Muž beze jména

Jakubského náměstí v Brně vévodí gotický chrám. Jeho okolí je ozdobeno řadou malých kaváren, v nichž se lidé rádi potkávají. Někdy si schůzku lidé domlouvají, jindy se potkají jen tak náhodou. Nahlédnou do kavárny, jestli tam nesedí někdo, s kým bychom se mohli potkat. Těch kaváren je tam sedm, což pro mne bylo vždy magické číslo.


Když nakupuji, beru obvykle sedm rohlíků, sedm rajčat anebo tři láhve vína. Protože trojka je sedmičce podobná. Blau, Savoy, Pellini, Aida, La Solitaire, Pod obrazy, Scala a vedle ní Randez-vouz. Trvá dlouho, než všechny projdete, abyste aspoň jednoho známého našli. Můj přítel Pavel je střídal podle toho, jakou měl právě náladu. Proč tenkrát zvolil Pellini? Večer předtím zahlédl v televizi Felliniho Amarcord a vydržel se na něj dívat až do konce. Už po několikáté. A název kavárničky mu Federica připomínal. Nahlédl do přítmí a zezadu na něj kdosi zamával.

„Dobrý den! Vy si už na mě asi nevzpomínáte,“ oslovil ho s úsměvem hezký ramenatý chlapík s býčí šíjí a kudrnatou hlavou.

„Bohužel, nevidím proti oknu“ přiznal se Pavel.

Měl na sobě značkové oblečení a po boku mu seděla hezká tmavovlasá slečna.

„Já jsem Štefan. Pišta z Veslařské.“

„Promiň, ty ses dost změnil. Ahoj!“ pozdravil ho stejně jak před lety. Tenkrát to byl útlý chlapeček s plachýma a zraněnýma očima.

„Zato vy jste se vůbec nezměnil!“ zářil nadšením Pišta.

„To si mě špatně pamatuješ,“ opravil ho Vodák. „Vlasy mám šedý a vrásky už i na lýtkách. A na duši mám už taky pár šrámů. A tykej mi!“

„Tak dobře. To je Jaruška,“ pohlédl pyšně na svou dívku a dodal: „Budeme se brát.“

„Gratuluju! Já jsem Pavel Vodák.“

„Jaroslava Knížecí.“

Pavel původně přednášel filosofii na vojenské akademii. Jeho přátelům se zdálo zvláštní, že po škole zamířil zrovna tam. Bylo o něm známo, že život vojenský ho nepřitahoval. Šel za profesorem Tošenovským, který učil nejen vojáky i na filosofii, kde patřil k nejlepším. Oproti všem očekáváním právě na vojně vytvořil v šedesátých létech kousek svobodného prostoru pro pěstování nezávislé vědy. Vojáci filosofii příliš neholdovali a do řízení katedry se mu nikdo nepletl. Po sovětské invazi byl pan profesor vyhozen a s ním odešel i jeho oblíbenec. Oba byli označeni za pravicové oportunisty, což bylo tenkrát považováno za největší hřích. „Oportunistické živly“ nemohly být na vojenské škole trpěny. Přitom právě jediní oni dva z celé akademie oportunisty nebyli. Tomuto slovu tam nikdo nerozuměl a diskuse se na vojně, jak známo, nepěstují. Pavel s touto „minulostí“ nemohl najít práci. Umýval okna a po třech letech ho přijali jako vychovatele v domově pro problémové děti. Tam potkal Štefana.

„Jak se ti vede? Vypadáš dobře,“ řekl a přisedl si.

„Podnikám,“ pochlubil se Pišta a zapálil si další Gitanku. „A jsem bohatej. Mám bavoráka, byt čtyři plus jedna, a byl jsem na dovolený v Karibiku. Nemůžu si stěžovat.“

„To mě těší,“ usmíval se Pavel. „Co děláš?“

„Obchod a prodej. A zprostředkovatelský služby. A poradenství.“

„Komu radíš?“ divil se bývalý vychovatel.

„Lidem, co na někom vymáhají dluhy. Ale nikoho nemlátíme, nebojte! Vlastně: neboj! Dáš si kořalku? Tulamorku? Čtyři růže?“

„Stačí káva.“

„Tady mají Pellini. Ta je výborná. Nechceš cigaretu? Kouřím Gitaniky, všechno ostatní chutná jak sláma.“

„Díky, přestal jsem,“ pohlédl mu do očí. Snažil se uhádnout, zda je na tom opravdu tak dobře, jak se tváří.

„Vždyť jsi hulil jak fabrika! Snad nevěříš těm kecům?“

Pavel mu před Jaruškou nechtěl dělat přednášku, a proto jen tiše řekl: „Pracuju na sobě.“

„Já taky. Začal jsem s angličtinou. Chystám se do Ameriky,“ pochlubil se a na okamžik se zamyslel. „Ty pracuješ v televizi, viď?“

„Občas. Zaměstnaný jsem teď v novinách.“

„Něco bych potřeboval,“ řekl trochu vážněji. Zhluboka do sebe natáhnul kouř a zamyšleně se zadíval k oknu na ulici. Pak řekl trochu přiškrceným hlasem: „Hledám …. moji matku.“ Zdálo se, že potlačuje dojetí. Tohle ti sluší víc, pomyslel si Pavel. Byl rád, že se nestal bezdomovcem, ale značkové oblečení a zlatý řetěz na krku ho nepotěšily. Bál se nebezpečí, jaké mu hrozilo odmalička – že se dostane do křížku se zákonem a skončí ve vězení.

„Kdy jsi ji viděl naposled?“

„Když mi byl rok,“ obrátil se k dívce a ta ho pohledem povzbudila.

„Takže si ji nepamatuješ?“

„Pamatuju, dobře si ji pamatuju,“ opravil ho. Pavel věděl, že se o něj nikdo nestaral, ale proč byl v domově, to už zapomněl. „A máš nějakou stopu?“

„Mám. Viděl jsem ji v televizi. Ve zprávách.“

„Kdy to bylo?“

„To už je,“ počítal v duchu, „možná dvanáct, třináct let.“

Pavel se bezděky usmál. Připadalo mu to divné. Vzápětí si úsměv vyčítal, protože cítil„ že se zamračil. „Co dělala v televizi?“¨

„Hledala mě,“ divil se jeho otázce.

„Počkej, tomu nerozumím. Ty jsi jí neodpověděl?“ srovnával si to v hlavě Pavel.

Štefan vzdychnul a zhluboka nasál dým z cigarety: „Byl jsem vožralej.  Bylo to v hospodě a už jsem měl v hlavě. Ve zprávách byla ženská z Izraele a říkala, že hledá syna. Byla tmavá. A byla mi hodně podobná. A podle toho co říkala, jsem poznal, že je to moje matka.“

Pišta byl rómské dítě, ale nevypadl tak. Měl černé husté kudrnaté vlasy, světlou pleť a hluboké temné oči. A v nich smutek a inteligenci. V Izraeli by se dobře vyjímal, pomyslel si Pavel a nahlas se zeptal: „Co říkala?“

„Já už si to přesně nepamatuju. Ale něco v tom smyslu, že utíkali z Ukrajiny do Německa a u Jihlavy je chytli. Byli to Židi ze Zakarpatské Rusi, co chtěli do Izraele. Vyskočili z vlaku, kterej zpomalil, a tátu pak v lese zastřelili. A já se ztratil. Byl jsem maličkej. Nemluvně, co sotva lezlo. Pak se mě ujali cikáni, kteří mě našli. Matka se do Izraele dostala, ale nemohla mě tenkrát v Československu hledat, protože by ji zavřeli a poslali do Ruska. Mohla přijet až po převratu. Hledala mě, vystoupila v televizi, ale já o ni tenkrát nestál.“

„Proč jsi o ni nestál?“

„Byl jsem na ni naštvanej. Odmalička. Naučil jsem se žít bez ní a už jsem to nechtěl měnit. Tenkrát jsme dělali do kovovýho odpadu, vozili jsme kamióny do Itálie a vydělávali velký prachy. Chlastali jsme první ligu. Tenkrát jsem ji nepotřeboval.“

„Teď ji potřebuješ?“

Usmál se a znovu se zahleděl oknem na ulici. Zapálil si další cigaretu a pak se pokorně přiznal: „Jo. Teď ji potřebuju. Moc ji potřebuju.“

„Jak to?“

Pohlédl Vodákovi do očí a řekl s hlubokou vážností: „Uvěřil jsem.“

„Cože?“

„Dal jsem se na víru. Díky Jarušce,“ usmál se na svoji slečnu a chytil ji za ruku. Jeho výraz byl natolik blažený, že  to musela být pravda. „Změnil jsem se,“ pokračoval. „Vymáhal jsem něco pro jednoho chlapíka z divadla a on mě pozval do nábožné společnosti. V neděli dopoledne. Tam jsme se seznámili. Líbilo se mi, co říkali. Cítil jsem, že je to pravda. Začal jsem k nim chodit a začal jsem novej život. Po setkání jsme chodili do cukrárny a bavili jsme se o všem možným. A když jsem Mílovi, to je ten chlapík z divadla, řekl, že jsem kdysi viděl v televizi svou matku, tak mi řekl, že bych ji měl najít. Schválil mi to i náš kazatel. Podle něj by se to Pánubohu moc líbilo, kdybychom se našli.“

Tváře mu zrudly vzrušením. Zastyděl se a objednal další irskou whisky na uklidnění.

