Dověnky

  

Hrsti
propouštějí
navyklost

bez snění –
bez řetězení blízkosti –
beze jména… 

V očnici vypitýho dna
a pak jen z andělů
hřmí peří – bolí vpichy

tam, kde jsem zůstal z bezkrajnosti
pod chodníkem Lůny
čarami vlasů skrytý.

Pokreslená zatmění!

Zdmi prosakují rány
jak růže křičí tlapou hory –
a jen prach zvoní v obočí

chladí
S-i-ch-r-h-a-j-c-k-y
ze švů řasenky

a zas jen
hrsti

propouštějí
navyklost

na černým

i bílým
poli

jakoby světlo
usínalo

jen z nevraživosti
k oboustranný tmě

jakkoli je blízká
příběhu

o třetím oku
nabušený čakry
(…tolik se o tom píše…)

a čelo
už není čelem
spíš steskem
po květinový pěsti
co voní dětmi

a nevnímá už
chlad
na útlí jehly

položený
tak pichlavě
do kelímku
pátý kolony

jak límec z plíce
vyšňořený ještěrky…

Pro který –

pro který zastavení
bude i viditelnost
spíš samurajem zasypaný
jámy?

Kudy se sláma
cestou ulamuje?

…a ostatní je
dávnější
než první výkřik
před obrazem
z nitek kostí?

I z nevíry
i z lásky
nemám už
k zaplacení

příští
krádeže.

Odtud
kapou
hodiny.

Komentáře

  1. Ivet - Mejsehezky napsal(a)

    Otevři si mě

    Lehce
    pohni
    promazanou klikou

    nahlédni
    dírkou klíčovou
    Novou barvou voním

    Nestudím
    jak by se zdálo
    Nevržu
    v soukromí

    Otevi si mě
    V zimě hřeju
    v létě chladím
    Vím dost o uzavřeném prostoru

    O průvanu myšlenek

    Ze zrnek ticha
    tvořím
    Hořím při západu

    Otevři si mě
    Nápadů spousta
    Sousta
    přežvykující v rýmech

    Povzdech otevřených dveří

Napsat komentář