SEXTENZE 8/ Letní čtení na pokračování

Román SEXTENZE   Osmá kapitola

8.
To ráno si na sobě dala Bára obzvlášť záležet. Chtěla vypadat dobře, ale velmi vzácně nikoli pro chlapa. Na jednání s klientkami Pičus Báru raději neposílal. Vypadala skoro vždycky líp než klientka a to nebyl dobrý předpoklad pro získání zakázky. Pro takové případy byla v agentuře Evča.  Nad jejími špeky v pase se kdejaká dáma ustrnula a chudince vyžrané jak prase před zabíjačkou nedokázala nic odmítnout. Tloušťka budí trochu odpor, ale u lidí se sklony tloustnout taky – soucit. Evka měla v některých obdobích víc úspěšných zakázek než Bára.

Fabie tentokrát projela bránou do dvora vzácně těsně před devátou. Bára nechtěla šéfovi zavdat důvod ke konfliktu. V poledne potřebovala na dvě hodiny vypadnout. Vrata se tentokrát poslušně otevřela a málem uskřípla messengera na skútru, který se za ní na poslední chvíli protáhl.

Devět deset už seděla u stolu, projekt na promotion nové americké komedie s Georgem Cloonym připravený v počítači. Dělala na něm dlouho přes půlnoc a přitom pilně skypovala. Zkoušela i dohnat Toma, ale ten si někde povyrážel v tom svém kreténském krétském Sin City.
Měla otevřené tři chlapy a jen tak přeskakovala a psala blbosti, aby nad projektem premiéry filmu Who are U neusnula.

Jakoby náhodou se otevřely dveře a šéf Pičus strčil hlavu do dveří.
Když viděl obě PR manažerky na svých místech, okamžitě roztál.

„Šéfe, mám to v bedně. Chcete to hned vyjet?“ předháněla se Bára v aktivitě.

Pičus se zatvářil nechápavě. Bára ho musela postrčit:
„Who Are U! Premča!“

„Vy to máte? No, to jsem tedy nečekal,“ vypadlo z něj.

„Jako bych někdy něco neměla,“ uchechtla se Bára a všimla si, jak jí Pičus zálibně kouká na zadek v černé úzké sukni.

Rozklikla spící počítač a málem ji kleplo. Na monitoru se objevil ztopořený penis přes celou obrazovku. Horečně ve zmatku mlátila do všech kláves, ale tím jeho pohled jen přitáhla.
Najednou byl samý ohled…

„Dobře, Báro, to bude určitě bomba,“ dodal dvojsmyslně. „Vy máte ráda velké premiéry, že?“
Já kráva, proklínala se Bára. Těsně před tím, než Pičus vstoupil, klikla na přílohu nočního skypu, který už nestačila přečíst. Jeden blb jí tam vyfotil svoje péro.

Projekt nicméně šéfovi poslala raději e-mailem, protože by ji asi škodolibé poznámky neminuly. Bára cítila, že šéfovy pohledy jdou čím dál víc do středu jejích terčů. Doporučení pana Mercedesa z Miracle Films asi byla vřelá.

Opatrnost matkou Pičusovy moudrosti? Laňka na pracovišti pro šéfy vždycky dvakrát krásnější. Ale prásknout si s šéfem vždycky zavazuje. Obvykle pak jeden musí odejít. A kdo bývá asi v takových případech odejit? Leda si pak prásknout s vyšším šéfem. Bára se usmála a šok z penisu na dvacetipalcové obrazovce už vyprchal.

Polední setkání se blížilo. Bára se vytratila jakoby na jednání s klientem. Bylo jí jasné, že tohle bude muset být mistrovské dílo.
Kavárna v Malostranské besedě byla pro tohle neobvyklé jednání snad to nejsprávnější místo. Vypadá seriózně in, žádný přehnaný luxus, místo, kde všechno funguje podle pravidel.

