Billie

Spěchala. Stáli před ní asi už jen tři lidé, ale zdálo se jí, že čas neuvěřitelně rychle letí a fronta před ní, se nekonečně vleče. No hurá! Drobné vhodila bleskově do tašky, žádný velký zdržování s peněženkou.  Popadla igelitku s nákupem a rychle vyrazila směrem k východu.

„Billie!!!!“ Co to bylo? Zaslechla to jméno správně? A bylo to vůbec nějaký jméno? V chůzi se rozhlédla kolem a spěchala bez zastavení dál. Panebože, to je hodin! Procourala skoro celý den venku a teď musí rychle stihnout nachystat večeři. Nebo že by ohřála ten včerejší oběd?

„Billie!!!“ Ucítila, jak ji zezadu někdo dlaní zakryl oči. Bylo to nepříjemné a byla si vědomá, jak v ní narůstá popuzenost. Tyhle blbý vtipy nikdy nemusela.

„Hádej! Hádej dvakrát. Kdo jsem?“ Snažila se bleskově srovnat. Ta Billie nebyl omyl, slyšela tedy asi dobře. Billie, jí říkal jen jediný člověk na světě. Odtáhla z očí cizí dlaň a obrátila se. Pane Bože! No tohle jí byl čert dlužen.

„Ahóóój, co tu děláš?“ Ta věta jí šla proti tomu, co opravdu cítila. Jo, bylo to překvapení, ale nepříjemné. Neměla čas a pak, o tohle setkání by vážně nestála ani za dalších deset let.

„ Jsem tu u dcery, má dnes narozeniny a tak jsem šel koupit ještě nějaký pití na večer.“ Aha, vybavil se jí chlap, co platil nákup, když vyložila na pás u pokladny, ten svůj. Občas sledovala, co lidi nakupují a bezděčně přemýšlela, podle toho, co to je, o nich, o tom, jak žijí, co je čeká doma, až ten nákup vyloží.To byl určitě on, co platil ty dvě flašky tvrdého chlastu. Na pultě u něho, ležela ještě hromádka slanejch oříšků a různejch tyčinek. Všechno drahý, ceny už zná tak trochu podle obalů. Platil kartou, zaslechla pokladní, jak hodila cifru, něco kolem dvou tisíc. Ještě se v duchu zhrozila. Je to možný? Za dvě flašky a pár sušenek? Hmmm, tak to si asi žije dobře. Drahej chlast a jistě zlatá karta. No a jak by ne. Vždycky uměl vydělat peníze. A pak, slyšela od někoho, že je už dávno rentiér. Peněz se moc rád  nikdy nezbavoval, ale dcera, už jako malý dítě, dostávala to, co by jinde stačilo uspokojit celou familii. Vždycky ji rozmazloval a ona to s ním  uměla.

„ A co ty?“ „Jak žiješ?“ Díval se na ní z výšky svých dvou metrů a nějakého centimetru navíc. Usmíval se. Koktala něco jako – no znáš to, čas letí, takový to – celkem dobře…

„Je to vůbec možný? Taková náhoda? Kolik jsme se neviděli let?“ Širokej úsměv, jak reklama z plakátu na Frekvenci jedna. Kdyby se nepřihlásil, nepoznala by ho. Jistou podobu pomalu začala zase v jeho tváři nacházet, ale byl tak šíleně a neuvěřitelně starej!!! Úplně bílý vlasy, sice jich měl pořád dost, ale měl je naposledy asi ostříhaný tak před rokem. V duchu si představila, jak ta bílá a odpudivá koudel, padá na zem, jak mu na hlavě zbyl krátký a přijatelný trávník, takový, jaký má na hlavě dnes každý normální chlap z civilizace. Vypadal by líp. A ne tak šíleně starej a zašlej.

Ucítila, jak bere její ruku do své. Bylo jí to nepříjemné. Snažila se jemně vyklouznout z jeho dlaně.

„Tak jo, ráda jsem tě viděla, měj se pěkně, musím letět…“

„Počkej, počkej, zadrž!“ Usmála se. To slůvko zadrž, bylo jeho oblíbené. A teprve právě teď, si uvědomila, jak bylo výstižné. Používal ho hodně často, tedy vlastně přímo úměrně k tomu, jak a co dělala. Jo, byla vždycky splašená a zbrklá. Jak velká voda. Vždycky všechno,, když o něco šlo a na čem jí záleželo, prožívala s  nadšením. Chtěla to hned, co nejdřív, jakoby se bála, že jí to zatím uteče.  A on byl jediný, kdo všechno v těch přívalech nápadů a fantasmagorie, přijímal tak, jakože je to prima, že právě tak, je to nejlíp a dobré. Jenže bylo nutný, ten proud taky občas zabrzdit. Ještě nekončil totiž první šílenej, bláznivej nápad a měla už v hlavě další, novej. Pro jejich práci to byl dar z nebes, nikdo se s ní nemohl srovnat a proto jí i tuhle bezbřehou fantasii, sem tam, také občas někdo záviděl. Vždycky ji ujišťoval, že je jeho věčná a neutišitelná inspirace. Ovšem, měl smůlu, nebylo to oboustranné.

