Proč mi dává děda stovku na pouť

Vždycky tak týden před poutí
přijedou lidi v maringotkách
a vyparádí střelnice
a rozestaví kolotoče.

Sedíme s dědou na stráni
a díváme se na ně,
hlava se k hlavě naklání,
hřejem si spolu dlaně.

Pak děda vyndá z peněženky stovku
a řekne: „Tohleto máš na pouť, kamaráde.
Když jsem byl malej, moh jsem se jen dívat.
Tak ty to prohoupej i za mě.“

No, a pak se začne připozdívat,
ve střelnici si budu na špičky stoupat,
muzika se rozehraje na půl vesnice
a děda mě jde rozhoupat.

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    Ach jo….tyhle krásné poutě! Patří k těm mým nejmilejším vzpomínkám..spolu s cirkusem, co přijel do vsi! A pánBůh dal, že to šlo ještě zopakovat s dětmi a vnoučaty. Jen nevím, hledám příčinu, proč jsem vše prožívala potřetí mnohem intenzivněji, než podruhé? Mrzí mne to, ale přiznávám si to, sebekriticky…ta radost a pocit štěstí, byla s vnoučaty nějak intenzivnější..nějak víc mne vše dojímalo, víc jsem si toho užívala. Snad mi mý děti odpustí, oni to tak necítí, když si povídáme, nechápou můj pocit vnitřních tichých výčitek. Pro ně to bylo skvělý. (No ještě že tak :-)) Kdo mi vysvělí, čím to? A necím to jen v těch vzpomínkách z poutí…Jakoby něco tenkrát nebylo tak, jak mělo být. Nevím.
    Děkuji Honzo za krásnou vzpomínku.
    PS. I když ten obrázek, nebýt kostelíčka v pozadí, vyvolal obraz Bolečka na kolotoči… To bude těmi labutěmi… :-). Dík a krásný den všem.

  2. Strejda OLIN napsal(a)

    Technika a média mění nejen nás, ale celý svět. Vždyť to znáte. Někteří naši předci, a byla jich většina, nevytáhli paty ze vsi, maximálně do okresního města na úřad, do nejbližšího města na trh apod. Nebylo rádio ani noviny. Vrátil-li se z cest za prací řemeslník, voják po létech z vojny, přijel-li kupec, kočovný tyjátr, cirkus s komedianty nebo právě světský s kolotoči, byla to událost. Lidé s otevřenými hubami naslouchali vyprávění a historkám, hltali informace ze světa. Ještě já jsem jako malý kluk zažíval tu neskutečnou atmosféru cirkusu a kolotočů. Hrst pilin zabalených do barevného a třpytivého papíru na gumičce, tento “blbý” míček nebo růže z krepového papíru postříkaná lacinou kolínskou mi připadaly jako poklady. Cukrová vata, cukrkandl, turecký med, lízátka, vodová zmrzlina. Podivné domečky na kolech s podivnými lidmi. Co mohlo být pro kluka dobrodružnější. Proto snad i ty knížky, které jsme stále dostávali od Ježíška, byly pro nás bránou do světa. Fantazírovali jsme o tajuplných ostrovech, cestách kolem světa, ponorkách, Robinsonech, tajuplných ocelových městech, Akélovi a Mauglím, králech, princeznách a rytířích, o dobru, které vždy zvítězilo nad zlem. Ale i o samotách ve stepi, bílých hřívách i tesácích, o Rikitanovi a Stínadlech, o kovbojích a zlatokopech, o letci bez nohou a statečných partyzánech… vždy tam byl jakýsi morální apel na slušnost, poctivost, čest, pracovitost, pravdivost i statečnost. Chápali jsme jasnou hranici mezi dobrým a špatným, hrdinou a padouchem. Rodiče byli svatí, učitel pánbůh, dospělí nedotknutelní. Nahlas a uctivě se říkalo Dobrý den, Děkuji, Prosím.
    Bylo to tak, nebo je to jen nostalgie?

