A zase prší . . .

 

A zase prší . . . Jako tolikrát už
od oné chvíle, kdy pan Verlaine
naslouchal bubnování deště na střechách
a napsal potom pro sebe i pro nás
báseň o zmoklém velkoměstě.

Hluboko pod ním
hlomozily drožky obručemi kol
za kopyty opravdických koní
a muž beze spěchu přešel s dlouhou tyčí,
jíž zažíhal punčošky plynových lamp.
Veliký kus města už osvětlil,
ale svou hlavu si odnášel dál,
zataženou, jako zhaslý knot, mezi rameny.
Měl jistě hlad a byl jistě chudý.
Myslel na jídlo a na teplý, suchý dům,
v němž by usušil podzimní promoklost
a rozehřál svou prahistorickou zimu.

To bylo . . . Nyní však –
ve městě, v kterém žiji já,
je všechno mnohem jednodušší.
Elektrická světla všechna najednou
rozžehne automatický vypínač.
A namísto hlomození jenom šustění
aut s gumovými koly
je v pevných domech téměř neslyšet.
Lidé jsou víc než nasyceni,
a sedí si v teple, takže déšť
je pro ně něco, co se děje venku.
I život je pro ně většinou
pouze něco, co je hlavně venku.
A smrt? Ta je pro ně stále ještě tím,
co nejdál venku, za deštěm a za tmou,
čeká na někoho jiného než na ně.

Všechno jsou to spíš slova
nežli skutečnost.
Slova, k nimž zítřek přidá slovesa,
a sny a plány je pak rozvije
do barevných vět a hodí v souvětí,
v nichž jako listy stromů po řekách
si budou ze dne na den plout,
jakoby bez konce, jakoby bez zastavení . . .

(Květen 1983)

Napsat komentář