Sergei Vassilyevich Rachmaninoff (1873-1943)

                       

 Concerto for Piano and Orchestra No. 3 in minor, op.30

                      (  Pro   I v o    K a h á n k a  )

                            Sám a bez pohybu.
             Zvolna dýchám a uzavírám své brány.
                  Má páteř – šipka strnulého letu.
               Skrz pevný bod uprostřed mého čela
                               vzdaluji se světu.

Točím se jak nebozez a otevírám v těle Krista mokvající rány.
    Dej tělu spát a mysli sestoupit schodištěm dovnitř hlavy.      
                     Na pěti řádkách visí devatero klíčů.
                     Slyším v dáli dusot splašených koní ,
    Přede mnou šumí vodopád, proud rozvodněné řeky dravý .
                             Tam kdosi zpívá o lásce .
                       Ach moje duše tolik touží po ní !

                                           Vpřed !
                            Má síla, veškeré mé chtění
       paprsek světla ostrý – pronikavá bolest v milujícím srdci.
                 Rozpínám své paže do hudebního okřídlení.
     Každý tón tenká nitka, já splétám v tichých vodách revoluci.
                                    Napětí a uvolnění.
                      Balancuji na hrotu slunečního paprsku
                               a hledám pomyslný střed !

                                   Mé prsty krouží,
   třepotají perutěmi jako vlaštovky na vlnách večerního vánku.
Švitoří a štěbetají, když slunce zmírá na obzoru jako na kahánku.
           Nesu se nad spálenými poli a vyschlým oceánem.
            Jsem otrokem a zároveň i všeho tvorstva pánem.
    Hlas ptáka varovný se nad skalami rozléhá a do daleka nese.
     Mráz, horko prochází mi páteří a země v hlubinách se třese.

                      V letu se odrazím a v mžiku tasím meče.
           Kolem mne stíny démonů, já po hlavě se vrhám do té zteče.
  Jsem bouře, ohnivými blesky šlehám úhor,rozhazuji sémě odvahy a bázně.
Já každý večer umírám a rozpadám se na popel, než jako slunce ráno znovu
                               vycházím ze zkrvavené lázně.

                                Jak vichr opírám se do kláves
    a z útrob klavíru se valí hory vln a vybuchují v mělčinách co zasmrádají
                                                   sírou.
              Hlas Boha, jenž se v kapkách deště vprostřed pouště snes,
                   plní mou pískem zasypanou studnu radostí a vírou.

  Neviditelné proudy boží milosti mě nadnáší. Já plachtím na vlnách svého  
odevzdání.

                      Spínám své ruce v modlitbě zpívajících dlaní.
          Když na jevišti zhasla světla reflektorů a metronom se zasek´,
                                      opouštím co jsem miloval.
                           Žel, života nepozná, kdo se smrti brání.
                  Hraj struno tesklivá, já padám do náruče černé díry.
     V jediné vteřině posledního výdechu a nádechu se moje duše odpoutá a
                                         rozprskne jak hvězda
                                        do nekonečné časomíry.

Napsat komentář