Bertík

Na Bertíka často vzpomínám. Býval uznávaným členem naší rodiny, zejména mým oblíbencem. Abych vám to objasnila: Bertík byl robot a uměl celou řadu užitečných věcí, v podstatě všechno, co bylo v domácnosti potřeba. Zejména výborně vařil. Když jste mu nachystali příslušné suroviny, vykouzlil třeba výtečný guláš. Oloupal si a nakrájel cibulku, naporcoval maso, vybral správné koření. Víte přeci, jak se vaří guláš? To všechno Bertík v pohodě zvládl a ve finále bublal v hrnci lahodný pokrm. Měl v sobě zakódovánu přípravu stovky různých jídel, uměl nachystat nádobí do myčky, naprogramovat všechny své kamarády jako zmíněnou myčku, ale taky mikrovlnku, pračku ap., vyluxovat, utřít prach, vytřít schody, umýt okna, vyleštit dřevěný nábytek, na co jste si vzpomněli, to dokázal a ještě s vámi pohovořil ve všech světových jazycích.

 Nebyl to žádný psychoterapeut, vaše problémy nevyřešil, omezoval se pouze na triviální slovíčka typu ano, ne, to jde, to nejde, za chvíli to bude, bude to trochu trvat, dnes je krásný den, jak se máš, co mám udělat, ale o čem byste chtěli proboha diskutovat s robotem?   

Tehdy jsem se mohla plně věnovat své profesi, překladům ze španělštiny. Poezii, próze, dabingu či hudebním textům. Co se ve Španělsku vytvořila avantgarda novodadaistických andaluských básníků, je překládání hotová lahůdka. Michal je výtvarník, a také ilustruje knížky, takže se nám občas podaří, že se sejdeme u stejného nakladatele. Dokonalá symbióza. Moje překlady vyšperkované jeho obrázky! S Bertíkem jsme měli čas chodit na procházky, hrát volejbal, jezdit na kole, nosili jsme mu kvanta hub a Bertík je vzorně zavařoval nebo ukládal do mrazáku. Bylo nám dobře. Moc dobře. Myslím, že i báječně. Tenkrát jsem si říkala, že ta pohoda, ta blaženost nemůže trvat věčně, že něco přijde a pokazí tu rodinnou idylku. Znáte to, takový ty spodní proudy. Jenže ty moje se vyplnily.

Nemyslete si, že Bertík byl nějaký android jako z toho kultovního seriálu z minulého století, ze Star Treku. Psychologové zjistili, že když se robot moc podobá člověku, tak to lidi znervózňuje a znejišťuje, proto člověka vůbec nepřipomínal. Ze všeho nejvíc se podobal neestetické změti chapadel. Ani se nejmenoval Bertík, tak jsme si ho zdomácněli my. Patřil do řady robotů Sapid III pod číslem 345671. (Sapid je zkratka „spolehlivého pomocníka v domácnosti“).

Úplně první robot tohoto typu byl sice bomba, ale stál tolik, že se spíš vyplatila posluhovačka, než by se člověk zruinoval koupí takového pracanta.

Potom se do toho vložili ekonomové, prognostici a vědci, horlivě podporováni ženskými spolky, a posvětili společenskou prospěšnost takového robotíka. Co všechno stihnou žena i muž udělat, když se nebudou muset zabývat prací v domácnosti! Co to přinese všem charitativním spolkům a sdružením, když se jim lidé budou moci věnovat naplno!

Jak sami dobře víte, je tohle pořád málo. Naštěstí byla tato vymoženost opěvována v periodikách v době předvolební kampaně, kde se k ní víceméně náhodně připletla tehdy bezvýznamná politická strana. Jak rádi říkají politici „Slibem neurazíš“ –  a na našem politickém nebi rázem zářila nová hvězda. Pak už stačilo jen zapojit pár kontaktů na nezkušených ministerstvech vítězné strany, zkušená a seriózní vědecká pracoviště, přidat finanční injekci z EU a v bývalé české automobilce přišla na svět řada robotů Sapid I.

