Kovboj z Vodičkový ulice

Narodil se ve znamení koníka
a když do školy natáhli mu prvně budíka,
Václavákem prošel tehdy vzhůru,
ztratil tady prvně času fůru.

To, co viděl, kříslo ho už navždycky,
připadal si jako rytíř blanický,
Václavův kůň se mu líbil,
tehdy nabeton si slíbil,

že když kamaráda, tedy jenom šemíka
a s tímhle přáním školní rok mu utíkal.
A ze všech vyjmenovaných slov se mu líbila
jen ta po B, že v nich byla kobyla.

Den co den si pod Václavem na koni
spřádal sny, jak vítr s koněm dohoní
a žádná z hlídek poldů si ho nevšimla,
když sedal ve snu za Václava na šimla.

Jednou šmíroval ho soused až tam pod sochu,
křičel: Škola volá, hejbni kostrou, lenochu.
Pohlavek mlasknul, plachtí dětská čepice,
koukejme, kovboj z Vodičkový ulice!

V patnácti letech lidskou fantazii pokoušel
a černým úhlem kreslil na zdi bělouše
a místo blondýn, když neměl co na práci,
šli jeho hlavou tam a zpátky plaváci.

A než se nadál, už mu bylo k dvacíti,
byl dítě města, hřívu v dlaních ještě necítil.
A přišel z vojny, ženil se a rozváděl,
na svýho koně střádal prachy do kádě.

Za Prahou sehnal stáj a kousek zahrádky,
koníka koupil samozřejmě na splátky,
když koně ved si, řvala celá vesnice:
Koukejte, kovboj z Vodičkový ulice.

Den co den z práce běžel rovnou do stáje
a kvůli koni by se třeba rozkrájel,
z bělounký hřívy česal jabka poznání,
půlku sněd sám a půl dal koni na dlani.

A těch dvou cval byl lehký jako peřiny,
žádného z nichž nezajímaly vavříny
a jejich řeč, jen tichá rybí povídka,
zemi jen tak dávali podkov razítka.

Pak jednou pád a smutný gesto felčara,
na autě z jatek vezou zvíře na márách,
řidičův smích: Už zítra bude v paštice,
tak nazdar, kovboji z Vodičkový ulice.
X

Napsat komentář