Dny bezštědrý

Tvý jméno
mělo být
můj osud…
Hvězdičky
ze tvých příběhů,
šitých na míru,
zašly však třpytem
dřív.
A přece!
Bývaly
kdysi poctivý
(než jsme se vyplatili).
A přesto ještě
něco málo zbylo.
Na jízdenku
strastiplných cest
s nadějí.
Kam?
Pro mne jen tam.
(Nikdy se nevracím.)

V čase předvánočním,
oboustrannýho strachu
z trapnýho loučení
(na vyzdobeným nádraží,
křečovitými,
zdvořilými kecy,
co se už ani nesnažily,
(jako dřív)
bejt šifrovaný
ani tvůrčím psaním)
jsme si zbyli
sami.
V čekárně
přeplněný
nenaplněným.
Komu z nás
asi dřív zastaví
zas zvláštní vlak
bezosamění?
Co já vím?!

A proč
si znovu na rozcestí
přeříkávám
všechny
poslední
uplynulý dny.
A proč mi přijdou
tolik podobný
vykuchanejm
andělům z možnejch lží?
Tak samozřejmý.
Vyzdobený
z polámanejch
(neprodejnejch)
stromků vánočních
(u business center)
křídly opuštění,
šupinami štěstí
někdejších
štědrejch dnů. 
A proč si hlavou
dolů
visí?

Po špinavý zemi
se slévají 
louže
kyselý.
Všechny dny
na šťastný a veselý
byly bez záruky.
Snad proto
jsi je
asi
ani nezahlíd.

Napsat komentář