SEXTENZE 9/ Letní čtení na pokračování

Román SEXTENZE    Kapitola devátá

9.
„Srdce pošetilce je v ústech, ale ústa moudrého jsou v srdci…“ někde napsal Benjamin Franklin. Tom se vrátil do Prahy rozhodnutý. Dost bylo stroje na bezchybné fungování.

Kolik mu zbývá času? Kolik dní? Kolik měsíců? Kolik roků? Na monitoru mu už nejmíň rok běžel nápis: Žádná vteřina tvého života se neopakuje! Viděl to denně před očima, ale fungoval dál a zakládal si na plnění redakčních úkolů, na plnění mezer, něčích, někde. Snažil se uspokojovat svou prací zadavatele, kteří občas slušně zaplatili za to, že ztratil miliony vteřin svého života na uspokojování jiných. Uspokojil taky někdy někdo jeho? Naposledy nakladatel, kterému před odjezdem odevzdal třetí díl knížky Úspěch – a co za to?, a ten slíbil obratem honorář. Na vlastní psaní pro radost čas prostě v poslední době nezbýval. Žerty a ženy stranou.
Po letech, kdy vlastní psaní dotoval manažerováním zpěváků a vytvářením projektů k získávání evropských peněz pro nejrůznější zadavatele, se před rokem a půl nechal zlákat k návratu do novin. Šéfoval teď oddělení komentátorů v týdeníku Světozor. Prosadil novou grafiku svých stránek, přetáhl dva nejlepší kolegy z jiných redakcí. Pravidelný oddíl komentářů a názorově vyhraněných článků začal vypadat tak, že se za něj nemusel stydět. Sám psal kromě jiného týdně sloupek Na krev. Týdně boj na pěsti. Ale náklad se přestal propadat a šéf ho potřeboval. Tom byl Přemysl Oráč. Přeoral kus časopisu a začal se majiteli vyplácet, i když na nervy si šli neustále. Každopádně Tom měl plno chutí nebýt údržbářem ve službách.

Měl chuť utrhnout se ze řetězu. Jedním z pokusů byl Čas-opis. Pod nickem Kebule si dělal tyhle internetové noviny a za rok na nich visely denně tisíce lidí. Jeho zaměstnavatel a majitel časopisu Světozor, příznivec strany oranžového ptáka, by ho za některé tam publikované články dávno vyrazil.
Tomáš se s majitelem Světozoru dobře znal. Studovali dokonce v jednom ročníku fakulty žurnalistiky a občas pozval Tomáše na skleničku. Věděl, že Tomáš přes všechnu svou kontroverznost je komentátor, jakých moc není. Navíc měl jméno v literárním světě a spoustu dobrých kamarádů v showbyznysu. Pro časopis je vždycky dobré mít ve svých řadách jméno. Pravděpodobně o Tomově vedlejšáku pod značkou Kebule věděl – ale nevěděl.

Tomáš by se při svém věku nejraději na redakci vykašlal. Pořád ale cítil nutnost vydělávat peníze. Nebyl z přehnaných šetřílků, žil, jak to odpovídalo jeho rozlítanému životu. Párkrát týdně jídlo někde na ulici nebo v restauraci, nějaké to kafe, hadry na sebe. Občasné výstřelky s dámami a partnerkami nestály přespříliš.

A co ho stál život? Donedávna taky máma v předčasném důchodu a stále ještě Lenka, co prodělávala na své genialitě. A pak na plný úvazek údržba baráku.

Lenčiny vrstevnice už byly na rodičích většinou nezávislé. S Lenkou to bylo složitější. Za podpory babičky se nechávala zaměstnat jen na půl úvazku, aby mohla tvořit. Učila děti v hudebce. Ale v dětství vybičované ambice ji jen těžko smiřovaly s pozicí drába honícího něčí prsty etudami po klaviatuře. Ona, která v šesti letech poslala hudbu ke svému baletu do Národního divadla? Ona, které od pěti let tiskli v dětských časopisech básničky a ve čtrnácti měla tři vydané sbírky poezie? Ona, která vyhrávala celostátní soutěže ve skladbě a její Sonátu zkomponovanou v jedenácti letech hrálo Benešovo kvarteto?

Občas jí kápla nějaká koruna z hraní v jazzových klubech. Po ročním pobytu na hudební konzervatoři v Bostonu začala Lenka hrát v triu se svými pražskými vrstevníky. Standardy na firemních večírcích, na občasných koncertech nebo festivalech sklízely slušný potlesk i Lenčiny skladby. Ale Lenka nebyla hvězda. Nenáviděla primášování, vystavování se. Její úklona byla spíš „trhněte si nohou“ než poděkování. Soustředěná dovnitř, publikum skoro nevnímala a připomínala zfetovaného geniálního varhaníka Mariána Vargu. Plula světem, kam ostatní netrefili.
Odmalička chtěla rozdávat svou genialitu, aby působila na lidi ve jménu dobra. Ale nacházela na cestě samé střepy. Už jako malá chtěla všem ve třídě pomáhat. A někdo jí za to rozřezal nožem drahé kozačky. Byla jak raněné zvíře, které zdržovalo stádo v postupu do slepé uličky. Nabízela jiné cesty, které vyvolávaly nepokoj a rušily disciplínu stáda. Na konzervatoři totéž. Hravě zvládala techniku, ale rušila kruhy pana profesora a nenechávala ze sebe dělat jeho kopii. Hrála jinak a cosi jiného! Přemýšlela vně jeho výkladu a vně jeho váženého stereotypu. A rostl v ní obranný reflex přehlíženého přerostlého geniálního dítěte.