„Nedáš si taky?“

„Já vážně nebudu, dopoledne nepiju,“ odmítnul jeho nabídku a vrátil se k příběhu: „Proč nezajdeš na izraelské vyslanectví a nezeptáš se?“

„To jsem udělal. Ale oni ji nemůžou najít, když neznají jméno.“

„Jak to?“

„Já nevím, jak se jmenuje. Jméno Štefan Varga mám po mým cigánským otci. Nikdo neví, jak jsem se předtím jmenoval.“

Pavel ho začínal chápat, ale pořád se mu něco nezdálo. „A nemají na vyslanectví záznamy o lidech, kteří hledají svý děti?“

„Bohužel ne. Pořád po mně chtěli jméno. Ale já ani nevím, jak se jmenuju,“ řekl smutně.

Jaké to je, když někdo nemá jméno? Možná je to hrozné. Člověk se jménem to zřejmě nemůže pochopit, řekl si. A přemýšlel, jak by mohl pomoci.

„Třeba by si někdo na vyslanectví vzpomněl, jestli tam taková žena byla.“

„Už je to dvanáct let,“ zavrtěl smutně hlavou. „Já vím, je to moje vina, že jsem se neozval. Moc toho lituju. A chtěl bych to napravit.“

Proměna problémového kluka na pokorného křesťana byla pozoruhodná. „To je chvályhodný,“ usmál se Pavel, „ale co s tím mám společnýho já?“

„Vy jedinej, … ty jedinej jsi na mě byl vždycky hodnej. Byl jsi jedinej, komu na mně záleželo,“ pokračoval s patosem a dodal: „Viděl jsem tě v titulkách. Byl jsi to ty?“

„Možná. Napsal jsem pro ně tři věci.“

„Mě napadlo, jestli by se ty zprávy třeba někde v televizi nedaly najít? Jestli to není v nějakým archivu?“¨pohlédl mu vroucně do očí.   Jeho slova bývalého vychovatele dojala. Musel vynaložit značné úsilí, aby to na něm nebylo vidět. „No, zjistit by to asi šlo,“ řekl s pohledem do stolku. „Ale já nejsem v televizi zaměstanej, takže nemám do archivu přístup. Ale mohl bych se tam někoho zeptat, jestli by to mohl zjistit.“

„Zaplatím cokoliv.“

„To není potřeba, to se dělá zadarmo, když jde o dobrou věc,“ usmál se znovu Pavel. „Spíš bych potřeboval vědět co nejvíc podrobností.“

„Samozřejmě,“ přitakal horlivě. „Ptej se, řeknu ti všechno, co vím.“

Pro bývalého vychovatele nebylo snadné se vrátit o tolik let nazpět. „Promiň, ale já už si nepamatuju, jak ses vlastně do domova dostal.“

„To já taky přesně nevím. Byl jsem malej. Vím jen, že můj cigánskej otec byl zavřenej a moje cigánská máma byla v nemocnici. Tak nás dali do pasťáku.“

„To bude ve spise,“ přemýšlel nahlas. „Řekni mi, na co si vzpomínáš z té televize.“

„Bylo to ve zprávách. Asi tak v roce devadesát jedna někdy na podzim. Anebo devadesát dva.“

To se mu nezdálo. „V hlavních zprávách tyhle věci nebývají. To spíš v druhých zprávách anebo v nějakým jiným pořadu. Nepleteš se?““

„Ne, bylo to mezi sedmou a osmou, to si pamatuju. Po revoluci tyhle věci ve zprávách byly.“

„Ale to by spíš odpovídalo roku devadesát,“ namítnul Pavel.

„Je to možný. Já jenom vím, že jsme propíjeli velký prachy, který jsme vydělali na dodávkách šrotu do Itálie. Vybrali jsme komplet jednu malou továrničku. Takže spíš ten jednadevadesátej.“

Jít s prosíkem do televize se Pavlovi nechtělo. Poslední spolupráce nedopadla podle jeho představ. Proto teď raději psal pro noviny a časopisy

„Mohl bych o tobě napsat reportáž,“ nabídnul mu. „Třeba by se pak někdo přihlásil.“

„Ne, to ne!“ odmítnul okamžitě. „Až ji najdem, tak o nás můžeš napsat, ale teď bych nechtěl, aby lidi věděli, že hledám mámu. Nikomu po tom nic není.“

Snažil se pochopit, co všechno cítí. A proč se jeho city probudily až po třicítce. Jak hluboce může být zraněná duše člověka, který nemá minulost.

„Všechno jsem dal do pořádku, žiju teď úplně jinak než dřív. Žádný neřesti, jen cigarety. Každej den se modlíme,“ řekl hrdě a vzal svou slečnu za ruku. „Každou neděli chodíme na shromáždění. Až najdu matku, oznámím bohu, že už před něj můžu předstoupit.“

Překotně se rozpovídal o svém životě. Jarušku poznal v nemocnici na očním, pracuje tam jako sestra. Utrpěl úraz při rvačce. Od té doby jsou pořád spolu. A jsou moc šťastní, že se našli. „Víš, Pavle, já budu vždycky vzpomínat, jak ses mě zastal před tím hajzlem ředitelem,“ připomínal Vodákovi. „Jak nám našli to víno a on mě chtěl poslat do Karviné. Pak tě prej kvůli tomu vyhodil.“

„To nebylo kvůli tomu. Já to měl pohnojený všude.“

„A teď se ti vede dobře?“

„Mně se vedlo dobře i tenkrát,“ podotknul Pavel. „Já ke svýmu životu nic nepotřebuju.“

„Já taky ne,“ tvrdil Štefan. „Hlavní je teď pro mě Jaruška a víra. Prachy jsou v mým životě naprosto podružný.“

Příští týden se Pavel vydal do podzemních chodeb pod starou Jihlavou. Měl rád tajemno a vyhledával je po celé Moravě. Prohlížel katakomby a domýšlel, kam asi mohly vést a čemu měly sloužit. Podle jeho průvodkyně šlo možná o zbytky stříbrných dolů. Anebo o skladiště obchodníků. On si myslel, že si lidé vyhloubili, aby se měli kam chovat a kudy utéct. Ale slečně z muzea to neřekl. Ukazovala mu, kde byly chodby zasypány, kde jsou zbytky odvodňovacích systémů, a kde byly studny. Představoval, co by se dělo, kdyby teď nenašli cestu ven. Možná by je to sblížilo. Je to spřízněné duše? Anebo by to zase skončilo dřív, než si to začalo?

„V devatenáctém století bylo mnoho chodeb zasypáno. Často tím byl porušen odvodňovací systém, chodby se plnily vodou a musel se hledat odtok, aby se domy nepodmáčely. Majitelé domů oddělovali průchozí chodby stavbou zdí a ventilační šachty byly při úpravě ulic zaslepeny. To zase způsobilo zvýšenou vlhkost v podzemí,“ vysvětlovala zaujatě.

Tyhle zdi mezi sebe stavíme pořád, říkal si v duchu. A já je stavím mezi sebe a ženy. Chci po nich, aby mi byly podobné. Neumím je respektovat. Proto jsem sám.

Nahoře se s ním doktorka Dolanská rychle rozloučila a slíbila, že se mu pak na článek podívá. Poprosil ji o konzultaci, protože se s ní chtěl ještě jednou setkat.

Pak se vydal k obchodnímu středisku, kde na něj na parkovišti čekal Štefan. Naložil ho do svého Jeepu a zamířili k Jemnici. Cestou vzpomínal na kamarády v domově.

„Největší sbírku těch sprostých povídek měl Šimůnek. To byla naše sexuální výchova. Když pak přijela psycholožka, tak se červenala a potila pokaždé, když musela říct soulož a my jsme vůbec nevěděli co to je. Protože v těch povídkách se tomu říkalo jinak.“

Když zastavili v Jemnici před budovou z počátku padesátých let, Pišta potlačoval dojetí.