„Ne, ne, vážně, někdy jindy, ok?Já fakt musím letět..“

„Jindy to nejde, já se zítra vracím, jsem tu už týden.“

„ Týden? Ty tu nebydlíš?“ Uvědomila tu stupidní otázku. A proč by tu měl asi bydlet? Vždyť o něm nic neví, jen se zmínil, že byl u dcery. Tak tu asi bydlí ona, ne?

„Ne, ne, já sem jen občas zajedu, víš, jsem už čtyři roky sám. Marie umřela.“ Nastala kratinká, trapná chvíle. Sakra, co na to říct? No to co se asi vždycky říká, ne?

„ Ježíši, Martine, to je mi moc líto..“ Měla by se ještě zeptat proč, něco jako co to bylo?! Ale doprdele, už je v tom! Už  se chytla. Ne, ne, tyhle vzpomínkový akce nemusí a ještě s tragickým podtextem.

„Víš co, Billie?“ Snad už úplně zapomněl, jak se doopravdy jmenuje. Billie!!! Je to trapné! Billie bylo tehdy něco přes třicet. Tak jo, skoro čtyřicet. Ale šlo to, teď je stará a Billie jí zní, něco jako drahoušek. Něco jako zdrobnělina, se kterou vypadá každá stařena ještě víc tragicky, jako zkamenělina, co by ještě ráda, naposled obživla. Zdrobněliny jmen, zní na starých babách smutně.Trapně.

A ???

„No?“ Co z tebe omšelý příteli-inteligente, teď asi vypadne?

„ Vykašli se na čas, pojď  někam posedět, pokecáme, ne? Jako kdysi.“ Jako kdysi? A co je zase tohle? Kdysi byla kost, kdysi neměla ksicht plnej vrásek, měkkou prdel, svěšenou kůži na bradě. Kdysi měla dvakrát tolik vlasů a patřil ji svět! Byla tou jeho lepší a hodně příjemnou součástí! Už proto, že byla dobře vyvedená, byl na ni, na celou,  příjemnej pohled. A uměla se sebou zacházet docela dobře. Jako tenkrát, když škemral v Mnichově, aby s ním šla na moc důležitou schůzku, na který měl udělat s němčourama kšeft. Tenkrát byla hodně naštvaná. Copak byla nějaká štětka, aby ji vodil jako cvičenou opici k oblbování cizejch chlapů? Přišlo jí to nechutný, využívat ženský, jako prostředek. To se pak ale  naštval zase on. A byl docela sprostej. Prý tedy nic. Že nemusí. Nutit ji nebude. A stejně, prý asi nebude ten správne j typ. Tím ji dostal, vybudil. Obtáhla tenkrát,  ještě pořád dobře a pěkně, pevný, vydařeně tvarovaný tělo, tmavě modrým hadříkem.  Jediným šperkem na ní tenkrát byl jen parfém. Ten její. Dal se splašit jenom v Tuzexu.

No a? No nakonec z toho byl moc pěknej večer. Němčouři byli moc milí, tetelili se,  rozpálený tváře jim jen hořeli, rozdováděli se jako malí kluci a kšeft se uzavřel. Ženská má silný zbraně, viditelný už na první pohled.  Nemusí se nikdy prodávat, když nechce. Je k tomu ale zapotřebí to, co není věčné. Mládí.

A bohužel, ona se pořád těžce smiřuje s tím, že je už v háji. Tenhle sortiment ( kouzlo mládí), pro ni  už není k mání.

„ Ne, ne, vážně ne.. „

„ Jen na chvilku, jsem zvědavý, jak jsi se dostala do Prahy, jestli ještě maluješ… A vůbec! Pojď…“

„Ach jo, no co už s tebou mám dělat, ale fakt jen vypiju kafe a valím domů, jo?“

„Jo,jo, slibuju..“

Šli vedle sebe a on nedokázal skrýt svou radost. Poskakoval vedle ní, zastupoval jí cestu s nějakým nadšeným povídáním o něčem, nebo o někom. Padala jména, která jí byla povědomá, ale už si nemohla vybavit tváře, které k nim patřily. Nebylo jí to vůbec příjemné, ten trapný, od hlavy k patě šedivý, inženýrskej dědek. Směšně oblečený do saka, který už vyšlo z módy před patnácti lety. Byl vždycky celoživotní šetřílek. A všichni věděli, že měl tolik, co jinej neměl! A jak je vidět, vybrousil se v tom oboru k naprosté dokonalostl.

