Up a cesta do světa / Up a ptáček Snídáček

Bylo nebylo…

Ale kdyby se z pohádkového čaje upilo,

může se Upík narodit.

A my pak budem čtením marodit

a knížka – žádný velký cvalík –

otevře se lehkolehce

jak sekerkou špalík.


Up a cesta do světa

Kdyby se měl narodit Up, narodil by se určitě z kaštanu oblečeného do zelené pichlavé slupky.

A proč kdyby? Ono to určitě tak bylo!

Prostě a jednoduše: Jednoho popleteného rána se Up narodil. Byl malý jako kaštan, malý jako malý kluk, ale pichlavé vlasy a pichlavé vousy už z něho trčely na všechny strany.

Jako štětiny černého prasátka, jako černé zatloukací hřebíky, jako kartáček na zuby a kartáče na boty a kartáče na šaty, všechny, co máte doma dohromady.

A protože byl hned první den docela rozumný, rozvažoval: Na světě jsou lidi takoví a takoví, zvířátka taková i taková, kytky takové i takové. Jaký budu já?

Ještě nevěděl, co je ošklivé a co je zlé, a proto nechtěl být hned krásný a dobrý. Vyšel do světa, aby se v něm uviděl jako v zrcátku. Vyšel do světa, aby si ho ochočil jako zvířátko, jako člověka, jako kytičku bleděmodrou. Up vyšel ten první den do světa, aby šel do světa.

Up a  ptáček Snídáček

Venku už bylo modrobílo a sluníčko si broukalo: Upíku, Upíku, dobrá kaše na mlíku. Upík v pelíšku pod olší si ale zacpal uši a dělal, že neslyší. Neměl rád vstávání a neměl rád kaši. Po kaši mi v hlavě straší, říkal vždycky. Strašit mu ale začalo už teď. Začalo mu tam strašit, že by se měl probudit, otevřít oči do toho sakramentského modrobíla a jít po svých.

Ale už se stalo. Jakmile se sluníčko jednou zakleslo mezi víčka, byl se slaďoučkým ranním spánkem konec. Upík zamával na nový den dvěma malíčky, dvěma prsteníčky, dvěma prostředníčky a dvěma ukazováčky a nakonec si nechal své dva mazlíčky, které si někdy ještě, věřte nevěřte, strkal i do pusy před usnutím. Fuj, říkala mu vždycky maminka. Fuj, fujíkovej, říkal mu vždycky jeho tatínek. A Up dobře věděl, že je to fuj fujíkovej, ale někdy je i dost velký člověk jak malé dítě. A šup, už měl prsty v puse.

A když Upík na svého poťouchlého kamaráda Sluníčka zamával, promáčel si v potůčku oči, oklepal se jako pejsek a vyšel do nového dne  rád nerad.

Šel podle potůčku po proudu, a jak voda lehoučce ubíhala po kamenech, Up  po kamenech klopýtal. Ale když už jednou vstal, klopýtání mu nic neubralo na náladě. Klopýtání je totiž jenom jiné, veselé chození. Představte si jen úplně holou, smutnou betonovou silnici…

Když Upík doťapkal na svých pidinožkách ke dvacáté olši, něco mu začiříkalo nad hlavou. Upík začal vytáčet hlavu kolem dokola. Ale nikde nic. Čik čik, ozvalo se zase. Up se dopálil a řekl si: Počkej, čamráku, já tě dostanu. Uchopil olšovou větvičku a pěkně s ní zatřásl. Čamráček vyskočil, zatřepal křidýlky a zanadával. Upík se smál, až se za bříško popadal:

„Kdo jsi, čamráku?“

Nenápadný hnědý ptáček už zase poschovávaný ve větvích pípnul:

„Ptáček Snídáček, abys věděl.“

„No to jsem ještě nikdy neslyšel.“

„Neslyšel? To jsi teda neposlucha, když posloucháš jen na půl ucha.“

Upík jen pokrčil rameny.

„A k čemu mi jsi dobrý?“ nedalo mu se nezeptat. Ptáček si učiříknul.

„Proč bych ti měl být k něčemu dobrý? Prostě když pípnu, lidi i zvířátka se chytnou za břicho a řeknou si: Jsem já to ale motovidlo. Vždyť já jsem ještě dneska nesnídal. A je to.“

Upík se ťukl do čela:

„No jo, děkuju ti, Snídáčku.“

A pak se chytl za bříško a řekl si, že je truhlík, že proto tak klopýtá přes kameny, protože dneska ještě nesnídal.

A tak Upík potkal v životě další velkou pravdu:

Když  máš uši otevřené, nejsi neposlucha, neposloucháš jen na půl ucha a nebudeš klopýtat.

Z knihy Upoviny (vydal Albatros, 2001)

Ilustrace Stanislav Holý

Napsat komentář