A zase prší . . .

A zase prší . . . Jako tolikrát už

od oné chvíle, kdy pan Verlaine

naslouchal bubnování deště na střechách

a napsal potom pro sebe i pro nás

báseň o zmoklém velkoměstě.

Hluboko pod ním

hlomozily drožky obručemi kol

za kopyty opravdických koní

a muž beze spěchu přešel s dlouhou tyčí,

jíž zažíhal punčošky plynových lamp.

Veliký kus města už osvětlil,

ale svou hlavu si odnášel dál,

zataženou, jako zhaslý knot, mezi rameny.

Měl jistě hlad a byl jistě chudý.

Myslel na jídlo a na teplý, suchý dům,

v němž by usušil podzimní promoklost

a rozehřál svou prahistorickou zimu.

To bylo . . . Nyní však –

ve městě, v kterém žiji já,

je všechno mnohem jednodušší.

Elektrická světla všechna najednou

rozžehne automatický vypínač.

A namísto hlomození jenom šustění

aut s gumovými koly

je v pevných domech téměř neslyšet.

Lidé jsou víc než nasyceni,

a sedí si v teple, takže déšť

je pro ně něco, co se děje venku.

I život je pro ně většinou

pouze něco, co je hlavně venku.

A smrt? Ta je pro ně stále ještě tím,

co nejdál venku, za deštěm a za tmou,

čeká na někoho jiného než na ně.

Všechno jsou to spíš slova

nežli skutečnost.

Slova, k nimž zítřek přidá slovesa,

a sny a plány je pak rozvije

do barevných vět a hodí v souvětí,

v nichž jako listy stromů po řekách

si budou ze dne na den plout,

jakoby bez konce, jakoby bez zastavení . . .

Napsat komentář