Bára se posadila do nekuřácké části ke stolku s výhledem na kostel svatého Mikuláše. Sama sice společensky kouřila a společensky pila, to ale neznamenalo, že musela. A pro tuto chvíli chtěla vypadat seriózně a mírně usedle. Proto kvalitní kostým, lodičky, nenápadné nalíčení.
Přišla o nějakou minutu dřív, aby měla výhodu sezení zády ke stěně s výhledem na vchod a pocitu, že ona je tu víc doma.

„Dobrý den. Já jsem Lenka Kučerová. To jste asi vy…“

Bára před sebou viděla plaché rozpačité stvoření, které se nenarodilo do stejného světa jako ona. Blondýnka se splývajícími nesestřihanými vlasy, džíny a top jako z tržnice. Nenalíčená, úzké, trochu asketické rty, kulatý obličej s velkýma modrýma očima, které objevovaly nikdy neobjevené i na hodinách. Oči byly to nejhodnotnější, co mohla Báře momentálně nabídnout. Jako by vtahovaly všechnu tíhu světa a zpracovávaly ji na zlaté cihličky.

Bára malinko znejistěla. Před ní si sedl člověk, s jakým se ona často nesetkávala. Žena, která si neříkala o respekt, protože ho prostě budila. Ale nebyl to respekt, který byl takové to věčné uctivo. Byl to respekt, jaký budí kůň s dvěma hlavami.

„Dobrý den. To jsem já. Bára. Chtěla jsem vás potkat a poradit se.“

„Máte talentovaného synka nebo dcerku?“ Tomova dcera jela v kolejích, které jí byly předurčeny. Bára jí pozvala a volila blíže nedefinovaný důvod schůzky.

Bára počkala, až co si objedná Lenka, aby nevzbudila ostražitost nějakým případně excentrickým přáním. Než dvakrát espreso s mlékem cinklo na malém čtvercovém stolku, proběhla běžná úvodní komunikace, ve které byla Bára sběhlá.

„Lenko, asi budete překvapená. Já jsem sice napsala, že se s vámi potřebuji poradit, ale ty rady se týkají vašeho táty.“

Lenka Kučerová svraštila čelo, jako by se přeslechla. Chvilku zápasila s otevřením kelímku s mlékem a nesmyslně dlouho kávu míchala. Bylo cítit, že má sto chutí se zvednout. Bože, kolikrát si říkala, že se nenechá okrádat o čas. Po nekonečné chvíli řekla:
„To opravdu jsem. Překvapená.“

Bára už věděla, že jí Lenka rozjíždět konverzaci patřičným směrem nepomůže. Empatie vzácně nefungovala. Rozhodla se vystřelit rachejtli na téma důvěrné holčičí debaty.

„Já bych s vaším tátou chtěla chodit a nevím, jak na to…“

„Chodit s mým tátou? A proč to chcete řešit se mnou?“

Bára pokrčila rameny a svlékla si kabátek kostýmu. Béžové tílko zcela programově až ke krku. Pochopitelně, že svůj vztah s Tomem vůbec nechtěla řešit s jeho snad geniální, ale pro život neupotřebitelnou dcerou…

„Taky trochu píšu a četla jsem od něj všechno, co jsem sehnala. Byla jsem i na jeho poslední autogramiádě, ale nechci před ním padnout na znak hned na prvním schodu. Víte, jak to myslím.“

Tohle byl první přešlap a Bára to vycítila už v před tečkou.

Lenka se jí podívala skrz oči až do mozku. Bára znejistěla.

„Počkejte, to jsem řekla blbě. Prostě on je… mám k němu respekt.“

„No, to je snad v pořádku. Má už kus života za sebou,“ řekla Lenka už trochu odměřeně.

Všechno se to valilo někam, kam Bára nechtěla. Chtěla té holce mimo čas naznačit, že by tátu neměla k sobě tak připoutávat! Že je snad už dost stará na to, aby ho nechala žít a nemusel za ni řešit základní problémy, které si jiná ženská odbude ve dvaceti!

