Bludný kořen

Plaval jsem ve tmě, jak v hluboké studni.
Les nevlídně mlčel a houštiny větví
mě šlehaly do tváře ostrými trny.
Rozdrásávaly mi ruce jako nepřejícné víly.
Divoženky tahaly mě za cíp kabátu
a šklebily se pod škraboškou.
Sova otočila hlavu, sýček zaskřehotal.
Pomatený netopýr se kmitnul mezi
děsivými stíny roztřepených větví.

Osleplý a rozčilený,
podlehl jsem zmatku.
Točil jsem se dokola a snažil setřást strach,
jenž pomalu a jistě stahoval svá tenata.
Varhany mých plic se rozskřípaly,
srdce vlévalo mi plnou parou do hlavy
zlé přízraky a mrazivou úzkost.
Po zádech mi stékal studený pot.
Já jsem se doopravdy bál.

Bál se cizích rukou,
až mě nenadále chňapnou za krkem.
Cizích zubů, klapajících ze tmy,
cizích očí, které zírají a tiše přivírají víčka,
cizích myšlenek, co pronikají skrze kůži,
i svých vlastních představ.
Těch jsem se bál ze všech běsů nejvíc.

A pak najednou, jak tělo hada,
kořen ovinul mi lýtka.
Naříkal, jak ztracené a opuštěné dítě.
Bludný kořen vyplakaných tužeb,
zašlapaných lásek, zapomnění.
Srdce, které otupí a spěje do neznáma,
do bludiště zrdcadlících se tváří…

Rozbředlé bláto bažiny se mi zvlnilo pod nohama,
světluška se zachechtla a potřeštěně blikla.
A pak jako hladovící břicho pocestného,
močál nenasytně vcucnul moje tělo do svých útrob.

Já jsem se mu nebránil a jako ve snu,
propadal se do země a dýchal její hořkost.
Klesal jsem a pociťoval úlevu ze svého klesání.
Náhle jsem se přestal bát.
Má víra pookřála.
Nahmatal jsem pod nohama pevnou plochu.
Dveře s klikou.
Stiskl jsem a povolila.
Svět se rozlétl dokořán
a já jsem vypadl a skutálel se do trávy,
jak balvan.

Doprostřed obrovského pole.
Černobílá šachovnice.
Bílá tráva, černé kopretiny,
černé nebe, vybílené stíny.
Bílé stromy, černé listí.
Království, kde barvy spláchnul déšť,
a nebo kde se tančí na čepelích nožů

Napsat komentář