„Teď si vzpomínám, že jsme přijeli vlakem. Byla to taková ta červená lokálka a byly v ní skoro samý děti a jen dva dospělí, kteří nás hlídali.“

Domov pro opuštěné děti postavil Bohuslav Fuchs. Bylo zřejmé, že na sklonku života ho zastihl diktát stalinské architektury s věžičkami a malými okénky. Zatímco si Štefan prohlížel zahradu a hříště, Pavel tiše obdivoval, jak se vypořádal s dobovými požadavky. Zvenčí byla budova pojednána jako tatranský horský hotel. Hojně použil dřevo a kámen jakoby chtěl citovat Dušana Jurkoviče. Dům tím dostal pohádkový nádech, což zřejmě stalinisty uspokojilo. Uvnitř budovy použil všechny moderní prvky známé z jeho brněnských staveb. Tak už asi oko cenzory nedohlédlo.

„Z tohohle stromu jsem spadl tady na ten cihlovej obrubník. Praskla pode mnou větev. Podívej, tady mám jizvu!“ ukazoval si Štefan na čelo. Z očí mu zářilo nadšení. „Pak už tam nikdo nesměl, ale já tam lezl pořád. Na tom stromě mi bylo nejlíp.“

„Ahoj Vodáku,“ ozvalo se za nimi. Pavel se otočil se a uviděl energickou tmavovlasou dívku v bílém plášti. Uklízela hračky, které děti nechaly na hřišti. Setkání ji nepřekvapilo, pozdravila ho s úsměvem, a pokračovala ve sbírání.

„Ahoj Katko! Co tady děláš?“ divil se.

„Vyhodili mě z novin, tak tu dělám kuchařku.“

Znali se z novinářského večírku, ale už předtím četl její články a povídky. Líbily se mu, a proto byl rád, kdykoliv ji potkal. Přestože oblíbená nebyla. Mezi novináři byla známá svou prostořekostí. Říkali o ní, že je hlučná a hádavá. Teď byla tichá a pokorná.

„Šéf mě posílal na reportáže a nutil mě, abych psala, co mi řekl a ne to, co jsem zjistila. Tak jsem mu řekla, co si myslím. A pak nám oznámili, že se musí šetřit a práci co děláme tři, můžou dělat i dva. A já byla ta třetí.“

„To mě mrzí.“

„S tím si nedělej hlavu, já bych stejně odešla. Nemám na to žaludek.“ Zdvihla koš, pohlédla podezíravě na Štefana a odcházela. „Napiš o našem divadle. Nazkoušeli jsme s děckama pohádku. Dostali jsme cenu.“

„Nejsem tu kvůli psaní. Pomáhám Štefanovi najít maminku.“

„Divadlo je výbornej způsob, jak s nima trochu pohnout. Přijeď se podívat a uvidíš.“

Pavel se dovedl zahledět do očí, a číst. Viděl v nich něhu i rozhodnost. Připadalo mu to zvláštní, tyto vlastnosti nebývají zastoupeny zároveň. Buď se změnila, anebo jsem ji dost nevnímal. To spíš, pomyslel si. Pomohl jí s košem a ohlédl se po Štefanovi

„Jezdíš někdy do Brna?“ zeptal se jen tak mimochodem, když odcházela.

„Jo, studuju pajdák, abych měla víc peněz.“

„Tak mi zavolej! Půjdem na pivo.“

„Když jsem tam přes noc, tak jdu většinou do divadla,“ řekla ve dveřích a zmizela.

Štefan se vrátil z obchůzky po zahradě a dychtivě si zapálil Gitanku.

„Řval bych jak malý děcko, když to tady vidím,“ řekl s úsměvem a pomrkával dojetím.

Baculatá ředitelka na ně byla milá. Její pečlivý účes a dobové šaty naznačovaly, že před patnácti léty byla asi hodně přitažlivá. Pavla ani Štefana už v domově nezažila, přišla tam až po jejich odchodu. Návštěva dvou mužů přiměřeného věku jí vlila krev do žil. Pohostila je kávou a sušenkami a nešetřila úsměvem. Ten jí však pohasl, když se dozvěděla, že jde o nahlédnutí do Štefanova spisu.

„Já chápu vaše ušlechtilé záměry, ale zákon mi zakazuje sdělovat jakákoliv osobní data. Mohli bychom z toho mít problémy,“ řekla ustaraně.

„Ani jemu? Vždyť chce vidět jen svoje doklady!“ pokoušel se ji přesvědčit Pavel.

„Promiňte, musím se poradit,“ omluvila se a odešla do vedlejší kanceláře telefonovat. Štefan se zatím naklonil k Pavlovi a vzrušeně šeptal: „Jednou jsem tady seděl před ředitelem a musel jsem mu vysvětlit, kde jsem vzal cigarety. Koupil nám je pekař, co vozil chleba, ale já ho nechtěl prásknout. Tak jsem řekl, že jsem vám je ukradl. Ptal se vás ředitel, jestli se vám ztratily?“

„Ptal,“ usmál se Pavel.

„A co jsi řekl?“

„Že se mi ztratily.“

„Já věděl, že mě podržíš.“

„Ale to byla pravda, ty jsi mi kradl cigarety.“

„Nikdy!“ zvážněl Štefan.

„Ty už si to vážně nepamatuješ? Anebo si to nechceš pamatovat?“

„Já jsem ti je nekradl, možná někdo jinej.“

Pavel mávnul rukou a už mlčel.

„Opravdu,“ bránil se Štefan.

„To je pro život důležitý, když člověk umí vytěsnit to špatný. Já to mám, bohužel, naopak,“ neustoupil od svého vychovatel. Debata by zřejmě pokračovala nebýt návratu ředitelky. Přinesla spis a položila ho před Pištu.

„Otec Zoltán Varga, zedník, třikrát trestaný, zemřel ve výkonu trestu,“ četla nahlas. „Matka Jolana Vargová, uklízečka, pomocná dělnice, trestána v přestupkovém řízení pro výtržnosti, pět dětí umístěno v domovech, nezvěstná,“

„Je možný ověřit, jestli je Štefan opravdu její syn?“

„Bohužel. Nemáme rodný list. Přijde mi zajímavé, že je tady uvedeno bydliště – Bruntál – ale není tady místo narození. Ani datum,“ divila se. Ale to se u rómských dětí stává, že jejich rodiče doklady ztrácejí.“

Zatímco se Pišta probíral spisem, Pavel ho pozoroval a přemýšlel. „To se přece často nestává, že by romská matka opustila pět dětí,“ obrátil se na ředitelku.

„To máte pravdu. Rómské rodiny mají většinou pevné vazby.“

„Jsou tam zapsané návštěvy?“

„Nikdy žádná nebyla. To bych si pamatoval,“ ozval se Štefan.

To se Pavlovi nezdálo. Za každým dítětem matka aspoň jednou přijela. „Ukaž!“ natáhl se pro spis. Ředitelka se trochu zamračila, ale Pavel toho nedbal. Zkušeně zalistoval v dokumentech a po chvíli jí dal za pravdu. „O návštěvách tady fakt nic není. To je divný,“ zamyslel se. „ A kde byly ty další děti? Taky tady?“

„Asi ne, protože je to jediný Varga, kterého jsem v kartotéce našla.“

„Dalo by se zjistit, kde byly ostatní?“

„Musel byste chodit po domovech a ptát se. Ale pochybuju, že by vám něco řekli. To si nikdo nevezme na triko. Takový jsou dneska zákony.“

Nezbylo jim, než se smířit, že v hledání matky jsou stále na bodu nula.

V Jihlavě se Pavel chtěl rozloučit a odejít na hotel psát. Ale Štefan byl ještě pořád plný emocí. Chtělo se mu povídat si a vzpomínat. „Já nevím, kde to kluci vzali, ale my jsme tam měli strojem psaný sprostý povídky a různý básničky, dnes by to bylo sranda, ale my si to četli pořád dokola. Škoda, že už to neexistuje, to bylo stokrát lepší než ty dnešní porna.“

„Udělali jsme, co jsme mohli,“ podal mu ruku Pavel.

