Žárlivá Marie

 Marie se slastně zavrtala do pelíšku, když v tom ucítila, že ji cosi tlačí do zad. Odhrnula deku a našla příčinu. Na bleděmodrém prostěradle se na ni třpytil zlatý řetízek. Nebyl její. Marie zbrunátněla. Uchopila inkriminovaný předmět, zamávala jím před nosem manželovi, který si v pohodě četl, a vyštěkla: „Co to je?!“

Jiří, nic netušíc blížící se tornádo, po pravdě odpověděl: „Ňákej řetízek.“

Marie ironicky protáhla: „Jo ňáááákej řetízek… a nevíš, komu patří, že jo?“

Stále nic netušící Jiří klidně odvětil: „To tedy vopravdu nevím.“

Marie zařvala: „Já ti teda řeknu, komu patří, tý tvý děvce, co si sem vodíš.“

Jiří překvapeně vzhlédl: „Co blbneš, prosím tě, jaký děvce, jaks na to přišla?“

Marie ignorovala otázku a pokračovala: „Zatímco já se dřu v práci, tak ty si sem vodíš štětky!“

Jiří chabě argumentoval: „Žádný štětky si sem nevodím… a taky chodím do práce…“

Marie smetla jeho odpověď a dále si vedla svou: „A vracíš se straaašně unavenej… teď už vím proč…!“

Marně Jiří vysvětloval, že opravdu netuší, jak se tam ten řetízek vzal. Jako všichni žárlivci, i Marie uznávala presumpci viny. A protože Jiří neměl přijatelné vysvětlení, byl trestán. Zprvu výčitkami, z nichž už byl tak zpitomělý, že začal zpytovat svědomí, zdali se něco takového opravdu nemohlo stát poté, co s kolegy a kolegyněmi z práce slavil narozeniny. Když přestal reagovat na výčitky, Marie nastolila tichou domácnost.

Chlapi v hospodě už měli plné zuby těch keců: „Proč zrovna já?!“ a „Co jsem komu udělal?!“ Museli totiž řešit důležitější věci, jako například kolik váží klokan, zda je chytřejší kůň nebo slon, a když má ženská taky knírek, jestli to při líbání funguje jako suchý zip.  

V pátek odpoledne přijel z internátu syn Matěj. Dotazoval se maminky, proč spolu nemluví. Maminka jen odsekla: „Zeptej se tatínka, ať ti to vysvětlí.“

Tatínek vysvětlil, postěžoval si, politoval se. Stejně jako v hospodě.

Matějovi bylo vše jasné. Ze strategických důvodů rodičům nakukal, že v pondělí začínají o hodinu dřív, tudíž musí jet na internát už v neděli večer. Těsně před odchodem na autobus se přiznal: „Mami, víš, táta nemá s tím řetízkem nic společnýho.“

Jiří zpozorněl a odložil noviny. Marie přestala strkat nádobí do myčky a překvapeně vzhlédla: „Co tím chceš říct?“

Matěj váhavě: „V pondělí dopoledne tu byla Janina, ten řetízek je její, už ho několik dní hledá…“

Jiří si oddychnul a spokojeně si zamnul ruce. Podezřívavé Marii to však nestačilo: „Počkej, počkej, v pondělí dopoledne jsi snad měl být ve škole?“

Matěj vyhýbavě: „Vodpadlo nám vyučování….“

Marie, jak bylo jejím dobrým zvykem, přešla odpověď a rozohnila se: „Takže ty místo školy si sem taháš holky a válíš se s nima v naší posteli?!“

Matěj důrazně: „Vždyť říkám, že nám vodpadlo vyučování…ale už fakt musím, za chvíli mně to jede.“

Marie lamentovala: „Ještě si udělej dítě, teď před maturitou!“

Matěj popadl batoh a vystartoval z kuchyně. Ve dveřích se otočil: „Nic takovýho nebylo… a i kdyby, my víme, co je to antikoncepce… jo a táta za nic nemůže.“

Marie zůstala stát s otevřenou pusou.

Jiří vyprovodil syna před dům a tam mu vyčetl: „Ty debile, to si musíš tu holku vodit sem, když víš, jaká máma je?“

Matěj: „Když Janiny choroši jsou teď pořád doma, voni přišli vo práci.“ 

Matěj odjel a nastalo velké usmiřování. A že se Marie uměla usmiřovat. Možná i proto jí Jiří rád odpouštěl její občasné žárlivé excesy.

Chlapi v hospodě už měli po krk těch keců o báječném sexování. Jednak Jiří porušoval hospodské pravidlo, že vlastní ženská se zásadně nechválí, jednak jim přibyly k řešení další otázky, a to, jak velké jsou ve skutečnosti filcky, když se říká, že má filcky jak vrtulníky, a jestli hadi souloží. Zatím zjistili pouze, že slon je chytřejší než kůň, protože si může dát člověka na záda chobotem, což kůň neumí. 