„Víte, ale tatínek má o vás starost…“

Nedomluvila.
„Paní… přeslechla jsem vaše jméno. Asi jste si mě s někým spletla. Já tátu vidím jednou za týden, jsem s ním ráda, ale už dávno mám svůj život. A on se o ten svůj umí velmi dobře postarat. Navíc si opravdu myslím, že nejste ale vůbec jeho typ. V téhle hře o něčem, co se mě vůbec netýká, já nemám čas dělat křoví.“

Lenka odšoupla křesílko, vstala od nedopité kávy, položila na stůl  dvacku a odcházela. Nepasující džíny jí na zadku dělaly nechutné varhánky a Báře bylo nanic. Kafe stojí pětašedesát, pindo, chtělo se jí zakřičet vzteky.

Báro, tak tohle jsi posrala, šlo jí hlavou jako v titulcích zpomaleného filmu. V práci už odpoledne jen přežívala. Evča se vrátila do kanceláře z obchůzek až ve čtyři a na panáka s Bárou nemohla. Když Bára přemýšlela, komu by zavolala, aby probrala svůj problém s Tomem, nenašla nikoho dalšího.

Její problém byl postarší, skoro dvoumetrový medvěd, který jako jediný v jejím relativně pestrém životě uviděl dobře zacelenou jizvu v její oblasti hrudní. A nebyla to žádná záplava endorfinů vleže naznak na kancelářském stole. Byla to jedna Tomova věta, která jí otevřela dveře naděje, že se snad ještě může vrátit. Že s ním se ještě může vrátit. Najít rovnováhu, se kterou už žije jen pár lidí na světě. Odevzdanost, se kterou každým dnem odchází její máma. Pokoj lidem dobré vůle. Pokoj, který Bára hledala, ale nacházela jen použité kondomy na kočičích hlavách vytlučené silnice. A zbav nás pokušení, amen, modlívala se babička. Vystoupit z nekonečné smyčky a zbavit se pokušení, amen. Seskočit ze smyčky běžicího pásu.

Moje milá Baruško, víš, že slovíčka jsou moje potěšení. Ale poezie, to je něco, před čím mám velkou úctu.

Přesto k Tvým narozeninám jsem si mordoval hlavu nad veršíky rád. Teď Ti je dám do přáníčka k dortu, ale přečtu Ti je večer, až budeme spolu ležet… Potom se ta slovíčka hodí nejvíc:

Jak andílek v ranním světle

krásně se mi zjevuješ,
denně vídám tebe, drahá,
růžičko mé naděje.

Oko tvoje krásné, modré,
když jsi na mě upřela,
srdce mé jsi během chvilky
rozpálila do běla.

A té slasti bezejmenné,
když ses na mne usmála,
duše má na křídlech lásky
vzhůru k nebi vzlétala.

Neodvracej, ženo moje,
vábivé ty rtíky svoje,
neupírej oči v zem.

K čemu líce zakrývati?

Lze-li toho nelíbati,
koho vroucně milujem?

Hodně štěstí, lásky, klidu, spokojenost na léta.

(Láska má neodkvétá.)

To Ti přeje Tvůj Mášek.

Staré pendlovky odbíjely jedenáct večer. Bára seděla v noční košili s nohama na stolku a s laptopem na kolenou. Rozpitou sedmičku těžkého španělského červeného otevřenou jen a jen pro sebe. Dnes večer je Bára celá sama pro sebe. Kdo si hraje, nezlobí. Bára dneska večer hrála vysoko.

Skype jen hučel. Odpověděla na další inzeráty a dala si dva nové. Věděla, jak formulovat na tuty. Trochu rafinovanosti, trochu jemného dvojsmyslu. Pro každého něco. Blbec zareaguje na dvojsmysl a chytrý přistoupí na hru. Šukat chtějí všichni a povídat si o tom pod skrytou identitou je tak jednoduché.