„Pospícháš?“

„Potřebuju napsat reportáž, zítra bych ji měl probrat s jednou paní z muzea a poslat do redakce.“

„Na to máš ještě celej den. Pojď na panáka!“

„Vážně nemůžu. Musím mít čistou hlavu.“

„Přece mě nenecháš samotnýho v takovým stavu! Potřebuju si dát vizoura.“

„Co ti brání?“

„Neumím pít sám. Musím to zapít!“ naléhal a tiše dodal: “Všechny ty vzpomínky.“

„Pišto, já pro tebe udělám, co bude v mejch silách. Ale nenuť mě chlastat. Já jsem s pitím skončil. Měl jsem s tím problém.“

„Tak si dáš kafe. Jdeme!“

„Dneska ne, Pišto. Jindy. Ještě se uvidíme.“

„Když ti říkám, že to potřebuju, tak to opravdu potřebuju,“ řekl Štefan, chytil ho za ruku a vlekl ho pryč. Byla v něm taková naléhavost, že by jí málokdo dokázal odolat.

„Přece se tady nebudeme prát.“

„Když půjdeš se mnou, tak nebudeme. Dáš si kafe a jdeš na hotel.“

„Tak dobře. Na půl hodiny.“

„Úplně stačí.“

Prošli náměstím a Štefan ho úzkou uličkou ho zavedl k podniku s červeným neónem a rudými lampičkami za okny. Bylo zřejmé, o jaký druh pohostinství se jedná.

„Co to je?“ smál se Pavel.

„Výbornej podnik.“

„Není to bordel?“

„Je. Ale perfektní.“

„Tam ne. Pojď do kavárny!“

„Chci ti představit mou nejlepší kamarádku. Musíš ji poznat, abys mě líp pochopil. Jsme teď na jedné lodi, tak se musíme poznat.“

„Na jedné lodi?“ ohradil se Pavel. „Já ti ve svým volnu pomáhám najít mámu. Ale můj život je úplně jinde než tvůj.“

„Myslel jsem, že mě máš rád.“

„Mám, ale taky mám svoji práci a mám jí víc než dost. Stěží zvládnu to, co mám v plánu.“

„No dobře, kašleš na mě, tak aspoň dovol, abych ti představil svou kamarádku. To snad tvoje plány tak zásadně nenaruší.“

„To doufám,“ zamumlal Pavel a vstoupil do nevěstince.

Kamarádek tam měl Štefan víc. Znaly ho všechny holky. A vypadaly líp, než si Pavel představoval. Byly krásné, vlídné a příjemné. Shlukly se kolem obou mužů, barman otevřel láhev šampaňského a zábava se rozproudila. „Tohle je Monika. A tohle je Andrea. A tohle Nataša,“ zářil Pišta nadšením. Naléval šampaňské a vyprávěl, kde všude byl. Na Hawai, na Bali, v Thajsku. „Thajky jsou jak takový ty malý, něžný mořský vlny. Co tě jen tak příjemné ošplouchávají. Mají tam školu lásky, kde se učí vlnit. Tam byste, holky, měly zajet. S takovým vysvědčením z thajské školy lásky se dostanete hned od vyšší kategorie.“

„Ty zas kecáš!“

„Jako s tou Austrálii!“

„Nechte ho, ty pohádky se krásně poslouchají!“

„Jestli chcete, tak já vám ukážu fotky!“ bránil se Štefan. Vytáhl telefon a ukazoval snímky z tropů.

„To může bejt klidně v Bulharsku!“

„Podívej, tady jsem na sopce! A tady jsem se třema Tahiťankama na pláži!“

„To budeš teda pěkně nakaženej! Holky, s Pištou jedině s dvojitou ochranou,“ řekla Andrea a skleničky se roztřásly holčičím smíchem. Nakonec si dvě vybral a třetí přidělil vychovateli.

„Nemám chuť,“ odmítl klidně Pavel.

„Co seš to chlapa?“ obořil se na něj.

„To přece není nic špatnýho, že nemám chuť na cizí ženskou,“ odmítnul ho klidně.

„Vidíte, holky, jak na tom jste. Ani kamaráda nedokážete vzrušit!“

„Aspoň ti ušetřím prachy,“ smál se redaktor.

„Prachy mě nezajímají, mě zajímá život,“ mávnul rukou Štefan a zmizel v patře. Dole zůstala mladinká Simona. „Promiňte, jsem tady jen s kamarádem,“ omlouval se jí.

„To nevadí, takových je víc,“ usmála se na něj. „Můžeme si povídat.“

Seděli mlčky, Pavel usrkával pití a Simona se usmívala.

„Nenapadá mě nic jinýho, než blbá otázka,“ omlouval se. „Proč jste vybrala tuhle práci?“

„Tykej mi, prosím…“

„Proč sis to vybrala?“

„Baví mě to.“

„A co na to říká maminka?“

„Nevím. Já se s ní nestýkám.“

„A tatínek?“

Zavrtěla hlavou a neztrácela čtverácký úsměv. „Taky ne.“

„Vážně?“ divil se. „A není ti bez nich smutno?“

„Naopak, veselo,“ pokračovala dvojsmyslně. „Poslyš, nejseš ty nějak moc hlubokomyslnej?“

„Promiň,“ ťuknul jí omluvně do skleničky. „Tak já ti řeknu jeden vtip. Jel chlapík v newyorským metru, tvářil se nevlídně, a najednou se hlasitě začal smát. Když se ho zeptali, čemu se směje, tak řekl: Jezdím tudy každej den, a když se nudím, tak si vykládám vtipy… A tenhle jsem neznal…“

Vykládali si anekdoty, smáli se, a Pavel měl pocit, že se pobavil víc, než nahoře v kýčovitých pokojích.  Za hodinu se objevil rozjařený Štefan. „Příště ti půjčím Andreu, to je umělkyně, kamaráde!“

„Seš hodnej, Pišto. Dovedeš se rozdělit, to je od tebe hezký,“ děkoval mu Pavel. „Je to tu zajímavý, ale mně to fakt stačilo.“

„Ty´s ještě nebyl v bordelu?“

„Jednou na reportáži. Nějak mi to vadí.“

„Na to se vykašli!. Musíš se vodvázat.“

„To já neumím,“ přiznal se novinář „Trochu mi nejde dohromady ta tvoje křesťanská víra, Jaruška,“ dodal a pohlédl Pištovi do očí, „…a ty holky.“

„Co je na tom nekřesťanskýho? Děláš dobrej skutek, uděláš holkám dobře a ještě jim dáš prachy,“ smál se Štefan. „Pomáháš bližnímu.“

Na všechno měl odpověď, a bylo zbytečné ho přesvědčovat. „Asi máš pravdu. Ale pro jistotu se ještě zeptej kazatele,“ navrhl mu Pavel a vstal. Štefan hodil na pult pár tisícovek a ponořili se do noční ulice.

„Co se tak mračíš? Zasměj se trochu! Vy Češi jste pořád zakabonění, jako byste snad ani nechtěli žít. Nelíbila se ti nebo co?“

„Líbila.“

„Byla nepříjemná?“

Byl unavený a už s emu nechtělo mluvit. Ale Štefan na něm visel očima, takže něco říct musel.

„Kupodivu ne.“

„Kupodivu…!“ kroutil hlavou nad jeho odpovědí. „Já se z tebe zblázním. Máš nějakou holku?“

S úsměvem zavrtěl hlavou.

„Jak to?! Takovej krásnej chlap! Seš buzerant nebo co?“

„Nejsem,“ smál se. „Nemůžu žádnou najít.“

„Jak to? Vždyť chodíš po kavárnách v Brně, tam je krásných holek, co tam čekají na chlapa, stačí jen kývnout.“

„To máš pravdu, a já to zkoušel. Jenže se ke mně žádná nehodí. Mají svoje sny a svůj svět a nezajímají se o ten můj. Jsem asi … trošku mimo. A tím pádem sám. Ale mně to vůbec nevadí. Jsem spokojenej. Vím, že to nejde, tak netlačím na pilu.“

„Vím, že to nejde…,“ opakoval po mně a nechápavě kroutil hlavou. „Jako bys neměl vůbec žádnou energii. Nepiješ, nešoustáš, neužíváš si. Nač ti ten život vůbec je?!“

„Já už jsem prostě takovej. Promiň!“ usmál se Pavel. „Pořád o něčem přemýšlím a přitom vypadám jako bych se mračil. Já za to nemůžu.“

„Tak nepřemýšlej! A napij se,“ podal mu láhev, kterou si vzal do kapsy.