Jiří vzal Marii do hospody na pivo, aby všichni chlapi viděli, s kým si tak báječně užívá manželských radovánek. Což o to, důvod k vytahování měl, Marie byla opravdu kus. U stolu pro štamgasty s nimi také seděl Václav Bláha, známý rejpal. Přezdívali mu stejně jako panu prezidentovi Venca Prudič. Chvíli sledoval to jejich cvrlikání, obrátil do sebe hlt piva a odfoukl kouř. Pak jakoby pro sebe, ale zároveň patřičně nahlas ucedil: „A stejně je to vod toho tvýho kluka hezký, že to s tím řetízkem vzal na sebe.“

Marie zbrunátněla…

Marie se slastně zavrtala do pelíšku, když v tom ucítila, že ji cosi tlačí do zad. Odhrnula deku a našla příčinu. Na bleděmodrém prostěradle se na ni třpytil zlatý řetízek. Nebyl její. Marie zbrunátněla. Uchopila inkriminovaný předmět, zamávala jím před nosem manželovi, který si v pohodě četl, a vyštěkla: „Co to je?!“

Jiří, nic netušíc blížící se tornádo, po pravdě odpověděl: „Ňákej řetízek.“

Marie ironicky protáhla: „Jo ňáááákej řetízek… a nevíš, komu patří, že jo?“

Stále nic netušící Jiří klidně odvětil: „To tedy vopravdu nevím.“

Marie zařvala: „Já ti teda řeknu, komu patří, tý tvý děvce, co si sem vodíš.“

Jiří překvapeně vzhlédl: „Co blbneš, prosím tě, jaký děvce, jaks na to přišla?“

Marie ignorovala otázku a pokračovala: „Zatímco já se dřu v práci, tak ty si sem vodíš štětky!“

Jiří chabě argumentoval: „Žádný štětky si sem nevodím… a taky chodím do práce…“

Marie smetla jeho odpověď a dále si vedla svou: „A vracíš se straaašně unavenej… teď už vím proč…!“

Marně Jiří vysvětloval, že opravdu netuší, jak se tam ten řetízek vzal. Jako všichni žárlivci, i Marie uznávala presumpci viny. A protože Jiří neměl přijatelné vysvětlení, byl trestán. Zprvu výčitkami, z nichž už byl tak zpitomělý, že začal zpytovat svědomí, zdali se něco takového opravdu nemohlo stát poté, co s kolegy a kolegyněmi z práce slavil narozeniny. Když přestal reagovat na výčitky, Marie nastolila tichou domácnost.

Chlapi v hospodě už měli plné zuby těch keců: „Proč zrovna já?!“ a „Co jsem komu udělal?!“ Museli totiž řešit důležitější věci, jako například kolik váží klokan, zda je chytřejší kůň nebo slon, a když má ženská taky knírek, jestli to při líbání funguje jako suchý zip.  

V pátek odpoledne přijel z internátu syn Matěj. Dotazoval se maminky, proč spolu nemluví. Maminka jen odsekla: „Zeptej se tatínka, ať ti to vysvětlí.“

Tatínek vysvětlil, postěžoval si, politoval se. Stejně jako v hospodě.

Matějovi bylo vše jasné. Ze strategických důvodů rodičům nakukal, že v pondělí začínají o hodinu dřív, tudíž musí jet na internát už v neděli večer. Těsně před odchodem na autobus se přiznal: „Mami, víš, táta nemá s tím řetízkem nic společnýho.“

Jiří zpozorněl a odložil noviny. Marie přestala strkat nádobí do myčky a překvapeně vzhlédla: „Co tím chceš říct?“

Matěj váhavě: „V pondělí dopoledne tu byla Janina, ten řetízek je její, už ho několik dní hledá…“

Jiří si oddychnul a spokojeně si zamnul ruce. Podezřívavé Marii to však nestačilo: „Počkej, počkej, v pondělí dopoledne jsi snad měl být ve škole?“

Matěj vyhýbavě: „Vodpadlo nám vyučování….“

Marie, jak bylo jejím dobrým zvykem, přešla odpověď a rozohnila se: „Takže ty místo školy si sem taháš holky a válíš se s nima v naší posteli?!“

Matěj důrazně: „Vždyť říkám, že nám vodpadlo vyučování…ale už fakt musím, za chvíli mně to jede.“

Marie lamentovala: „Ještě si udělej dítě, teď před maturitou!“

Matěj popadl batoh a vystartoval z kuchyně. Ve dveřích se otočil: „Nic takovýho nebylo… a i kdyby, my víme, co je to antikoncepce… jo a táta za nic nemůže.“

Marie zůstala stát s otevřenou pusou.

Jiří vyprovodil syna před dům a tam mu vyčetl: „Ty debile, to si musíš tu holku vodit sem, když víš, jaká máma je?“

Matěj: „Když Janiny choroši jsou teď pořád doma, voni přišli vo práci.“ 

Matěj odjel a nastalo velké usmiřování. A že se Marie uměla usmiřovat. Možná i proto jí Jiří rád odpouštěl její občasné žárlivé excesy.

Chlapi v hospodě už měli po krk těch keců o báječném sexování. Jednak Jiří porušoval hospodské pravidlo, že vlastní ženská se zásadně nechválí, jednak jim přibyly k řešení další otázky, a to, jak velké jsou ve skutečnosti filcky, když se říká, že má filcky jak vrtulníky, a jestli hadi souloží. Zatím zjistili pouze, že slon je chytřejší než kůň, protože si může dát člověka na záda chobotem, což kůň neumí. 

Jiří vzal Marii do hospody na pivo, aby všichni chlapi viděli, s kým si tak báječně užívá manželských radovánek. Což o to, důvod k vytahování měl, Marie byla opravdu kus. U stolu pro štamgasty s nimi také seděl Václav Bláha, známý rejpal. Přezdívali mu stejně jako panu prezidentovi Venca Prudič. Chvíli sledoval to jejich cvrlikání, obrátil do sebe hlt piva a odfoukl kouř. Pak jakoby pro sebe, ale zároveň patřičně nahlas ucedil: „A stejně je to vod toho tvýho kluka hezký, že to s tím řetízkem vzal na sebe.“

Marie zbrunátněla…

Napsat komentář