Dnešní hra měla ale svoje vyvrcholení. Nebylo to ještě na hraně, jako se to vyhrotilo někdy nečekaně a jako se to vymklo někdy nečekaně až z kloubů. Bára uměla významně zariskovat, ale jen výjimečně porušovala pravidla: probírala se svými e-mailovými, skypovými a facebookovými účty. Hra by ji nikdy neměla ohrozit. Často se musela krotit. Volba hráče na opačném konci byl lákavý hazard.

Někdy se dokonce zbavovala anonymity a hrála s otevřenými kartami. Anonymní konverzace byla příliš jednotvárná a končívala fotkami, jakými si dneska nepomohla v práci. Musí zvolit někoho, koho zná, ale ne tak, že by se potkávali denně. Někoho, kdo jí přijde jako objekt vhodný k provokaci.

Chlap se nespokojí s anonymní představou anonymního rozkroku a anonymního sexuálního objektu. Chce fotku kundy přes celou obrazovku a aby to naznačil, pošle takovou fotku svého ptáka. Ale to je ten velký omyl. Báře by stačilo pár chytrých slov náznaku. O tom, jak se dravý pták snáší svrchu volným pádem na svou slepičku. Drží ji zobákem, drží ji za vlasy a zezadu drtí.

Musí tam být šok a jistá dráždivá konkrétní představa. V seznamu adres našla jednoho podřízeného svého kdysi skoromanžela. Bingo. Pětatřicátník Aleš jí vždycky propaloval očima díry v punčocháčích. Nikdy si vůči partnerce svého šéfa ale nedovolil víc. Vídali se na jejich firemních akcích a Bára v rámci všeobecné morálky předstírala stejnou míru formálního nezájmu…

Notebook ji hřál v místech, která zahřívat nepotřebovala. Jedno zahřívací kolo už ten večer ve sprše proběhlo. Prsty se rozjely bez velkého rozmýšlení. Tuhle svobodu vysoké hry Bára milovala:

„Ahoj, Aleši, už jsme se dlouho neviděli! Nechceš vykouřit? V tomhle jsem dobrá. Jsem diskrétní, a tudíž bezpečná! A teď je nejlepší chvíle. Bára.“

Na formulaci návrhu měla Bára copyright. Šokující sdělení jen tak jakoby mimochodem, někdy napůl vyřčená romantika plná náznaků, někdy přisprostle přímočarý návrh.
To má za to. Za tu dcerunku v džínách na dvě prdele. Vůbec Báře nedala prostor. Kráva. Tomík je na ni slabý jak čaj. Nechá se držet v kleštích v nenaplněnosti svého osudu. Dcerunka ho zamačkává palcem jako mola. Má na něj páky, jako by on byl na vině, že nedokázala přeměnit svůj talent na něco použitelného. Prosadit se. Dovede si představit, co pro ni Tom dělal. Ty její vydané knížky… Chtěla by Tomovi dopřát ještě kus života, který evidentně vzdal. I kdyby se za každou cenu netýkal jen jí samotné. On prvním pohledem vycítil to, na co před tím přišel jen její bývalý guru. Ale ten už není ve hře.

Pípnutí vytrhlo Báru z přemýšlení plovoucího ve víně rozlitém po prostírání. Tuhle chvíli miluje. Těch možností odpovědí. Těch variant rulety. Na co vsadil on? A co vsadí Bára?

„Že by? Středa, 12.00, Křemencová 12?
A.“
Tu adresu Bára dobře zná. Její expřítel jí často vypravoval o tom, jak si chlapi od nich z firmy odskakují na takzvaný pracovní oběd do hodinového hotelu naproti Flekům. Fantazií pitomec zrovna nehýří. Trochu si ho povodí. Tak lehké to mít chlapeček nebude. Navíc, pokud si Bára dobře pamatuje exákův postřeh ze sprch po tenisu, má ho stejně prý malého. Pověry, jak se i s malým kašpárkem dá odehrát velké divadlo, si vymysleli zamindrákovaní chlapi. Na velikosti záleží!

Napsat komentář