustále tlačí na povrch.

Věříte na minulé životy?
    Na minulé ani na budoucí životy nevěřím. Vím, že žiji tento, současný život, jiný na výběr nemám a snažím se tudíž jej žít tak, abych se pod něj mohla kdykoliv podepsat. Nejsem z těch, kteří potřebují jakés berličky k tomu, aby si vysvětlili svoji současnou, případně budoucí, existenci.

 Je život jezdce na koni smrti je závislý na jeho rychlosti?
    Tohle rčení jsem dosud nezaznamenala. Na konci smrti(ó, jak neskromně a rádobybásnicky je to řečeno!) jedem všichni, od narození až do konce dnů. Dle nátury se někdo loudá, druhý jede dle situace, třetí to uhání hlava nehlava. Včetně následků, pochopitelně.   Nepatřím mezi „pomalíky“, ale také ne mezi zbrklé. Myslím, že je třeba život vychutnávat se všemi odstíny a „jet“ tak, jak to on sám přináší. Že s přibývajícím věkem všichni rychlost zmírňujeme, je nasnadě. Ubývá sil, někdy neznatelně, někdy v důsledku nemoci, podstatně. (Pokládám za moudré se tomu přizpůsobovat dle potřeby. V žádném případě „netlačit na pilu.“ Stejně dojdem.)

 Má se každá pohozená rukavice zvednout?
    Myslíte tím jakousi literární výzvu? Přijde na to, jestli mne osloví, jestli  „na to mám“, ale častokrát také na tom, mám-li alespoň minimální podmínky pro takovou akci. Když vám třeba shoří dům, těžko se asi budete věnovat své literární vizi, budete především hledat střechu nad hlavou pro své nejbližší. U mne to má přednost.

Žili dřívější básníci lépe?
    Myslím především, že si to poněkud idealizujeme. Život někde daleko od lidí nebyl jen procházkou krásnou krajinou a ještě krásnějšími úvahami. Museli se postarat o to, kde hlavu složí, čím naplní žaludek, kde se umyjí, co na sebe oblečou, až bude mráz, a když onemocněli, taky si nemohli zavolat lékaře. Takže: život to určitě nebyl snadný a zdaleka ne všichni básníci tak žili. Že samota a meditace pomáhá hlubšími uvědomění si sebe i toho kolem, je nasnadě.  Obyčejní lidé žili především prací, dřinou, případně tím, že nebyli moc svobodní, vždycky jim někdo křičel nad hlavou, poroučel, omezoval, okrádal je. Věděli, zač je toho loket. Ale jistě si nacházeli i své drobné radosti, bez toho by to nevydrželi.    I ptám se: srovnáváme srovnatelné? A víme o tom dost, abychom vůbec mohli srovnávat?

 Co soudíte o Obci spisovatelů?
    Každý, kdo začal psát, psal především ze své vlastní potřeby si něco vyjasnit, pojmenovat. Po čase zjistil, že bez toho asi nemůže být. Někdy si uvědomí, že obdržel od života obrovský dar, který by měl také nějak vracet. A tak třeba čas od času vydá /za své peníze/ knížku, občas ho pozvou na podvečer se čtenáři, jimž něco sděluje, časem najde pár „podobně postižených“, založí si něco jako kroužek, kde se scházejí, hovoří o své tvorbě, případně připravují pro ostatní lidi jakousi „ochutnávku těchto plodů.“ Zadarmiko, jak jinak. Rozdávají se tím?
    Existence spisovatelské obce je dobrá pro to, aby se spisovatelé vzájemně poznávali, sdělovali své zkušenosti, poznatky, poradili si. Spisovatelská obec by se měla snažit jim ulehčit život třeba v tom, že se zaměří na ochranu autorských práv, na kvalitu a dodržování smluv autorů s nakladatelstvími, na to, aby česká literatura prostřednictvím překladatelů a kontaktů se zahraničím vešla ve známost i v jiných zemích, a snad také na to, aby spisovatelé byli vnímáni jako nedílná součást české kultury a života v této zemi. Aby měli více ceny než děvenky na E 55, které za svoji „práci“ dostanou vždycky zaplaceno, zatímco spisovatelé? Kdy jste naposled viděl honorář za knížku?
    Což ovšem znamená, že by se spisovatelská obec, alespoň její vedení mělo dobře vědět, jak a čím autoři žijí, s jakými problémy se potýkají, co postrádají, v čem chtějí pomoci. Ví to?
    Další problém, v němž by se spisovatelská obec měla podstatně více angažovat je podcenění spisovatele a jeho práce. Kolik financí se přidělí sportovcům, a je kolem toho stále tolik řečí! Kolik na jakési zpěváčky, hry a zábavy pro širokou veřejnost, jen aby to bylo hodně blýskavé! Aby se lidé spíše bavili, moc nemysleli, protože s ovcemi se snáze manipuluje. Ale to byli ti, kteří rozhodují o tom, na kterou hromádku něco „kápne“ a u které se vymluvíme na dlouhotrvající krizi, museli také číst knihy! Milovat je a  nesoustředit se jen na pozlátka. Obávám se, že u mnoha z nich knihovna moc velkou roli nehraje.
     Chléb a hry! Trochu málo na plnohodnotný život člověka, který přemýšlí, cítí a chce tu na světě být k něčemu. Ale to už tu kdysi bylo. A jak to dopadlo???

