Cesta k dětskému domovu

     Umiňoval si, že o ní nikdy nenapíše, nezmíní se o ní ani v hospodě, kam chodíval čas od času svátečně si posedět a vypít ty dvě tři točený, aby smyl ze sebe utrmácenost i vše, co ho tížilo.

     Jako osmačtyřicetiletý řidič záchranky ztratil ze den na den zaměstnání, i když si myslel, že bude pomáhat lidem a živit se, jak se smíchem říkával, jako nosič beznohých až do důchodu. Náhle se ocitl na dlažbě, dopadnutí bylo tvrdé. Neměl našetřeno ani nasyslováno, na penzijním spoření jen pár stokorun, známí, kteří by mu mohli pomoci, se k němu otočili zády. Nějak bude, říkal si v duchu, jsem přece pracovitý a ne žádný nemakačenko, nějaké zaměstnání záhy seženu. Po třech měsících se dočkal, stal se vychovatelem v blízkém dětském domově.

     „Kam to lezeš?“ divila se jeho žena, „do pasťáku? Víš, jaká se tam poflakuje sebranka?“

      „Něco přece dělat musím,“ odsekával nevrle, „a pracovat s dětmi je možná mnohem lepší, než tahat do sanitky stokilové alkáče, kteří si udělají bolístku na hlavě, když neudrží rovnováhu a praští se sebou na schodech jakékoliv putiky.“

       „Jak chceš,“ nechtěla si vzít poslední slovo milovaná choť, „až tě třináctileté cikánky nařknou ze sexuálního obtěžování, tak za mnou nechoď!“ A práskla dveřmi, až se to rozléhalo po celé ulici.

     „Budete sloužit noční, pane Roberte,“ pousmála se vrchní vychovatelka, „postavu na to máte, jste kus chlapa. Hlavně si děti nesmíte připustit moc k tělu. Sám poznáte, jak dokáží všeho zneužít i využít.“

     „Já vím,“ odpověděl, i když tušil, že o životě v dětském domově toho mnoho neví. Nemůže to být horší než na sanitce, konejšil se v duchu, zvládnu jim dělat uklízečku, zdravotní sestřičku, pradlenku ve společné prádelně, kam děti sice neměly přístup, aby omylem nevypnuly kotle plynového topení.

      „Jé,“ pištěly snědooké dívky, „novej strejda! A odkud jste?“

       První služby proběhly docela v poklidu. Pomáhal starším vychovatelkám, zaučoval se, de facto nasával do sebe všemožné praktiky i nuance sociálního ústavu.

      „Nejsme jen obyčejný dětský domov,“ opakovala několikrát po sobě hlavní šéfová, „ale stojíme kdesi mezi opuštěnými dětmi z klasických „děcáků“ a mezi výchovnými zařízeními s tvrdším režimem, však víte, pasťáky.“

       Nový vychovatel horlivě pokyvoval hlavou, tu a tam se na něco zeptal, avšak nešlo mu na rozum, proč tolik dětí od pohledu docela krásných i příjemných, může mít problémy se zákonem.

      „Strejdo,“ zaprosila pohublá cikánka s vlasy až do půl zad, „dejte mi prosím brufen, bolí mě strašně břicho.“

       Už se natahoval pro krabičku léků, když jeho ruku zastavila kolegyně vychovatelka.

       „Ale ne, už jsem dávala Maryše ibalgin před půl hodinou a tyhle analgetika působí šest hodin, ať si, madam, nevymýšlí!“

       „Kráva pitomá,“ slyšel ještě z chodby, kam děvče vyběhlo a hned si postěžovala kamarádkám na kruté poměry.

       „Nechají mě trpět!“ vykřikovala školačka Maryša ještě na posteli a výhružně zatínala pěsti a posílala tetu do všech horoucích pekel.

     „ Z toho si nic nedělejte, strejdo,“ ohradila se kolegyně, „takhle mluví o každém. Děcka moc dobře vědí, že tu jsou za něco, co asi udělat neměla, za drobné krádeže, za útěky ze školy, sem tam si něco šlehnou. A cigarety? Za ty by splnily úplně všechno! A významně povytáhla obočí.

     „Všechno! Rozumíte mi?“

Napsat komentář