Jako epidemie zahltili roboti brzy domácnosti, neboť nebyli o mnoho dražší než obyčejný bicykl.

A ta stupidní hesla, která je provázela!

Na každém webu, v každém časopise jste natrefili na foto lascivně oblečené krasotinky, jak se povaluje na gauči s universálním ovladačem v ruce a pleťovou maskou na obličeji či si lakuje nehty na všech končetinách a kolem ní rejdí Sapid s mopem v chapadle. Pod tím bylo napsáno: Se Sapidem za půvabem.

Nebo reklamy v holovizi! Kupříkladu scéna. Parta mladejch, mejdan, v bytě šílený bordel, na podlaze rozšlapané buráky a chlebíčky, červené víno až na stropě – a v tu chvíli volají rodiče, že jsou za hodinu doma. Rozjásaní mladí jen pustí Sapida a bezstarostně se přesunou do jiného bytu. Závěr korunuje titulek: Sapid, to je kompletní úklid. Nebo: Manžel přijde domů a na stole připravená honosná večeře a tam v koutku se krčí taková šmudla, zírá blaženě do prázdna, nos zarudlý od koksu. A tatík se ptá dětí: „Máma dneska uvařila?“ A děti sborově zarecitují: „Ne, Sapida si pořídila.“

Po řadě I rychle následovaly II a III, obě vylepšené verzí turbo, neboť bývalá automobilka to ani jinak neumí, a my jsme se také odhodlali usnadnit si život.

Katastrofa vpadla do našeho domova bez varování. Manžel tenkrát odcestoval, ty čarodějnice nepřišly náhodou, musely to vědět. Jím s dětmi oběd, Bertík se zase vytáhl, kuřecí maso na zázvoru je výborné, cinkáme příbory, Bertík použitým nádobím. Někdo zvoní, otevírám a ona vejde první. Ani nečekala na pozvání. Mohutná, tělnatá ženská jménem Galina Dobrhelová. Začínala jako lítá a nekompromisní bojovnice za práva dětí a díky kvótám o zastoupení žen se dostala do parlamentu, odkud se jí díky výhodné pozici podařilo naprosto zlikvidovat Spolek na obranu ohrožených dětí, který do té doby vykonával velice záslužnou a bohulibou činnost. K něčemu takovému jí stačilo průhledné poukazování na to, že se ředitelka spolku snažila urychlit a zjednodušit adopce.  Tahle osoba se teď rozkročila napříč naší jídelnou a než stihnu byť jen popadnout dech, už spustí: „Musíme si s tebou promluvit, sestro.“

Jaká sestro, nejsem členem žádného řádu, blikne mi hlavou, ale to už se do bytu hrne celá lavina ženských a všechny křičí jedna přes druhou.

Největší z nich, tedy Dobrhelová, mávne rukou, uklidní rozvášněné hejno a rezolutním hlasem promluví: „Sestro, jsme hnutí za ochranu ženských práv. Víme, že máš doma robota. Jsi s ním spokojena?“

Pronese to tak výhružně, že se každý musí dovtípit, co chce slyšet.

„Ano, jsem s ním moc spokojena, funguje bezvadně,“ špitnu.

„Opravdu?“

Udiveně odfrkne a ušklíbne se: „Jak můžeš být spokojena s tou hromadou drátů, která nám vzala naši podstatu?“

„Mně nikdo nic nevzal a moje podstata zůstala zcela neporušena,“ vzepřu se.

„Copak je to normální, nechat se ohrožovat takovým monstrem?“ rozohnila se.

„Mě neohrožuje, ale pomáhá….“

„Že neohrožuje? Teď máš pocit, že ti pomáhá, ale přemýšlela jsi, co bude dál? Robot nám vzal všechno, co dělá ženu ženou. Jedině ženská ruka dokáže vtisknout domovu teplo, a ne nějaký robot,“ útočí neúprosně.

„Ale robot mi přece nebrání, abych si zútulnila byt tak, jak se mi líbí. Pouze jej uklidí a to ostatní ponechá na mně,“ stále odporuji.

Začíná se přiostřovat. Jejich nenávistné krhavé pohledy jasně naznačují, co si o mně myslí.

