Bezdomovec

 

Tak už ho dostali, rošťáka. Trvalo to. Ale skončil tam, kde měl. Za mřížemi. Dobře mu tak.  Nebyla příznivcem omezování osobní svobody, ale tohle by nedopadlo dobře, kdyby ještě pár dnů zůstal venku.

Vlastně, snad jí  bylo smutno, že už ho neuvidí. Zvykla si.  A taky, neudělal nic tak strašného. Jen jednou urazil místní dámu, když na ní pokřikoval neslušné slovo. Dost neslušné. Ty kurrrrvóó, neslo se celým parkem.  Jak to poznal, není známo. Nebyl daleko od pravdy. Ona sama měla s tou dotyčnou velmi nepříjemný zážitek, ale takhle trefně jí to nedokázala říct.

U srdce jí píchlo, zavál poryv smutku smíšený se vzpomínkami na minulé tři měsíce.

Na ulici se dostal ne vlastní vinou. Ale to, koneckonců, o sobě tvrdí skoro všichni bezdomovci. Důsledkem nedostatečného zájmu jeho dřívější rodiny. Možná v tom byla touha po dobrodružství. Vize nespoutané svobody. Života na čerstvém vzduchu. Možná ho doma opravdu neměli dost rádi. Těžko říct, proč opustil teplo svého dřívějšího domova. Takových je, o nichž nevíme, proč nemají střechu nad hlavou.

Ale přece jen byl výjimečný.         
A jen tak na něj nezapomene.

Když se u nich v parku začátkem prázdnin objevil, držel se dost stranou. Skoro nebyl v tom křoví vidět. Postupně se osměloval a začal vystupovat ze stínu okolní zeleně.

Nejdřív jen ráno, kdy chodili jen pejskaři jako ona. Dokonce byl tak nenápadný, že ani její jezevčík na něj neštěkal. Na rozdíl od ostatních bezdomovců nikdy nepřespával na lavičce. Věděl totiž moc dobře, že ráno v pět by ho probudila sprcha samočinného zavlažovacího zařízení.

Byl sice překvapivě čistotný, kolikrát ho pozorovala, jak pečlivě provádí ranní hygienu, ale studená sprcha po ránu, to tedy nebylo nic pro něj.

Byl abstinent. Nikdy nepil víno z krabice. Nežebral. Tedy jídlo nikdy.  Postupně si lidi zvykli nosit mu něco na přilepšenou, ale byla to jen jejich dobrá vůle, o kterou nežadonil. Dovedl se sám o sebe postarat.  Koneckonců takový park s dětským hřištěm skýtá spoustu možností, jak zasytit kručící žaludek.  Balíček nedojedených sušenek. Nakousnutý, skoro celý rohlík.  Zaplaťpánbůh za rozmazlené dětičky.  Sem tam nějaké to okrasné jablíčko, i když  kyselé.

Konkurenci ostatních obyvatel parku nebral jako vážné nebezpečí.  Věděl, že má naše sympatie. Ale držel basu s nimi. Dokonce měl snahu si některé z ostatních soukmenovců naklonit a spolupracovat s nimi, ale nestáli o něj. Byl divný. Byl jiný.

O co nestál, byla samota. A tak se začal dožadovat čím dál víc společnosti návštěvníků parku. Zpočátku si jen tak pískal ve křoví a ona tušila, že tam někdo žije. Postupně byl víc a víc vidět a po několika týdnech se zdaleka zdravili pohvizdováním a nakonec jí volal svým protáhlým Ahóój holkááá. Česky se pořádně nenaučil. Byl zdaleka, ale pořádně nevěděla, kam ho zařadit. Oslovovala ho Rošťáku.  Nezlobil se.

Nebyl to žádný lůzr, co neví, co se sebou. Jeho moudrý pohled s hlavou trošku nakloněnou na stranu jí připadal velmi hluboký a oduševnělý.

Těžko říct, kolik mu bylo let. Vypadal dobře a dbal na sebe. Trochu švihák, ale kondici měl výbornou. Asi by ho jen tak nechytili, kdyby nebyl doplatil na svoji ješitnost. Dostali ho, když se předváděl před svojí vyvolenou.

 Před měsícem měla neklidnou noc. Neobjevil se ráno, dokonce ani v poledním sluníčku se nevyhříval, a večer ho hledala na obvyklém místě a nebyl tam. Možná se mu něco stalo, říkala si. A možná se už nikdy nedozví, jak skončil. Ale druhý den už zase byl na svém místě a ani slovo, co včera dělal.   Jen Ahoooj. Ostatně, byla to jeho věc. Neptala se. Stejně by to nevysvětlil.

Pak se rozjela velká akce.  Někdo ho udal úřadům. Přijela policie a dokonce i hasičský vůz. Celé odpoledne s tím strávili. Ale nedostali ho. Na chvíli se stáhnul z dohledu. To tak, rušit ho v pokojném životě.

A bylo krásné léto, skoro nepršelo, krásné období pro spaní pod hvězdnou oblohou.

Ještě několikrát se ho snažili přesvědčit, aby se vrátil do normálního života, ale nechtělo se mu. Vypadalo to, že se dobře baví při pokusech dostat ho z parku.

Začínalo babí léto. Odjela na týden mimo Prahu. Když četla ve sloupku Počasí o přízemních mrazících, vzpomněla si na něj. Ano, tohle je období, kdy těm, co nemají možnost zalézt pod peřinu, začíná být ouvej. Snad si našel nějaký teplejší koutek. Tam na kraji hřiště je přece větrání z metra, možná se schoulil tam. Zatím, naštěstí, moc neprší a dny jsou teplé.  O jídlo jistě starost nemá, stal se v parku natolik oblíbený, že dobrot měl tolik, že si vybíral a dokonce zbytky přenechával holubům, a bavil se pozorováním, jak se o ně perou.

 Po návratu z dovolené se jako první novinku místního života dozvěděla, že Rošťák už má novou adresu. 

Nechal se chytit docela rád. Starý pán z domu od vedle totiž věděl, co na svobodné mládence platí.  Po třech měsících života venku, sice svobodného, ale bez tepla domácí klícky,  se milý Rošťák nechal vlákat do pasti vábením krásné samičky. Zcela pohlcen aktem předvádění svých krásných pírek na břiše a ocásku před tou úžasnou krasavicí v kleci jen kousek od něj. Nepozoroval, že na něj z výšky padá síťka pana Kratochvíla, dlouholetého to chovatele zpěvného ptactva a odborníka na andulky.

Napsat komentář