„Musím. Píšu něco delšího. Možná román a …. nad tím člověk přemýšlet musí,“ řekl Pavel tiše a napil se. „Rád bych dělal něco manuálního, třeba v lese. Anebo kdekoli venku. V přírodě. Chtěl bych mít zaměstnání, ve kterým člověk po práci vypne a nemusí na nic myslet. A manželku a děti, kterým se můžeš věnovat. Člověk, kterej přemýšlí večer, a v posteli, a při holení pořád jen na to, co udělal dnes, co bude dělat zítra a jestli to všechno má nějakou cenu, ten vlastně vůbec se svýma blízkýma nežije. Myslí jen a jen na svoje postavy: Jenže ty nejsou skutečný, chápeš to? Je to bludná cesta,“ zakončil svou zpověď Pavel a dopil skleničku. „Do pekel.“

„Ty moc přemýšlíš. Svět je jednoduchej. Všechno je v jedné větě: Když máš prachy, tak máš všechno. Já nepřemýšlím, co bylo, nepřemýšlím, co bude. Já jen vychutnávám. Nasávám rozkoše, který mě potkávaj. Mě nikdy neuvidíš zamračenýho. Mě neuvidíš rozzlobenýho. Já se pořád směju.“

Vzal mu láhev a napil se.

„Tak to ti vážně gratuluju,“ usmál se bývalý vychovatel. „Jenom nechápu, co hledáš v té náboženské společnosti. Křesťani mají přece na prvním místě lásku a ne prachy.“

„Lásce se daří víc, když máš prachy. Můžeš víc rozdávat a lidi tě mají víc rádi.“

Pavel se neubránil úsměvu. „Já tě mám rád i bez prachů. Tyhle řečičky o penězích nežeru, ale obdivuju, jak se držíš nad vodou. Většina kluků z pasťáku je na tom podstatně hůř.“

„Protože nemaj prachy.“

Bylo zřejmé, že debata v pozdní noční hodině neskončí smírem. Myšlenkově byli od sebe daleko a nemělo cenu se hádat. „Asi máš pravdu,“ řekl Vodák a napil se z podané láhve. „Na zdraví a na dobrou noc. Musím spát:“

Štefan už neodporoval. Svého přítele a ochránce objal, a políbil na obě tváře. Slíbil si, že brzy zavolá a zmizel v ranním oparu.

O dva týdny později si Pavel dával dohromady „jen tak pro sebe“ rodokmen. Kořeny našel ve středních Čechách, v okolí Roudnice. Rudolf Vodák byl rolníkem a jeho syn Svatopluk Vodák pololáníkem. Bylo zřejmé, že si polepšil. Maminka byla dcerou tesaře, který s později stal stavitelem. Postavil v Poděbradech a v Lysé nad Labem několik domů. Z Lysé pocházel slavný divadelní kritik Jindřich Vodák a nebylo vyloučeno, že byli příbuzní. Server Česká příjmení našel 751 Vodáků. Kolik z nich bylo jeho příbuzných. Možná všichni. To by byla rodina, to by bylo hostů na svatbě! Vodák bylo staré městské zaměstnání, ale co přesně dělal, nebylo jasné.

Pak si vzpomněl na Štefana a do vyhledávače zadal jméno Vargová. Našel výsledky slovenské atletky Kataríny Vargové, góly stejnojmenné florbalové hráčky, školní emailovou adresu studentky teorie kultury, a foto dívky s malým dítětem na Faceboooku. A také uklizečku Katarínu Vargovou z fakulty elektrotechniky. Připomněla mu studenta elektrotechniky, který vyhrál soutěž Česká hlava. Reflex si objednal materiál o mladých vynálezcích. Mohl se tam podívat, něco napsat, a přitom se poohlédnout po uklizečce. Nepředpokládal, že by byla Štefanovou macechou, ale mohla to být třeba jeho sestrou nebo sestřenicí. Mohla o něm něco vědět. Kolik je u nás Vargů? V Česku 1435, na Slovensku 11699. To je hodně, lepší bude najít jehlu v kupce sena, pomyslel si.

Ve středu se vydal na fakultu elektrotechniky. Od vrátného se dozvěděl, že paní Vargová chodí uklízet ráno v pět a dělá do devíti. Druhého dne si přivstal.

„Já jsem jí řekl, že přijdete a ona šla domů. Že prej se jí udělalo špatně,“ řekl mu vrátný.

Napotřetí to vyšlo. Vrátný mu řekl, kde ji najde a poradil, aby šel zadním schodištěm. Chodby byly prázdné, nikde ani živáčka. Občas se ozval nějaký zvuk, ale jeho původce nebylo vidět. Pak rychlé kroky na schodech. Bouchnutí kovu o dlaždice. Zakašlání. Otevřel dveře toalety a spatřil malou ženu tmavé pleti. „Dobrý den! Já jsem Pavel Vodák,“ řekl co nejvlídněji, protože viděl, že se Romka bojí.

„Já nic nevím,“ zavrčela.

„Já nejsem od policie,“ usmál se Pavel. „Jsem bývalý vychovatel z dětského domova v Jemnici. Jeden náš kluk hledá maminku. Jmenuje se Vargová.“

„Já mám děcka doma, já je nemám v děcáku.“

„To nemusí být váš syn, může to být nějaký váš příbuzný. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli náhodou neznáte Štefana Vargu, co byl v dětském domově v Jemnici? Dnes mu je kolem třiceti.“

Mlčela a přemýšlela.

„Vysoký, ramenatý, kudrnatý, černý. Nevypadá jako Rom, Romové ho asi jen vychovali.“

„A nač to chcete?“

„Poprosil mě, abych mu našel maminku,“ opakoval trpělivě. „Je sám, nemá otce ani matku. A neví ani, jak se jmenuje.“

„Tak jak to, že se jmenuje Varga?“

„On si myslí, že se jmenuje jinak. A nemůže najít ani skutečnou matku, ani tu, která si ho vzala.“

„A kde ji ztratil?“

„Nevím. Někde na Vysočině. Možná. Víme jen, že se jmenuje Katarína Vargová.“

„Tak to já nevím,“ zavrtěla hlavou, vzala, kýbl, vyšla na chodbu, a dala se do práce. Pavel se začínal bát, že si přivstal zbytečně. Mlčela, vytírala mopem chodbu, ale nakonec ji přece jen přemohla zvědavost. „A co je to za matku, co se klukovi neozve?“

„Nevím, to bych taky rád věděl.“

„To je divný. Přece takhle nenechá děcko,“ přemýšlela nahlas. „Ani se mu neozvala.“

„Neozvala. Ani ta pravá, ani ta náhradní.“

„Možná to byl grázl, že ho vyhodili.“

„To si nemyslím. Je to hodnej kluk.“

„Anebo že je buzerant.“

„Není.“

„Tak to nevím,“ zavrtěla hlavou, popadla kbelík a šla vyměnit vodu. Ve dveřích se znovu zastavila. Nedalo jí to. Rodina pro ni byla důležitá. Myslela na romskou mámu, která přišla o syna a chtěla jí pomoci. „Jeden starý Varga u nás bydlí. Možná něco ví,“ pokrčila rameny a z toalety ještě bylo slyšet: „Možná. A možná taky ne.“

Večer se ozval telefon.

„Ahoj, Katka. Chtěla bych se podívat do Husy na Dostojevskýho a nemám kde bydlet, kamarádka není v Brně. Nemohla bych přespat u tebe?“

Nemohl a ani nechtěl odmítnout. Za půl hodiny se objevila Kateřina s batůžkem na zádech. Měla na sobě šortky, turistické boty a na hlavě legrační klobouček.

„Napsal jsi o naší pohádce? Nenapsal!“ vyčetla mu hned ve dveřích. „Nevadí, budeš mít ještě příležitost, napsala jsem ještě jednu.“

Že byla drsná, mu to nevadilo. Proč mě přitahují tihle lidé jako je Katka nebo Štefan, když vyznávám jemnější způsoby myšlení a konání? Snad pro jejich vášeň, která je mi taky blízká. Mám ji v sobě i já? Snad ano. Nepřetržitě se ji snažím zchladit. Uřídit. Proč, vrtalo mu hlavou.

Noc byla cudná. Nechtěl ji urazit nezájmem, byl galantní a čekal na vzkaz, že od něj očekává víc než přespání. Už dlouho se ženou v jednom bytě nespal a příležitost ho přiměla k úvahám. Líbila se mu. Bylo by příjemné, kdyby zůstala déle.

Vzkaz nepřišel. Popřáli si dobrou noc a ulehli ve vši slušnosti odděleně. Ráno zmizela dřív, než se probudil.

Dvorem pavlačového domu na Bratislavské se rozléhala hiphopová hudba. Křik dětí, které se proháněly buď za míčem, anebo se prostě honily jen tak, tím pádem zanikal. Pavel nahlédl do přízemní místnosti a spatřil tančící dívky v barevných sukních, pošitými zlatými řetízky a mincemi, a mezi nimi kluky v módních raperských čepicích, trikách a kalhotách. Některé z dívek byly sotva patnáctileté, ale jejich tanec byl už blízký dokonalosti. Mladému Romovi oblečenému do bílých kalhot a bílého trika se to však nelíbilo. Zastavil hudbu, vrátil ji na začátek a začal předvádět figury po svém. Bylo to nádherné.

