Bublinky

Tisíce mých vlastních slov
jsou věčně špatná nápověda.

A není nikoho
kdo by mi konečně řek
“Probůh, už mlč!
(doprdele!)
Ať není už konečně
nic z tebe slyšet!!”

A tak jsem si včera,
to krásný a šťastný odpoledne,
po svým nejchoulostivějším
rozhovoru
se svým Bohem
koupila láhev bublinek.
Můj Bůh
to přijal vlažně.
Nevzrušeně.
A po každým mým díku
za další šanci
jen otráveně
mával dlaní.
Už zase zády ke mně.
Jakože dobrý!
Jakože není zač.
A že už tyhle díky,
kolikrát slyšel…

A tak když ta láhev
udělala BUM
(včerejší večer)
šuměla z ní poezie
odvrácenou stranou
z nesmrtelný televize.
A v tom tichým,
šumícím hrobě,
jsem se začala bát
sebe.
Aby nebylo slyšet,
jak prostírám
ten tvůj novej stůl.
Aby nebylo slyšet,
jak probouzím líbáním
tvý spaní.
Nebo jak se milujem.
Aby nebylo slyšet,
docela obyčejnou řeč u snídaně.
A nevoněla až sem,
káva a slunce,
co vchází ráno do pokoje.
Aby nebylo slyšet,
kdybys náhodou řek,
že pro tebe
jsem nejkásnější.

Lásko,
bublinky sladkou opilostí
touhu ve mně rozechvěly.
A stejně!
Vím!
Tolik zbytečnech  slov!
V mlčení nejsou slyšet!
Další den
k další noci zraje
a ty
se mnou nejsi.
A pak?!
K čemu tolik řečí!
(doprdele!)
Vždyť oba víme,
že nikdy nebudeš…

Komentáře

  1. Emma napsal(a)

    Tak to přímo zasáhlo. Krása.
    Em

Napsat komentář