Cestovatelka…

   Je tak trochu do větru, i když zrovna nefouká. Nevytáhne-li paty z domu pár dní, už to s ní šije, neklidně přechází po bytě, všechno jí padá z rukou, co chvíli se nervózně zastaví v kuchyni u okna, jež míří přímo k jihu, přivře slastně oči, lehounce natáhne do sebe vzduch – kdyby byla zvířetem, dalo by se říci, že zavětří – a v duchu pronese Máre, máre, mé milované a kruté moře, ani nevíš, jak mi bytostně scházíš!

  Musím přiznat, že již od Vánoc je obklopená nejrůznějšími katalogy cestovních kanceláří i agentur, listuje jimi a mnohé obrázky jí připadají důvěrné známé. Jak by také ne, je po těch mnoha letech plahočení scestovalá, protřelá světem jako světoběžníci i ti, co se jen tak potulují s batůžkem na zádech a přespávají jednou na přídích zaoceánských lodích, jindy v pichlavých keřích u cesty, kde by je nikdo nehledal.

   Moje dobrá cestovatelka si ale vybírá z těch nejlepších destinací, kde je vše all inclusive, tedy zdarma a neustále k dispozici. Panovačně luskne prsty a už jí nažehlená servírka v krásně padnoucí uniformě přináší snídani až do postele. Přeje-li si dostat nejluxusnější pokoj s obsluhou, obrátí jen oči v sloup a již všichni kolem ní běhají, aby její přání okamžitě splnili. Žádnou nedochvilnost nestrpí, když to má řádně předplaceno.

   Trochu mě děsí, že si přeje dodnes být za všech okolností středem pozornosti. Nedá si říct, aby se chovala trochu skromněji. Má-li tu a tam k dispozici dostatek posluchačů, připadá si jak nejlepší řečnice a přednáší strnulým naslouchajícím o místech a dálkách, kam se běžní klienti nedostanou ani jedenkrát za život. Bývá až maličko morbidní, když na ní vidím, jak jí to působí blaho i potěšení zároveň. A místo, aby v tom okamžiku přestala, začíná svá vyprávění z nedostupných končin, kde jeden svět končí a jiný právě začíná, stupňovat. Ve svých gradacích je neúprosná. Zděšené obecenstvo zvedá ruce nad hlavu, bezděky a nezpůsobně strachem otvírá ústa, ale ze židlí, na nichž je jakoby přikováno, se nedokáže zvednout ani odtrhnout.

   „A to kdybych vám pustila ještě barevné diapozitivy, to byste koukali!“ hřímá a nechává se unášet cestovatelskou euforií.

   Pojednou se otevřou protilehlé dveře a doktorka v bílém plášti zavolá do hloubi čekárny-posluchárny: „Další, prosím.“ A naše milá cestovatelka jde, zbledne jak stěna, bázlivě pohlédne na nástěnku s rozpisem onkologických operací. Pomalu kráčí za hlasem lékařky, z nichž jsou už vidět jen záda a oslnivé světlo ordinace.

   „Ani si na cestu nestačila sbalit pět svých švestek,“ protrhne ticho nejodvážnější z pacientů.

„To se přece nedělá, jen tak odejít a prásknout do bot,“ řekne tiše, ale cestovatelka jeho kňourání už neslyší, sotva cosi zaslechne, avšak zvedne ruku jako k pozdravu. Stojí jí to nesmírnou námahu.

Napsat komentář