Styděla se. Za něj?

Sedli si k poslednímu stolku v kavárně, ve které ještě nikdy nebyla. Nebylo to tam zlý, místnost byla vymalovaná příjemnou kardinálskou červení, atmosféra byla podbarvená jakýmsi, tak akorát puštěným, francouzským šansonem a všechno tady  bylo příjemně čisté a vkusné. Káva voněla a najednou nebylo kam spěchat. Poslouchala jeho bláblábláááá  a v duchu se za sebe styděla , že vlastně ani dosud neví, o čem jde řeč. Když dopadla otázka na její stranu, chytla se posledních slov a vypustila zase ona, těch pár svých. Šlo to skvěle, jako nahrávky na divadle. Blablabla…

Myslela na to, jak jí ho Pán bůh postavil do života, tenkrát. A jak dnes. Jak tyhle dvě situace byly naprosto odlišné. Nesnášela vzpomínky a tak si je ani nepřipouštěla blíž. I když se neúnavně pokoušel o opak. Nedostalo se k ní, z těch starejch, dávno zapadlejch archivů, zcela nic.

Seděla a nechala se nést atmosférou přítomnosti. Okamžikem s vůní kávy a nádherně tesklivou hudbou, francouzským roztomilým errrrr, v mazlivých slovíčkách textů. Nechala se mazlit přítomným sentimentem, proudícím do krve,  šumící vodou Seiny v bublavý melodii, voňavým smutkem, nešťastnou láskou (pro změnu tentokrát tou cizí), opovrhovanou  bídou ve vykřičených čtvrtích a uliček Paříže. Myslela v duchu na to, že je to stejně fuk. Všechno to, o čem právě tiše zpíval neznámý, sametový hlas. Všechno o životě je věčné a nesmrtelné všude. V Paříži, nebo v Praze.

Dívala se mu do tváře a uvědomovala si, že tu sedí s někým úplně neznámým. Nelíbilo se jí na něm nic. Vůbec. Jeho hezounské, vybroušené rysy, jí vlastně nikdy, ani v minulosti,  nebyly sympatické. Nechápala, co na něm ženský vždycky viděly.

Huňaté, rozčepýřené obočí nad popelavýma očima, ze kterých se vytratilo něco, co by v očích měl chlap pořád mít. Vypadal celý unaveně a jakoby sešel právě teď, na chvíli, z konce svý cesty, na kterou se už dávno a definitivně vypravil.

Kde je ten sebevědomý chlap, který se nebál nikdy nikomu říct nic?! Bylo mu vždycky jedno, jaká autorita stojí před ním. To jediný, ji na něm vždycky imponovalo. V tom jediným, se jí zdálo ukrytý jeho erotično. V jeho odvaze a přesvědčení. Byl chytrej, to, jo. Drzej inženýrek. Mohl si tu drzost vzhledem k svým vědomostem a intelektu i tenkrát dovolit.

Drzej byl i ve svým dvoření vůči ní. Neměla tyhle blbý kecy ráda. Od chlapů, ke kterým necítila nic, o to víc. Ti, kteří se líbili jí, tak sdílní nebývali. Naopak. Bývali to ti ze všech nejvíc plašší a ženský se zas tak moc o ně nepraly. O to milejší, bylo oboustranný zjištění, že jim je s ní hezky, dobře.

„Vypadáš moc krásně, jak to děláš? Vůbec nestárneš!“  Jeho oči se nepříjemně, skoro tvrdě, upřely do její tváře, jeho pohled přebíhal jako laserový paprsek po jejích vlasech. ( Zase ta stará drzost! Kde bere tu jistotu, že by právě  tohle, chtěla od něj slyšet?)

Doprdele, už je to tady. Copak nechápe, že dnes se už podobný kompliment jeví jako milosrdná lež? Ježíšmarjá, odkud ten vlastně chlap vlastně přišel? Z lesní sloje?

Najednou jí ho ale přišlo nějak líto. Co o něm vlastně ví? Tolik let!  A kdoví, co má během nich už za sebou.. Jak si může dovolit jen tak od boku ho soudit… Ví o něm hovno! Stejně jako on o ní.

Tak co na to říct? Mlčela. Mlčel. Čekal na odpověď?

Tak asi raděj nic. Nejlíp je nechat to plavat. Neodpověděla.

„Budu tady zase příští měsíc, moc rád bych tě zase na chvilku viděl.“

Bylo by  líp dál mlčet, zase nechat přejít i tohle, ale byla to příležitost, jak už to nečekané, zvláštní sezení o ničem, ukončit

„ Já nevím, víš jak, mám toho moc, děti, vnuci..“

„No jo, je mi to jasný, já vím.. A manžel…“ Usmál se.

