O Dušičkách

Domov dospělého člověka a domov dítěte

jsou dvě zcela rozdílné věci.

 

Dospělý člověk jsem teď já, když si vzpomínám,

jak, ještě dítě, jsem o Dušičkách jezdíval

s maminkou a s tatínkem do Brandýsa na hřbitov.

Vidím je oba, jak nesou květiny a věnce,

jak potom rozžíhají kahánky a svíčky

na hrobu s kamenným lemováním,

a později též na dvou třech hrbolcích,

už sotva znatelných v omrzlé trávě.

Chvíli tam s nimi postojím

v modlitbě mezi dvěma křížky:

jeden na čelo, druhý na hlínu,

modlím se však spíš zvukem řeči

a vůněmi podzimního vadnutí

nežli obsahem slov – očenášjencinanebesích …

Pak už ale každou chvilku odbíhám,

jednou v představě, po druhé po nohách tam,

kde nalevo hned za vrátky hřbitova

je malý hrobeček s malým pomníčkem

a malým obrázkem děťátka-batolátka …

Já, teď dospělý, jsem se neustálým opakováním naučil

pouštět rychle z mysli všechno, čemu není vyhnutí.

Já, stále dítě, zůstávám dodnes ohromen-ochromen

tou nepochopitelností smrti děťátka.

Komentáře

  1. Jan Porizek napsal(a)

    S úctou a obdivem k básníkovu srdci, vidění, řemeslu. Zdravím, pane Tomáš.
    J.P.

Napsat komentář