Když vystoupal po strohých továrenských schodech do druhého poschodí, ucítil řadu pohledů. Gádža tu nebyl častým hostem. Otcové rodin seděli na pavlačích, pokuřovali a zadumaně sledovali děti dole na dvoře. Jejich ženy se otáčely v kuchyních. Přípravu jídla si krátily sledováním televize.

„Ahoj! Kde bydlí pan Varga?“ zeptal se umouněného kluka.

„Tady je Vargů hodně,“ odpověděl hoch.

„Který je nejstarší?“ napadlo Pavla. Stařešina může vědět nejvíc. Byl zaveden před důstojného muže slunícího se na lavičce. Jeho oči kradmo pohlédly na příchozího a pak se opět vrátily k pozorování dvora.  „Dobrý den. Hledám příbuzné Štefana Vargy,“ řekl hlasitě Vodák. „Jeho matku.“ A ujistil ho, že není od policie, že byl vychovatelem, že ho Štefan poprosil. Na starého muže to dojem neudělalo. „Pojď sem, Jano!“ houkl směrem ke kuchyni a vrátil se k pozorování nekonečna. Ve dveřích se objevil dobře živený mladík a za ním jeho žena a děti. „Čo si prajetě?“

Nezbylo než vysvětlovat to vysvětlit znovu.

„Běžte do posledních dverí. Tam bydlí starý cigán, který z těch Vargů možná je,“ ukázal dozadu na pavlač. „Ale neríkajtě mu, že jsem vás poslal já.“

Pan Varga byl hubený a šlachovitý. Hluboké oči pozorovaly nekonečno. Neodpověděl na pozdrav a po chvíli Pavla napadlo, jestli není němý. Vyprávěl mu o Štefanovi, pak o své práci vychovatele, a nakonec o Rómech, kterým dělal dva roky kurátora. To bylo pro Vargu mladšího a jeho ženu horké téma. Začali se předhánět ve stížnostech na sociální pracovnice. Pavel je trpělivě vyslechl a neodporoval. Přikyvoval a čekal na možnost zeptat se znovu. Pak mu mladá paní nabídla gulášovou polévku. To bylo dobré znamení. Pustil se do jídla a pokrytecky ji pochválil, přestože v ní cítil hodně mouky.

„Ten kluk,“ ozval se náhle stařec, jenž doposud nepronesl ani slovo, „je z cigána a bílé holky. Poloviční cigán. Synovec od švagra. Rozešli se a ona si kluka nechala. Pak byl v Jemnici. To si pamatuju. Ale nevím kde to je.“

„Mohl bych mluvit jeho tátou?“

„Za rok,“ naznačil gestem, že je ve vězení.

„A s mámou?“

„O té nevím nic.“

„Ani jak se jmenovala za svobodna?“

Chvilku přemýšlel a pak se zavolal na manželku, která doposud nevyšla z druhé místnosti. „Jak se jmenovala ta od Pišty?“

„Katarína,“ ozvalo se po chvilce.

„A dál?“

Ani další odpověď nepřišla hned.

„Bydlela tam, jak jsou ty doly. Říkali jí Amanda.“

Za tři týdny čekal Pavel na Štefana před nádražím v Brně. Rozesmátý Štefan vyskočil z auta, aby ho objal. „Tebe hrozně rád vidím. Ty jsi jeden z nejlepších lidí, který znám. Hotový sluníčko.“

Nastoupili a teprve pak se zeptal, kam pojedou.

„Do Oslavan.“

„Co tam?“

„Mám stopu.“

„Výborně. Tak jedem.“

Vyprávěl Štefanovi, že Oslavany byly původně městem dolů a horníků. Před třiceti léty se tam uhlí těžit přestalo. Haldy se zazelenaly a horníci odešli jinam. Časem byla zrušena i elektrárna a lidem se začalo lépe dýchat. Kolem městečka byl založen národní park Oslava. „Úplně se to tam změnilo,“ dokončil Pavel svůj výklad, a všiml si, že nenarazil na zájem.

„Mám teď trochu problémy s penězma,“ stěžoval si Štefan. „Obchody už nejdou, jak šly. Lidi začínají platit a vymahači nemají kšefty.“

„Tohle byla halda,“ ukázal mu Pavel na podivuhodně strmý kopec.

„Začal jsem kupovat pozemky. Vzal jsem si úvěr, je to na sedm procent, ale měl bych vydělat dvě stě,“ vrátil se ke svému tématu řidič.

Propletli se městečkem, minuli opuštěnou šachtu a zastavili u opuštěné kolonie hornických domků. Štefan ještě pořád myslel na své pozemkové téma. „Prošel jsem si územní plán a jeden pozemek za druhým pročesávám. Lidi nevědí, jakou budou mít jejich pozemky cenu. Až najdeš mou mámu, tak už možná budu multimilionář. A bohatě ti za to zaplatím.“

Pavlovi se chtěl usmát. Cítil, že dokázal jen zkřivit ústa. Věděl, že příští okamžiky nemusí být lehké. I když přesně nevěděl proč. „Bydlí tady Vargovi?“ zeptal se holčičky, která se ukázala v okně. Děvčátko beze slova zmizelo a po chvíli se objevil tělnatý Róm.

„Co chcete?“ zeptal se výhružně.

„Dobrý den. Bydlí tu Katarína Vargová?“ zeptal se vlídně Vodák

„Jaká Vargová?“

„Říká se jí Amanda.“

„Jo tak Amanda,“ usmál se ten člověk. „Ta bydlí támhle v domečku. Ale nevím, jestli tam bude.“ A ukázal někam doleva. Vydali se tím směrem, ale žádný domek nenašli. Bylo tam jen opuštěné skladiště a dřevěná kůlna.

„Kdo je ta Vargová? Někdo z rodiny, co mě našla?“ zvážněl Štefan.

„Uvidíme,“ řekl Pavel a zabušil na plechová vrata skladiště „Haló! Je tam někdo?“

Žádná odpověď.

„Amandóóó!“

„Co je?“ ozvala se tichá odpověď. Oba se otočili za hlasem, který vycházel z boudy. Přistoupili blíž a Pavel zaklepal na dveře. Na okamžik ztichli, ale zevnitř se nic neozvalo.

„Amandóóó!“ zavolal znovu.

„Co je?“ ozvalo se zevnitř.

„Dobrý den!“

„Kdo je?“

Pavel opatrně otevřel dveře a vstoupil. Chvíli trvalo, než jeho oči přivykly přítmí. Na hromadě hader ležela stará žena. Když uviděl příchozí muže, chtěla vstát, ale nepodařilo se jí to. Bylo hned jasné, že je opilá.

„Dobrý den? Vy jste Magdalena Vargová?“

Chtěla něco říct, ale zaskočilo ji v krku, takže z ní vycházel jen chrapot. „To jsem! A kdo jste vy?“ řekla po chvíli.

„Já jsem Vodák a tohle je Štefan Varga.“

Na jméno nereagovala. „Místo rumu prodává líh a dává do toho tresť.  Měli by ho zavřít. Ti hajzli se budou zajímat, až někdo oslepne,“ mumlala žena.

„Paní Vargová, chtěl jsem se zeptat, jestli jste měla děti. Jedno jsem asi potkal.“

„To mi ani nevzpomínejte.“

„Měla jste Štefana?“

„Štefana?“ zasnila se. „To byl krásnej chlapeček. Ukradli mi ho.“

„Kdo vám ho ukradl?“

„Ty krávy.“

Pohlédla do dálky, a v očích se jí zaleskla lítost. „Měla s cigánem a byla jsem bílá. Vyhnali mě. Neměla jsem co dělat ani mezi cigánama, ani mezi gádžama. To nemůže žádná kráva pochopit.“

„Viděla jste ho pak někdy?“

„Ukradli mi čtyři děti,“ pokračovala ve vzpomínkách.

„Jedno jsem vám našel,“ pokoušel přinést naději. Zřejmě to řekl moc potichu, protože ho zřejmě neslyšela. „Všechny čtyři,“ opakovala.

Štefan zíral, jakoby nevěřil očím ani uším. Pak chytil vychovatele za svetr a vytáhl ho ven.