„Jo, taky.“

„Hmmm, jako dřív, viď?“

„Nóóó, znáš to…, všechno pořád při starým.“ Přišlo jí to slůvko dvojsmyslný, zasmála se.

Rozloučili se na ulici. Chtěl s ní jít ještě až k tramvaji, ale odmítla. Ve tváři se mu odráželo jarní slunce a vrásky a popelavá barva kůže jí připomínaly seschlý, starý a zaprášený pergamen. Neměl v sobě nic, o čem by  měla chuť, si v něm číst. Sklonil se k ní a jeho rty se dotkly její tváře. Přeběhla jí po těle husí kůže.  Áááá.!. Brrr. Vybavila se jí žirafa ze včerejších večerních zpráv. S velkým jazykem. Olizovala se jím a připadalo jí, že se i stejně, jako on, při tom blaženě usmívala. Rychle, na závěr a ze slušnosti, se ztuhle usmála, sevřela igelitku oběma rukama před sebou. Přišel jí ten pohyb v duchu směšný, jakoby sevřela něco, co by bylo při ruce na případnou obranu. Kdyby si to náhodou ještě rozmyslel a chtěl se vrátit ještě k jednomu polibku.

„Krásně voníš, jako vždycky. Pořád stejnej parfém?“ Tak to už bylo moc. Přes dvacet let v háji a on si by pamatoval jak voněl její parfém! To je fakt síla…Tihle chlapi umí snad lhát i na zubařským křesle a to je už co říct. Zasmála se.

„Ale nééé…“

„Ale jo, jo, já si ho pořád pamatuju. Jednou jsi zapomněla v kanclu šátek a já si ho vzal přes noc domů. Vím dodnes, jak voněl. Spal jsem s ním.“

„Bože Martine, je to už všechno tak dávno, byli jsme pošahaní. Asi ve všem. Já už fakticky musím jít. Pa, Martine, měj se pěkně a pozdravuj doma.“ Doma! Jak doma? Její doma je už dávno tady, v Praze a z jeho domova, znala jen Marii. (Je to v pytli, byla tak stará, jako ona…)

Rychle přešla křižovatku přes koleje a cítila osvobozující úlevu. Doprdele, sakra, sakra, tohle bylo fakt celý trapný, nic už není jak dřív, všichni jsme staří a oškliví, je na nás už jen smutnej a bídnej pohled. Tak nějak divně a rychle se ten život i v nás mele.

Billie!!! Prý Billie! Začal jí tak říkat proto, že měla ráda Billie Holidey. Vždycky fňukala, když si pouštěla její desky. Tvrdil, že je stejně nevyrovnaná a zranitelná. (Věděl kulový! Každý víme to svý!)  Desky! Sakryš, už je to tady zase! Všechno, kam sáhne, všechno je tisíc roků stará historie! Jak to zpívala Hermanka? Oúúú…! Zase!!! Probůh! Ještě vytáhla na pomoc Hermanku!!! Další kus z muzejních sbírek! No jo! Tak jo, zpívala něco jako že, vzpomínky jsou závaží, co vedou si tě pod paží! Uff a dost!

A tak ok, čistýho vína si nalej, Billie!  Co po TOBĚ vlastně někdy (a na děti se teď neptej!) zbude? Kromě všech těch  jmen, který pro tebe kdysi vymysleli chlapi? Už teď, ti zbývají jen dny bez těšení. Těšení na lásku, na schůzky, na bláznivý slova, na polibky. Bláznivý nápady už od starý baby nikdo nebere, nemohou být už nikdy roztomilý a každýho s nimi jen nasereš, Billie!!

Nemáš už s kým, prožívat ty krásný nejistoty, do kterejch bylo vždycky nádherný a vzrušující naplno jít. A i když sáhneš  po krásný  lži…co za to stojí .. Ty jí  ještě pořád věříš ? Ok, ok, tak promiň. K tý hře, tě holka ale už nikdo stejně nikdo nezve a ty stejně dobře víš, že všechno, tak jak přišlo, jednou zmizí. Pryč.

Tak jak to letos s tebou ještě zbude? Billie…?!!! Doprdele! I s posraným kalendářem! Jojo, vždyť ty to všechno SAKRA DOBŘE víš! Víš, ale co si počít s tou věčnou touhou po lásce? Po obyčejným, prostým pohlazení, po pěkným slově, co ti poví, že  jsi pořád ještě živá  a že je pěkný s tebou jen tak být a nebo jít.

(A co když ten Martin zase říkal, jako dřív, to, co si fakticky myslel?)

Jede to pořád hodně rychle z kopce!  Rok od roku, se tomu lepšímu, už věří míň a míň.Tak co s tím? Co  DÁL? Billie?

Sakra!!!! Sakra!!!!

Zbylo mi přece srdce!

Z BILLIE!

Někdy je dobrý mlčet. Už o tom nikomu nepoví.

Napsat komentář