„Všude stejní roboti, stejné jídlo, stejně naklizeno. Jak v tom můžeš vychovávat děti? Ty nevinné tvorečky? Když mají chuť na rybízový koláč, to mají požádat robota?“ stupňuje Dobrhelová nátlak.

„A proč ne, ten náš ho upeče skvěle,“ zastávám se Bertíka.

„Ztratily jsme svou identitu, stali se z nás roboti na obsluhu robotů. Bez fantazie, tvůrčího myšlení!“ vykřikne jedna starší žena.

Trpělivě se snažím vysvětlit: „Snad mi nechcete tvrdit, že tvůrčí myšlení se rozvíjí vláčením vysavače po podlaze? Proto máme doma roboty, aby za nás zastali nepopulární činnosti, a my se mohly věnovat tomu, co nás baví.“

„Já se doma strašně nudím, pořád koukat na holovizi mě už nebaví,“ vmísí se do sporu mladá dívka. Je na ní vidět, že veškerý volný čas tráví hltáním holovize a robotových kuchařských výtvorů. Má nejmíň třicet kilo nadváhy.

„Manžel mi naznačil, že prý jen videofonuju, utrácím peníze a měla bych něco dělat,“ plačtivě pronáší asi čtyřicetiletá paní, docela hezká.

 „Manželky milionářů také nevykonávají žádné domácí práce, místo robotů si tradičně najímají služky, protože roboti se v těchto kruzích nenosí, a nezdá se mi, že by tím byly nějak frustrované,“ vyhrknu, ale je mi hned jasné, že toto je chabý argument. Za ten mě utlučou.

„Jaké to ale je postavení ženy! Plně závislá na svém muži! Snad bys nechtěla, aby ti některá z nás dělala služku?!“

A je to tady! Dostaly mě.

Dobrhelová si znovu vyžádá klid a burácí: „Sestro, žádáme zrušení a zlikvidování robotů, jsme pro osvobození ženy a znovunastolení její práce, neboť jedině práce povznáší ducha a myšlení. Sepsaly jsme petici.  Můžeš se přidat nebo setrvávat ve svém konservatismu a tmářství.“

Nějak mi její slovník připomíná tu temnou a nesvobodnou dobu, která vzývala fousaté revolucionáře a vyzdvihovala dva fousaté německé filosofy, a kterou bohužel zažili ještě naši prarodiče. Také mi přišlo paradoxní, že ženy začínají bojovat za to, čemu se po desítky let tvrdě vzpíraly a vyčítaly mužům, jak je práce v domácnosti ubíjí a vysává, zatímco oni si vesele budují kariéru.

„Já nic nepodepíšu, nemůžu s vámi souhlasit,“ říkám a vím, jak je to stejně všechno zbytečné. Tyhle fanatičky nikdo nezastaví.  

Když odešly, vypnu Bertíka, už umyl a uklidil nádobí. Náhle mám o něj strach.  Bude to dělat ještě dlouho?

  S dětmi se vydám k přítelkyni.

„Co tomu říkáš?“ vyrukuji na Lenku.

Okamžitě ví, o co jde, a vzdychne: „U mě už taky byly. Je to úplná psychóza.“

„A podepsalas to?“

„To víš, že ne, ale mám pocit, že jsem osamocený ostrov.“

„To já taky.“

Lenka se povzbudivě usměje a řekne: „Třeba se nebude dít vůbec nic. Takovejch peněz to stálo, takovejch dotací do toho vrazili, přece to najednou nevyhodí do šrotu.“

„Nevyhodí, předělají na něco jinýho, řešení se vždycky najde,“ oponuji.

„Neblázni, vidíš všechno černě. Přece pár desítek potřeštěnejch ženskejch nebude ostatním diktovat, co mají dělat,“ uklidňuje mě.

Jak hluboce se mýlila! Pár desítek „potřeštěnejch ženskejch“ se rozrostlo v statisíce a přidalo se k nim nemálo mužů, takových, jejichž žena využila darovaný čas svérázným způsobem. Hnutí za osvobození ženy mělo svůj program, vydávalo svoje noviny „Svobodná žena“ a získalo vyhrazený čas v holovizi. S heslem „Pryč s roboty“ obrážely členky hnutí domácnosti a přesvědčovaly zatvrzelé nešťastnice, aby se přidaly k jejich slavnému spolku.