    • poletucha napsal(a)

      Strejdo Oline, já si myslím, že něco z toho je minulá pravda, něco nostalgická fantazie a něco je věčné. Zrovna teď se tady motá 8 dětí ve věku 0,5 až 10 let. Původ? Česká vesnička (spíš osada), anglické maloměsto (matka Češka), Praha. Jsou různé, ale fantazie, hravost, snaha být dobrý – nic z toho snad nechybí nikomu z nich. Jistě, taky zlobí, ječí, ubližují si, jsou nešikovné, zachrání mrňouska v bazénu, poperou se o jogurt, odmlouvají, vyplaví koupelnu… Mám pocit, že jsou podobné nám před tou řadou let. Většinou zdraví, děkuji a prosím taky spíš ano, promiň dělá viditelně víc práce malé Pražandě.
      Dvatí rodiče a božští učitelé? No nevím, o své učitelce na prvním stupni jsem si už ve druhé třídě myslela, že to je zlá baba. Pravda, nedotknutelná byla, bohužel.

      • Strejda OLIN napsal(a)

        Mě nikdy ani nenapadlo, zejména na obecné škole, jakkoli hodnotit učitele. Maximálně byl hodný nebo přísný. Učitel byl prostě Bůh. Nikdy, opakuji nikdy jsem od rodičů neslyšel, že “ta učitelka je kráva” (blbá, pitomá, hrozná, špatná, taková nebo maková). I když nepochybuji, že někteří mí učitelé takoví byli. Pro mě zkrátka existovala některá dogmata, o kterých jsem nepřemýšlel. Pozdravit, poprosit, poděkovat. Nic neukradnout, nezničit, šetřit. Respektovat a ctít rodiče, učitele, esenbáka, školníka, uklízečku, družinářku, prezidenta, dospěláky. Budu-li vzletný, řekl bych, že tato dogmata (zásady) byla kovadlinou a kladivem, které mě v dětství ukovaly. Na tu výchovu a prostředí se nezapomíná, nesu si je v sobě celý život. I když rozhodně nejsem svatý, dopustil jsem se jistě mnoha chyb a špatností, ale hranici jsem nikdy nepřekročil.

    • Mirdulis napsal(a)

      Milý strejdo Oline, není to nostalgie, ale (bohužel) to tak BÝVALO. a nebylo to zas až tak špatné, že? Já bych si například rád sehnal celou kompletní knihu Rychlých šípů a strávil nad ní mnohou pěknou chvíli…

    • Jan Krůta napsal(a)

      Moc hezky napsané, Oline. Je to nostalgie, protože je to dávno pryč a funguje trochu i onen “vzpomínkový optimismus”. Ale pamatujeme si to opravdu takhle. Čím je to dneska nahrazeno? Je vina na nás? Zavinili jsme to odlidštění? Tu ztrátu respektu a pokory? Nebo civilizace nás tlačí do slepé uličky?

  3. poletucha napsal(a)

    Musím se poohlídnout po kolotočích v okolí, abych s cácorkama něco probendila. Ať nají co nejvíc vzpomínek 🙂 .