„Co to je, prosím tě?“ zeptal se rozhořčeně. Trvalo chvíli, než se Pavel odhodlal k odpovědi. „Já se bojím, že je to tvoje matka.“

„Ale ne ta skutečná. To je ta co mě našla.“

Vodák zavrtěl hlavou a pohlédl mu přímo do očí. „To je ta skutečná,“ řekl tiše.

„Tahle troska? No to snad nemyslíš vážně?! To je vtip nebo co?“ rozzlobil se.

„Klid,“ řekl novinář a pokynul mu, aby se vrátil do kůlny. Žena vstala, zavrávorala a chytila se police. „Pamatujete se kdy, a kde se Štefan narodil?“

„Nač to chcete vědět?“

„Abych mohl potvrdit jeho totožnost, kdybych ho našel.“

V přítmí nebylo vidět, co dělá. Zda vzpomíná, nebo teskní, anebo jen tak balancuje.

„Kdybych ho našel, možná by se o vás postaral,“ naznačil možnou budoucnost oběma. Magdalena Vargová se otočila a v očích jí svitlo cosi obyčejného z doby, kdy byla krásnou mladou dívkou.

„Pamatuju si to. Bylo to třetího dubna.“

Pohlédl na Štefana. „Datum souhlasí. Ověřil jsem to v matrice.“

Chystal se mu ukázat zápisník s poznamenaným datem, ale Štefan ho vidět nechtěl. Zbrunátněl a vytlačil ho znovu ven. Strkal do něj tak drsně, že Pavel upadl. „Co to má znamenat? Jak to může bejt moje matka, když je v Izraeli?“ křičel na něj. „Co sis to na mě vymyslel?“

„Nic jsem si na tebe nevymyslel,“ zdvíhal se uraženě za země. „Mluvil jsem s panem Vargou, starým Rómem. Zná spoustu Vargů. Jeden z nich přivedl do jiného stavu a pak si vzal za ženu normální bílou ženu. Ta ale nemohla s cigánama žít. Skončila na ulici a děti jí vzali. Začala pít a už se z toho nedostala. Ty za to nemůžeš.“

„Tohle není moje matka! Co ti kdo nevykládala! Mně žádnej starej Varga nezajímá!“

„Vím, že je těžký, ale měl bys to….“

„Tak ty toho nenecháš…!?“ vykřikl Štefan a dal mu ránu pěstí. A pak druhou a třetí. „Zbláznil ses!“ sípal Pavel a znovu vstával

„Jak jsi mě mohl něco takovýho udělat, ty hajzle!“ řval na něj.

„Štefane, smiř se s tím, že je to tak…“ Ani to nedořekl do konce a dostal kopanec. A pak druhý. Štefan zcela vypadl z role a mlátil ho hlava nehlava. „Já tě zabiju, ty kurvo!“ chrčel přitom. Bývalý vychovatel si jen chránil hlavu, na víc se nezmohl. Doufal, že se brzo vybouří, ale zdálo se mu to nekonečně dlouhé. „Já jsem tě prosil o pomoc, a ty jsi mi vrazil dýku do srdce, ty hajzle!“ doprovázel teatrálně další rány a kopance. Přestal, teprve když se Pavel přestal hýbat. Nesklonil se k němu, ani neprojevil lítost. Beze slova se odkráčel k autu, a když nasedal, tak ještě křikl: „Chcípni, ty kryso!“

Nastartoval Jeepa a odjel jak šílenec.

Prostranství ztichlo. V domě se začaly otevírat okna. Vodák se pohnul a pak se začal pomalu ohmatávat. Opatrně se posadil a zjistil, že má ruce od krve. Ve dveřích stála Pištova matka a netečně si prohlížela zakrváceného muže.

„Nemáš cigaretu?“ řekla netečně.

Pavel se beze slova vstal a belhal se k městu. Mezi domky potkal ženu se psem, která bitku z dálky sledovala. „Zavolala jsem policii. Hned tady budou, To je ale verbež!“ ulevila si. „Člověk aby se bál vyjít na ulici.“ Nabídla mu, aby se u ní umyl, ale zároveň se objevilo policejní auto.

„Tak co se tady stalo?“ zeptal se poněkud otráveně větší z policistů.

„Někdo mě přepadl,“ řekl roztržitě Vodák. Hlavou mu běžela předchozí scéna pořád dokola a zároveň i film o tom, co se bude dít, když Štefana udá. Uviděl se před soudem a v duchu slyšel své svědectví i rozsudek. Viděl v něm pořád ještě malého kluka z dětského domova a chápal, co se v něm děje. Cítil se za něj zodpovědný. Ale do soucitu se prolínala i bolest i vztek. Říkal si, že Štefanovo chvástání by jednou mělo být potrestáno. Šířka jeho života od křesťanské Jarušky až po Andreu s Natašou z bordelu byla neúnosná. A chtělo to lekci.

„Kdy se to stalo? Jak je to dlouho? Jak vypadal?“ zněly úřední otázky jedna za druhou.

Pavel se odmlčel. Chtěl to říci, ale nebyl schopen otevřít ústa.

„Odjel ve velkým tmavým autě. Takovej černej,“ zasáhla do výslechu paní se psem.

„Co to bylo za auto?“

„Nevím,“ zalhal Pavel a od té chvíle věděl, že mu to promine.

„A co jste tady dělal?“

„Já jsem se byl podívat, jak žije paní Vargová. Jsem novinář. Píšu o Romech.“

Oba policisté na sebe pohlédli. Přílišnou úctu k novinářům zřejmě nechovali. „Pojďte, zavezem vás do nemocnice. Máte nějakej kapesník anebo něco abyste nám nepokapal sedadlo?“

Teprve teď si uvědomil, že mu po tváři teče krev. Policisté našli kus vaty v lékárničce a přimáčkli ji na ránu. „Ukradl vám něco?“ zeptali se ho v autě.

„Ne,“ řekl otřesený Pavel do obvazu.

„Máte peněženku? Klíče? Doklady?“

„Jo.“

„Tak jedem.“

V ivančické nemocnici si ho nechali kvůli podezření na otřes mozku. Utrpěl však jen pár šrámů a pohmožděnin. Hlava byla naštěstí v pořádku. Dopoledne odjel autobusem do Brna.

Doma si lehnul do postele a propadl netečnosti. Nečetl si, neposlouchal rozhlas, jen ležel a díval se do stropu. Chvílemi pospával a vstal, jen když se potřeboval najíst. Pak zase ulehnul. Když ho vyrušil zvonek, trvalo dlouho, než se oblékl a dostal ke dveřím. Byla to Katka. Ohlásila mu, že by zase přespala, ale on na to zapomněl.

„Proboha! Kdo tě tak zmlátil?“ vyděsila se. Zřejmě to působilo hůř, než si myslel. Vyprávěl jí, co se stalo a přitom si uvědomil, že mluví pomalu a těžce hledá slova.

„Jedl jsi něco, nemám ti uvařit? Nechceš aspoň čaj? Skočím ti do lékárny pro bylinkovej. Potřebuješ si odpočinout, nechceš si na chvíli lehnout?“ nabízela mu.

„Ležím už od včerejška, spíš bych měl vstát a něco začít dělat, nebo se zblázním.“

Pokládala mu řadu otázek a jemu se nechtělo mluvit. Zároveň ho těšilo, že se o něj někdo stará. To už dlouho to nezažil.

„Jsi pojištěnej, mohl bys za to dostat peníze?“

„Nevím, musel bych se podívat.“

Když našel slohu s doklady, přečetla si smlouvu a usoudila, že má na peníze nárok.

„No jo, ale když by ho odhalili, tak by to musel platit,“ namítnul Pavel.

„A proč by to neplatil? Proč ho bráníš? Vždyť je to hajzlík.“

„Je to hajzlík, máš pravdu. A lhář,“ zamyslel se a dodal: „Ale má i svý dobrý stránky.“

„Jaký, prosím tě?“

Usmál se a očima ji pohladil po tváři. Byla jak anděl„ který se objevil v pravou chvíli.

„Kdyby mě neoslovil v kavárně, tak bych tě v Jemnici nepotkal.“

Za pár dní si ho pozvali na výslech. Na otázku, zda by dokázal útočníka popsat, do poslední chvíle nevěděl, co říci. Nakonec zahučel něco ve smyslu: „Už byla tma.“ Jméno a popis násilníka si nechal pro sebe. Rány se zahojily, z pojišťovny přišly peníze a vzpomínky vybledly. A jednoho podzimního dne se opět ozval Štefan. Když poprosil o schůzku, naskočilo Pavlovi opět Café Pellini. Tragikomický příběh mu připomněl Felliniho Silnici. Scénu, v níž ponížený Zampano  zabije básnivého Blázna.

