Ani tak, ani tak. A roky běží.

Ani tak, ani tak. A roky běží.
(Vzpomínka na Ebigeil.)
 ———————————–
 
Nečekej báseň, nečekej nic,
je to jen o tom,
že se mi tenkrát zdálo,
že nepřestane nikdy padat zlatým k zemi.
A ani pak neskončí snad už nikdy
dny a noci bílé agonií,
aby z nich vítr navzdory
nešlehlal vzhůru,
k mauzoleu slunce
na vysokým nebi,
gejzíry tříští bělostných.
A slunce
jak zamrzlej citron v ledu ve sklenici
neříkalo (UŽ TAK) dlouho nic!
Až do tý doby,
než se vystříhal čas
z bílejch nemocničních klecí.
A potom se rozbolelo láskou
v každý rozkvetlý rokli.
Už tenkrát bylo tušit nezvladatelnou vůni,
co šplhala dychtivým
otevřeným klínem vstříc všemu blíž.
Každým paprskem tajících.
Aby na konci léta,
jako šíp,
jako kůl,
rozetla tak jako vždycky,
nemilosrdně všechny odkvetlý lásky.
Ve dví.
Do srdcí.
A tak to šlo dřív.
A i později.
 
 
A teď už konečně
něco o tom malým nádraží,
kde se pořád dokola,
stávaly i tyhle zvláštní věci.
Bylo tichý a zašlý.
Vlaky tam přestaly jezdit a stavět
už nejmíň před sto lety.
Ten kousek světa
mi už navždy vešel pod kůži
a dodnes na něj myslím.
Vlezlým.
 
 
Stával u zašlých kolejí.
Starej a vyschlej chlap.
Černej jak Maur.
Jak spálenej pavouk
co utekl ještě na chvíli ze sítí.
Byl plnej dýmu z hořícího slunce,
mraků cigaret,
chlastu ztuhlýho až pod páteří.
A temnejch nocí,
v neuvěření svítání znovuzrození
v příkopech se šrapnery,
nebo slastí z klínů
pokaždý pod jinou sukní.
Viselo na něm všechno.
Sako.
I paže.
Jedna svírala
pevně krček houslí
a druhá drtila strachem křehkost
malých dívčích dlaní.
Stávali oba nehybně
ruku v ruce u kolejí,
kde neprojel léta už žádnej vlak.
(to přece věděl každý!)
Dětskej papírovej kufřík
ležel oddaně jako psík
u jejich nohou, vedle nich.
Pamatuji si jejich záda.
Nejvíc.
A pořád shrbený
jako když do zátylku prší.
 
Já byla tenkrát dítě.
A netušila jsem ještě nic o nadějích,
o věčných zápasech bez šancí.
Nevěděla jsem ani proč,
ten chlápek vždycky,
z ničeho nic,
přiložil na skleslý rameno bílej kapesník.
a zpod strništěm na tvářích,
vyrazily jak nedočkaví chrti
první tóny,
podobný jejich vytí.
Ten chlap pak hrál snad o život
a všechno
co v něm nebylo ještě vyschlý,
ždímal až k Bohu, k nebi,
z těch jeho malejch,
nenápadnejch houslí,
to krásný ryzí, zvířecí.
Divoký.
Bylo to skoro jak znásilnění smrti.
Když osiřelo nádraží,
bolest se válela ještě dlouho
v kolejích.
 
Nespočtu dodnes
kolikrát jsem se tenkrát vytratila
z dědovi zahrady
k opuštěnýmu nádraží.
A vždycky mě tam našli.
Nevím jak říct,
že na tom místě,
jsem poprvé v životě hledala,
kde je rozdíl,
mezi soucitem a závistí.
(Tajemství!)
(Tajemství?)
A kolik nocí dětství
jsem nedokázala odbýt,
už bez snů o houslích.
 
Až jednou.
To přišla zase zima.
A oni stáli znovu na nádraží.
Jako dvě dojemný, ztichlý sochy.
Z bílýho mramoru.
Nebo z ledu.
A padal na ně,
jako bílý květy 
chladnej sníh.
Drobné a velké otisky šlápot,
se přitiskly k sobě úzkostí,
když odkudsi ze vsi,
se blížil hluk a křik.
Děda mě táhl domů neznámým slovem
“Mrchožrouti!”
Divnej hon na opuštěným nádraží
a divní lovci.
Běželi ke kolejím.
A pak se stal zázrak.
Mrtvým nádražím se mlhou
nad kolejí
vznášel vlak.
Motorák.
Podobnej zázrak do srmti neuvidím.
Kola duněla železným
a v černý tváři zablesklo
bělmo a zběsilost v očích.
Žádnej strach!
Snad jenom triumfy o vítězství.
Rozběhl se a naskočil
A kdosi ze zelenýho klubka mrchožroutů 
řval za ním –
“Ty hajzle! Najdem si tě! To si piš!
 Máš to sečtený!” 
 Bylo to k ničemu.
Chlap se smál zažloutlejma zubama
strhanejch  vyzáblejch koní
a rukou s černými nehty,
jako ulomenou větví uschlého stromu,
mával tý malý holce –
” Neboj se Ebí! Já se vrátím.. Vrátím!”
Ebigeil nemávala.
Stála dál bez hnutí
a v ruce svírala
od sněhu promáčenej kufřík.
V očích bylo jak o pohřbech.
Sníh padal dál
a všichni se pomalu začali vracet domů.
Pokoření poldové cestou řvali
a blili do příkopů
svoje nenávisti o zrádcích a sviních
a hrozili pěstí na to božský muzoleum nahoře,
protože věděli, že Bůh není Stalin.
 
 
Když děda prudce zabouchl vrata na petlici
a zamkl velikánským klíčem dům,
přines ze sklepa demižon s červeným
a nalil si první velikou,
po okraj plnou sklenici.
Já bulila do polštáře.
A babička pronesla lakonicky –
” Neřvi!”
“A ty nechlastej!”
Děda byl hluchej.
Či co já vím.
“Dědečku, co bude teď s Ebí????!!”
Děda neslyšel, mlčel.
a v demižonu bylo vína míň a míň.
Na mokrým polštáři se usíná dřív a líp.
(to od tý doby taky vím)
Ještě si pamatuju šepoty
a z dálky to dědovo –
“Ty kurvy ho dostali!..A nic je už nezastaví!”
A babiččin hlas.
Zněl skoro jako z toho prázdnýho demižonu.
“Co bude dál?! Co bude s námi?”
(Nebylo to tak hrozný.
Jen jim nakonec přišli jednou říct,
že to, co bylo jejich,
to už není!)
 
Cítím jak vysychám.
A vlaky zas už přestávají jezdit.
A nádraží je čím dál míń.
Prý je líp, všechno starý zbořit.
A další léto
(jako ty před tím)
bude už brzy také pryč.
Až bude padat znovu zlatým,
ještě se ve mně nezahojí,
další jizva
po srdci zlomeným na půl,
ve dví.
Co bude dál?
Ani tak, ani tak.
(A co se tenkrát stalo s Ebí?)
(To se fakt nedovím…)

Napsat komentář