  4. Strejda OLIN napsal(a)

    Je toto také nostalgie?
    – “Ježíšmarjá, to je ostuda. To abych chodila kanálama. Co tomu lidi řeknou? Táto, my se snad budeme muset odstěhovat.” bylo možno v rodinách slýchat, když byla holka “v tom” ještě před svatbou, nebo někoho z rodiny “vedl policajt”, kluka vyhodili z učení, mladí se rozváděli, máma měla v konzumu manko apod. Byly určité normy chování, jejichž porušení bylo společensky nepřijatelné. Některé byly sice maloměšťácké a pokrytecké, ale ve svém celku tvořily normu chování. Dnes si jich nikdo ani nevšimne a jsou vnímány téměř jako přirozené a normální.
    .
    – V detektivních a kriminálních filmech nebyly drastické záběry. Pokud vůbec byla vidět mrtvola, byla přikrytá, viděli jsme jen část těla, střelou zasažený člověk se prostě zhroutil k zemi, mučení bylo jen tušené, samotný zločin nebyl samoúčelný, ale tvořil východisko k rozkrytí příčin a motivu pachatele. Dnes z obětí stříká krev až na strop, vidíme detaily rozervaných těl, mučení “in natura”, sledujeme násilí, hrůzu, destrukci, sadismus, patologii jako stěžejní leitmotiv filmu. Vražda a násilí je vnímáno jako něco normálního, běžného, smrtelné kopy a údery se zdají být jen sportem bez následků.
    .
    – Většina filmů je odtržena od reality, jakoby z jiného světa. Jsou to buďto fantasmagorické akční thrlillery nebo kýčovité příběhy ze života společenské smetánky. Život většinové části společnosti, prostých a obyčejných lidí je zřejmě nezajímavý a nudný (vždyť tito lidé jen pracují a starají se o rodinu) a pokud si jich autoři filmů všimnou, pak je karikaturují, zesměšňují a dehonestují. Socialistický film jistě nebyl přímo vzorový, ale myslím si, že by mohl být v mnohém příkladný.
    .
    – Život na našem panelákovém sídlišti byl přátelštější. Ještě v 70letech manželka beze strachu věšela prádlo dole před barákem na šňůrách a nebylo výjimečné, že tam prádlo viselo přes noc (!), podle rozdělovníku se uklízelo kolem baráku i popelnic, na jaře se dělaly brigády a celé sídliště se uklidilo včetně dětského hřiště, sedávali jsme se sousedy na lavičce a u kávy nebo i něčeho ostřejšího jsme klábosili dlouho do noci, na Silvestra nezůstaly jedny dveře zavřené. Dnes se lidé navzájem ani nepozdraví.
    .
    – Když jsme šli nakupovat, nechávali jsme kočárek v řadě jiných před samoobsluhou beze strachu. Do ZDŠ jsem chodil 2 km přes celé město, aniž by rodiče trnuli hrůzou, co se mi stane. Běžně mě matka posílala nakupovat do potravin. Dnes něco takového neuvidíte. Kdy jste naposledy viděli 12letého kluka kupovat chleba, máslo, mléko, kvasnice, brambory…? Domácí vězení byl strašný trest, veškerý volný čas, za každého počasí, jsme trávili venku při hrách, sportu i lumpárnách.
    .
    – Člověk vychodil školu, vyučil se a nastoupil do zaměstnání, kde měl předem jasnou perspektivu, pravidelný a jistý plat, dovolenou a odkud také většinou odešel do důchodu. Byly tam vazby na bydliště, město, sousedy, známé, spolupracovníky. Nebyli jsme tak anonymní.
    .
    Tak bych mohl pokračovat a mnozí mě jistě doplní. Nemyslím si, že by to byly sentimentální vzpomínky “starého” muže. Tak to přece objektivně bylo, to můžete potvrdit. Tuším, že mnozí mi budou kontrovat poukazem na totalitní zvůli a hrůzy režimu. Souhlasím, že i to bylo. Kdo tím však byl postižen a kolik jich z 15 milionového národa za 40 let bylo? Jedno, tři, pět procent? Kradlo, loupilo, vraždilo a podvádělo se již za R-U, za první republiky i v “socíku”. Nemyslíte, že s vyspělostí společnosti a růstem životní úrovně by křivka “špatností” měla spíš klesat, zatímco neustále stoupá? Ono všechno asi nebudou jen nostalgické vzpomínky seniorů, jak se někteří snaží omlouvat dnešní stav tvrzením, že tak to bylo vždy. Nebylo, je to od generace ke generaci horší. Nechtěl bych se vrátit do první republiky, ani do padesátých let, ale mrzí mě, že se některé dobré hodnoty ze života společnosti i lidí vytrácejí.

Napsat komentář