Básník

Petr. Tenhle byl Petr. Zpropadený R. Tenhle Petr a ten minule Martin. Proklaté R. Už se jí to pletlo. Petr, Martin. Nebude jim říkat jménem, tomuhle je to teď stejně jedno. Bude jim říkat „lásko“, to je takový neutrální oslovení, který nikoho neurazí.

–         Hele, zacloumala s ním, – je čas vstávat. Zase jdeme. Ty lahváče mám.

Opilec pomalu zvedl hlavu. – Du, du, du. Neboj, jsem v cajku, pokusil se postavit a málem spadl na všechny čtyři.

–         V klidu, lásko, chytila ho zkušeným grifem za rukáv. – To zmákneš. Už jenom kousek.

Hlavu jí zavrtal skoro do tašky. – Máš? Nevydržel bych bez toho. Musím ti něco říct, zahulákal na celou ulici: – jsem hnusný opilec! Všem jen ničím život!

–         Pšt, dala mu prst přes pusu. – Lidi spí.

–         Lidi, lidi, šněroval vedle ní chodník. – Copak my sme obyčejný lidi? , rozmáchl se, až jí málem nechtěně uhodil.

Vzala ho za ruku. Bylo to někdy únavný.

–         Sem tě uhodil, řekl lítostivě.

–         Bacha, popelnice.

–         Popelnice mi nemůže překážet v rozletu. A víš co? Napíšu ti báseň. Jsem básník, víš? To zní, co? Básník, to zní jako trpaslík. Básník má být velikán ducha…a zní to jako trpaslík. I když teda…román jsem taky napsal. Skončil v tom, v Levnejch knihách!

Ztratil nit.

– Potřebuju si sednout. Skátil se na nejbližší lavičku.

Byli teď u kraje parku, v místě, odkud bylo vidět na město.

Natáhl k ní ruku: – Pojď ke mně, řekl téměř milostně.

Přisedla si. Věděla, co bude. Vždycky to bylo stejné, a přece pokaždé jiné. – Budem se líbat, rozhodl a vjel jí rukama do vlasů.

–         Nebudu se s tebou líbat. Až mi to napíšeš. Sakra nech mě, pusť mě.

–         To nejde, to nejde, třel se jí hlavou o vlasy a pak jí padnul k nohám.

–         Napíšu, napíšu, hned…na bříško, vyhrnoval jí svetr. – Napíšu…

–         Hodím ty lahváče dolů, napřáhla ruku.

–         Tak mi aspoň jeden dej. Vrávoravě se postavil. – Aspoň jeden. Zas je mi blbě.

–         Nedám. Za chvilku jsme doma. Budeš psát.

–         Sakra! Jak ti to mám vysvětlit. Nemůžu psát. Jsem troska. Koukej, to je z chlastu:

natáhl ruku, která se mu třásla. – neudržím pero. A teď ani péro. Fakt, ani vojet bych tě nemohl.

Rázně vstala: – Jdeme. Lahváč nedostaneš. By sis to vypil a pak bys nic neměl. Je noc, už všude zavřeli, lásko.

Nechal se vést. V chůzi usínal. Nechala ho. Neměl kam spadnout, to zařídila. Chvílemi naslouchala hlasům v jeho hlavě. Byla na leccos zvyklá, ale tenhle by sám pro sebe potřeboval překladatele.

Umělci. Básníci. Smysl její existence.

Každé ráno losovala, komu pomůže. Dneska holt na ní vyšel tenhle. Jo, Petr, Petr se jmenuje. Našla ho v hospodě a teď od něj potřebovala jedno jediné.

Už zas si něco mumlal pod vousy. –Že se na mě vykašle…– Že se na mě vykašle, copak může?!, zvyšoval hlas. – Už jednou mě poslala k čertu, normálně mě vyhodila! Jak někdo může vyhodit básníka? Psal jsem jí básně!, přešel do teatrálních gest. A zapotácel se: – Ale, počkej, počkej, zahrozil směrem k Měsíci.

– Že mě chápeš…podíval se na ní. Slzy byly buď opilecké, nebo skutečné.

Co ona s tím.

–         Jasně, lásko. Ale líbat se s tebou nebudu. Tentokrát ho odstrčila jemně.

–         A to je správný, začal zase povykovat na celou tichou ulici. – Všecky ženský jsou kurvy, všecky. Kurvy se taky nelíbaj. Vykouří ti ho, ale nelíbaj. Zlostně mávl rukou a odpotácel se k zábradlí u silnice. – Nelíbaj, uhodil do něj hlavou.

Ten nonstopáč viděla už zdálky a věděla předem, jak to skončí. Počkala pět minut a šla za ním.Bryndal právě pivo po výčepu a vypadal hůř než předtím.

–         Třetí, zasmál se, když jí uviděl. – Za tu chvilku. Vyprahlej jak poušť!

–         Nechám tě tady, pohrozila.