Dostavil se i s přítelkyní, se kterou se držel za ruku. „Tohle je Jaruška Knížecí,“ představil ji obřadně. Pavel mu neřekl, že už ji zná. Byl zvědavý, jak bude pokračovat. „V červnu se budeme brát,“ pokračoval Pišta a pokynul Jarušce, aby mu podala balíček s ozdobnými šňůrkami. „Chtěl bych se ti omluvit. Tohle je pro tebe.“

„Co blbneš?“

„Nevím, co to do mě tenkrát vjelo. Jsem ti moc vděčnej, že´s mě nebonznul. Vážím si toho. Jsi opravdu charakter. Děkuju!“ říkal a přemáhal dojetí. Pavel začal rozbalovat dárek. Objevila se červená sametová krabička, a v ní se blýskal zlatý řetěz. „Jsi něco jako můj táta, jinýho nemám. Tak ti to dávám jako svýmu tátovi,“ vysvětloval Štefan a dodal: „Je to čtrnáctikarátový zlato.“

„To od tebe nemůžu vzít,“ namítal Pavel.

„Musíš. Pro mě je to strašně důležitý. Potřebuju si bejt jistej, že´s mi odpustil.“

Vzal řetěz a zapnul mu ho kolem krku. Novinář by nic takového nenosil, ale kvůli Pištovi si ho tam nechal. Jen ho bezděčně posunul pod límec.

„A ještě jedna věc je pro mě důležitá,“ zvážněl násilník. „Že jsem našel další stopu. Napsali mi z ukrajinskýho vyslanectví, že se podívají do archivu. Něco takovýho tam prý mají.“

Oči mu žhnuly a ruce těkaly napětím.

„Tak to je skvělý,“ povzbudil ho Vodák. Měl dar vidět do nitra věcí a rozpoznat kruté pravdy. Ale neuměl je lidem říkat do očí. „Držím ti palce.“

„Ta ženská,“ řekl tiše. „Ta vožralá troska není moje matka … Není mi podobná. Podívej se na mě. Je to možný?“ zeptal se, a když neodpověděl, tak ho plácnul po rameni. „No řekni. Je to možný?“

„Není,“ řekl tiše Vodák.

„Řekni mi to upřímně,“ tlačil na něj Štefan. „Myslíš si, že to může bejt moje matka?“

Vodákovi toho v té chvilince letělo hlavou mnoho myšlenek. „Nemyslím,“ slyšel svou odpověď.

Štefan se rozzářil. „Seš skvělej. Děkuju ti. A teď si dáme panáka! Slečno!“

Do kavárny vstoupila Katka, pozdravila a hned si všimla zlatého řetězu.

„Dobrý den, já jsem Katka,“ představila se.

„Štefan, a tohle je Jaruška Knížecí, moje nevěsta,“ zářil pýchou Pišta.

„Pavel mi o vás vyprávěl,“ odpověděla bez nadšení.

Pavel rozepnul řetěz a složil ho do krabičky. Měl pocit, že ho pálí na krku. Byla úžasná, vedle ní se dovedl stydět i vzdorovat. Usmíval se jak jelimánek a děkoval náhodě za lásku, na kterou tolik let čekal.

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    Pak že píši dlouze..:-),ale tady to bylo na místě.Když je o čem…
    Početla jsem si, tohle mělo všechno, co mít mělo. Pěkné psaní, a konec krásný, není nad lásku. Přichází nečekaně a odchází zase jen proto, abychom ještě jinou potkali. Příběh byl fantasticky opravdový, a dialogy? super, jako ze života 🙂 Dík, věřím, že bude nějaký další příběh. Hezký den

  2. Camilla napsal(a)

    Mne to úplně pohltilo, přečetla jsem to jedním a dechem a zažila zvláštní příhodu, četla jsem to už včera v noci a chtěla jsem reagovat, ale povídka zmizela.
    Ivančice, Oslavany,…..jezdila jsem tam v dětství na prázdniny, mám neskutečné zážitky, koupání v Jihlavě i Oslavě, letní jablka na Réně,hadcová step,…….
    Ještě se musím podělit o kamarádku Zuzku z Ivančic, z muzikantské rodiny. Stále vidím rance vypraného prádla nacpaného do těch hnědých punčocháčů, tyhle neuvěřitelné tvary byly navršeny v ložnici na posteli a celá rodina mezi tím, maminka u klavíru, tatínek housle, 3 děti, Blahoš H., ten učil v hudebce a jezdil na skutru…….jak od Felliniho, ….

    • Jan Krůta napsal(a)

      Camillo, tady je odpověď na to, že povídka údajně zmizela. Vkládal jsem ji ve spěchu a možná se někde něco nepovedlo. Musím říct, že mě taky nadchla, pan režisér Jirka Vanýsek se ji možná pokusí zfilmovat. Každopádně je to nádherná literární práce a i když na internetové poměry dlouhá, všichni psavci bychom se na ní mohli dost učit. Jsem autorovi Jirkovi vděčný, že nám tu povídku věnoval. Pošlete někdo taky některou svoji klidně i delší povídku? Jak je vidět, když je dobrá, přečteme ji i když přesáhne běžnou délku internetového příspěvku! Zkusme se na ni podrobněji podívat. A říct si, co bychom my jako autoři udělali stejně a v čem je v ní něco navíc. Těším se na Vaše další literární práce. Na mnoha literárních portálech si autoři plácají falešně po rameně a říkají si vzájenmně, jak jsou geniální. Proto na Brejlích budu i nadále občas vkládat práce zkušených literátů, abychom si uvědomili svoje slabiny a přednosti, abychom se naučili rozlišovat váhu dobrého verše a kvalitu dokonalé věty, krásného dialogu.

  3. Peggy napsal(a)

    Jéžiškote, Jazzíku, tak toje rána!! :-)) Copak je možný se se svým neumělým psaním rovnat něčemu podobnýmu? Zkoušet lze mnohý, ale výsledek?!!!!! Mám zbytek svýho sebevědomí už v háji 🙂 No co už, ale jo, učit se od těch co něco umí, je pořád nutný a dobrý..
    Jinak mi připoměla Cam svými vzpomínkami na místa, o kterých se v povídce píše, Veslařsou pamatuji,jeden čas jsme tam byly,(holky) na intru. Barák na konci ulice. Kdoví, jestli tam ještě je. A vůbec, Brno, město mých prvních lásek, prvních skvělých pocitů z vlastní důležitosti , když je člověk tak už trochu velký..
    Kde to všechno je?! Těch let!!! Včera jsem zjistila úplnou náhodouna netu,, že můj první vzor a milovaný profesor na kreslení, na figuru, na malbu, vloni, 1. července zemřel. Docela mě to vzalo,byl to chlap, který by nikdy odejít z tohoto světa neměl. :-((( Byl to mimořdný člověk, osobnost a uměl!
    Tak dík, za pěkný psaní i příslib těch dalších.

  4. Camilla napsal(a)

    Peggy, také jsem část studia prožila v Brně, potom v Lednici, kde nás bylo pár.
    V červnu měla moje dcera promoci na JAMU a já tam potkala 3 spolužáky z Lednice, jako rodiče…z těch nás asi dvaceti……to snad nemůže být ani náhoda.

  5. Peggy napsal(a)

    Camillo, hezký večer!!!!! Jsme tu dvě? Bludičky? Jejda, jejda, no co budu líčit, Apolo! Na kolách k němu a zpět, koupání s klukama, toulky až ke třem gráciím, pusinkování v rákosí.. Bože, já už raděj mlčím! V Lednici jsme měli velmi dobré známe,učili oba na tamnější škole.. Už asi tuším, proč máš tak ráda stromy? ok? Ale víc už na sbe nepovíme. Někdy tvrdím, že mi Morava nechybí. Povím ti pravdu, chybí!!! Ale jen tento kus kraje, kde jsem prožila svý dětství a mladý časy, ten další díl světa,o kus dál, ten mi ksrdci vážně nepřirost. nevím čím to a jedná se jen o pár kilometrů. Hezký večer Camillo.

  6. Camilla napsal(a)

    Peggy, smazala jsem, že jsme byly mladé………..
    Mně Morava chybí a moc, mám ráda tu krásnou bodrost.
    Mám tam kamarády a pravidelně se stýkáme, jsem za to vděčná, …….Jsem pozvaná na Festival vína a poezie, nevím, čeho bude víc, ale asi vím..
    Mastím tady nějaké nabídky a jsem ráda, že tu jste..

  7. Petra napsal(a)

    Nádherná povídka, pane autore! Máte nějaké další? Ne, nemyslela jsem delší 🙂 Opravdu paráda!

Napsat komentář