Když se mnou nejsi

 

Bílý prach
z měkoučkých chomáčků
nespředený vlny
beránků Božích,
v adventním tišení,
splašený vítr,
ze zámeckých schodů
dechem ledovým
až dolů,
k tramvajím,
ve vírech honí.

Roztančeným
pod sukněmi
plynových lamp,
vločky
rozdováděný
něžným klouzáním,
po zlatý kůži stínů,
o sladkým stýskání
tančí,
líbáním mrazivým.

Bloudím
v uličkách,
vonících
cukrem vanilkovým
a hledám dům,
kde jsi
tenkrát
pěstí
k dlažbě srazil,
Jidášovy blbý kecy.
A pak jsi
do mýho tepla
zas vešel blíž.

Vzpomínám si.
Jak jsi líbal
moje slzy.
Šeptal po tisící
že mě už nikdy
(a vůbec…)
neopustíš.
A mezi mými vzlyky
jsi ani nezaslech,
že prát se nesmíš.

Se mnou dnes nejsi.
Nestýská se mi.
Praha je po všech
střechách věží,
obnažená
něhou víc
než dřív.
Víc než na tři prsty
linkou silnou,
bělostný křídy
vzkříšenýho Lady.

Labutě na nábřeží
krmí muzikanti
z Karlovýho mostu
drobnýma
z jazzovejch klobouků
a smutní malíři,
prokřehlými prsty
lijou do Vltavy
z děravejch kapes
poslední kapky
plamínků whisky.
Barvami vlasů
jejich
poslední
nevěrný družky
z podkroví.

V tichosti promlčení,
už zlatým
do tmy
okna domů září.
Za všemi
zapadly sněhem
s první adventní nedělí,
stopy a jizvy
po Jidáších.
Až za hranice Prahy.
Za hradby paneláků
kde roztomilí
sněhuláčci,
budou,
i dnes v noci,
hlídat spánek dětí.

Všude jsi se mnou
i dnes nebyl.
Nestýskám si.
Až tam,
kde ty jsi.

Komentáře

  1. jirbus napsal(a)

    To je Praha, kterou znám… 🙂 Moc pěkný verše.

Napsat komentář