Up a houslová Anežka / Up a modré sklíčko

Up a houslová Anežka

To je pořád řečí se vstáváním. Upík zase jednou otevřel oči, a jako by vyšel z tmavého tunelu, byl vzhůru. Noci, nocičko, kam  ses mi poděla, když jsem se po ránu vyspal hned do běla? Prostě otevřel oči a byl. Sova je noční a Upík je denní.

Ale když už je den, Up má rád všechno jasné. Sluníčko nahoře, rybník dole, ptáky v povětří. Jenže někdy se Upíkovi přihodí taková divná věc. Otevře oči, zvedne hlavu – a je tam. Nad Upíkem se vznáší krásné blonďaté stvoření, stoupá a klesá krajem, jako by nic nevážilo a tenounce  přitom hraje na housle. Je modrá a hraje na modré housle.

„Modřinko, kterou hraješ?“ zeptal se Upík.

„Hraju takovou, jakou chci,“ řekl modrý zázrak nad jeho hlavou. „A vůbec, neříkej mi, Modřinko. Jmenuju se Anežka. Houslová Anežka mi říkají kamarádi. I ty mi tak můžeš říkat, chceš, divný človíčkový zvířátko?“

Upík, tak jako mnohokrát v životě, nevěděl. Ale poněvadž věděl, že nevědět se může, hned slečně odpověděl:

„Houslová Anežko, nezáleží na tom,  jak ti budu říkat, protože důležitější je, jakou budeš
hrát. Jestli zahraješ smutnou, bude mě ta smutná písnička celý den mlátit po hlavě. Ale jestli zahraješ lehkou ptačí, vznášecí, den bude modrojasný a narostou křidýlka alespoň na chvíli i mně, ptákovi šlapákovi.“

„Já ti popletu život,“ špitla houslová Anežka s dovádivým úsměvem na pusince. „Nic na světě není jednoduchý. Všechno je zašmodrchaný, pokud to ještě nevíš. A já jsem toho šmodrchání příčina. Hraju a hraju a šmodrchám a šmodrchám a zašmodrchaný je pak celý tenhle svět. Tys to nevěděl, Upíku?“

„Nevěděl, Anežko,“ přiznal se Upík. „Ani to nechci vědět, Modřinko. Chci mít život nalinkovaný jako řádky v písance. Co je červené, je jablíčko, a co je zelené, je tráva kolem.“

„Chudáčku Upíku,“ politovala ho houslová Anežka. „Svět je kulatý, víš? A všechny linky se stejně jednou seběhnou do jedné jediné zašmodrchané tečky. A tak si s tím nelámej hlavu. Červené jablíčko se narodilo zelené a  zelená tráva v říjnu zežloutne. Tos opravdu netušil?“

Upík zalomil rukama. A tehdy ho navštívila další velká pravda ze života:

Všechno může být jinak. A život není písanka, aby sis ho koupil nalinkovaný.

U p  a  m o d r é  s k l í č k o

Další den, cesta zase jako tkanička na velikých botách. Když mu přestávala ubíhat pod nohama, sedl si Upík na pařez a řekl si:

Cesta necesta, už mě to nebaví. Kdyby to tak šlo, aby cesta ubíhala vsedě. Ale proč vlastně? Kam se ženu? Vždyť já přece nikam nepospíchám! A jakmile si to uvědomil, cítil se jako balónek puštěný z provázku. Vždyť on opravdu nikam nespěchá! A jak tak bloudí očima radostně kolem, všimne si modrého sklíčka u škarpy. Nejdřív ho mine očima, ale pak dostane nápad. Zvedne se, sklíčko sebere a dívá se jím na svět. A vidí modré stromy, modré domy, modré obilí i auta modrá. A tu ho něco napadne. Když najdu modré sklíčko, vidím svět modře. Když najdu červené, vidím všechno červeně. Kdybych našel žluté sklo a podíval se skrz něj, uvidím všechno žlutě. A když najdu růžové sklíčko, je všechno kolem růžové.

A když najdu dobré sklíčko? Jak uvidím svět? Dobře. A vzpomněl si, že potkával lidi se skly na očích, a bylo mu jasné, že lidi si kupují někde dobrá skla, aby dobře viděli dobrý svět.

A v tu chvíli se Upík zvedl a utíkal do nejbližšího městečka, vešel do obchodu s brýlemi a řekl:

„Pane brýlař, chtěl bych být brýlonoš, abych viděl dobrý svět.”

Avšak pán za pultem se zakabonil jako mraky nad lesem.

„Neuvidíš brýlemi dobrý svět, mládenče, ale dobře svět, jaký je. Se vším mezi nebem a zemí, se všemi jeho pravárnami i levárnami. ”

A tak Up vyšel z obchodu zklamaný, jen se svýma očima bez sklíček, protože dobro bylo zase někde jinde, než čekal.

A tehdy si Upík zapsal za uši další velkou pravdu:

Svět se ti neukazuje namazanou stranou krajíce. Je kulatý jako bochník. A dobro a zlo v kruhu nemají konce.

Kniha Upoviny (Albatros 2001)

Ilustrace Stanislav Holý

Napsat komentář