Strach

Kužel světla proťal skleněnou výplň dveří do ložnice. Marcela se přikrčila pod dekou a hrůzou ani nedýchala. Jas baterky pohladil stěny na chodbě a přesunul se do obývacího pokoje.

Mrkla na budík stojící na nočním stolku. Displej ukazoval za deset minut čtyři. Vláda pekla a nočních duchů. 

Marcela trpěla nepřekonatelnou fobií. Bála se nočních lupičů. Někde se dočetla, že tito řádí nejčastěji kolem čtvrté ráno, protože v tu dobu mají lidé nejtvrdší spánek. Mladá žena se v tuto dobu pravidelně probouzela. Zbrocená potem se lekala sebemenšího šustnutí a vyděšená se plížila na toaletu. Ulehčeně si vždy oddychla, když zjistila, že tam na ni nečeká zabiják s nožem v ruce a punčochou na hlavě. Ještě zkontrolovala, zda malý Honzík ve svém pokojíčku dýchá. Ráno se svým nočním děsům usmívala.

Manžel byl věčně na cestách, montéři nebývají moc doma. Jakmile byli spolu, nikdy se nebála a zapomínala na své noční můry.       

Když se loučili, občas špitla: „Já se tady sama bojím.“

Vysmál se jí: „Čeho prosím tě, tady v paneláku? Vždyť je kolem plno lidí!“

Odjel a Marcela znovu osaměla se svým strachem. Ona a čtyřletý Honzík. Večer jí před očima defilovaly morbidní představy o znásilněných matkách a uškrcených dětech. Před čtvrtou byla zase vzhůru.

 „Ať si vezme ty peníze a vypadne. Jen ať nás nechá na pokoji,“ tiše se modlila.

 Vybrala z účtu třicet tisíc. Manžel nic netušil. Vždy před ulehnutím je položila na jídelní stůl v obývacím pokoji. Usínala osvobozena přinejmenším od jedné děsivé představy, a to, jak z ní chlap v černé kápi chce vytlouct, kam dala peníze.

 „Co když se Honzík probudí a bude chtít jít čurat nebo se napít? Prosím tě spi Honzíku, děťátko moje,“ napínala uši a děsila se, aby se neotevřely dveře dětského pokojíku.

 Ráno odvedla děcko do školky a šla nahlásit krádež na policii.

„A proč jste nechala takovou sumu peněz jen tak volně povalovat po stole?“ kroutil hlavou policista.

„Bála jsem se. Nechtěla jsem, aby to hledal. Prostě, aby si vzal peníze a šel,“ vysvětlovala.

Nevěřili jí, podezřívali ji, že byla domluvena s nějakým komplicem. Přesto s ní jeli do bytu, pomohli vyměnit zámek a ten původní odeslali na expertízu, zda byl otevřen klíčem či planžetou.

„To je mi jedno, jestli mně věří nebo ne. Hlavně, že jsme to s Honzíkem přežili, že nám nic neudělal,“ honilo se jí hlavou.

Teprve když policisté odešli, zhrozila se: „Proboha, a co když přijde zase? Kde já seženu dalších třicet tisíc?“

Napsat komentář