Pak hnutí objevili fanatičtí ekologové. Když říkám fanatičtí, myslím tím fanatičtí. Rozdíl mezi normálním ekologem a fanatickým ekologem je asi jako mezi muslimem a fanatickým muslimem. Nemyslete si, že mám něco proti ekologům. Pravidelně přispívám různým charitám na záchranu ledních medvědů, deštných pralesů, vybudování lesoparků apod. Fanatický ekolog je však ochoten bránit přírodu do posledního člověka, a to všemi možnými prostředky, násilí nevyjímaje. Fanatický ekolog to nepřehání s mytím, zásadně nepoužívá žádné deodoranty, protože veškeré kosmetické přípravky zatěžují životní prostředí, a to on přeci nechce, takže se z něj line trochu nasládlý zápach. Fanatický ekolog věčně sepisuje nějaké petice, stížnosti a protesty a navštěvuje s těmito nejrůznější instituce a úřady. Zde jeho umaštěný zjev logicky vzbuzuje velkou nedůvěru ba i odpor, což fanatický ekolog připisuje zabedněnosti a umíněnosti byrokratického aparátu. Fanatický ekolog sice pohrdá konzumním zbytkem populace, ale s klidem se nechává živit z daní těch v jeho očích ubožáků ve formě podpory. Tvrdí přitom, že od společnosti nic nechce a dokonce tomu i věří.  Fanatický ekolog nenávidí veškerou techniku, počítače, automobily a vůbec vše, co člověku usnadňuje život. Roboti coby pomocníci v domácnosti, to je pro něj vrchol lidské zhovadilosti.

Osudný a osudový okamžik přišel, a to z míst, odkud to nikdo nečekal.  Nějaká silně podroušená ženská se slovy „Vždyť ste voba ze stejnýho matroše“ naběhla robotovi na rozpálenou titanovou pánev, když připravoval hovězí bifteky a vypadalo to, jakoby ji tou pánvičkou praštil.

„Svobodná žena“ vyšla v trojnásobném nákladu s fotografií postižené a titulkem „Roboti ohrožují naše životy“.  Na dalších stránkách se objevily články s názvy „Jak dlouho budeme muset snášet příkoří ze strany robotů?“ nebo „Chci být paní ve své domácnosti“ nebo „Chceme nezávislost“ a také „Pryč se stvůrami, které děsí naše ženy a straší naše děti.“

Dobrhelová měla plamenný projev v parlamentu, kde roboty Sapid označila za největší omyl lidského pokolení.

Galina Dobrhelová v domnění, že je snad Johanka z Arku, jako smršť válcovala vše, co se jí stavělo na odpor. Ona a ženy z jejího spolku si vynutily, že se otázkou robotů zabývala vláda. Té pod tímto obrovským tlakem nezbývalo nic jiného, než zakázat výrobu dalších robotů a nařídit demontáž těch dosavadních.

Asi po dvou měsících od prvního setkání s Galinou vtrhla do našeho bytu parta montérů. Bertíka bez jediného slova rozebrali a v bedýnkách odnesli neznámo kam. Děti položily na místo, kde Bertík nejčastěji stával, kytičku.

Sedím a škrabu brambory. Pokusím se je vytvořit zapékané s krůtím masem a brokolicí, Bertík to uměl na jedničku. Asi proto, že ho zkonstruovali muži a ti, jak známo, jsou vynikajícími kuchaři. Já to nikdy neudělám tak dobrý, jako to dělal on. Škrabání brambor! Děs! Uvažuji, kolik jsem mohla přeložit stránek, kdyby tady byl můj věrný Bertík. Nostalgicky vzpomínám na jeho výtvory. Na stále čistou podlahu a zářící okna.  Jo, to byly časy… předtím, než jsme si my ženy opět vydobyly svá „práva“.

Napsat komentář