Up a paní Moucha/ Up a holčička Sluníčková

U p  a  p a n í  M o u c h a

Po dobrém obědě ve vesnické hospůdce seděl Up na lavičce pod kaštanem. Přišla na něj

dřímota, a z té dřímoty ho vyrušila moucha.

„Paní Moucho, proč mě nenecháte spát?”

„Spi jindy. Teď si s tebou chci hrát.”

„Tak dobře,” probudil se Up. „A na co?”

„Na truhlíka.”

„A jak se hraje Na truhlíka, paní Moucho?”

„Takhle,” řekla moucha, škodolibě se zahihňala a vykakala se mu na hlavu.

„No, tohle,” rozzlobil se Up a po paní Mouše se ohnal. Kde jí už ale byl konec…

A to byla Upova čtvrtá velká pravda:

Nenechávej si kakat na hlavu!

Up  a  holčička Sluníčková

Ten den si Up prošlapával cestu světem už od časného rána. A protože ho ušlé nohy bolely hůř než bolavé zuby, sluníčková holčička na nebi tu jeho bolest hned poznala. Jak viděla Upa celého rozmrzelého, zavolala na něj:

„Pane Upe, jak vám dupou králíci?”

Up byl ale zamyšlený a sluníčko vůbec nevnímal.

„Hej, pane Upáči,” zakřičela rozpustilá sluníčková holka z nebe, „ptám se vás, jak vám dupou králíci!”

Něco jako by Upíka zašimralo v uších. Že by to byla ještě nějaká šimravá pošta pana Psa? Ale šimrání přibývalo a přibývalo a Up si drbal uši, až je měl červené jako rajská jablíčka. A protože Up už od lidí hodně pochytil, začal si sám od sebe nadávat:

„Krucinálfagot. Krucinálhimllaudon. Krucipísek, co se to děje? Copak nestačí, že je dneska zase cesta samé kamení? Copak nestačí, že je dneska cesta samý kopec? Copak není dost na tom, že je cesta samá zatáčka? Že se kudrnatí, kráčmera jedna, jako žížala? Co se to dneska děje?“

A jak si tak drbal uši nahoru dolů a doleva doprava, najednou slyší hihňání. Znenadání jako by ho někdo za ty uši vzal a mlaskl mu do nich velikánskou pusu. A najednou mu bylo teploučko, jako když se napije sladkého lipového čaje.

„To jsem já, trdýlko Upe. To já, holka sluneční, tě pokouším. Víš, co já se našlapu? A někdy mi přijde smutno, že jsem na nebi pořád tak sama. Chápeš?”

A Up vytáhl z kapsy hřebínek, aby se před tak vzácným hostem dobře cítil, a učesal si fousy a učesal si vlasy, a jak je tím hřebenem projel, naježily se ještě víc než předtím a lítaly mu z nich stříbrné jiskřičky.

A sluneční holka se smála, až se za Upovy uši popadala.

„Svezla bych tě, kdybys chtěl.”

„A jak ty víš, kam potřebuju?”

„Potřebuješ všude, kam já!”

„Víš to jistě?” zaváhal Up.

„Naskoč si,” vybídla ho.

Zlatá motorka jen zpomalila, sluneční holka vytáhla Upíka za uši na sedadlo a už rrruá, rrruý a byli v mracích.

Země pod nimi ležela jak bramborová placka, a když sesedli, cesta po nebi byla kamenitější než ta dole.

A sluneční holka už byla slečna na vdávání, a jak se spolu trmáceli dál, přibývalo jí vrásek, a než se s Upem nadáli, úplně zbabičkovatěla.

A už nebyla samý žert, už se tolik nesmála a šli, co noha nohu mine. Pak už byli docela nizoučko nad zemí a Up už nepotřeboval ani sluneční motorku, aby se vrátil tam, kde chtěl večer být. A sluneční babička ho vzala opatrně za uši a Upík seskočil rovnou do peřin.

A tehdy si Up zapsal svou pátou velkou pravdu:

Po nebi nebo po zemi – ušlé nohy bolí všude stejně.

Z knihy Upoviny
Ilustrace Stanislav Holý

Napsat komentář