Hodila vedle pípy peníze, zbytečně moc peněz, otočila se a šla.

– Tak a už nebudeš dělat blbosti, řekla mu venku.

–        Budu blejt.

–        Hele, už jsme doma.

Stáli před rohovým secesním činžákem.

– Klíče, klíče…, a už se zase motal. Sáhla mu do kapsy u kalhot.

–        Jé!, podržel jí tam ruku. -Jé. Budu tě moct vojet! Jen jestli ti stačím. Ty…Vypadáš divoce. Pokusil se jí natlačit na zeď.

Bylo to trochu únavný.

Na schodech exceloval. – Musíme PŠT,  syčel tak hlasitě, až se otevřely jedny z dveří.

–        Neřvěte! Slušný lidi spěj. A zas si vede nějakou kurvu, koukni, táto. Hlas zmizel někde dál v bytě.

Nerada dělala problémy.

–        Teď tady byl, táto, ten ochlasta, a s zase s nějakou takovou…, neslo se odzdola.

Zabouchla dveře. – Závidí, normálně závidí, smál se a motal se kolem dokola jako káča. Chytila ho za rukáv: – Přestaň, něco shodíš. Ten…, kývla směrem do chodby. – Ty jich máš víc? , zeptala se, zatímco si vyzouvala boty.

Hodil bundu na křeslo. – To, to nesmíš tak brát, víš. Já těm ženskejm pomáhám. Závidí. Studentky normálně…studentky, kurs tvůrčího psaní. Učím je jednou tejdně. Nalepil se na ní a rukama jí jezdil po břiše. – Ale teď mám stejně jenom tebe, jenom tebe. A mě už je zas zle, padnul do křesla.

Do rána nezbývalo mnoho času.

Musela to udělat. Klekla si před něj: – Lásko, napiš mi to.

–        Jo, napsat, napsat.. Ale báseň, to nejde jen tak. Básníci, víš…

–        Prosím tě, ne báseň. To číslo.

–        Číslo…číslo? S tebou mi jedno číslo stačit nebude, chytl jí za prsa. Rázně mu dala ruce dolů.

–        Konta.

–        Sem anarchista, nemám konto. Mám hovno, nač konto.

–        Říkals, že máš.

–        Já mám hovno. Konto má ta…ta. A je mi blbě.

Položila mu na kolena pohlednici a podala tužku. Něco načmáral a pak se se zájmem podíval na lícovou stranu. – DEN POEZIE, četl. – DEN POEZIE?

-To měli v tý knajpě, konstatovala.

–        Knajpa! Prej knajpa! Ty moc nepaříš?, podíval se na ni se zájmem. – Hospoda je chrám! Žiju jako Verlaine, rozumíš, mezi hospodou a chrámem.

–        Ale teď, došlo mu to. – Teď se budem líbat!

–        Buď jedno, nebo druhý. Chceš šukat, nebo se líbat?!, zeptala se provokativně.

Sevřel ji tak, až vyjekla.

–         Budu tě šukat, budu tě mrdat, jen počkej, nebudeš líbat, seš děvka, děvka…hučel jí do ucha, zatímco se po ní válel.

Dělala cokoliv, ale na rty ho nelíbala. Náušnicí se chytla o polštář, ani si toho nevšimla.

 xxx

Dávno spal, když se naklonila a poprvé a naposled ho políbila. V tu chvíli se venku oslnivě zablesklo. Ještě jednou básníka přikryla, a teprve teď se podívala na tu pohlednici. „ Jak záludná je luna osamělá…“, stálo tam roztřeseným tiskacím písmem.

Pokývala hlavou, strčila pohlednici do oranžové kabelky, a pospíchala na další losování.

 Xxx

 Básníka vzbudil telefon z agentury.. Chvíli nevěděl, zda sní či bdí. Vyžádal si číslo a zavolal zpátky. Proč zrovna on, on…jediný z milionu. Práva na jeho jedinou prózu chtěl koupit Hollywood.

 Xxx

 –        Jo, takhle tady vysedává skoro každej den. Taky bych to bral. Nic nedělat, chlastat a jen si číst nějaký básničky. A ženskejch, co za ním chodí. A kdyby jenom ženský, ale občas to na něj zkouší i chlapi. S tou ušnicí v uchu vypadá jako teplej. Stejně na něm všichni vidí jen ty prachy, co jinýho. Napsal tu knihu, co z ní udělali biják. To viděl každej. Nejlepší ženská mýho života se to jmenovalo. Musela jste to vidět. Že do kina nechodíte? A se mnou byste šla? Jo, vy ho znáte, tak to je něco jinýho. Jen jestli pozná on vás…Počkejte…

Vrchní zacloumal básníkovým ramenem. – Vstávat. Návštěva.

Rozespale zvedl hlavu z Písní beze slov.

– Kdo, co?

A pak to uviděl. Ženskou dlaň, na které ležela zvláštní tyrkysová náušnice.

Napsat komentář