Budu se muset srazit s vlakem

Budu se muset srazit s vlakem,
abych se jednou zastavil,
abych si všimnul, že kvetou kytky,
abych se mrknul, jak jsem žil.
Zasadil jsem strom – roste nakřivo,
postavil jsem králíkárnu, králíci mi chcípli,
zplodil jsem syna – orlíka,
zlomil se v pase, skoro dítě
a chtěl jít dělat číšníka.

Budu se muset srazit s vlakem,
abych se jednou zastavil,
abych si líznul dešťový kapky,
abych si vzpomněl, jak jsem žil.
Pravicemi potřásal jsem,
skleničkama cinkal,
psina byla, když ne velká,
tedy aspoň psinka.
A byl smutek jednou za čas,
jak za nehty špína,
co na tom, že nikdo neřek,
že jsem kůže líná.

Budu se muset srazit s vlakem,
abych se jednou zastavil,
abych si utřel zrcátko sakem,
abych se ohlíd, jak jsem žil.
Žádná sláva, krucinál,
ať jsem lezl horem dolem,
zase sám jsem potom stál
vždycky kousek pod vrcholem.

Přijď si ke mně vypít flašku,
slova zaklesnem jak skobu,
mlčky víme víc než dřív:
nejsme živi pro ozdobu.
Teď tu jsme a zítra třeba nebudem,
nechci život provexlovat, kůži převlíkat,
žít si v nablýskaných krovkách střevlíka.

Třeba se už nikdy nehnou ledy.
Všechno, co je prvně, je i naposledy.
Teď tu jsme a zítra třeba nebudem.
Já se nechci smířit s osudem.

Napsat komentář