SEXTENZE 7/ Letní čtení na pokračování

Román SEXTENZE     Sedmá kapitola

7.
Dny na Krétě byly krásně jednotvárné. Moře stále na svém místě. Slunce relativně stále na svém místě. I ostrov s kapličkou byl stále na svém místě. Tom si k němu jednou doplaval. Miniaturní modlitebna byla zamčená a z těžkého zámku na bráně nic mystického nevyzařovalo. Chvíli seděl na písčitém břehu a díval se na svůj hotel. Jako by se někdy díval na sebe.

Jednou v serpentině k Soběhrdům potkal sám sebe. Proti němu z kopce jel patnáctiletý on sám na svém červeném favoritu. Než se stačil ohlédnout, kluk zmizel za zatáčkou. Tom chvíli přemýšlel, jestli nemá auto otočit a vyrazit sám za sebou. Hned na prvním vhodném místě zabrzdil. Pod dvěma lipami stála boží muka. Chvíli přemýšlel, co to mělo znamenat… Znamení čeho to bylo? Co z toho letmého setkání měl pochopit? Ten kluk měl nejen jeho kolo, ale byl stejně „líznutý telátkem“. Tak maminka říkala jeho koutu ve vlasech. A dokonce se na něm nadouvalo jeho tehdy oblíbené žluté tričko. Zdědil ho po přerostlém bratranci a v té jednobarevné šedivé době bylo stále velmi americké…

Co by se stalo, kdyby se otočil a dohonil svých patnáct let? Osud byl v té chvíli převlečený za ďábla. Tom byl zralý muž a věděl, že svoje mládí nedohoní ani s plynem sešlápnutým k podlaze. Úprk času si nijak často nepřipomínal. Život mu šel pořád na ruku. Práce dost, nabídek víc, než mohl stíhat. Žádná nouze ani o partnerky. Medvědí postava pořád ještě přiměřeně zakulaceně impozantní a nepěstěné strniště vousů působilo asi věrohodně ledabyle. Prestižní jméno zavedeného novináře a spisovatele. Nedávno každý týden v telce v porotě Česko má talent. To všechno fungovalo. Jen už žádnou partnerku nechtěl k sobě nastěhovat. Dřív, když žila, nedovolila mu to máma. Teď si to zakázal sám. Když zkusil pobýt v bytě partnerek, bylo krásně, dobře, hůř a zle. Nesl si s sebou všude výčitky otce-hyeny, i když už Lenka měla svůj život.
Nějak už nový pořádek do života nepotřeboval.
Zvykl si na volnost. Občas střídal partnerky, když na ně přišla touha po zakotvení. Věděl, že nikde se nevyspí jako ve své posteli. S dámou bývá krásně večer a bezradně ráno. Jak krásné je probouzet se sám u sebe doma! Omlouval si to tím, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Jeho partnerky o něm svým kamarádkám říkaly cosi jiného…

Vítr zesílil. Tomovi začalo být na ostrůvku v mokrých plavkách chladno. Pomalu vlezl po kamenech do vody. Užíval si modra kolem jako rukou milenek. Obého neubývalo.

Koncem týdne měl okna hotelu suverénně přečtená. Hrál každodenní ruletu s mladinkou holandskou Sedmikráskou. Byla to malá bestie. Dál předstírali, jako by si jeden druhého nevšímali. Provokovala ho čím dál víc. Jedno ráno dokonce nechala sklouznout koupací plášť a ukázala mu bradavky jako kulihrášek… Tom se krotil, ale nemohl se nedívat… Za trest musel zůstat ve vodě, než mu napětí v plavkách povolilo…

Když ještě nebyla Lenka na světě, bydleli v bytě Mariky na pankráckém sídlišti. V rámci idiotské kampaně „dohušťování“ jim před okny postavili další panelový lidojem.

Marika odcházela do práce ráno na sedmou. Tom vylehával v tichém bytě v domě plném ranních ruchů. Pracoval tehdy v redakci sportovního časopisu. Přepych vyspání do růžova byl průchozí

tím, že fotbal se, jak známo, nehraje od sedmi ráno.
Tom vždycky vstával, až když byl vyzrálý jako jablíčko pěkně do červena.