Kdy se to vlastně zlomilo? Možná puberta. Nějaká struna do nebe k božskému nadání praskla. Anebo Lenka už přestala být tím exotem, po kterých pasou v médiích? Přestala být soustem pro bulvár – malou zlatovlasou holčičkou s těžko překonatelným osudem těžké srdeční vady?

Tomáš do zákulisních mediálních tahů dobře viděl. Lenka odmítala hrát koncerty jinak než klasicky, odmítala laciná gesta a výstřední podbízení oblečením, odmítala kompromisy a koketování s populárními umělci. Její heslo znělo: Obsah! Byla tvrdohlavá jako bludný kámen, který má staletí posunování dávno za sebou a zakotvený stojí u své cesty. S výkřikem Chcete mě? na odvrácené straně ukazatele dobře ví, že s ním nikdo nepohne.
Zůstala jen opičí láska babičky, která by pro slávu své vnučky udělala všechno. Když pak po babiččině smrti nezbyla ani ta opičí láska, zbyl jen stále zaměstnaný, nicméně stále na svou dceru pyšný táta!

Před časem se Lenka zamilovala do kluka výtvarníka. Člověk by čekal, že malíř si od mládí kreslí na cokoli ve svém okolí. David byl spíše avantgardní než umělec.Vážně malovat začal až měsíc před zkouškami na akademii. Samozřejmě tenkrát neuspěl. Ale pak se přidal ke skupině mladých pošuků a jednu noc v opilosti namaloval autoportrét, jak onanuje. Obraz vyhrál celostátní soutěž, Davida poslali na stipendium do Francie a obraz na bienále do Benátek. Úspěch. Nekonvenční, avantgardní, odzbrojující upřímnost. A kde byla v té chvíli Lenka?

David se z jejího života vypařil a potlouká se po bulvárních plátcích, VIP klubech s jakousi modelkou, na filmovém festivalu v Karlových Varech se v opilosti popral s fotografem. Prci, prci, prcičky… Sepsal manifest avantgardy 21. století… A kde byl obsah? Slova, brutální primitivismus povýšený na normu.

Srdce pošetilce je v ústech… Nebo v penisu?

Který že avantgardní umělec řekl: Když plivnu, je to umělecké dílo? Tom poslal tehdy e-mailem Lence výpisek z Kishona:
„Picassova překvapivá pozůstalost byla poprvé zveřejněna 2. května 1952 v Madridu a později mimo jiné v knize Libro Nero od známého italského uměleckého kritika Giovanniho Papiniho… Co říká Pablo Picasso v tomto uměleckém odkazu?

‚Od té doby, co umění už není potravou těch nejlepších, může umělec použít svůj talent pro všechny proměny a nápady své fantazie. Všechny cesty jsou otevřeny intelektuálnímu šarlatánství. Lid v umění nenachází ani útěchu, ani povznesení. Ale rafinovaní, bohatí povaleči a ti, kdož si potrpí na efekt, v něm hledají zvláštnost, originalitu, přepjatost a pohoršlivost. Já jsem kritiky uspokojil mnoha nesmysly, jichž jsem se dopustil, obdivovali je tím víc, čím míň jim rozuměli. Dnes nejsem jen slavný, ale i bohatý. Když jsem však sám se sebou, nemůžu se považovat za umělce ve velkém slova smyslu. Velcí malíři byli Giotto, Tizian, Rembrandt a Goya. Já jsem jen klaun, co rozuměl své době a z hlouposti, smyslnosti a ješitnosti svých současníků vytřískal, co se dalo.‘

Tuto závěť Picasso sice nikdy nepotvrdil, ale také nikdy nedementoval (měl na to do své smrti v roce 1973 celých 21 let). Nikdy proti ní neprotestovali ani jeho dědicové…“
Lenka Davidův úlet a nakonec i odchod odnesla. První vážný vztah v jejím životě. Od té doby začala trpět depresemi. Normálně by hledala útěchu u babičky s její nezměrnou péčí a pěstovaným pocitem Lenčiny výjimečnosti. Ale babička už nebyla. Na řadě byl táta, kterého si v dětství nijak moc neužila. Chybějící mužská role byl teď po Davidově zmizíku nakonec přece jen Tom. Chtěl ji vzít s sebou na Krétu, ale ona odmítla. Na jednu stranu se mu ulevilo, protože si životu nablízku už odvykli, ale na druhou denně čekal, jestli nezazvoní mobil… Dokdy je dítě dítětem? A dokdy je srdce dítěte v plenkách určeno k zahřívání a chránění od všeho zlého? Jako malé jí z legrace říkal „dcerunko Runko“. Poraněná životem, potácí se teď jeho dcerunka Runka ve větru a i ve vzácných chvílích, kdy jsou si táta s dcerou nejblíž, její ticho vyje jako cirkulárka.

