Balada vánoční

Kapr je namodro
a děda naměkko,
už krásně voní
vánočka z trouby,
větvičku navlík
do ozdob z krabice,
krabice, která by mohla
vyprávět.

Je Štědrý večer
a děda vyhlíží,
za oknem snáší se
peřina prachu,
je Štědrý večer
a děda vyhlíží
vnuky,
co sem vtrhnou
jak hejno draků.

Když dlouho nejdou,
fotky si prohlíží,
má spoustu času
a skoro už žádný,
postavy, co zná jen on
a nikdo jiný,
sedají ke stolu,
boty od špíny.

-Kde jste to chodili,
přátelé moji,
než jste mě přišli
navštívit z obrázků?
– Máš divnou otázku,
ty starý blázne.

Dopověz raděj,
na co kdys
nedošlo.
A nos už na stůl
a rozsvěcej světla.
Na cestách mrtvých
pršelo.

A děda běhá,
chce uctít své minulé,
otvírá svou láhev
hořčáku.
Všichni si připijí
na zdraví živých,
lidí, psů, koček
i vrabčáků.

Pak židle odstrčí,
odejdou oknem,
dědovi je těžko u srdce.
Syn s vnuky přišel
až druhý den na skok,
snacha v nazrzlé paruce.

-Kdo to tu našlapal
podlahu sakra?
Nemáte, dědo, v sobě kus
čistoty?
A kdo to vyskočil
z druhého patra?
Vždyť máte na okně
šlápoty!

Vyprávěl pomalu,
kdo ho to navštívil
a oni odešli
uprostřed věty.
Snacha si po cestě
ťukala na čelo,
rozhodla k dědovi
nepouštět děti.

Děda si ten večer
natáhl holínky,
dolil si hořčák
a otevřel okno.

Za oknem noc,
tichá vánoční malba,
a potom vykročil
do svého alba.

Napsat komentář