Pustil si v televizi zprávy a rozprskl oranžové žloutky na pánev. Cholesterole, ty vole, zase budu do noci v jednom kole. S tímhle zaklínadlem usedl a dopřával si siestu hned po ránu. Večery nastavoval psaním do chvíle, kdy už bylo všude kolem dávno pozhasínáno. Ráno si užíval. Nenáviděl ranní úprk. Byla to jedna z drobných radostí, kterých se nerad vzdával už tehdy před lety. Televizor v koutě místnosti mu hrál svět a čaj rozehříval motor.
Po dostavění domu před okny začal jeho doposud krásný výhled na Prahu žít úplně jinak. Jeden den zahlédl v doposud mrtvém okně nového domu pohyb. Za okny protějšího bytu stála holka. Kolik jí mohlo být. Osmnáct? Trochu starší puberťačka. Oblečená v noční košilce postávala před něčím, co mohla být možná skříň. Prostě tam stála a vypadala pěkně. Pak přistoupila k té asiskříni a mně přeletělo velké prasátko. Na vnitřní straně otevřených dveří skříně bylo zrcadlo. Nádherně samozřejmým ženským pohybem nechala košilku spadnout na zem. Tom si připadal jako dědek, co šmíruje už po staletí Zuzanu v lázni. I když mu tehdy bylo kolem třiceti, napadlo ho, jestli se bude ještě někdy milovat s takhle mladou holku…
Už by měl taky začít něco dělat. Nestihne redakční poradu. Jako malej kluk a velkej idiot, nadával si.
Od toho dne se podobná scénka vždycky opakovala. Holka si nikdy nebrala podprsenku. To Tomáš miloval. Marika považovala chození bez podprsenky na veřejnosti za bezohlednost, ačkoli k tomu zatím sama neměla důvod. Mladé holky prý dávají najevo svou kozí převahu nad staršími ženskými. Provokatérky…
Možná surovost, ale rajcovní, myslel si Tom, ale Mariku neprovokoval. Věděla, že ho nahé tělo pod tričkem vzrušuje a doma tak chodila také…

S puberťačkou to takhle šlo snad týden. Tomovi se dokonce o té holce za oknem vlhce zdálo. Musel to před Marikou kamuflovat. Po několika dnech si řekl, že až se objeví, přistoupí k oknu a bude jakoby nic okounět.
Holka ho asi uviděla. Trochu to s ní cuklo. Ale zase ne moc. Dooblékla se a za chvíli vyšla z domu.
Příští den před domem Tom jakoby náhodou čekal s autem. Zeptal se, jestli náhodou nejede do města, že tam má taky cestu. Přisedla si. Na rozdíl od něj úplně klidná a spokojená, že nemusí na autobus. Její svetřík Tom už znal. I to pod ním. Na dálku.

Vyjel a auto se rozeřvalo.
„Brzda,“ řekla tiše a pokorně a podívala se na něj s převahou, kterou si nezasloužil. Odbrzdil ruční brzdu. Rozjeli se poloprázdnem.

„Mám byt proti vašemu,“ zabojoval. „Každé ráno snídám a za oknem vidím i vás.“

„Aha,“ pronesla hloubavě. „Tak to mě vidíte, jak se vyvaluju z postele, že jo…“

„I pak,“ směje se Tom a ví, že teď už není v cestě žádné „dej přednost“.

„Tak promiňte,“ předstírá ona naivku.

„Ještě nikdy mi snídaně tak nechutnala,“ lže teď pro změnu zase on. Věkový rozdíl, a přece to funguje. „Nemáte ještě hodinku času? Zajeli bychom někam na kafe.“

Bezelstně se na něj podívala:
„Proč?“

Profil osmnáctileté puberťácké madony napravo od Tomáše se měnil podle světla a stínu, byl měkčí nebo kontrastní, svítil konturami v protisvětle. Tom začínal být nesvůj.

„No, popovídáme, dáme oběd, popijeme vínko.“

„Já mám lístky do menzy.“

Panebože, on jí nabízí servis jako bohyni, s číšníkem, který bude chodit po hlavě a odstrkovat se ušima, a ona na to, že má lístky do menzy. Tak k věci. Střih.

„Vypadáte moc pěkně. Já jsem novinář a fotograf. Co byste tomu řekla, kdybychom si někdy vyjeli kousek za Prahu a udělali nějaké fotky. Podle toho, co jsem viděl, nemuselo by to dopadnout špatně!“ končil větu smajlíkem.

Pomalu k němu otáčela obličej:
„Vy chlapi jste divní. Samozřejmě, že jsem vás viděla včera za oknem. A nejen včera. Líbilo se mi to. A věděla jsem, že vám je asi taky hezky. Ale tím to hasne! Proč to všechno kazíte?“

Potřásl hlavou: „To, co říkáte, je proti přírodě!“

Rozesmála se. „No…“ pohledem sjela Tomův obličej až na dno jemně se rýsujících budoucích vrásek. „Proti přírodě říkáte? Jste ženatý, ne?“

Určitě se musel začervenat. Rozesmála se ještě víc. Ale ne zle, spíš se shovívavostí svých osmnácti.

„Tady vystupuju,“ zarazila Toma u stanice autobusu.

Přirazil k chodníku. Ta děsná madonka si vyšlápla pravou krásnou, štíhlou nohou a to krásné přelívající se přírodní nadivoko nahoře se zhouplo s ní na pozdrav.