Týden po návratu domů dal Tom v redakci výpověď. Majitel si ťukal na čelo: Z čeho budeš žít, blázne? Z knížek, které nikdo nečte a nikdo ti za ně nezaplatí? Budeš leštit kliky redakcí a škemrat, aby ti sem tam vzali článek? Pár let před důchodem?

Tom zrušil jistotu v podobě měsíční výplaty. V sedmapadesáti? A kdy jindy než v sedmapadesáti?
Všechny svoje dosavadní knížky napsal po nocích jako vedlejšák. Teď začne psát na plné pecky. Psaním knížek se lidi u nás neuživí. Ale Tom přece nic moc nepotřebuje. Má kde bydlet, má auto na přibližování, jí a pije jako normální Pan Průměr. Almužna za prodeje knížek chodí nepravidelně, ale něco chodí. A Lenka bude normálně makat jako všichni její vrstevníci. Nemůže čekat na zázrak v podobě záblesku geniality. Tom si musel taky vždycky všechno vydřít.

Zavolal kamarádce, se kterou už nejmíň rok chodil občas do kina i do postele. Znali se odedávna a dobře věděli, co komu z nich dělá i nedělá dobře. Byla to kamarádská výměna nejen sliznic. Kamarádská výměna se vším všudy. Slyšeli na sebe i beze slov. Když zavolal, ozval se v pozadí za Rendiným hlasem jiný chlapský. Renda se smála a řekla potichu, že má nějaké jednání a zavolá večer. Tom jí stokrát říkal, ať si konečně najde někoho, kdo by si ji vzal. Nějakého hajného, který by ji mírumilovně kácel až do smrti. Večer se Renda ozvala a radostiplná mu vyprávěla, že jednoho hajného našla a právě ho zkouší.

Kdoví proč Tom pokládal mobil těžce rozladěný. On žárlil. Nemohl tomu uvěřit. Stokrát jí vybízel, aby myslela na svou perspektivu, protože tu on jí nabídnout nemůže. Ale stejně to znělo jako „jdi ode mě blíž“ – a ona chodila. A najednou… Na jaké feromony zareagovala? Do jakých lapačů ji vůně zavedla? Tam, kde se kácet musí?

Chtěl s ní prosedět pár hodin, proprat hlavu a pak proprat i tělo, než by se spokojený zvedl a odešel. Tak dlouho jí Tom vysvětloval, jak by bylo neodpovědné, aby ji k sobě, starému otrapovi, připoutával, až se odpoutala. Zrovna teď, když ji potřeboval…

Renda byla z neustálé profesionální komunikace s chlapy deformovaná. Už deset let se věnovala tomu, co skoro nikdo neumí. Sháněla peníze na projekty. A byla velmi úspěšná. Uměla použít všech zbraní. Od vrozené roztomilosti, až po minisukně obtažené vysoko nad koleny a lýtka missky, co pije whisky. Líčila pastičky na šéfy šéfů, na majitele klíčů od pokladen s poklady. Zatímco oni rozdávali, ona s pomilováníhodným, roztomilým a lehce zamlženým pohledem ucukávala. Většinou asi včas a ve vší počestnosti.
A najednou není k mání. Tom byl zaskočený. Ale kolikrát asi takhle zaskočil ji. Pokrčil v duchu rameny. Bylo to v jeho podání něco jiného? Koho to teď zajímá.
Probíral v duchu kamarády. Zavolal jednomu, druhému, ale jeden byl na sympoziu kdesi v Kalifornii a druhý zastupoval velkého podvodníka v mediálně sledovaném procesním cirkusu.

„Všechno je v pořádku, můžeš klidně spát…“ Co mu to tehdy napsala ta Bára z reklamky? Odpověděl jí, že si ho asi s někým spletla, ale vzápětí dostal tak provokativní esemesku, že se musel pět minut smát.

O kolik že je Bára mladší? O dvacet let? Prsa měla jak lolitka. Celá byla jako… jako dobře prosperující lolitka. Na tom stole ale vyváděla jako děvka. Co jiného si chlap může přát?
Co jiného? Porozumění. Ticho plné nevyřčených slov. Nevypadala, že by tohle nabízela.
Ale holandská Kopretinka ho na Krétě vytáčela svou nevinností a on už dlouho neměl v posteli radost až do rána.

Chvíli si pohrával s mobilem a pak na minulém hovoru s Bárou ťukl na vytáčení. Obsazeno. O. k. Trhni si!
_______________________
Román SEXTENZE
autor Jan Krůta
vydalo nakladatelství Arcadia Art Agency
duben 2013
290 str., pevná vazba
Kniha je nebo by měla být k dostání stále ve všech knihkupectvích, které vlastní a kde prodávají knihkupci… Je jen na nich, zda si knihu od distributorů objednají.

Možno objednat přímo na www.kosmas.cz, www.euromedia.cz, www.pemic.cz
Elektronická verze románu na www.kosmas.cz

Napsat komentář