Můj přítel a básník Vlastimil Maršíček říkával: „Pište jen tehdy, nemůžete-li jinak!“
S tím bychom měli začít každý u sebe. Nepsat, necítím-li, že to musí být. Nekecat, nežvanit, neoslňovat okolí tím, co mám načteno a jak chytře to umím uplatnit ve svých řádcích. Přestat se shlížet v zrcadle. Být na sebe tak trochu pes.
    Já vím, je to těžké. Ale jinak kvalitní text nevznikne. A brát si příklad ze žvanilů, prázdných, namyšlených, ješitných, se silnou touhou po sebeuplatnění, jimž se ostatní po straně posmívají – to nemusím. Opravdu ne.

Zažila jste někdy ve svém literárním usilování období, z něhož dosud čerpáte?
    Stále čerpám jen ze své studny. Pravda, přitékají tam pramínky i odjinud, ale v té studni se smísí s mojí vodou. Nebude tomu jinak ani v budoucnu, pokud ještě něco napíši. Ne-li mé příběhy, tedy určitě mé životní zkušenosti, poznatky, znalosti.
   Literární období se u mne zhruba rovná celý život. Ve dvanácti letech mi tehdy plzeňská Pravda otiskla první verše a od té doby jsem celý život psala a publikovala /to s výjimkou let 1969-90/. V té době to bylo psaní do šuplíku. Jinými slovy, mám-li psát o svém literárním období, musím o svém životě. O jeho darech i ztrátách.
   Mezi dary – a velkou inspirací – byla bezesporu láska. především něco, co bych nazvala celoživotní láskou, třebaže se ten muž mým manželem nikdy nestal, třebaže náš vztah trval zhruba pět let, ale poznamenal mne navždy.
   V těch ztrátách byli muži. První byl opilec, druhý holkař. Miláček byl snílek, který nakonec právě kvůli svým snům zbankrotoval, nadělal milionové dluhy, připravil mne tím nejen o všechny peníze, iluze, sny, ale především sebe o zdraví, pohltila jej schizofrenie – do smrti vystaráno o problémy. Když vám spadne všechno, v co jste věřil, doufal, snil, na hlavu, zahojí se to, ale jizvy zůstávají.
   Mezi ztrátami i dary je můj pohled na svět, na to, jak se pomalu sune k vlastní záhubě vlastní sobeckostí, touhou po moci, penězích, vlastní prázdnotou, blbostí, jak chce jen MÍT a BÝT nikoho moc nezajímá, resp.  se to nenosí. Jak se ztrácí vědomí solidarity, vzájemnosti, slušnosti.
   Naše společnost nemá žádný pevný duchovní cíl a směr. Ne, nemusí to být nutně náboženství, ale i když se jím leckdo ohání, nežije podle toho. Je to prázdné, vyklepané jako makovice po sklizni. To mě velice tísní, trápí, probouzí ze sna, bolí. A jsem někdy ráda, že už je mi tolik let…

Co Vám v posledních dnech udělalo radost?
    Když mi zavolala bulharská bohemistka Maria Genova, že v jejím překladu vychází v Bulharsku moje básnická sbírka Vždyť miluješ svou lásku ke mně. Těším se, že mi ji pošta přinese ještě letos.

 Existují ve Vaší knihovně knížky, k nimž přistupuje po špičkách a otvíráte je se zaujetím jako kdysi?     Ano. Například Pravda o zkáze Sodomy Ivana Kříže. Kdysi dávno, dávno jsem se k ní dostala, uchvátila mne. Ale to už byla na indexu, z knihoven ji začínali vyřazovat. Tehdy jsem umluvila kamaráda, tehdy ředitele plzeňské knihovny, že si ji vypůjčil na své jméno a nechal mi ji přečíst. Byla jsem v pokušení tu knihu ukrást /a zaplatit pokutu/, ale nechtěla jsem ho přivést do maléru /stejně tak dopadl/ a tak jsem ji s těžkým srdcem vrátila. Po té knize se mi strašlivě dvacet let stýskalo!
    Po sametové revoluci jsem jednou zašla do Kaprovy ulice k Fišerovi, a hle! Měli ji! Okamžitě jsem si ji koupila a otevřela – s obavami: Nakolik jsem se změnila, jestli mne ještě po prvních stránkách tak rozechvěje. Bylo to jako kdysi dávno. A je tomu tak dodnes.

 

Napsat komentář