„Nezlobte se. Na shledanou… Nikdy.“

Ježíš, takový kůzle a úplně ho knokautovalo… Jsem idiot, hučel pro sebe s pohledem upřeným na dva metry před sebe. Jsem idiot, doufám, že mě s ní nikdo z našeho baráku neviděl…

Ještě něco blekotal, ale stejně to už nemohla slyšet. Levý blinkr, spojka, jednička, motor řve. Jede pět. Zahlédne ji, jak se vrátila na kraj chodníku. Bezelstně se směje a pravou rukou něco vehementně naznačuje. Krucinál. Odbrzdí ruční brzdu a zamíří do centra. Na zpětném zrcátku se bimbají malé gumové adidasky… Malé, klimbající se přiblblé kopačky, které si přivezl jako památku z debaklu pražské Slavie s londýnskou Chelsea…
Slunce ho teď na Krétě naposledy opékalo. Mokrá osuška na lehátku pod ním příjemně chladila.
Tom si vzpomněl na jednu svoji básničku: Co divného to máte, ženy, v očích / když jdete za soumraku kolem silnice. / Je to strach nebo závrať z vůně kočích? / Je to strach nebo závrať z první sklenice? //

Všímal si toho ženského pohledu nesčetněkrát. Byla v něm zvířecí zvědavost. Drzá nabídka, která se objeví jen tehdy, když jedete kolem stovkou a ona ví, že nikdy nestačíte včas zabrzdit. Ve vaší stovce je její nikdy nepoznaná dálka. Romantika princů na bílých koních a drzých a sebejistých frajerů, kteří jim to udělají tvrdě a bez okolků a zmizí ještě dřív, než si po sprše utřou záda. Nekomplikovaných hrubiánů, kteří splní nejtajnější sen i těch nejučitelštějších učitelek první třídy.

Tomáš vyrážel každý večer na terasu jedné brasserie. Po několika ubohých večeřích v „originálních“ tratoriích vzdal hledání té jediné opravdu řecké. Jedl a popíjel v centru městečka a přitom sledoval bezostyšný svět mladičkých kluků a holek z Anglie. Přitom ho vždycky napadalo to, co příští ráno zavěsil do svého Čas-opisu.

Můj letní diář / Eldorádo

Tady v městečku Makia na Krétě je nebe nabité erotikou. Je to asi tím, že je to destinace určená partičkám puberťáků. Jak jsem se tu ocitl já a ještě k tomu sám… Krásné profesionálně nablýskané dámičky vykukují z otevřených barů, ale nezájem. Večer se tu motají dámičky pubertální, proletářky všech zemí světa se tu ve vedru spojily a jsou (nejen alkoholem) velmi nakloněné.
Z pozice jejich děda raději prchám a zamykám se na dva západy… V USA udělali průzkum veřejného mínění na téma Nejlepší místo pro sex a výsledky 3000 anketních odpovědí shrnuli takto: 48 % sex v autě, 33 % v cizí posteli, 27 % v lese, 23 % u vody, 33 % by si rádo vyzkoušelo sex v letadle…

Co vy na to? Vzhledem k tomu, že Američané mívali v oblibě velká auta, věřme jim. Ale my za našich mladých let s hadraplány a škodovkami?

Kebule
_________________________________

Dny odjížděly jak nákladní lodě s obrovskými barevnými legokostkami kontejnerů. Tom začínal intenzivněji myslet na to, co potom… Potom, až se vrátí. Řešit starosti s omezeným šéfem v práci, věčné neshody s dávno dospělou dcerou Lenkou, která byla názornou ukázkou, jak se genialita nevyplácí. Jak začít a jak ukončovat vztahy, které partnerky chtěly protáhnout do svazku pevného až nejpevnějšího a Tom o tom nechtěl ani slyšet. Nikdy mu nešlo o to přefiknout a zmizet beze stopy. Byl s těmi ženskými rád a jen vzácně se rozcházel bez lítosti. Ale husto domácích záležitostí, dřív s mámou a Lenkou, teď už jen s Lenkou, zato dvojnásobně. Taky vlastní svoboda bez hranic, nekonečná nabídka ukojení věčné zvědavosti a touhy bez výčitek, to všechno byly nehnutelné konstanty. Koncert? Ano. Divadlo? Klidně. Rande do rána? Proč ne? Práce, práce, práce? Samozřejmě!
Být sám sobě pánem a neomezovat svou věčně otevřenou myslí druhé. Zbývala jen možnost velmi volného partnerství. Všechno ostatní je jen nechtěná kličkovaná.

Předposlední den na Krétě přišla záhadná esemeska. „Všechno je v pořádku, můžeš klidně spát! Bára.“ Nechápal. Když o tom přemýšlel, ta píchačka z agentury asi omylem poslala jemu něco, co chtěla poslat nějakému frajerovi. Dostala to, a tak chtěla rozptýlit jeho obavy, že je v tom…
„Lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznat jistotu,“ učili se deklamovat z Erbena na gymplu. Zatím to Tomovi na mysl nepřišlo. Budoucnost probíraná za pobytu na Krétě nesčetněkrát měla jméno: „dát padáka v redakci“. A pomatená esemeska té dráždivé rozhoďnožky ho nechávala netečným. Ošustit a opustit… hrc prc – frc.

_______________________________________

Román SEXTENZE
autor Jan Krůta
vydalo nakladatelství Arcadia Art Agency
duben 2013
290 str., pevná vazba
Kniha je nebo by měla být k dostání stále ve všech knihkupectvích, které vlastní a kde prodávají knihkupci… Je jen na nich, zda si knihu od distributorů objednají.

Možno objednat přímo na www.kosmas.cz, www.euromedia.cz, www.pemic.cz
Elektronická verze románu na www.kosmas.cz

Napsat komentář